Vyskočily na nohy a rozhlédly se. Blížili se k nim čtyři příšeráci. Jeden z nich už byl u zvonkové bariéry. Chvíli mu odolávala, ale nakonec ji strhl.

Byl rychlý.

„Sakra! Jano, podej mi kosu!"

Sprintem pro ni doběhla do dodávky, kde si i přehodila pušku přes rameno.Vrátila se k tetě, která stála u nejdůležitější hranice, té z látkových hadů plných soli a rozdrceného ametystu. První zombík už s prázdným výrazem bez přestání narážel do neviditelné stěny.

Vzala si kosu. „Díky. Pohlídáš zadek, kdyby se plížil chytrák?"

„Jasně, teto!"

„Já si zatím vezmu tamhletu kabelku," zamumlala teta. Zněla odhodlaně. Odhodlaněji, než když autem prorážela blokádu příšeráků.

Ohlédla se po ní. „Kabelku?" Teta se už ale rozmáchla a usekla prvnímu zombíkovi kotník.

Její svaly by chtěla mít. A švih taky. Rychle vylezla po žebříku na střechu dodávky a rozhlédla se. Když nepočítala ty, které teta kosila, tak byl čistý vzduch. Z auta přelezla na přístěnek pro košíky a z ramene si sundala kulobrok. Lehla si a střídavě hlídala roh zabarikádovaného obchoďáku, vymlácená auta s prázdnými koly a parčík opodál. Slunce bylo schované za mraky a zleva vál mírný vítr. Na ničem se nezastavila pohledem, aby jí neušel ani ten nejdrobnější pohyb.

Pořád nic.

Každého, kdo přijde, čekalo střelivo se stejnou směsí, z jaké byla udělaná hranice.

Tetino hekání a nadávání vystřídalo skřípání brousku o kov. „Jak to vypadá, beruš?"

„Zatím dobrý. Nikde nikdo."

„Super! A já jsem skoro hotová!"

„Kolik ti jich zbývá?" Něco se pohnulo u stromů. Namířila tam hlavní.

„Ještě tu kabelku a bude to!"

Kočka mezi stromy.

Zhluboka se nadechla. Žádný nemrtvý. „Jakou kabelku?"

„Jedna z nich má kabelku. A já ji dostanu. Jen musím vymyslet jak, protože ji má křížem přes hruď. A to, že se sem pořád snaží doplazit nijak nepomáhá! Už takhle je ta vuitonka odřená a špinavá dost! Slyšíš?! Stůj!"

Jana se uchechtla, ale dál hlídala. Chytráci jsou zatraceně mazaní zombíci a mohli by využít shozené zvonkové zábrany. „Tak jí usekni ruce a nebude se plazit."

„Jo, to jsem měla udělat, dokud stála. Teď už je pozdě."

„Blbý. Co sekera?"

„To by šlo..." Frustrovaně zasténala. „Ale no tak! Už jsem to skoro měla!"

Kočka se na kraji parčíku zastavila a dívala se na Janu.

„Tohle nepůjde. Potřebuju hák. Nebo hrábě. A zbavit se těhlech idiotů. Zlato, vydržíš tam nahoře? Rovnou je i očistím."

„Jasně, teto. Žádný problém!" zavolala na ni a dál přejížděla očima po parkovišti. „Postavíš rovnou i zvonky?"

„Si piš!"

Aspoň budou zase varované, až se něco bude blížit. A chytráci je, Bůh ví proč, neměli rádi.

Kočka přes zarostlý asfalt opatrně nakračovala k nim.

Zavrtěla se na zaprášené stříšce. A to to bylo tak fajn odpoledne.

Teta napumpovala tlakový postřikovač. „Zlý duchu, odejdi z těchto těl ve jménu Pána Boha, Ježíše Krista, Panenky Marie, andělů a všech svatých na Nebesích."

Jana ucítila vůni zapáleného vykuřovadla. Pomalu dýchala, sledovala parkoviště i tetu a opakovala si, co jednotlivé byliny uměly.

Cedr pro ochranu. Jalovec pro čistotu a rovnováhu. Levandule pro čistotu duše. Divizna pro zahnání zla.

Teta recitovala znovu a znovu a kropila těla vodou prosvícenou úplňkem. Když je zasáhla, syčelo to.

Borovici pro ochranu, rovnováhu a pročištění prostoru.

Mamka Janě vždycky říkala, že kdyby byl problém, tak i zapálená větev borovice postačí. Borovice a spousta, opravdu velká spousta hodně upřímného modlení.

Kočka se zastavila na kraji solné hranice a zavětřila. Podívala se na Janu, mňoukla, přešla dovnitř a lehla si.

Tak snad už bude všechno dobré.

