#1 postapokalypsa

„Nevycházej! Zvládnu to sám!" křičel tehdy po plavovlasé ženě vousatý muž. Nikdy by si nemyslela, že to budou poslední slova, která od něj uslyší. Původně měl totiž v plánu dojet do místního obchodu pro nejnutnější jídlo.

Bohužel přišel den, kdy jí došlo, že už se nevrátí. Byl to zlom, kdy nebylo momentu, v němž by neuronila slzu. Avšak hlad a nedostatek zásob jí donutil vstát a obrnit se proti tomu, co jí stálo v cestě. Musela se patřičně obléct. Venku sice panovala ostrá a krutá zima, ale doopravdy se oblékla hlavně proto, aby se ochránila.

Před čím? Před něčím, co nedosahovalo velikosti špendlíku. Velké množství částic, jež spolu dokázalo rozkládat nejen lidské organismy. Před radiací.

Vzala si nejnutnější věci, ochrannou plachtu, dozimetr, chudou zásobu jídla na cestu, příruční nožík a malou zbraň v největší nouzi. Z betonového krytu se natáhla úzká ruka držící přístroj. Malá šipka poukazovala na hodnoty vyšší než normální, ale naštěstí nebyly tak markantně obrovské, jak se předtím žena obávala.

Naneštěstí strach ji také nezachrání. Nemůže stát na místě a čekat až vyhladoví. Raději zemře na povrchu, než se bude krčit v zemi. Už se nebude krčit v přítmí. Jestli má umřít tak důstojně.

S ochrannou maskou na celé tváři se vydala napříč klidně vypadajícím městem. Její nervozita stoupala s každým krokem, ale byla si naprosto vědoma toho, že se nesmí zastavit. Na hrudi měla připevněný dozimetr a tvarem tak kvůli oblečení a všem dalším nezbytným doplňkům působila jako robot.

Řadové domky vypadaly, jako kdyby je nikdo neopustil. Jako kdyby se před třemi lety nestala žádná „nehoda."

Hořce se usmála. O žádnou nehodu se nejednalo. Celá ta léta se Spojené státy americké a Rusko předhánělo, kdo má lepší a silnější atomové bomby. Do původní prezidentovy rodiny Trumpů se narodil syn, jehož názory a sliby byly pohádkově krásné a zároveň reálné. Hlásal o míru a radosti, které mu lidé sežrali.

Sliby chyby.

Jaderná válka započala roku 2040. Pamatovala si to moc dobře. První bomba patřila Petrohradu. Otřáslo to celým státem. A tak přirozeně jako samice brání své mladé se i Rusko začalo hájit. A to pěkně jedovatě. Pro Koreu a Čínu to byla rovněž velká rána. Byl to přece jejich Velký bratr.

Tušila, které státy nebudou extrémně zamořené, ale jak sakra mohla vědět, kde bomba udeří příště? Jediné, co jí zbývalo byla naděje. Žít z minuty na minutu. Když dorazila k malému řadovému domku a prstem, jež se schovával v rukavicích, strčila do dveří, které se se zaúpěním otevřely. Byly značně poškrábané.

Kryt se nacházel pár metrů od jejich domu. Při prvním krůčku věděla, že něco nehraje. Její otec nikdy nenechával otevřené dveře. Za jakékoliv situace.

Veškeré pachy nemohla cítit, o to hůř, nemohla se připravit na to, co spatřila. Mrtvola v podobě jejího otce.

Vyběhla z místnosti tak rychle jak jen to bylo možné. Člověk se nemůže přirozeně bránit dávkám radiace. A pakliže se může od předmětu, který je zdrojem radiace vzdálit, musí to udělat. Byla zaskočená celou situací. Počítala s jeho smrtí, ale ne s tímto hrozným koncem na místě. Chodbou v domě se dostala do garáže, kde se stále nacházelo jejich auto částečně obložené plátky kovu.

Vždycky na všechno připravení.

V celém svém těle cítila nenapravitelný třes.

„Krucinál," zaklela, když se pokoušela otevřít auto. Jako kdyby byly dveře zaseklé. S veškerým úsilím je nakonec uvolnila, hodila si veškeré potřebné věci na místo spolujezdce a otevřela garážová vrata. Dozimetr ukazoval lehce vyšší hodnoty, ale mohla se zde po krátkou dobu pohybovat. V autě byla čísla naopak o dost nižší.

Zásoby benzínu byly bohaté. Mapu měla připravenou a cíl byl jasně daný: „Dostat se do nejbližšího obchodu."

-----------------------------------------------

Nejnutnější zásoby měla. Občasné zastávky, když bylo zapotřebí, byly bezproblémové. Města, která míjela se jí zdály být stejné jako dřív. Španělsky moc dobře neuměla, ale řídila se mapou.

Projížděla malými obcemi, poněvadž se chtěla vyhnout hlavním a větším městům. Radioaktivní mrak sto-kilotonové bomby se táhl do širokého okolí, a tak se musela potácet malými vesnicemi či obcemi. Bylo to otřesné tušení. 1 kiloton má sílu tisíc tun TNT.

V noci spávala na okraji silnice. Jindy ale musela znaveně pokračovat dál. Na čerpacích stanicích kradla benzín, po lidech nikde ani vidu ani slechu. Obávala se, a proto se sebou vždy nosila zbraň. Ne vždycky věci bývají takové, za jaké je máme. A hrobové ticho ještě není znamením, že je člověk opravdu sám.

Každý večer se kroutila do klubíčka na tom malém místě, kterému říkala „bezpečí." Ač jí nedocházely zásoby, cesta byla náročná jak fyzicky, tak psychicky. Dozimetr jí často upozorňoval varovným pípáním, syčením, a častokrát se přistihla u toho, jak panikaří.

