Ahojky!
Březnová výzva #12 - fantasy příběh začínající na dvě věty v úvodu. 2000+ slov nutností (2103 realitou).
Pokud možno – příjemné čtení 😊

---

Měla jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoli nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce přede mnou stála víla. Na nohou se však udržela pouze pár vteřin, následně upadla a zemřela.

„Seberte ji," ze rtů mi splynul automatický rozkaz. Tmavé vlasy měla rozhozené po travině a modré oči měla dokořán otevřené. Po jejích nevinně bílých křídlech tekla rudá tekutina a svou cestu končila v zelené travině; usmála jsem se. Můj otec na mne bude pyšný.

---

„Otče! Další mrtvá víla. Můžeš tak pokračovat v experimentech. Křídla má v celku," vtrhla jsem do velkého sálu, kde můj otec často usedával, když četl dopisy. Vypadal velice zamyšleně avšak mé vtrhnutí jej ze čtení nevyrvalo; až po chvíli. Možná měl nějaké potíže ohledně zkoumání. Nedostatek vílích křídel neumožňovalo volný průběh pokusů, a tak se výsledek – zdali bude lidstvo nesmrtelné či ne – neblížil.

„Zlatíčko, jsem na tebe pyšný, ale máme před sebou nehezkou budoucnost. Královna Jižních Lesů nám vyhlašuje válku," uchechtl se na stráže kousek do něj. „Taková kráska mi chce zničit království," pokračoval, mezitímco jeho smích sílil na hlasitosti.

„Teď už to nevzdáme. Alchymista mi prozradil, že objevil onen tajný recept na elixír života. Chybí mu jenom dostatek křídel. Dělá z nich extrakci, a i když jsme jich pár nachytali, je to zkrátka málo," uklidnil svůj smích a začal mluvit vážně.

K čemu jim bude tolik elixíru života?

„Zítra započne válka. Uvědomím své vojsko a ty jej povedeš, rozumíš?" zahleděla jsem se mu do očí, v nichž panovala nemilosrdná temnota, která sžírala každou špetku světla.

„Ano, otče," přikývla jsem a ze sálu odešla. Válka začíná. Vítězové a mrtví. Mnoha dívek z vesnic se oblékaly do šatiček, ale já milovala nespoutanost na koni v pevných kalhotách a prosté bílé košili. Avšak teď na rozvernost není čas. V hlavě se mi rodila spousta dotazů, ale musela jsem je nechat plynout dál. Konám správně. Je to přece pro blaho občanů, ne?

Jak by mohly být bitvy blahem pro občany?

Procházela jsem kamennými chodbami. Strážci byli v pozoru a vojáci pravidelně obcházeli hrad. Ve vzduchu se táhl dobře známý pach napětí a nervozity.

„Erico, nedělejte to," žadonil jeden voják. Jeho vlasy byly blonďaté a jeho kůže stejně světlá jako měsíc, který plaval po noční obloze.

„Zopakuj to," přistoupila jsem k němu blíž a se zamračeným pohledem jsem jej sjela od hlavy až k patě. Ještě stále nebyl připravený – neměl bitevní úbor.

„Nedělejte to prosím. Bez víl nemůžeme existovat!" Dala jsem mu facku, která měla mluvit za vše. Jenže on svá slova neustále opakoval a nedal se. „Tak tebe to nepřestane bavit?" přišla jsem k němu blíž a tentokrát mu vrazila pěstí do nosu. Chytil se za svůj nos, z něhož se spustila krev.

„Jejich a náš svět funguje na principu rovnováhy. Jestliže o jejich svět přijdeme, náš zanikne." Dokončil svou myšlenku, na níž jsem mu nic neřekla. Nechala jsem ho zavřít. Nemůžu dovolit, aby se do bitvy dostal člověk, který pochybuje.

Dalším ránem to všechno započalo. Stála jsem před hradbami na mostě, který vedl do královského dvora. Vojáci se nacházeli všude. Bylo opravdu těžké a náročné najít místo, kde by se alespoň jeden nepotuloval. Všichni měli zbraně nachystané. Luky s šípy, ale i pušky, které byly novým vynálezem.

V žaludku se mi usadil podivný pocit. Mlha byla tak hustá, až jsem na chvíli zapochybovala o našem vítězství. Nemůžu ztrácet jistotu! Narovnala jsem svou sto sedmdesáti centimetrovou postavu a svůj výraz přizpůsobila situaci.

