Podzimní večer si říkal o nové věci. Nadcházející noc přímo toužila po vykonání něčeho nekalého. Jiného, sprostého a zároveň tak hrozně dětinského. V Americe se ženou od domu k domu, koledují a jejich tváře září v náplni radosti. Nepochybně to tak je i v jiných částech světa.

A já? Já poslušně sedím doma. No dobře, úplně poslušně ne. To by se nedalo vydržet. Kdokoliv žil podle tabulek musel být ztracený, zatracený v temnotě.

U mých nohou leží láhev whisky, kterou donesla Markéta. Takhle to dopadá, když někomu pod pětadvacet řeknete, že neslavíte Halloween, naštve se k vám do pronájmu a mává s alkoholem v ruce. Povzdechla jsem si a koukla na hodiny. Bylo sotva půl deváté a ona si tady vyspává... To zase bude večer. Dopiju skleničku a dopotácím se k oknu.

Scéna jak z filmu, pomyslím si. Měsíc v úplňku a město zahalené do mlhy, která spolykala průmyslovou část. Sedím v takovém tichu, až málem vyskočím, když uslyším zvonek a naléhavé klepání. „Co se děje? No jo – vždyť už jdu!" otevřela jsem, div u toho nezakopla o Markétiny tenisky.

„Marku? Co ty tu?" Zvedám překvapeně obočí. Měl na sobě totiž dlouhý plášť a rádoby ostré špičaté zuby. Umělohmotné a vyceněné ve velkém úsměvu.

„Jdeme koledovaaat, neflákat, hoď na sebe prostěradlo a jde se!" protáhne se škvírou mezi mnou a dveřními futry a už se rozhlíží v naší skromné chýši. „Aha, tak vy tady chlastáte, jo? A ani nás nepozvete? Tohle si beru osobně," mumlal, když si všiml whisky na zemi. Přejde k posteli, na níž leží rozvalená bruneta s mírně otevřenou pusou.

„Markéto, ránko!" zakřičí mé spolubydlící do ucha. Ta náhle otevře oči a zleknutím odskočí. „Tyvole..."

„Vím, že jsi měla krásné sny o mně, ale teď se jde koledovat," ušklíbne se. „Ale jak tak koukám, ty už ten svůj kostým máš."

„Debile," hodí po něm polštář, ale Marek jej obratně chytí. Co od dobrého hráče vybíjené čekat?

Nakonec nás přemluví, a i přes jeho hloupé entrée se rozhodneme vydat na „dobrodružnou cestu" za sladkostmi. Na děcka jsme byli už dost přerostlí, ale na dospělého jedince to z nás ještě nikdo nedotáhl. Leda tak před státem a na papíře, ale nikde jinde ne. Někdy jsem si pokládala otázku, zdali z nás jednou někdo doopravdy dospěje.

Co vůbec znamená dospět? Přebrat zodpovědnost za to, co člověk sám udělá? Vždyť to nedělá tolik dospělých a při tom se tak označují. Umět se shazovat před někým výše postaveným, jako to dělávali mí známí a kolegové? Ne... No to snad taky rozhodně ne.

Zavrtím hlavou nad svými úvahy a zpomalím. Jestli jsem tiše doufala ve změnu, tak se mi to evidentně splnilo. Namísto pití zeleného čaje si můžu vychutnávat mráz a hlasitou konverzaci lidí okolo. K Markovi se totiž připojil Tomáš, Viktor a ten černovlasý kluk, který nikdy nemluví. Jak se jenom jmenoval...

„Ahojky, je všecko v pořádku, Kláro?" usměje se. Do prdele! Markéta mi věnuje jeden škodolibý výraz a jediné, co mi zbývá bylo podívat se do těch ledových očí a odpovědět mu. Tak nerada jsem dávala najevo, že si nepamatuju něčí jména nebo snad, že si je zkrátka jako osoby nemohu vybavit. Bylo to nepříjemné a frustrující. Zamaskovala jsem to vždy úsměvem, ale stejně to k ničemu nebylo. Cítila jsem se mizerně.

„Jasný," hraju si na klidnou, ale ani to mi nepomáhá, stejně si přidřepnu. Přesně tohle se mnou dělá alkohol, když se nudím. Mám tendenci to zalomit na lavičce v parku a děj se co děj. Bez obav jsem schopná usnout. Teď to tady ale nemůžu zakončit! Vzchopím se, protřu si obličej a vstanu.