Zůstávala v naději, že se někam dostane. Někde, kde bude fungovat s nějakým živým tvorem, ale ticho ji každým dnem ubíjelo čím dál tím víc. Jejím největším kamarádem se stal hukot motoru, jehož hlasitost klesala. Státní hranice Mexika byly opuštěné jako vesnice v něm. Některé byly, zdálo se, i vypálené. Nechtěla ani pomyslet na tu bolest, která by se jí odehrála před očima pár dní, měsíců, zpátky.

Její auto vypovědělo službu o týden později. Ani vůz složen z nejlepších součástek ochráněn olověnými desky s ní nemohl být do konce její destinace. Vzpomínala marně na svou matku, která se od nich odstěhovala do Afriky. Vždy ráda pomáhala lidem, a tak jednoho dne utekla. Ze svého dětství si na ní žena vůbec nepamatovala.

Do svého robustného batohu si vzala jídlo, nožík, starý zapalovač a zbraň. Ochrannou plachtu si přehodila přes celé své tělo a vydala se dál. Dozimetr jí stále sloužil, ale ... Jak dlouho to s ní ještě vydrží?

Šla do kopce kolem prorostlého lesa. Radiace nebyla velká, ale čísla se nerovnaly právním předpisům, které – pro ni kdysi – platily. Našlapovala a koukala skrz malé díry pro oči, které byly chráněné dalším sklem. Filtry masky už musely být zaneřáděné, ale měla pouze jednu. Lepší něco nežli nic. Krátké světlé vlasy měla potem slepené ke krku. Masku si sundávala pouze v noci, kdy bylo auto přikryté plachtou. Ovšem teď si nemohla dovolit ani to.

Když se dostala na kopec, na jehož vrchol vedla asfaltová cesta, spatřila bílý karavan z velké části přikrytý kovovými deskami. Venku se stmívalo a její oči se znavením a hladem přivíraly. V ústech měla nepříjemnou pachuť a dělalo se jí úzko.

„Dál ani krok," slyšela hrubý hlas, který jí vyhrožoval. Po dlouhé době, kdy neslyšela nic živého, se udiveně otočila a spatřila muže v masce. Byl to muž? Nebyla si jistá, sama musela vypadat jako něco naprosto neidentifikovatelného pohybující se vpřed. Ale tón hlasu mluvil za své.

„Sundej si masku!" rozkázal jí, ale ona vehementně zavrtěla hlavou. Věděla, že útěk by byl marný. Pauzu na jídlo si udělala brzo po východu slunce a teď zapadalo. Opatrně sahala po své zbrani. Postava v černé kápi s maskou v obličeji se k ní nepatrně, ale pomalu přibližovala.

„Nechci ti ublížit," začal klidně, „ale pakliže nesundáš masku, zabijí tě mí přátelé. Potřebujeme vědět, jestli nejsi nakažená." Blafoval?

„Jestliže to neuděláš ty, neudělám to ani já," vydechla a upustila od své zbraně. Muž přikývl a sáhl si za hlavu. Kápi si však nechali na hlavě. Podívala se na dozimetr. Nižší radiace, když byla postavená uprostřed vozovky. Nadechla se a udělala to samé. Sundávání a dávání masky není nejjednodušší.

Chvíli na sebe zírali. Muž měl strniště a obočí stejně tak černé jako vlasy. Měl úzké růžové rty, které se po chvíli přívětivě usmály.

„Jak se jmenuješ?" maska mu volně visela v ruce a on si podvědomě prohrábl vlasy dozadu.

„Ashley Thompsonová," prozradila a nasadila si zpět masku. Totéž udělal on.

„Tak tedy vítej, Ashley Thompsonová. Jmenuju se-," jeho oči zářily.

„Hrdličky, nechci vás rušit, ale jestli vás baví být vystavování alfa záření, tak tady s námi dlouho nebudete," přerušila jej žena s čokoládovou pokožkou a zářivým úsměvem.

„Měl si jít jenom na malou, Harry, kde se flákáš sakra?" vytřeštila na něj oči. Ashley se usmála a zahřálo ji u srdce.

Konečně živo.

„Je vás tady tak málo, ale slyšet vás jde až za humny, co se děje?" pověděl nějaký muž, který ohákl Ashley ruku kolem krku.

„Kdopak je tohle?" usmál se, což nešlo vidět zpoza jeho masky.

„Prosím vás, běžte dovnitř. Odjíždíme, a ty, kočko, jestli tady nechceš shnít zaživa si taky pohni," ušklíbla se, ale hned zmizela ve voze. Masku na tváři totiž neměla.

---------------------------------------------------

Ashley často přemýšlela, proč dosud nezaznamenala jiný náznak života. Kde jsou zvířata? A co lidé? Proč se jí najednou zdálo, že celý svět pokryla beznaděj a ticho? V autě se cítila alespoň trošku bezpečně. I přesto jí ta bezpečnost ten den, co se poznali, neukolébala ke spánku.

„Jak to že nespíš?" houkla na ní Emma, která se s ní seznámila po okamžiku vstoupení do jejich karavanu. Vevnitř to bylo útulné. Vonělo to tam po vanilce.

Vzadu se nacházela jedna velká postel, kde spal James s Harrym a uprostřed se táhla krátká pohovka na nejnutnější přespání. Vedle byla lednička, která už dávno pozastavila svou činnost. Nebyla zrovna nejnutnější.

„Nedokážu to," šeptla a zachumlala se do svého roláku. Sedla si na místo spolujezdce a pohlédla do té hluboké tmy.

„Umíš řídit?" zeptala se nezávazně zrovna když objížděla okolo vítací cedule v Magdaleně. Ashley zavrtěla hlavou.