V šedé mlze se začínaly objevovat světélka všemožných barev. Od slunečně žluté až po karmínově červenou. Byla to zář, která opanovala třepotající se křidélka víl. Působily jako léčitelky země. Náhle se mi vybavila myšlenka na vojáka v noci. Důležití. Měla jsem pocit, že se mi hlava rozskočí. Proč mě stále obtěžovaly myšlenky na to, co provádím? Proč jsem jedna z těch, co nejvíce pochybují, a přesto konám to jednoduché zamávání paží na vojáky. Naše znamení k rozkazu „teď nebo nikdy."

„Počkejte!" zakřičela nebojácně víla s červenými vlasy jako ta nejzralejší jablíčka v zahradě. Na hlavě měla spletitou korunku s květinami. Kolem lýtek se jí táhly kořínky, které měly zakončení na podrážce z trávy. Jenže po jejím slabém vyjádření stráž zaútočila a chytila ji.

„Nezabíjejte ji!" vykřikla jsem nesouhlasně na vojáka vedle mě. Pokývl s lehkým zmatením a odešel se střelcem a vílou do zámku. Avšak ostatní bytosti začaly být agresivnější. Mohlo existovat něco horšího? Mé plavé vlasy čechral ledový vánek. Vzduch protínaly hlasité výkřiky obětí nebo bojovníků. Byl mezi tím vůbec nějaký rozdíl? Králové či královny si poručily a nevinní lidé bojovali. Při tom jsme vevnitř všichni stejní. Vůdcové jako my mají ruce pošpiněné krví. Jenže já na rozdíl od těch ostatních vůdců tu krev nikdy nesmyji. Nejsem tak silná.

„Musím se probrat, tohle je správné!" bojovala jsem se svými démony. Mé svědomí křičelo stejně jako lidé s křídly. Hlava nehlava. Oni měli své zbraně a matku Zemi. Kořeny se táhly ze země, jako kdyby jejich život plynul stokrát rychleji. Braly si sebou vojáky a tiskli je k sobě, dokud je neudusili.

Byli ještě horší než my!

Ale kdo začal tuhle válku...

Bojovali jsme do noci. Před hradbami byla louka plná mrtvých těl. Jejich oči byly otevřeny dokořán a házeny na vrak, který vezl starý muž. Přijdou na jediné místo. Do spalovny. Druhý muž vezl víly do královského prostranství.

„Dávej pozor na jejich křídla!!" upozornila jsem jej důrazně. V žaludku se mi usadil hrozný pocit, a ještě horší přišel, když jsem procházela loukou. V jednu chvíli jsem to nevydržela a začala se rdousit. Proč se tohle děje? Co to se mnou je?

„Jste v pořádku, madam?" zeptal se mladík, který dohlížel na odvoz. Kývla jsem a pusu si otřela. S únavou jsem hleděla na svůj hrad, domov. Otec se musí radovat, ale proč vlastně nikdy nic nedělal? Proč se schovával za kamennými stěnami a všechny vojenské věci nechával na mě? Co tak důležitého jej nepřinutilo dosud přijít a ukázat, zač je toho loket?

Nadechla jsem se čerstvého vzduchu protkaného severním větrem a vyrazila jsem vstříc žaláři, kde muži odvedli tu červenovlasou ženu. Byla to jediná další bytost, která vládla. Potřebovala jsem radu a potřebovala jsem ji hned. Možná, že můj otec stále seděl na trůně, ale já byla ta, která slepě následuje pokyny. Je tohle vůbec správné? NE! Ale co je ... správné?

„Pusťte mě k ní," kývla jsem na strážní hlídku. Ta jen pokývla a dveře mi odemkla. Přikázala jsem jim, ať odejdou. Žena byla vzrůstově stejně vysoká jako já – nebylo pochyb, že bych si nějakým způsobem poradila. Její neobyčejně rudé vlasy zdobil věnec plný květů růží, levandulí a všelijakých dalších poupat. Byly tak různorodé, ale jedno měly společné – chřadly, hnily zaživa.

„Prosím, nezabíjejte mé víly. Jsou nevinné, chtěli jsme uzavřít mírovou smlouvu. Nepřišli jsme ve zlém," šeptla a zhroutila se na zem. Její kolena se podlomily jako kdyby byla z papíru. Spadla vysíleně na slizkou kamennou podestýlku. Perlově bílé šaty měla sotva pod kolena, a tak se na její pokožce začala tvořit husí kůže. Povzdechla jsem si a na klín jí položila svůj kožich.

Poté jsem se ale vrátila do bezpečné vzdálenosti.

Ze zad jí vyrůstaly křídla, které byly na každou stranu minimálně dva metry dlouhé. Měla krásnou rudě karmínovou barvu, ale zářila slabě.

