„Počkej na mě!" vykřikla dívka s ruměncem na tvářích. Chlapec obecně nerad čekával na někoho dalšího, byl opravdu netrpělivý, avšak dívka mu za to stála. Usmál se na ni a zastavil se před jeskyní, jež se nacházela za hlubokým lesem. „Nemůžu za to, že tě sebou otec bere na lov. Mě ráno čeká leda tak lekce etikety," udělala roztomilé pukrle dívenka a ušklíbla se. „To ty neumíš, co?"

Chlapec jí úšklebek opětoval a pokusil se o stejný formální pozdrav.

„Učíš se rychle, ale stejně stojíš jako slon v porcelánu," zarecitovala obvyklá slova své komorní. Černovlasý chlapec se posadil na kámen a sledoval s dívkou západ slunce.

Odsud se království zdálo tak malé a bezmocné. Červenovlasá dívka se přisunula blíž k němu a upřela pohled tam, kde on. Nad čím tak mohl přemýšlet? Na tomhle místě jej nemohlo nic trápit, ale jeho výraz byl stejný jako na zámku. Smutný a zdrcený.

Jediný kousek bezpečí měli v zahradách, o níž pečoval starý muž jménem Arthur. Pomáhali mu se zaléváním rostlin a on jim za to poskytoval kousek klidu a míru. Rose zahradníkovi věřila. I kdyby jenom pelešili na trávě pod vysokou vrbou, její matce by je nežaloval.

Byla mu za to vděčná.

Její matka by jí ani moment strávený s ním nepovolila. Byla za to, že se musí bavit jenom se stejně postavenými lidmi. Avšak v takovéto společnosti měla dívka úzkostné pocity. Nechtěla dosahovat těch ideálů, které matka nastavila. Toužila být sama sebou a žít ten život, který chtěla.

„Nad čím přemýšlíš?" drkla do něj. Už byl zamyšlený moc dlouho a ona se začínala nudit. Už přišel čas na jejich rituál. „Nad tebou," usmál se.

„Tak to je docela nudné," protočila zelenými panenkami a strčila jej z kopečku. Pustila se za ním a už váleli sudy až dolů. Tráva byla hebká a zelená. Těsně, než Rose dorazila dolů se hlavou třískla do většího kamene, který se jí připletl do cesty.

„Rose!" vykřikl, a i když se mu motalo v hlavě, motavě se dobelhal k dívce, která si mnula čelo. „Nic to není," špitla, ale na své ruce spatřila krev.

„Musíme za mým tátou," vyhrkl hned. Měli štěstí, že se vesnice nacházela blízko lesa.

„Thomasi, nebude se zlobit?" šeptla, ale chlapec ji vzal za ruku a zavrtěl hlavou. I kdyby ano, bylo by to to poslední, co jej v tu chvíli trápilo. Les byl rozlehlý, a tak měli ještě kus cesty před sebou.

-----------------------

„Slečno Astonová, jak můžete takhle hřešit!" vykřikla a pomodlila se ke svaté trojici madam v šedém odění. Dívka na ni pohlédla a založila si ruce na hrudi. Pár let navíc jí dodalo více kuráže a hlavně... Názor a pohled na svět. Co na tom, že jí šaty neseděly tak, jak by si nejspíš přáli ostatní.

Vyběhla ze své komnaty a hnala se přes ty prázdné a dlouhé chodby. Cestou rozvířila maximálně zrnka prachu, jinak jí cestu nikdo nezatarasil. Stráže nikde a její matka zahrabaná v komnatách, kde se stíhala zajímat jenom o sebe a o nikoho jiného. „Slečno!" křičela za ní komorná, ale ona už vybíhala na dvůr.

„Thomasi!" usmála se a padla mu kolem krku. Když na pár týdnů se svým otcem zmizel do vedlejšího království, nudila se a každý den na něj myslela. Přišlo jí to hloupé, když mohla jet s ním. Jeho otec Geoffrey ji ale se vší pokorou odmítl. Nikdo nechtěl mít problémy.

Černovlasý muž, do něhož chlapec vyrostl, se usmál a Rose předal růži. Byla krásná, ale měla i své trny.

Přesně jako ona.

„Děkuju," zamumlala a své červené tváře se snažila skrýt tak, že sklonila pohled. Thomas se pousmál a vzal ji za ruku. Jedno místo na zámku, které zůstalo neposkvrněné, je mohlo na chvíli zbavit veškerých špatných myšlenek. „Kolik srnek jste zabili?" zeptala se ostýchavě, když usedala pod rozkvetlou vrbu, jejíž huňaté větve svou barvou připomínaly světlý mech.