„Nevadí, ale máme před sebou ještě dlouhou cestu. Budeme se muset odklonit od plánu, protože zásoby jídla nejsou zrovna nejbohatší," uchechtla se.

„Jak jste se sem dostali?" zeptala se a nalila si do koflíku trochu vody.

„Přijela jsem z Kanady za Harrym do Brawley, jenže potom začaly ty útoky. Někdy si ten náš národ nedá pokoj, co?" usmála se do prázdna. „Můj karavan jsem opatřila kovem, který měli vzadu na zahradě, protože... Co víc můžeš nadělat? I tohle auto jednou podlehne tomu, co je venku a my budeme muset vylézt z té mobilní komůrky," posmutněla. Ashley jí musela dát za pravdu.

„Mé auto se už pokazilo, musela jsem tam nechat pár věcí. A co jejich rodiče?" James a Harry byli bratři.

„Napadli je vojáci. Vyhnali nás pryč, jakmile je spatřili u dveří. Nezdálo se jim to, a tak zakročili a v podstatě..."
„vás zachránili," dokončila s ohromeným výrazem ve tváři. Proč tam nechávali matku?

„Bylo to úděsné. Nechci ani pomyslet na to, co se stalo mým rodičům v Kanadě... Snad ještě žijí," doufala, ale s posmutnělým výrazem.

„Určitě ano," usmála se povzbudivě. Obě dvě však věděli, že je realita jiná, krutější, a mnohem horší, než si dokázaly představit. „Jak umřeli tví rodiče?" opáčila jí. Jak to mohla tušit? Cožpak její řeč těla či osamocenost mluvila za své?

„Máma se odstěhovala do Afriky a můj táta...Můj táta umřel doma," pověděla zaraženě. Měl ochranný oblek. Jak by ho mohla zabít na takovou chvíli ta radiace, kterou se ladně pohybovala?

„Proč by vojáci vraždili vaše rodiče?" zeptala se z ničeho nic.

„Asi z toho samého důvodu jako tvého tátu," podívala se ji na pár vteřin do očí. Jako kdyby se jí v hlavě složila jedna velká skládanka. Garáž byla netknutá. To přeci nesedělo. Ale proč by šel ven?

---

V to ráno ji probudil nejen hlad, ale i velká rána. Myslela si, že spadla další bomba, ale ta to nebyla. Nakonec si myslela, že její táta dělal něco v přízemní kuchyni. Ta rána však nepatřila žádné činnosti, kterou v ten den dělal, nýbrž příchozím vojákům a dalším obětem, které nejspíš zůstaly v domě opatření ochranou. Kolik jich ale mohlo být?

Šla si otřeseně sednout na pohovku, která byla pár metrů od Emmy. Potřebovala si na chvíli oddechnout.

„Proč by vojáci zabíjeli lidi?" šeptla si pro sebe.

„Protože jim to bylo nakázáno," zamumlal James, který se vypotácel z postele. Venku se pomalu rozednívalo. Na obloze šly vzdáleně vidět sluneční paprsky.

„Jak nakázáno?"

„Jamesi, přestaň, vždyť je to blbost," přidal se k nim Harry, který sebou kecl na pohovku hned vedle blonďaté dívky.

„Ba naopak, chlape, jediná pravdivá teorie," zazubil se na Ashley, ale ta uhnula pohledem. „O to horší realita," dodala si v duchu pro sebe.

„Chybí mi ty dny, kdy jsem mohla vyjít ven a nemusela se každým okamžikem bát o svůj život. Dny, kdy jsem běhala po lese a byla volná," vzpomínala, ale marně. Tahle realita nebyla žádnou noční můrou, z níž by se jen tak mohla probudit. Musí se s tím smířit.

„Ten sentiment ti nepomůže," uchechtl se škodolibě James. Zamračila se, ale svou poznámku si nechala pro sebe. Nenávisti v tomhle světě už bylo dost.

„Taky se mi stýská, ale teď žijeme v tom, v čem žijeme a nic s tím nenaděláme," povzdechl si Harry a přikryl se dekou. Emma si při řízení začala tiše broukat nějakou skladbu. Plavovlasá žena měla pocit, jako kdyby jela někde na dovolenou, a ne jako kdyby byla na útěku do nikam.

„Kam vůbec jedeme?" otázala se, protože to byl v podstatě první dotaz, který jí napadl, když vstoupila do karavanu.

„Do São Jose dos Pinhais," ozvala se zepředu tmavovláska. Kudrnaté vlasy si sčesala do copu, mezitímco James přebral řízení. Ashley pozvedla obočí a vytáhla z kapsy mapu.

„Nevytahuj tu mapu. Je to město kousek od pobřeží," uchechtl se černovlasý.

„Ale hádám, že my od něho kousek nejsme, co?" zamumlala s pohledem do mapy. Město se snažila vyhledat očima, ale nikde neviděla ani náznak.

„Bude to asi ještě nějakých pár set kilometrů, nooo," zasmála se, „ale zvládneme to. Jsme profesionální zloději benzínu, to nám můžeš věřit."

Její smích byl osvěžující. Člověk měl hned lepší náladu a mnohem optimističtější výhledy do budoucna.

„Mám špatný pocit z toho, že jsem až na vás nikoho nepotkala. Bylo to v podstatě až nepravděpodobné, že potkám člověka," přemýšlela nahlas. Proč nikde nebylo ani živáčka? Proč tady v tom širém okolí nebyla ani noha? Kde se všichni poděli? To během toho měsíce stihli veškeré lidstvo povraždit?

„Jedeme za strýčkem, takže všichni nezemřeli, má ve správě soukromý tryskáč. Tak moc se těším až toho krasavce znovu uvidím."

