Sbalené kufry. Vynervovaní rodiče. Napětí ve vzduchu a strejda Marek ve dveřích. To zkrátka znamenalo jenom jediné: „Děcka, jedeme do Chorvatska!" I když mu bylo tak přes třicet, hýřil dětskou radostí a entuziasmem. Malý chlapec jej objal a Marek jej zvedl do náruče. „Ty jsi zase vyrostl, no teda. Kde máš ségru?" zhoupl se s ním a už jej nesl do obývacího pokoje, kde jeho synovec ukazoval svými prstíčky.

„Ježíší, dobrý den. Vy asi budete kamarádka od Anežky, coo?" ušklíbl se. Dívka na něj pohlédla s dávkou nepochopení, ale to muže nijak nezastavilo. „Tady někdo umřel?" nadzvedl obočí nad barvou jejího oblečení a sedl si s Viktorem na pohovku.

„Ha-ha-ha," protočila panenkami a chňapla po své knížce.

„Chodí v tom pořád," stěžoval si její bráška.

„Ona je nenormální, že? A ještě když slunko paří o sto šest," pohlédl na přicházející ženu, na jejíž tváři se pomalu ale jistě podepisovaly starosti. Avšak i přesto byla krásná a nějaká vráska ji na sebevědomí rozhodně neubrala. „Proboha, Anežko, běž se převléct. Bude ti teplo," zamračila se na svou dceru a opět zmizela v koupelně.

Už tady chyběli jenom...

„Drahoušku, ahój. Nezhubla si zase? Ti nedávají najíst, že? Však neboj, babička už je tady," zazubila se starší dáma v bílé blůzce a pohladila dívku po kudrnatých vlasech hned jakmile se k ní dostala. „Co to kecáš, Lenko, však je to úplná kočka," zabrblal starý muž, který se objevil ve futrech. Odložil pár těžkých věcí bokem a vrátil se do obýváku. „Richarde, kost a kůže je to!"

Anežka si tiše povzdechla a znovu se začetla do knížky. Tohle teda budou prázdniny.

------

Nic neříkající města, jedna ulice za druhou a nesmlouvavé horko letního dne. V druhém autě vypověděla klimatizace službu, a tak se všichni potili jako o život. Člověk by si myslel, že otevřená okénka budou stačit - to by na řadu nesměly přijít nekonečné zácpy před hlavním městem Zagreb, přes nějž rodinka cestovala.

Kudrnatá dívka si povzdechla, zvýšila hlasitost hudby ve sluchátkách a začala si broukat. Jak jinak byste to taky chtěli přežít, když se další přítomní navzájem překřikují? Viktor uvězněný v dětské sedačce už toho měl dost, a tak to začínal dávat patřičně najevo. Ani jeho oblíbená hračka - v podobě autíčka z Need for speed - jej nedokázala udržet potichu po celou cestu. Kdo by se tomu ale divil?

Bylo to svým způsobem úžasné. Děti uměly být své. Opravdické. Nemají potřebu se přetvařovat, chovají se tak, jak jim to přítomnost umožňuje. Jenže... Křik otráveného dítěte, když vy sami jste unavení z nezvladatelného tepla a evidentně nekončící cesty, je ubíjející.

„Kdy už tam budem?" vyhrkl Viktor a z očí mu vytekly slzy. Otec se na něj podíval ve zpětném zrcátku a plaše se usmál. „Kamaráde, to bych taky rád věděl."

„Já ti to říkala, Petre, kdybys odbočil na tu silnici..."

Její vyčítání narušilo místní rádio. Ovšem hudba, která vycházela do okolí, by se jen stěží dala přirovnat k čemukoliv, co znali.

---

K večeru se k chatkám jednoho kempu přece jenom dopravili. Většina schvácených účastníků se vystřídala ve sprchách a už se vydávali k nedaleké pláži. Za širým obzorem Riječkiho zaljevu, jak to pojmenovávala dřevěná cedulka u silnice, zapadalo slunce, ale pravá zábava teprve začínala.

Bylo tam živo a veselo, což znaveného Marka opět probudilo.

„Haha, jde se pařit!" usmál se a už běžel směrem k baru. Ten chlap má fakt problém, pomyslela si mladá dívka, ale přesto se tomu ušklíbla. Možná byl svým způsobem otravný, ale aspoň tady nebyla tak velká nuda. Lenka s Richardem si roztáhli deku opodál a uspořádali s mladšími rodiči piknik. Viktor cupital k vlnám a zase zpátky. Měl z toho hotové Vánoce.

Dívka sledovala své stopy ve světle žlutém písku a s hlavou v oblaku plných myšlenek kráčela rovnou za nosem. Hlavně co nejdál od své rodiny. Měla je ráda, což o to, ale původně na téhle dovolené vůbec nechtěla být. Toužila se doma flákat s přáteli a užívat volných dnů, koukat na filmy a no, dobře... Kalba byla taky v plánu, ale... Teď tomu všemu bylo konec. Až se vrátí, zbyde jí jenom den na to, aby se psychicky připravila na poslední ročník střední školy.

Když byl ten největší shluk lidí za ní, posadila se do tureckého sedu před ten širý záliv a sledovala onu azurovou nádheru. Cestování mohlo být fajn, ale k čemu to bylo, když sebou neměla nejlepšího kamaráda? Rodiče se k němu chovali až příliš striktně a ona neměla nejmenší tušení proč.

No dobrá, možná byl trošku zvláštní, ale... To ona na něm právě milovala. Byl zkrátka svůj, nehledě na tom, co si ostatní mysleli. Byl jejím naprostým opakem, a možná proto jim to tak fungovalo.