„Můj otec mi řekl, že jste vyhlásila válku," zatvrdila jsem svůj obličej. Nacházelo se ve mně tolik pochyb. Už jsem nedokázala vraždit další víly, ale nedokázala jsem jí jen tak uvěřit. Obávala jsem se, že kdybych jí pomohla, vymstila by se mi. Udělala by to? Nebo je upřímná a mírumilovná?

„Nevyhlásila! Dosud jsem to neudělala a ani v tom nehodlám pokračovat," bránila se zvýšeným hlasem.

„Proč teda tolik víl sebou?" pozvedla jsem obočí v nepochopení.

„Protože Jižní Lesy jsou rozsáhlé. Rozdělila jsem je na části, které mají pod správou mí poddaní, každý z nich mluví hlasem svého lidu," sklopila hlavu a s díkem na rtech si k tělu přitáhla provizorní pokrývku.

„Jak ti mohu věřit? Co když ti do ruky vložím nůž a ty mi ho zarazíš do zad?" I kdyby mi na krásně řekla, že mě nezničí hned, jakmile jí k tomu dám příležitost, nebyla bych schopná jí důvěřovat.

„Neoplácím smrt smrtí," pohlédla mi do očí a mně se tak naskytl pohled na onu ohnivě zelenou barvu.

„Jaký slib mi můžete dát?" založila jsem si paže na hrudi. Stále mě nepřesvědčovala.

Víla se rozhlédla kolem sebe a pokrčila rameny. Po chvíli jí však hlavou bleskl nápad, protože se usmála a znovu na mě pohlédla. „Podejte mi nůž." Zamračila jsem se.

„Co s ním chcete dělat?" Ta se s tím teda nepáře.

„Dejte mi ho."

„Mír s nožem v ruce?" pozvedla jsem obočí.

„Nebude použit proti vám!" slibovala mi. Vydechla jsem přebytečný vzduch z plic a ze svého pasu jsem jí podala malý nožík. Ta si ho převzala a okamžitě se řízla do ruky. Ustoupila jsem ještě o jeden krok zpět. Kdyby se o cokoliv pokusila, buď se vrhnu do boje s křikem, který by přivolal vojáky nebo bych se dala... na útěk.

„Slibuji, že jestli se vás pokusím zabít, ať mi démoni vytrhnou křídla ze zad a učiní mě odvěkým vězněm pouště." Sledovala svou ruku, z níž se vznesl drobný obláček rudého mráčku.

„Dýchá ve mně peklo. Neovlivňujeme to, do které rodiny se narodíme. Pouze nás hodí do vody s tím, že se máme naučit plavat," vysvětlila a krev nechala volně téct po dlani. Zvedla se ze země a kabát mi podala nazpátek i s nožem. Stála jsem v úžasu, ale jakmile kolem mě prošla s – již sebevědomým výrazem – probudila jsem se. Z žalářů jsme se dostaly po točitých schodech nahoru. S každým dalším krokem se ve mně probouzel ignorovaný vztek. Po celou tu dobu jsem zarytě mlčela a splňovala rozkazy.

„Je zaslepený. Žene se za nesmrtelností a nevidí mrtvé," přiznala jsem se zatnutými pěstmi. Procházeli jsme několika velkými prostory. Jídelnou, pracovnou až jsme nakonec došly k velkému sálu. Po vojácích se slehla zem. Jediný hluk vycházel právě z oné místnosti. Přiložila jsem ucho na dveře a zamračila se.

„Jestli je to jenom nějaká léčka, přísahám, že už neušetřím ani jedinou vílu," koukla jsem na ženu, která stála za mnou. Byla to tak velká lež, ale ona přikývla a nijak se neohradila. Nebylo třeba klepat, když byl v místnosti takový rozruch.

To, co se mi ale naskytlo před očima, mě překvapilo. Jediný vílí muž svíral mého otce kolem krku. Strážci stáli okolo s napřaženými meči a pistolemi.

„Jestli mě zabijete, vezmu ho sebou," ušklíbl se a svou kudlu dal ke králově hrdlu. Muž v jeho náruči dýchal jen tak tak.

„Christophere ne!" vykřikla víla a vehnala se do sálu i přes všechny namířené zbraně. Chlapec pohlédl na svou královnu a jeho tvář se úlevně uvolnila. Jeho stisk nože u králova hrdla však nepolevila.

„Ž-žijete."

„Smrt neoplácíme smrtí! To sis z mého kázání nikdy nic nevzal?" kráčela k němu blíž a blíž. Měla jsem pocit, že mi zdřevěněly nohy. Proč se můj otec nebránil!? Proč sebou měl v pokoji tolik strážců, ale stejně nebyl v bezpečí? Narušila jsem jejich rodinné setkání tím nejstabilnějším hlasem, kterého jsem byla schopná. Cesta dobra nebo zla...? A lze to vůbec takhle rozdělovat? V životě není nic dobrého nebo zlého.