„Myslí ten tryskáč nebo svého strejdu?" zeptal se Harry nevinně a pohlédl Ashley do očí. Po chvíli všichni vyprskli smíchy. Kdo ví.

---------------------------------------------------

„Když se budeme řídit podle mapy měli bychom dojet k třem větším městům, která se táhnou za sebou. Tohle je naše první čerpací stanice. Radiace venku je nízká, ale není to na sundávání ochranných plášťů a masek. Je vám to jasný?" otázala se a sjela pohledem všechny přítomné. Harry byl oblečený, a tak seděl na pohovce a očkem nenápadně šmátral po Ashley. Emma se tomu tiše uchechtla a potom se ohlédla na Jamese. Jejich výrazy odpovídali pochopení a vyslechnutí pomyslného rozkazu.

„Bude to v pohodě, ale zbraně si nechejte u sebe a kdyby něco, křičte," oznámila a otevřela dveře. Všichni měli v ruce dozimetr. Ashley s Emmou se vydaly zadem a kluci předním vchodem. Když byli v sudém počtu bylo lehké se rozdělit. Nikdo nebyl sám.

Ashley šla pomalým, ale jistým krokem. Zbraň měla připravenou. Jen jediný pohyb a byla by to jistá smrt. Kráčela dál dozadu, mezitím co jí Emma kryla záda.

„Nic?" šeptla blondýnka s nataženými pažemi, v nichž se svou krásou pyšnila samonabíjecí pistole. Emma pokývla hlavou a odebrali se dovnitř. Dozimetry měly relativně vyšší hodnoty kvůli hromadění radiace uvnitř... Jenže čemu se divit? Okna byla zavřená.

Emma se otočila zpět na Ashley, za níž se nacházel jakýsi pán. Jeho kůže byla naprosto zrohovatělá a zežloutlá. Dozimetr začal pípat jako pominutý. Kluci ale byli rychlejší. Harry vystřelil okamžitě po černovlasém muži a ten se svalil k zemi, kousek od Ashley, která spolu s Emmou vyběhla ven.

Po podlaze tekla silná vrstva krve. Vsakovala se do hliněné podlahy.

Zbytek čerpací stanice byl prázdný. Harry se s Jamesem pokoušeli vzít co nejvíc benzínu na cestu a poté ještě natankovali. Emma sháněla jídlo a všechno házela do jednoho pytle. Vše pevně zabalené v konzervách bylo dobré. Muselo být a muselo vystačit.

Blonďatá žena se pozastavila vzadu a usmála se na regál, který byl ozdobený plyšáky. Jeden bílý „zajda" jí připomněl dětství. Vzala ho do rukou a pousmála se. Králík na sobě měl kromě fousků jemně naznačený úsměv.

Podobného jí kdysi koupil táta na pouti. Všude se vznášela vůně cukrové vaty a křik malých dětí. Kolotoče svítily všemi barvami. Hudba se rozléhala do širokého okolí. Táta vyhrál onoho králíčka v soutěži. Sápala se nahoru, že chce taky hrát, ale byla tehdy moc malá. Táta se usmál a hračku jí podal.
Tolik dobrého a teď se tady potácí s maskou na tváři a plachtou z ochranného materiálu, který má na sobě dvě zašitá místa. S tím, že je její táta někde tisíce kilometrů za ní.

„Jdeš, Ashley?" poklepal jí na rameno Harry. Blondýnka se na něj otočila se slzami v očích. Bylo to těžší než si kdy myslela, že bude.

„To tak bude napořád?" Slz jí na tváři jenom přibývalo, ale jediné, co se dělo bylo to, že se jí prostor skel, kterými pohlížela na svět, zamlžil. Harrymu se sevřelo srdce, a tak ji objal. Neměl žádnou pozitivní vizi do budoucna. Prostě se potýkal s tím, co mu bylo dáno, nemohl však popřít, že jej okolí nedeprimovalo.

„Musíme jet dál, Ashley, bude to v pořádku. Uvidíš. Najdeme plán, jak odsud zmizet, hm?" vzal ji kolem ramen a povzbudil ji. Žena mu v tu chvíli byla víc než vděčná a nepatrně přikývla.

A tak se odebrali na cestu napříč další čerpací stanice, doufající, že mrtvých bude méně, avšak opak byl pravdou. Čím blíž letišti byli, tím víc lidí potkávali. Avšak nábojů ubývalo.

----

Po úmorně dlouhých jedenácti hodinách, při němž se řidiči třikrát prostřídali, se dostali k jakémusi poli. Slunce zapadalo za obzory, dávalo světu najevo, že už se nechce kochat tím přežíváním, a i cestovatelé se rozhodli, že bude lepší, když si odpočinou. Všichni vyšli ven, aby mohli z nějaké části překrýt své auto černou plachtou, které obsahovalo směsi kovů. Bylo to nepředstavitelné, ale bylo to zapotřebí. Lidské ručičky jsou holt šikovné.

Zamkli se a nabili své zbraně posledními náboji. Moc jim už nezbývá, na pár vykradení benzínek a je konec. Jestliže na ně čeká překvapení na letišti, budou nepřipravení. Chtělo to strategii, jasnou a rychlou. Nemůžou se zde zdržovat dlouze. Podle jejich hypotéz shodili Rusové atomovou bombu na část lesa, která se nacházela pár set kilometrů od nich.

Radiace byla totiž znatelně silnější. V autě ale byli v relativním bezpečí. Pořád lepší, než stát venku a nechat se dobrovolně vystavovat neviditelnému nebezpečí, které provádí změny ve struktuře DNA. Je to krutý hráč, který bojuje do morku kostí. Dostane se do každé buňky, a i když utíká před vrstvou vzduchu, když mu nic nestojí v cestě, dokáže věci věru nevídané. Třeba zahubit několik milionů buněk. Kdyby to bylo jenom jedno záření, jenže nebylo.