„Tak dobře," mykne rameny a ustoupí do pozadí. Všichni slepě následujeme Marka, který kráčí rovnou za nosem. Míjíme pár malých domečků, až se nakonec trvale zastavíme.

„Tak, a tady tímhle domem začínáme," ukazuje na dvouposchoďovou polorozpadlou stavbu, v jejíž oknech se svítí. Markéta zavrtí hlavou a prohodí něco jako: „Tohle je fakt uhozený."

Pousměju se tomu a jako první z nich zaklepu na dveře. Proč by ne? Když to nepochopí, tak prostě půjdeme dál. O nic nejde.

Po notné chvíli vystoupí vrásčitý muž, jehož na nohou drží chodítko. Štěká za ním pes a on dělá, jako kdyby ho neslyšel. „Copak pro vás mohu udělat?" zeptal se roztřeseným hlasem. Ne, že by plakal, spíš... Jako kdyby ho bolelo mluvit. Jako kdyby i tohle bylo vyčerpávající.

„Neměl byste nějaké sladkosti, pane?" zeptám se, ale jediné, co slyším, jsou mé vlastní výčitky. Ruším člověka, který má úplně v paži, co je dneska za den. Minimálně to, že je dneska nějaký Halloween.

„Dítě drahé... To jsou mi teda nápady... Ale dobře, něco se tady určitě najde," mumlá a otáčí se ke své kuchyni, do níž se dostává rovnou chodbou. Když mi donese nějaké sušenky, radostí ho obejmu a poděkuju. Dochází mi, že lidi v Česku na tohle fakt zvyklí nejsou. Jasně, že mě to mohlo napadnout dřív, ale vzít první dům, kde bydlí člověk, co řval na demonstracích někdy v roce 1968, bylo nadmíru hloupé.

„Zvládla jsi ho výborně, ale to objetí, holka... On si ještě teď bude myslet, že jsi ho přišla sbalit," směje se Marek a s ním i Tomáš. Nijak to nekomentuju. Bylo to naprosto stupidní a už zvonit nepůjdu, ne dokud si nebudu jistá, že tam bydlí někdo mladý.

Obejdeme takhle ještě sedm domů, až zbývá úplně poslední plánovaný. Marek se mi během cesty omluví, ale pořád to neberu v potaz. Tentokrát jde Viktor a Markéta. Všichni jsme promrzlí na kost, ale pár sladkostí jsme přece jen nasbírali.

Jsou zpátky dřív, než by se nadáli. Vrtí hlavou, že nic nedostali a chtějí se rozejít dál. To na ně však Marek píská. „Tak jim trošku zavaříme, no táák, ať je prča trošku."

Když vytahuje plátna s vejci, naprosto mi dochází, co má v úmyslu. Jedno mi nabízí, ale vehementně zavrtím hlavou, a tak pokračuje tím klukem, jehož jméno si stále nemůžu vybavit. Vlastně ani nevím, proč šel. Kluků si moc nevšímá, se mnou taky nemluví a Markéta má trochu jiné zájmy. Udržet se na nohách.

„Takhle ji nesbalíš, Dominiku," zase se ušklíbne, ale mým uším to ujde. Viktor s Tomášem se už totiž pustili do palby a Dominik pokračuje s nimi. Markéta si dřepne na chodník a čeká, až se kluci vyřádí. Mlčky si k ní přisednu a začnu trhat pramínky trávy čouhající z obrubníku.

„Příště mi řekni, ať nepiju," zasměje se od srdce a rukou si pročísne vlasy. Přitáhne si bundu k tělu a já už vrtím hlavou. „To stejně nepomůže."

„Tak co, jdeme, dámy?" zašvitoří Viktor a pomůže Markétě vstát. Začnou se smát a spiklenecky se obejmou. Přivřu jemně oči a usměju se na ně. Jsou krásní a krásnější spolu.

A tak se smějeme, ujídáme z nastřádaných zásob a chystáme se k Markovi domů. Chvílemi si říkám, jestli to je vůbec dobrý nápad, bydlí v takové zapadlé části a pěkně daleko od čtvrti, v níž jsme žádali o sladkosti. Navíc je to takový panelákový rajón, kdy si ve tmě není nikdo jistý, zdali je opravdu sám.