„Proč to chceš vědět?"

„Protože se tady nic neděje. A i když je to smutné, dává mi to pocit, že svět není tak němý," mykla rameny a lehla si na trávu. Tolik let uběhlo a tohle místo jí stále udivovalo. „Jen pár, ale... Vždycky se s tím nějakou dobu srovnávám. Vím, že musíme a taky nechci tátovi dělat ostudu," lehl si vedle ní a zahleděl se do korun stromu. „Clare by tě za tu zamazanou košili nepochválila."

„Mám tě ráda, Thomasi," natočila na něj hlavu. Černovlasý na ní zmateně zamrkal, ale poté jeho pohled zjihl a k ženě se naklonil. „A jak moc?" ušklíbl se a pohladil ji po tváři.

„Hodně," zazubila se žena s červenými vlasy jako jablíčko. Muž pohladil palcem její rty a lehce jí políbil. Měla pocit, jako kdyby řekla něco, co tajila už tolik let. Přitom jejich přátelství vyrostlo z lásky a starosti jeden o druhého. „Já tebe taky, Rose," usmál se kousek od její tváře, než se opět přitiskl na ty narůžovělé rty.

„Tak kteroupak dneska zaliju jako první!" přerušil jejich chvilku blížící se Arthur. Jeho černé vlasy mu spadaly do obličeje a s láskou vepsanou do očí se natahoval ke žluto-oranžovým květinám, jež zde pěstoval ve valné většině. Oba dva se od sebe odtrhli a zazubili se na něj.

Moc dobře o jejich vztahu věděl, jeho přerušení chvíle znamenalo jediné: „Někdo je blízko a nejsme tady sami." Jak se za chvíli ukázalo – měl pravdu. Komorná Clare se řítila skrz stříbrnou bránu do zahrady.

„Slečno! Hledá vás váš profesor, začíná vám hodina latiny, nemáte čas na lelkování na zahradě!" zpražila ji pohledem, ale ještě teď doháněla kyslíkový dluh. Její hruď se prudce nadzvedávala a propadala, a tak měli oba ještě pár vteřin na rozloučení.

„Vidíš, jak jsem nepostradatelná?" usmála se na Thomase a vstala. Ledabyle si oprášila kalhoty a svou bílou košili nechala beze změn. Hlína ještě nikomu neublížila. Naposledy se na muže podívala a rty naznačila mnohem silnější slova. Nikomu nemohla dojít, ale oni věděli, co ten druhý říká.

---------------------------

„Zase v zahradách," postěžovala si Clare, když strčila dívku do komnat její matky. Rose si někdy říkala, že slovo matka se k ní moc nehodilo. Byla to spíš žena, která měla část života za sebou a žila s ní pod jednou střechou. Plno mouder, ale žádná něha. Častokrát si říkala, jestli doopravdy milovala svého manžela, jejího otce. Byl okouzlující, vřelý a rozumný. Jak si mohl vzít tuhle ženu?

Isabel odtáhla svůj pohled od zrcadla a sjela svou dceru soudným pohledem. Od jejich zrzavých vlasů po jistě špinavá chodidla, které si hověly v gumákách. Byla tohle vůbec Rose? Její budoucí manžel bude trpět. „Už má po vyučování?"

„Ano," přikývla žena, která měla stažené vlasy v drdolu.

„Dávám ti toho tolik, Rose, jak se mi odvděčuješ?" přišla k ní a zabodla do ní ledově modré oči. Byly chladné zrovna tak jako její mrtvě růžové rty. Jako kdyby z nich vyprchal život.

„Ale já náhodou studovala rostliny v zahradě," pověděla dívka s úšklebkem na rtech.

„Leda tak se tam válíš s Thomasem," odfrkla si Clare, ale svých slov litovala. Její veličenstvo se vědoucně obrátilo od princezny na služebnou. „Kdo je Thomas?" optala se tlumeně a zamyšleně.

„Syn vrchního velitele," vysvětlila. Červenovlasá žena se zamračila na Clare. Už teď toho řekla víc než dost. Isabel Astonová se usmála. Nebyl to ale ten úsměv, kdy člověk cítí radost, je pyšný nebo cokoliv jinak pozitivního. Byla to moc, bylo to zjištění slabiny, které mohla využít.

„Pak slibuji, dceruško, že už tě od studia nic neodtrhne," zašeptala jí přímo do očí.

„O to se postarám," naklonila se k uchu a pronesla slova, ze které Rose naskočila husí kůže.

„Co zamýšlíš, matko?!"

„Nic vážného, zcela neškodnou věc," mykla rameny.