Beta i gama záření se táhlo v závěsu alfa záření. Z některých oblastí museli rychle zmizet a některým se kompletně vyhnout při počátečním a prudkém vzrůstu. Objíždění vesnic bylo na denním a někdy i nočním pořádku.

„Unavení, co?" položila řečnickou otázku Ashley s tácem, na němž byla minerální voda ve skleničkách. Věnovali jí pohled plný vděku než si mezi ně sedla na pohovku.

Ashley odhodila tác na stolek vedle sebe a pohlédla z malého okénka. Tmavě fialovo-modrá obloha jí na nic neupozorňovala. Pouze se pyšnila svou krásou a hvězdami různých barev. Bílou, zlatavou či snad oranžovou.

„Co bude dál? Kam chcete letět, když bude dobrá část světa zamořená nebo zdevastovaná? A jak vůbec chcete letět?" zeptala se s nejistotou v hlase. Tak velkou rychlostí se hnali tomu městu, i když míjeli už tolik letovisek a jí stále unikal pravý důvod.

Zrzovlasý muž pokrčil rameny a protřel si obličej. „Je toho na mě moc, jdu spát, vám radím to samé, lidi, dobrou," zamumlal a lehl si do zadní části karavanu.

„Jako malá jsem milovala cestování a svého strýčka Joshe jsem obdivovala, chtěla jsem být jako on. Pilotkou. Rodiče mi pár let financovali mé lekce, i když to byla dřina. Jenže na soukromé praxe už nám peníze nezbyly, a tak se strejda rozhodl, že si mě vezme pod své křídlo, doslova."

Bylo příjemné na chvíli zapomenout na realitu, která se rozkládala okolo a nechat se pohltit příběhy z minulosti, které měly hřejivý charakter.

„Ty umíš řídit letadlo?" zeptala se ohromeně. Buď se na ní usmálo štěstí v tom širém světě plného zla, nebo se praštila po cestě do hlavy a teď někde ležela v bezvědomí.

„Upřímně, ještě nemám naprosto složené zkoušky, ale nespadneme, slibuji. Mířím do Afriky, protože... Jsem se tam vždy chtěla podívat, a navíc se možná jedná o dost poslední kontinent, kde by chtěl někdo zaútočit," usmála se. Plavovlasá žena pohlédla na černovláska, kterému se zavíraly oči, i přesto měl veškerou snahu poslouchat.

„Každý kontinent má nějakou slabinu," zamumlal Harry.

„Jenže to alespoň nebudou problémy, které nás donutí nosit těžké plachty a masky," drkla do Harryho. „Běž spát, když jsi tak unavený," uchechtla se.

„Nechci, jen vás poslouchám," špitl si pod nosem, ale oči měl zavřené. Černovlasá po něm hodila polštář a šibalsky se usmála. „Ty kecko."

„Jak jste se vůbec poznali?"

„Ach, překrásné léto před pár lety, vzpomínáš si, Harry?" objala Ashley kolem ramen a pohlédla na Harryho, ten jako kdyby se probudil.

„Ano, ano. Potkali jsme se na brigádě v Merrittě, jestli ti to město něco říká," rozvzpomínal se. Blondýnka chtěla vědět víc, a tak pozvedla obočí a tázavě se na něj podívala.

„Co je?" zrudl.

„Harry Petersone, ženy jsou obecně opravdu zvědavé stvoření, to jsem tě za tu dlouhou cestu nic nenaučila?" dala si ruce v bok a zamračila se na něj.

Plavovlásce s porcelánovou pokožkou to přišlo až komické. Připadalo jí jako kdyby byli sourozenci, minimálně osobností. Než se muž s ostrými rysy vymanil z naprostého zmatení a ztrapnění, které pociťoval v podobě rudých tváří, stihla si vybalit další láhev minerální vody.

Povídali si přibližně další hodinu, než se i Ashley začínali zavírat oči. Vyprávění o tom, jak jej otec chtěl nechat se osamostatnit bylo zajímavé, ale i její tělo trpícím deficitem spánku za poslední dny si chtěl vzít svou daň.

Možná si na začátku potřebovala zvyknout na cizí lidi, aby se mohla oddat něčemu tak harmonickému jako byl opravdový spánek. Něco tomu podobné jí totiž nezaručovalo plno energie.

„Vidíš to, i ty už tu usínáš!" uchechtl se a hodil po ženě polštář. Ashley otevřela smaragdové oči a zabodla je do něj. Emma je sjela pohledem a poté se ušklíbla: „Víte co, hrdličky? Vzadu na postel se vlezou už jen dva. Nechám ty místa pro vás, já se skrčím na té pohovce, výhoda malých lidí, huš, běžte," popohnala je rukama v přátelském gestu. Harry se na ní pochybně otočil, ale usmál se.

„Lidi a bez sexu, jo? Kondomy jsou nedostatkovým zbožím nebo teda spíš... neexistujícím," zažvatlala na poslední chvíli, doufající, že se James neprobudil.

---

Blonďatá žena se podívala na chrápajícího Jamese a tiše si oddechla. Takže Emmu neslyšela. „Omluv ji, myslí to ze srandy," zašeptal za ní Harry. Zamumlala, že chápe a lehla si na kraj postele, která se rozkládala od zdi ke zdi. Zrzovlasý muž spal na druhém konci.

„Takže mám být jako šunka mezi dvěma toasty?" uchechtl se, když si lehl.

„Tak nějak, ale to zvládneš, ne?" opětovala mu úsměv.

„Díky za to v obchodě, někdy je toho na mě moc. Jsem ráda, že jsem vás potkala." Harry se na ni usmál a přikývl. „Za nic."