„Viktore? Nezdá se ti ta holka... No já nevím, trochu divná?" otočí se a zašeptá jmenovanému do ucha. I přesto, jak blízko si jsou, otočím se přesně tam, kde se Markét dívá.

Na křižovatce stojí dívka s jizvou na tváři. Strnule zatáhnu Dominika za rukáv, a i když vím, že by se to nemělo dělat, ukážu na ní prstem. Ten se uchechtne a zavrtí hlavou. „Asi jenom nějaká další šaškárna, neboj," promluví za něj Marek. Do ulic se přižene chladný vítr a mně v tu chvíli opravdu přejede mráz po zádech. Čerstvě studený jako teplota Severního moře.

Podívá se nám do očí a usměje se. Její tvář je sešitá podél čela, nosu a rty rozděluje na dvě části. Z jednoho z mnoha dalších stehů, jež drží tenhle zjev pohromadě, trčí drátek. Okolí rány je značně shnilé, jako kdybyste se dívali na mrtvolu, která si dovolila utéct z márnice. Po dost dlouhé době rozkládání se.

Na zašedlé noční košili s kapsami měla rozpuštěné hnědé vlasy. Jako namočenou slámu. Paže měla svěšené dole a speciálně pro ně se pomalinku, ale jistě přibližovala. Cožpak jsme tak konsternovaní, že nikdo z nás neutíká? „Lidi, nechcete jít?"

„Co blbneš, Kláro, tohle je úplně boží převlek," řekne Tomáš odhodlaně ve svém kostýmu smrtky. O strom si opře svou těžkou kosu a jde naproti té dívence, jejíž výška nemůže být větší než sto padesát centimetrů. „Tak to je luxusní kostým, jak jsi to udělala, zlato?" směle ji osloví, ale jen těsně před tím, než mu tváří projede ostrá hrana nůžek, které mají až zahradnický nádech. Muž se před ní skácí na zem a ona to hodnotí pouze tím, že dá hlavu na stranu a začne si prohlížet nás, pozůstalé.

S Tomášem bez Tomáše, otočíme se a dáváme se na útěk.

Její krok byl rázný, rychlý, a když už si konečně myslíme, že jsme se jí zbavili, objeví se na protější straně ulice. Sápe se nám po kotnících, křičí, chrčí a bolestně vyje. „Už nemůžu," vydechla zmoženě Markéta a Viktor ji stiskl ruku ještě pevněji. „Musíme, pojď."

„Lidi, pojďme tam," kývl hlavou ke staré budově. Otřeseně jsem se podívala k dívce, která pokládala jedno chodidlo před druhé. Střepy rozbité láhve na asfaltové cestě jí nezpůsobí jediný problém. Dál je pozorovala jako svou kořist, očividně měla za to, že když půjdeme pomalu nebo snad budeme stát, může jít pomalu. Šeredně se mýlí.

Marek otevře masité dveře a vběhne do nich jako první. Octnu se tam nakonec i já s černovlasým, ale když trpělivě vyčkáváme na Markétu a Viktora, nikdo nikde. Marek řve, ať už jdeme, ale mně to nedá a ve chvíli, kdy se začnu hádat s Dominikem, Markéta hlasitě vykřikne. Bolestně. To už mi konečně nikdo nebrání a vybíhám ven.

Markéta leží na zemi a Viktor je porcován tou děvkou v nemocniční košili. Z brunetiných očí tečou potoky slz, rty se jí třesou a mně nezbývá nic jiného, než ji podebrat pod paží a odtáhnout jí s pomocí Dominika pryč, do budovy, a hlavně daleko od té nestvůry.

„Moc mě to mrzí," spustím, když jí Dominik nese do místnosti, která nabízela dvě postele a jednu šatní skříň. Víc jsme vidět stejně ani nemohli, okno tam bylo jen jediné a všude řádila hustá tma. Markéta se doplazí do skříně a zavře se. Tiše vzlyká.

Dominik vychází z místnosti, a i když chci jít za ním, Marek mě pod postelí stiskne a odmítá mě pustit. „Do prdele," zanadává, když uslyší hluk z chodby. Značně sebou trhnu, protože má ústa přímo u mého ucha. Je až nemožné, jak mě strach donutil vystřízlivět.

Markétin pláč utichne spolu s hlasitým nepořádkem.