„Proč si nikdy nešel do války se mnou?" vyřkla jedinou otázku, která ji po celá ta léta pálila na jazyku. Jako poslušná dceruška – nebo pejsek – však „nebyl čas" se ptát.

„Nemám rád krev," sykl král, který žíznivě toužil po elixíru života. Po roztoku, jež by prodloužil jeho léta nicnedělání. Oddřela jsem všechnu práci za něj. Jeho panděro rostlo mezitímco já chladnokrevně vraždila nevinné bytosti. Stala jsem se jednou velkou loutkou pro tohle všechno. Netrpěly jenom víly, ale i mí občané. Tenhle muž nikdy nebude králem. Nikdy nebude a nikdy jím nebyl. Nemá právo na ten trůn, který se nachází v tomto sále. Nemá nejmenší právo na něm sedět a smát se.

Nemá právo být mým otcem.

„Jak si mohl jedinou dceru nasadit do bitev, z nichž se nemusela vrátit celá?!" vykřikla jsem a ohlédla se po strážích v místnosti. Upírali pohled na krále, který se dusil v chlapcově náruči. I jeho vztek rostl. Tichá slůvka víly nápomocná nebyla.

„Dcerko, pracoval jsem na elixíru-," chtěl mi začít vyprávět ty pohádky, které mi vyprávěl jako malé dívce během tréninků šermu.

„Čas by byl tvým otrokem, a to já nedovolím," zahleděla jsem se mu do malých oček a odešla jsem ze sálu. Zhroutila jsem se podél stěny a dala hlavu do dlaní. Vlna hněvu byla pryč. Do vlády se dostal hluboký smutek. Ticho za dveřmi proťal křik mladé víly.

Zavřela jsem pevně oči a snažila se nevybavovat situaci za mnou, ale budoucnost přede mnou. Co bude s královstvím teď? Jestli jej povedu, zavládne už konečně mír nebo budeme válčit i nadále? Jak moc hluboký je vztek toho mladého muže s modrými křídly?

Nehnutě jsem seděla a nechala své slzy volně téct. Po chvíli jsem ale uslyšela pohyb. Zděsila jsem se nad myšlenkou, že by se vojáci vrhli na víly. Ti však pokorně vyšli a jeden mi nabídl ruku. Zavrtěla jsem hlavou a zůstala sedět.

„Nastává mír," vyšel mladík, na jehož tváři se nacházel úsměv od ucha k uchu. Jeho ruce byly špinavé od krve, ale já měla ruce mnohem špinavější. Všechny víly, které zemřely pod mým příkazem jsou na mé svědomí. Ponesu si je jako Kainovo znamení.

„Omlouvám se," špitla zničeně rudovlasá dívka. Jenže já její omluvu nechala stranou.

„Já se teda neomlouvám, udělal jsem to, co jsem vždy chtěl. Elixír života by nikdy nezískal, i kdyby na moc moc chtěl," pokračoval. Měl upřímnost na jazyku, a to bylo svým způsobem okouzlující.

„Jak se jmenujete?" usmála jsem se.

„Královna Annabelle, vaše veličenstvo, a tohle je Christopher," promluvila za oba. Chlapec se jemně uklonil načež jemně zamával modře zářícími křídly a dodal: „Jak ty?"

„Erica Addamsová."

„Tak tedy. Je mi jasné, že bude zapotřebí smlouvy, ale dneska na úkor všech obětí vám nabízím mír. Celým Jižním Lesům," podala jsem jim ruku a doufala, že ji přijmou.

„Mír," usmála se zvonivě a mou ruku pevně stiskla. I když mezi námi panovaly velké rozdíly, mezi občany a kouzelnými bytostmi nastalo příměří. Mnohem větší, než bych si kdy byla schopna představit. Byla jsem konečně opravdu šťastná. Žádná hraná radost ani přetvářka, jíž jsem namlouvala i sobě samé. 

KONEC
--------------------------------------

Jak se máte, neblouzníte z toho volna? Protože já celkem ano (což se možná podepsalo i na tomto díle):D 
Ten sociální kontakt mi celkem chybí, nejradši už bych ve třídě všechny objala...

Nicmééně, jak se Vám líbil příběh? Kdyby Vám spoustu věcí nedávalo smysl upřímně bych se asi ani nedivila, ale do poloviny povídky jsem neměla nejmenší tušení, co to provádím. Poté to už nějak odsýpalo. I tak se Vám teda přiznám, že nerada píšu fantasy. Avšak výzva je výzva! 😊 

Psaní zdar

-Catherine2850