Chvíli se na sebe v té tmě koukali, až se nakonec poklidně odevzdali spánku. Jejich dech se zpomalil a jejich hruď se nadzvedávala v pravidelném intervalu. Mozek přešel ze stresujícího módu do úsporného. Teď už je nemuselo nic trápit.

Ach, ten spánek.

---------------------------------------------------

Poslední město. Poslední náboje, které se zabořily do těl, jež jsou rozežírány radiací. Nekróza kůže a orgánů v pokročilých stádiích. Docházející jód v tabletách. Úzkostlivé ticho, které se nacházelo v karavanu.

To všechno provázelo návštěvu posledních měst, než konečně dorazili do São Jose dos Pinhais. Přáli si, aby zde bylo málo lidí.

Snít mohli, ale realita byla krutá.

Někdy ale překvapivá.

Jejich auto vypovědělo službu. Museli vzít poslední zásoby, pobrat co mohli a vydat se napříč lesem. Emma přiložila dva prsty k ústům, jemně je políbila a položila na kapotu. „Ať se daří krasavče," pošeptala, ale poté se rozešla za ostatními.

„Kde jsme?" zeptal se mrzutě James a prohrábl si vlasy. „Řeknu ti, kde nejsme. Na letišti!"

„Nejanči, Ashley. Tohle město znám jak své boty. Jediné, čeho by ses měla bát je to, že nemáme náboje, ale jenom jeden druhého a své ruce, které by se těl neměly dotknout," utrousila, když se potáceli jakýmsi parkem. Černovlasý muž vzal vyděšenou plavovlásku kolem ramen a putovali tak beze slovně dál. Snažili se důvěřovat jeden druhému, ač se jim to někdy zdálo jako něco nadlidského.

Černovlasá žena měla ale pravdu. Jestliže se rozejdou, budou maximálně zranitelní a jejich pravděpodobnost na přežití se rapidně zmenší. Teď o sobě nemohli pochybovat.

„Kde teda jsme?" přeptal se ještě jednou Harry.

„Mám pocit, že za chvíli vyjdeme do čtvrti Karioka. Strejda bydlel v Aristocratě, ale i tak jsme do Karioky chodívali na dlouhé procházky a do restaurací. Bože! Ty jejich špagety byly sakra dobré," rozplývala se. Starou mapu, kterou vzala pro případ nouze tady nepotřebovala. Na tomto místě jí doprovázely vzpomínky.

„Kousek odtamtud je přistávací plocha, kde mi strýček přislíbil svého miláčka," dodala informaci, která všechny značně uklidnila.

Putovali spletitými ulicemi tak dlouho, až se začalo stmívat. Radiace v tomto městě skoro nebyla, bohužel v prvních letech války sem zamířil radioaktivní spad, který dokázal potrápit nejen vzduch, ale i půdu.

Ashley se zastavila, aby se nadechla. Harry se na ní otočil a vyděšeně k ní přiskočil. Donutil jí sundat si masku a napít se, ale než jí stihl cokoliv dát, sesypala se na zem.

„Co se to s ní ksakru děje!?" vyhrkl nervně James, který se otočil.

„Nemůžu dýchat," prodralo se jí namáhavě skrz rty. Po lících jí nekontrolovatelně stékaly slzy. Měla strach. Kdyby ji Harry nezachytil, nejspíš by skončila v náruči asfaltové cesty.

„To si děláte prdel, ne?! Kdykoliv tady na nás někdo může vybafnout. Nejsme absolutně připravení a vy si lehnete na cestu?" nevěřícně hleděl na dvojici lidí ve snaze vyděšené Ashley pomoct.

„Sotva ji známe," prohlásil, ale to už se na něj Emma zamračila. Viděl její výraz, protože si sundala masku kvůli špatné slyšitelnosti a pohlédla na plavovlásku. Černovlasý naopak vstal a došel si pro Jamese, kterého vzal za mohutný krk, jenž byl obalen pláštěnkou.

„Nenávidím tu tvou lhostejnost. Kráčej si dál, ale ona je součástí naší party, nemůžeš jen tak někoho opustit, jenom když se ti to hodí... A jestli můžeš, vypadni," křičel, až se to rozlehlou křižovatkou ozývalo. Poslední slova se mu však prodrala skrz zuby jen tak tak.

„Ashley, nejsme lékaři ani nic podobného, nejsme ani vojáci a už vůbec nikdo neví, co nás čeká," nadechla se a řekla upřímně vše špatné, co jí leželo na srdci, to však nebylo vše. Nevěděla, co pomáhá na úzkost, ale přiznat si to nejhorší a poté zjistit, že nic není tak zlé, jak to vypadá, bylo nejlepší, co ji v onen moment napadlo.

„Ale to neznamená, že to vzdáme pár metrů před cílem. Já chápu, že máš strach. Máme ho tady ale všichni. Ač si to ten parchant za mnou neuvědomuje, je tak připosraný, že by byl nejradši za to, aby to bylo zase všechno jako dřív," vzala její tváře pevně do dlaní a utřela její slzy. Usmála se a masku jí zase důkladně nasadila.

Ashley na ní chvíli hleděla, než se také usmála a věnovala jí jedno velké vděčné „děkuji".

---

Jak se ukázalo, Emma měla pravdu. Nacházeli se jen pár ulic od velkého letiště s přistávací dráhou o délce dva a půl kilometrů. Celou dobu šli podél malých uliček, kde se nacházela stará auta a po lidech ani zmínka, ovšem teď atmosféra jen houstla.

Věčné ticho není dobrým znamením ve velkém městě. Letadlo bylo připravené na dráze, ale její strýček nebyl nikde k vidění.

Tvář Emmy tvořilo ohromení ze soukromého tryskáče, které měl její strejda.