Ťapkání holých chodidel slyšíme čím dál tím zřetelněji. Blíží se.

Je tady. Její mluva je jako naříkání staré harmoniky. Tichá, nakřáplá a při tom tak agonická. Z očí mi tečou slzy strachu, netuším, co si počnout. Dýchám nahlas a přerývavě, a tak mi Marek zakryje pusu dlaní. Jenže ani to ho natolik neuklidní a v momentě, kdy se ta potvora usídlí u naší postele – poznám to tak, že se nejdříve posadí na naši skrýš – mě kopne do místa hrudní páteře. Celá se prohnu a vykřiknu. Nejen, že už se nacházím mimo úkryt postele, kdyby tady nebyla tma, dívala bych se tomu do očí.

Jenže i tak mi ten pohled není odepřen, jakmile shlédne na podlahu, spatřím je. Vypoulené, zářivé i v té černočerné tmě, která je zdobená jediným kuželem světla z okna. Jsou to jako dvě svítidla, jedno modré a druhé hnědé. Tvář si překryju rukama a celá se strachy začnu třást.

„Prosím, nic jsem ti neudělala, prosím!" žadoním a v podstatě ani nevím o co. Za nebolestivou smrt? Za život? Co ze mě u všech všudy mluví? Odsunu se od ní dál, ve snaze jí utéct, ale ona se jen postaví, ohne se a vytáhne Marka za ruku. Ten křičí jako kdyby ho na nože brali; a v podstatě má pravdu. Marek sebou cloumá na všechny strany, šarlatová tekutina vymalovává zeď, podlahu, a i můj obličej. „Markéto, pojď!" volám ji.

Vyběhneme z místnosti a nestvůra kráčí za námi.

„Se mnou si ještě neskončila!" zabědoval Dominik, který v ruce svíral páčidlo. Tak moc ráda bych mu řekla, že to nemá smysl, avšak namísto toho se za něj postavíme a vezmeme do rukou zbraně z těch trosek, které jsou okolo nás. Kameny a cihly jsou našimi náboji z revolveru.

Udeří ji do hlavy a aby se opravdu přesvědčil, že je mrtvá, uhodí ji do hlavy ještě několikrát. Když se uklidní a vydechne, zhroutí se na kolena. Ruce se mu třesou asi stejně jako nám všem. I když se nám značně ulevilo, pořád ještě svíráme cihly v rukou. „Je po ní," změří jí tep a vstane.

Nepatrně jsem přikývla a upustila cihlu.

Venku už pomalu svítalo a nám ani nedocházelo, že jsme přišli o polovinu naší party. Před azylem se nacházela policie, kterou zavolal Dominik během naší hry na schovávanou. Viktora právě odnášejí černém obalu na mrtvoly. Markétě se spustí z očí slzy, chytnu ji za ruku a pohladím ji. Co se má říkat v takové chvíli?

--------

Kývu na ně, že se ta žena nachází vevnitř. Všichni strhaní a zároveň pozůstalí jsme podrobeni výslechu ještě venku. Sedíme na okraji zásahové dodávky, při čemž si policista vyslechne každého z nás.

Pokládá mi spoustu otázek, při čemž já si uvědomuju jen to, že jsem za pár hodin viděla vykrvácet svého spolužáka, přítele od nejlepší kamarádky a kluka, jehož jsem považovala za kamaráda.

Do teď jsem nemohla uvěřit tomu, že mě nasadil jako pokusného králíčka.

Ale tak... Jak se říká:

„V nouzi poznáš (ne)přítele." 

---------------------------------------------------------------------------------

Krásné dopoledne!
Jak se máte? Říjnovým tématem měl být horor s neznámou dívkou, jejíž obličej měl opravdu zajímavou vizáž... 

Tahle povídka už nemohla být spontánnější, ale... Troufám si říct, že to není úplně nejhorší (ano, ale ani nejlepší:D). Mám obecně poslední dobou pocit, že mám ty odstavce trochu roztrhané, respektive jejich návaznost, což úplně nevím, čím je... Asi nedostatek soustředění, ale snad to v příštích dobách napravím. SNAD :DD

Každopádně doufám, že veškeré chřipky přežíváte a jste relativně v pořádku. Snad se neudusíte v rouškách a doufám, že se tu uvidíme v listopadu! 😊

Mějte hezký den

-Catherine2850