„Konečně se přestali cukat a sápat se po mě! Jdu na závěr, jo?"

Jana polkla a chytla dřevěný přívěšek od taťky. „Jo!" Začala odříkávat Otčenáš a prstem přejížděla po kříži a devíti vyřezaných symbolech okolo. Zdržela se na slunečním kříži, ruce s okem v dlani a Šalamounově pečeti. Podle táty nebylo ochran nikdy dost. Měl pravdu. Škoda, že nefungovaly proti hajzlům...

Kočka mňoukla a teta spustila: „Otče náš, jenž si na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé a přijď hlavně sem k nám, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi. Jídlo tady okolo dopřej nám a odpusť nám naše viny, zařiď, ať nepodlehneme pokušení, ale zbav nás všeho zlého. Hlavně zapuď zlého ducha, který teď otravuje náš vzduch a furt nechce zmizet!"

Vzduch zhoustl a pulzoval. Rychleji a rychleji.

„Zmař kletbu, prokletí a vše zlé, co jde proti nám! Volám Tebe, Ježíši Kriste, Spasiteli a Vykupiteli, a vykopej, prosím, tohohle zlého ducha do hlubin pekelných nebo ho přiveď ke Světlu, či co já vím, ale zbav nás všeho zlého, neboť tvé je království i moc i sláva navěky! Vymítáme vás, zlí duchové, poslové ďábla, pekelné legie, síly a mocnosti! Ámen!"

„Amen," zašeptala Jana.

Kočka celá naježená zasyčela.

Zvedl se vítr. Stromy zašuměly a...

Najednou bylo ticho. Jana neslyšela ani vlastní dech ani drhnutí palce po přívěšku.

Dívala se na Kočku, která pořád naježeně zírala na místo, kde nad těly stála teta. Nechtěla se tam podívat. Ještě se necítila připravená se tam podívat.

Kočce problesklo v očích.

Boží oheň vykonal své dílo.

A pak, něco luplo, a svět byl najednou zpátky. Stejně, jako před chvílí, ale o něco... lepší. Teplejší. Čistší.

Zhluboka se nadechla a zavřela oči. Usmála se. Tuhle část milovala.

„Ufff! To byla dřina. Tomu bastardovi se vážně nechtělo!" zavolala na ni teta.

Otočila se a zamračila se na ni. „Zase sis to upravila!"

Teta mávla rukou, kde držela zbytky vykuřovadla. „Nezáleží na tom, co přesně řekneš, ale jak to řekneš!"

„Ale ve slovech je síla!" Když to funguje dva tisíce let a má to takovou moc... Proč to měnit a riskovat?

„Jo, ale počítá se hlavně myšlenka a záměr," namítla teta a přešla k lampě, na kterou zase zahákla provázek se zvonečky. „Já vím, že ty bys to zvládla i latinsky, ale mě ty krkolomné fráze vždycky akorát tak zarazí. A když jsem zaseklá, tak nevymítám!"

„Latinsky bych řekla jen tu jednu část, víc ještě neumím. Chybí mi zdroje!"

„No jo, no jo. Však něco seženeme. Kdyby mi někdo kdysi řekl, že budu shánět neteři bibli v latině, tak ho pošlu do blázince. Ta naše česká ti nestačí?"

„No, není špatná, ale..."

„Je mi to jasný. Na latinu nemá. Ta dnešní mládež. Třeba se nám večer podaří naladit nějakou fajn vymítačskou stanici. Ale jestli budou někde hrát Pink nebo Rihannu, tak bez debat budeme poslouchat je!"

Zase ty staré vypalovačky? „Achjo, ty jsi hrozná."

„Ne, jsem báječná a ty mě miluješ!"

To Jana nepopírala. Teta byla báječná.

„Tak jo, zvonky jsou zase postavené. Můžeš dolů!"

Postavila se a oprášila si mikinu i kalhoty. „Co těla?"

„Všechna se obrátila v prach. Klasika."

Jana obrátila oči v sloup. „Vůbec nezníš spokojeně sama se sebou."

Rozhodila rukama. „Hele, fakt se mi to – a Ježíšovi – povedlo. Ani kousek masa!" Přešla k dodávce a vzala hrábě. „Ani jedna kost! Seslal světlo Boží a všechno je fuč." Prohrábla prach hráběmi a ty zaskřípaly o asfalt. „Ale taky ani jeden zlatý zub nebo stříbro. Škoda. No nic, darovanýmu koni –"

„Nerouhej se!"

„Já se nerouhám, však on ví, jak to myslím. Prostě to zvládl skvěle. Ámen!"

„Amen," zopakovala Jana, přehodila si popruh kulobroku přes hruď a seskočila ze stříšky na auto. Hezky to zadunělo.

Čas na úklid.