Vzduch byl prosáklý vlhkostí a napětím. Opatrně vyšli schůdky, které vedly do letadla a poté se snažili otevřít dveře. Ty však byly jako zamčené a nic s nimi jejich snaha neudělala. V tu chvíli James odskočil od dveří.

„Co se děje?" optala se Emma. Ale zrzovlasý muž nestihl odpovědět, jelikož z tryskáče vystoupil muž, jehož pokožka byla až rozpadající se. Kůže se mu odlézala jak na tváři, tak na odhalených místech. Všichni ale tušili, že nekróza probíhá i pod oblečením, které měl na sobě. Lehké tričko a kraťasy nejsou zrovna nejlepší ochrannou vrstvou.

Okamžitě napadl nejbližšího Harryho a ten se s ním dal do rozepře. Harry to ale rychle ukončil pěstí mezi oči.

„Co to blbnete?" vyhrkla zmateně černovlasá žena. Rychle si sundala masku a usmála se na svého strýčka.

„Emmo!" zvolal zadýchaně muž. Jeho rty byly bledé a oči bez života. Úsměv jí opětoval a dodal: „Máš teda silného přítele jako doprovod, takovou ránu mi nedal někdo už pěkně dlouhou chvíli," poznamenal a významně se zahleděl na Harryho, který si svou masku sundal také.

„Objal bych tě, ale myslím, že to není zrovna nejlepší nápad," uchechtl se a podal své neteři ruku. Hleděla na něj se smutkem vepsaným ve tváři. Můžou ho přece ještě zachránit!

„Ten přítel, co ti vrazil se jmenuje Harry, tahle krasavice, která si odmítá sundat masku je Ashley a ten, co splašeně utekl je James," představila své přátelé, které holohlavý muž pozoroval.

„Těší mě, ale... Na takové kecy tu není čas, v této části jsou časté bouře, měli byste vzlétnout dřív, než opět nějaká propukne. A jelikož tady všichni moc dobře víme, jaké je Rusko a jejich spojenci, bylo by fajn vypadnout." Najednou se jeho tvář proměnila z toho vřelého na vážný a zodpovědný.

James vydýchával své leknutí vzadu za Ashley, ale do tryskáče vstoupil jako první. Vevnitř to působilo útulně, což jej na první moment až uchvátilo. Po něm se přidala Ashley a Harry.

„Ty nejedeš?" zamračila se černovlasá žena, která se na poslední moment otočila. Její strejda k ní byl otočený zády a zvracel. Zděšeně k němu přiběhla a podala mu vodu, kterou měla v batohu přikrytém plachtou.

„Jakpak bych mohl, broučku, nepomohli by mi," přijal její vodu, ale své slova pronesl důrazným tónem. Byl to ten tón, který vždycky slýchávala po čas praktických tréninků. Znamenalo to: „Je mi jedno, že jsi z mé rodiny. Teď mě budeš poslouchat."

„Strýčku," špitla a po tvářích jí začaly stékat slzy. Byla dost silná na většinu věcí, ale tohle nezvládla. Josh byl pro ni někdo jako bratr; bratr, kterého nikdy neměla. Člověk, na něhož se mohla obrátit, když jí rodiče nedůvěřovali.

„Možná už budu mluvit jako blázen, ale... Víš kdo zažije opravdový konec války?"

„Mrtví, řekl prý Platón. Ale i vítězové mohou vidět konec války, strejdo!" odpověděla mu, ale zároveň odporovala. Nemůže to přece vzdát.

„Já už nechci být součást dalších válek a podobných situací. Zažil jsem toho dost. Mám tě moc rád, doleťte dobře, kapitánko Taylorová," zasalutoval spolu s posledními slovy a tím tak ukončil jejich rozhovor.

Naposledy ho objala i přes veškerá rizika a opustila spolu se svými přáteli přistávací dráhu. Už to byla nějaká ta doba, kdy naposled pilotovala, ale vše se jí vybavilo, v jiném případě přišla na řadu improvizace, a ona tak na chvíli byla opět ve své kůži. Neustále si v hlavě opakovala slova svého strejdy, když byla ve výcviku. Na nic nezapomněla a vše si hrdě ponese ve svém srdci, dokud nedoletí po letové dráze do Kapského města.

---------------------------------------------------

Plavovlasá žena kráčela bíle natřenou chodbou. Cestou jí doprovázela vůně dezinfekčního prostředku, ale na tváři se jí vyjímal úsměv. Žádná plynová maska, žádný plášť a už vůbec žádný strach. Zavázala si kolem úst roušku a vydala se do pokoje, který nesl jmenovku „Peterson, Harry."

„Ahojky, lenochu," zaklepala a pozdravila černovlasého muže, který ještě stále ležel v posteli. Nebyl to nejlepší stav, ale lékaři říkali, že utrpěl jen lehkou otravu záření. Úsměvu se zbavit nemohla, protože napříč tomu, co vše zažili, byla tahle diagnóza požehnáním.

„Ahojky," posadil se na posteli a udělal jí tak místo k sezení. Zrzovlasý muž ležel na pokoji vedle a utrpěl podobnou otravu, jako Harry. V tomhle se nezapřeli. Jejich těla na to reagovala podobně.

„Jak to s tebou vypadá?" zeptala se a sáček s multivitaminem a pomeranči položila na jeho noční stolek. Sestra tvrdila, že vitamin C pomůže jeho imunitě, která je v této fázi trochu bezbranná a multivitamin v podobě džusu taky nebude od věci.

„Už lépe, jsem sice trochu ospalý, ale říkali, že je to v pořádku. Nebudu chodit okolo horké kaše, vím, co se děje s Jamesem, jen... Mi řekni, co je s Emmou," vydal ze sebe nervózně.