„A teď se kliďte!" vykřikla na obě, až sebou Clare trhla. Rose se nelíbilo, jakým stylem slova pronášela, ale co na tom sešlo.

Jakmile večer procházela chodbami, stráž byla na každém rohu. Když chtěla jít do vesnice, ze zámeckého dvora ji nikdo nechtěl pustit.

Naštvala se a upalovala ke stájím. To by bylo, aby princeznu nepustili z hradu. Její strach rostl, poněvadž nevěděla, co od své matky může čekat. Nedbala na dva stráže čekající u brány a porazila je koněm. Oba dva zaskuhrali, ale kdo by uklidnil rozdováděného koně a vzteklou ženu?

Když ale dorazila do vesnice k domu, kde bydlel Thomas, nespatřila nikoho jiného než Geoffreyho, který seděl na nízké lavičce a hlavu měl v dlaních. Neobratně sesedla z koně, zadkem napřed, a kůň zdrhl k potůčku za chaloupkou.

„Co se stalo, pane?" vyhrkl dívka a sedla si vedle něj. Vzala jeho ruku a jemně ji pohladila po jejím hřbetu. Co donutilo tak silného muže, který viděl tolik mrtvých, plakat?

„Rose, vzali mi ho... Můj syn... O-On je pryč!" řekl se slzami v očích. Snažil se mluvit klidně, ale nešlo to. Ruku stáhl k sobě a zaškubal se za vlasy. Žena se otočila k zámku. Slunce už dávno zapadlo a její milovaný trčel ve spárech její ... matky. „Omlouvám se," špitla a přihnala se ke svému koni.

Teď nebyl čas na litování, teď se muselo jednat.

Byla hluboká noc, když dojela zpět do zámku. Vojáci jí příchod nijak nestěžovali. Uhnuli jí z cesty, protože věděli, čeho je schopná. Do vězení ji už ale nepustili. Ať se snažila, jak se snažila, nemohla se tam dostat. Naposledy se nadechla, otočila se na podpatku a zmizela v útrobách toho tmavého zámku. Chodby byly zdobeny loučemi, jejichž plamen se kymácel ze strany na stranu.

„Co jsi to provedla?" vykřikla konsternovaně, když vpadla do komnat své matky. Isabel Astonová stála ve své noční dlouhé košili a tiše vyhlížela z okna. Její starší tvář tvořil škodolibý úsměv a ani kapka smilování. „Já jsem ta, která by se měla ptát."

„Není jako my, Rose, nikdy nebyl a se svým postavením ani nebude," otočila se konečně od tmavé noci a pohlédla na svou dceru. Tak hloupá, možná jsem do ní neměla dávat tolik nadějí.

----

Jinak tiché náměstí proťal křik bouřících se občanů. Dívka shlížela z balkonu svého zámku, který se jí stal vězením. Naposledy se podívala do očí chlapce a zašeptala tiché: „Miluju tě, Thomasi."

S tím ji vytryskly slzy z očí a její milenec byl zabit. Občané křičeli, nadávali, ale královna je neslyšela. Vyhnala je zpět do vesnice jen co poprava skončila. Princezna se rozutekla do zahrady a složila se k jedné fontáně, ve které si hráli jako malí. Cákal na ní vždycky vodu a když už měli dost, běhali bosi po zemi a hladili ty žluté květy.

Po tvářích jí tekly slzy o velikosti perel. Když se uklidnila, zaslechla, jak si v zahradě zpívá zahradník. Narovnala se a pohlédla na něj: „Viděl jste to?"

„Nemohl jsem tam jít. Stačí mi vaše slzy, princezno, a vím, že to muselo být hrozné i bez mé přítomnosti," přidřepl si k ní s konvicí na zalévání.

„Proč máme zahradu plnou narcisů a ne růží, Arture?" zeptala se s prázdným výrazem. Její černé oblečení tu nešťastnost jenom podtrhovaly.

„Růže jsou nevinné a zároveň vášnivé, ale narcisy vyjadřují osobnost naší vládkyně. Je půvabná, krásná, ale tak zahleděná do sebe, až nevidí pocity druhých," odpověděl popravdě se smutným výrazem a ustřihl jedno shnilé poupě, které bezvládně spadlo na zem. Dívce se začaly třást rty, když si opět vzpomněla na svou jedinou a pravou lásku.

Jeho hlava jej opustila podobně. 

-----------------------------------------
Dobré ránko! Jak se máte?:)
Měsíc květen je za pár hodin za námi a s jejím koncem přináším povídku. Takovou... Řekla bych jednohubku, nic komplikovaného, ale... Přesto smutného. 

Mějte hezký den 😊

-Catherine2850