On optimistické sluníčko milující lidi a ona ... Pesimisticky se teda zrovna neviděla, ale nadšením v šest ráno, kdy měli jít do školy, zrovna nevyzařovala. A lidé? Uměli být úžasní, krásní nejen vzhledově, ale většinou s nimi neudržovala dobré zkušenosti. Spíš uchovávala dlouholetou praxi s lidmi, kteří se zachovali jako skety.

„Don't you wanna play volleyball?" zeptal se dokonale opálený chlapec, kterému nemohlo být víc než dvacet a zároveň méně než šestnáct. Dívka k němu vzhlédla a chvíli na něj přihlouple zírala.

Černovlasý kluk ohrnul ret.

„Um... Jestem z Polski, rozumiesz mnie?"

Anežka se konečně vzpamatovala a zakývala hlavou. „I'm from Czech but I don't understand Polish pretty well."

„Is that so? Never mind! Come on, it will be fun, trust me!"

Jeho „trust me" ji však moc neuklidnilo. Na sport byla naprosto levá a sama netušila, co jí ke hře přinutilo. Že by ten kluk? Ale kdepak. To vůůůbec. Nikdo jí ale neřekl, že po chvíli snažení spadne do písku jako kámen, který shodíte ze skály. Rukama se nadzvedla a když otevřela očí, div nezaskučela bolestí. Ten písek měla snad i v očích.

Rychle vstala a vydala se k vodě, aby si obličej opláchla. Smích volejbalových spoluúčastníků ji doprovázel ještě notnou chvíli, dokud jim konečně nezmizela z dohledu. Jestliže teď byla apatická a naštvaná, po zpackané hře se její nezájem ještě prohloubil. Cestou sebrala nějaký kámen a nenávistně jej zahodila do vody. „To je tak na nic!" zakřičela.

Jestli je tohle první den, jak bude vypadat zbylých šest? Zítra pobaví stádo holek nebo co? Anebo ještě lépe - po hodnocení oblečení, které si na sebe vezme a které jí rodina zkritizuje se odeberou na rozpálené památky tohohle zapadákova.

„No proboha, ANO! KDE LÍTÁŠ?" vykřikl dav zřejmě její rodiny. Vypadali opravdu vyděšeně, ale dívka to přešla jenom se lhostejností, která se jí ujala a nehodlala se pouštět. Vždycky když její jméno změnili na rozzlobené a zkrácené „Ano" byli krajně podráždění. Jenže to v oné situaci nechtěla vůbec pochopit. Na tuhle šaškárnu jet nechtěla a lehké zatoulání bylo maličkostí.

„Už jsme se báli, že tě unesli!" prohlásila babička Lenka a pohledem svou vnučku pokárala.

„Tyvole, nic se mi nestalo, tak přestaňte dělat vlny!" rozmáchla se rukama a když se otočila k zálivu, úsměvu se neubránila. „Z tohohle nevyjdeš bez trestu," vyprskla její matka. Anežka kývla hlavou ve smyslu: „Jasně, jasně." A už se rozešli napříč pláží zpět k chatě, kde byli ubytováni.

„A kde je vlastně Marek?" vyhrkla, když jej mezi nimi nenašla.

„Potkal nějaké chlapy a šel s nimi do baru," mykl rameny Petr.

„No to je výborný, takže Marek si jde do baru, ale mě zjebete za to, že jsem se šla projít po pláži," podotkla dívka, čímž si vysloužila káravý pohled sve matky. „Jak to zase mluvíš?"

„Tak, jak mi pusa narostla," vyplázla jazyk kudrnatá dívka a tak tak unikla jemnému pohlavku.

„To je sice pravda, ale Marek je dospělý muž," pokračoval otec.

„Který má mentální věk dítěte," přikývla dívka.

„Dobře, jedna nula pro tebe, maličká," usmál se Petr.

----------------------------------------------

„Já ho snad zabiju, už je deset večer a on nikde!" vykřikla žena na svého manžela a poté se podívala ke dveřím, v nichž se objevil mladý muž. Po špičkách se chtěl dostat ke schodišti, ale jakmile zaregistroval své rodiče v obývacím pokoji, věděl, že jeho počáteční úsilí je úplně k ničemu.

„Říkala jsem v devět doma, Jakube," prohodila důrazným tónem Anežka. Kudrnaté vlasy měla sepnuté v objemném copu a tvář jí zdobil znepokojený výraz.

„Není třeba z toho dělat žádnou bitvu, dobře?" prohodil směrem ke své ženě a poté svůj pohled přemístil na mladíka.

„Kubo, buď té lásky a pojď sem," vyzval jej Martin. Jakub lehce přikývl a sedl si k nim na pohovku. „Co jsme ti říkali?"

„V devět doma nebo se ozvat," podíval se do klína. Anežka se na chvíli pousmála, moc dobře věděla, jak mu to teď šrotuje v hlavě.

„Hmm... A vidíš tady někde nějakou smsku nebo jinou zprávu?" pokračoval Martin a ukázal na displej smartphonu.

„Ne, nevidím," zavrtěl hlavou, jako kdyby to bylo jasné.

„Přesně, kámo, a o to jde," drkl jej pěstí do ramene a uchechtl se.

„Fajn, takže domácí vězení na víkend, ju?" mrkl na něj a Anežka byla ráda, že to nemusela dělat ona. Dost možná by z toho vycouvala, protože v momenty, jako byly tyhle, si vždycky vzpomněla na své dětství. Někdy byl Kuba její naprostou kopií a přece... Mohla se tomu divit? Jasně, že ne.

Byl to její syn.