Od té doby, co nešikovně přistáli na velké ploše letiště si jich všiml nejen generální ředitel, ale rovněž piloti, kteří měli v plánu odlet, který tak ale nemohl nastat.

Všichni byli okamžitě dopraveni do nemocnice. Ashley měla s největším štěstí pouze mírnou otravu, čemuž se sama divila, a tak jí dávali vitamin C v přiměřené míře po dobu pár dnů. Předávkování nehrozilo díky vylučování vitaminu močí. A tak se z toho dostala jako první.

Černovlasá žena bohužel dopadla nejhůř. V letadle musela neustále dávat autopilota kvůli akutnímu zvracení a bolestí hlavy. Ale byla silná a vytrvalá. Nechtěla se vzdát za žádnou cenu a bezpečně i s pár nepříjemnými momenty je dopravila do nového domova. Byli zrovna v půl cesty, když to začalo.

„Bude v pořádku, Harry. Je to naše bojovnice. Nechci, aby ses kvůli ní teď trápil," smutně se pousmála, věděla, že pod rouškou nic neuvidí, ale na tohle už byli zvyklí.

„Budu ti věřit. Víš co je osvěžující?" Pokývla hlavou v odpovědi.

„Vidět lidi. Cítit je, slyšet je. Vždycky mě hrozně děsilo to ticho, kterým jsme projížděli," přiznal se a Ashley mu v zápalu soucitu chytla ruku. Byly to špatné chvíle.

V nouzi poznáš přítele.

„Možná je vraždili i v Brazílii. A jestliže někdo utekl, tak jedině do lesů, a protože tam byla radioaktivita přirozeně větší, tak tam vojáci nechodili," zamyslela se, ale vzápětí pokrčila rameny.

„Půjdu se mrknout na Emmu," pustila jej a odešla z pokoje. Povzbudivý úsměv ji z úst zmizel, když jí sestřička nakonec pustila, zahalenou v ochranném plášti. Místností se ozývalo pípání přístrojů. Její hruď se pomalu nadzvedávala a padala dolů.

„Ahoj, Ashley," pozdravila ji černovláska energickým hlasem, i když se její tělo téměř nepohnulo.

„Ahojky. Harry a James se zotavují, ale ty tu ležíš už pár týdnů, jak ti je?" zamračila se, ale hrané zklamání proměnila za upřímný úsměv. V této situaci se nedalo nic jiného dělat než povzbuzovat a věřit. I když jí stav kamarádky hluboce zasahoval.

Aneb jak stačilo pár dnů, aby se z nich stali přátelé. Jamesovi to bude trvat déle, ale... Věřila, že spolu na nějakou cestu přijdou.

„Je mi líp. Bude to ale trvat pár měsíců, ne týdnů, to moc dobře víš. A promiň za ten účes, ale zjistila jsem, že česat se je zbytečné," zasmála se zplna.

Ashley ji obdivovala. I když ji vypadly veškeré vlasy, zachovala si svůj vnitřní klid. Její rozrušenost mohla vidět jenom při odletu a během letu. Jinak naprosto vyrovnaná osůbka. Jenže potom z černovlásky vyšlo něco, co by nikdy nečekala.

„Mám strach. Mám sice pořád nějakou sedmdesáti procentní naději, ale někdy si říkám: „Co když to nevyjde?"" smutně se zahleděla kolem sebe. Přístroje, bílé zdi a okno, které mělo výhled na město.

„Střední těžká otrava zářením ještě není konec světa. Nese to se sebou hodně rizik, ale je ti líp, ne? Nikdo z nás z toho nevylezl bez nějaké změny v DNA. Každý z nás si ty důsledky ponese jako nějaké břímě. Ale... Teď máme jeden druhého. Budeme tady s Harrym a Jamesem vždycky pro tebe. Navíc ti ještě za zadkem budou neustále stát doktoři a sestřičky," uchechtla se.

„Celou dobu jsi mi ukazovala, že jsi bojovnice, která to nikdy nevzdává těsně před koncem. Právě naopak, zatne všechny zuby a jde dál tak rychle, jak jen to jde. Věřím tomu, že se brzy uzdravíš nehledě na tom, jaké komplikace přijdou. Vlasy dorostou, jednou zase budeš krásná, slibuju. A jestli ne, oholím si vlasy taky," usmála se a odolala nutkání setření slz z tváře Emmy.

„Děkuju, Thompsonová," utřela si je nakonec a věnovala jí úsměv. Byla mnohem klidnější a vypadalo to, že jí slova navrátila chuť bojovat.

„Přemýšlej spíš nad tím, co budeme všichni dělat, až se vrátíme do reálného života. Svět tady funguje poměrně dobře. Lidé si váží přírody, kterou tady museli vrátit zpátky. Číší to tady zelenou, doslova, přísahám," vyprávěla.

Ashley by se vrátila k psaní a malování. Odmalička jí to bavilo a vždy něco črtala. Nápadů teď bylo hodně a ona tak vykročila spolu se svými přáteli do nového boje.

Boje, jehož cílem byl dobrý a rozumný život.

Nikdy na sebe nezapomněli. 

**************************************************************

Ahojky! Omlouvám se za hrubky, ale papír, kde jsem to trošku napravila jsem nechala doma, kde se pár dnů nedostanu. A teď si pro jistotu změřte tep, protože jste došli na konec povídky :D 

Psaní povídky mě bavilo. Pokud se zde najde někdo, kdo radiaci aspoň trochu rozumí tak ano, vím, není to úplně podle faktů, ale kdyby bylo, nejspíš by postavy umřely hodně brzy (prakticky by se ani nepotáceli po světě).

Jako vždy budu ráda za nějaký ohlas v podobě kritiky, hvězdičky či čehokoli :))

Hezký den všem! 😊