Raz. Dva. Tři. Napočítala mladá dívka a rozhlédla se kolem sebe. Kdykoliv měla pocit, že se žene do úskalí vlastního vědomí, musela se zastavit, zadržet dech a procítit skutečnost. Vždycky se jí smáli, že je nejslabší součástkou třídy. Teď se však mohla řehtat ona. Udělala to?

Chvílemi utíkala, sem tam se schovávala, a právě teď kráčela na polorozbořeném chodníku. Vzhlédla k domu, který ještě před třemi týdny nazývala domovem. Teď už ho však tvořily jenom stěny s dírami, jakési cihly kolem domu a okna byla ... Fuč.

Z místa u branky měla výhled do obývacího pokoje, kde ještě před chvílí četli a užívali si pospolu.

Časy byly zlé, ale nikdo jim neřekl, že budou ještě horší. Pohladila kovová vrátka a smutně se pousmála. „Je v pekle lépe než tady?"

Nikdy nevěřili tomu, že by je Bůh mohl zachránit. Byli té teorie, že největší peklo je na zemi, mezi lidmi; těmi hamižnými obludami, kteří se kolem nich nacházeli.

Ta ukázková monstra poznali jednoduše. Přehnaně podlézavé harpie v podobě kolegů a známých.

Co si z toho Hana však odnesla bylo následující. Nikdo nemohl věřit nikomu, jen sám sobě. Tolikrát se k dívce dostalo, že někdo ve třídě žaloval na své rodiče, kteří nevěřili v onoho charismatického vůdce. Tehdy na to Hana jenom kývla, ale vnitřně ji to jenom rozhořčovalo. Jak mohli zradit svou vlastní krev?

A tak se stalo. Někdo donášel na jejich rodinu. Hana se mohla jen domnívat, kdo z jejich známých to byl. Na jejich dýchánky chodil leckdo. Jednoho dne přišli k nim domů a zmasakrovali jí na zahradě celou rodinu. Od malého brášky přes otce s moudrými názory po matku, která tuhle rodinu udržovala pohromadě. Nikdo z nich nedodržoval správnou národní náturu.

Zatnula pěsti a kousla se do rtu. Proč si vzali jejího brášku? Proč?

Vždyť byl tak malý a nevinný!

Odešla od branky a strčila si ruce do podpaží. Chlad jí ve svých spárech objímal už nějakých pár dnů. Prsty pomalu necítila, ale to nebylo to, co jí trápilo. Sužoval ji strach, že si pro ni znovu přijdou. Vztek, že s nimi bude muset hrát hru na lásku k Říši, kterou ze srdce nenáviděla. A hlavně hluboký smutek, že už svou rodinu neuvidí. Nikdy.

Pozorovala okolí kolem sebe. Domy plné oken, z nichž se odráželo světlo. Lidé přecházeli, všemožně spěchali a jediné, co ve vzduchu viselo byly svátky. Některá dítka radostně tančila na starém rybníčku, kde si s bráškou Michaelem hráli ještě v létě.

V parku se tehdy činila známá květinářka, která tam pěstovala tulipány. Celou louku okolo vody uměla doslova rozzářit barvami.

Kdo ví, kde jí je konec.

Teď však Hana kráčela po dlažbě, na níž během dne napadl sníh, který byl zaprášený popílkem. Z baráků kolem ní a dětí na kluzišti, se kouřil černý mrak. Shlukoval se k sobě a vybudoval šedou pokličku nad městem.

Vedle ní proběhl chlapec s úsměvem na tváři. Zastavil se a otočil se na kluka za sebou. Na lících měl ruměnec od mrazu a mával s čepkou ve vzduchu. „Tak si pro ni pojď," zvolal a zase se dal do běhu. Unavený majitel čepice se nadechl a opět se dal do běhu. Omylem do ní drkl, ale to jej nezastavilo.

Hana si připadala doslova jako průhledná. Nepochybně k tomu přidával její vyzáblý zjev, ale cožpak byla mrtvá? Ne, ještě ne!

Pohlédla na své dlaně, bělejší než obloha nad ní. Zkontrolovala, zdali má všechny končetiny pohromadě a vydala se dál touhle kamennou pouští bez jedince, který by měl kouska citu.

Večer se celá schvácená schoulila pod okno jednoho domu. Potkávala jich spoustu, ale tenhle byl docela jiný. Z oken se do mrazu táhla vůně všelijakých pochutin.

Nebyla to žádná nóbl budova, dokonce se jí zdálo, že mají díru ve střeše. Zaposlouchala se do sladké melodie, která jí připomínala staré časy, a když rozpoznala jí známý Měsíční svit, neváhala ani chvíli a usedla. Jemné tóny byly pozastavovány občasným skučením gramofonu.

Hudba utěšovala její duši a mozek už si všechno vyřídil. Tohle byl její konec.

Modré oči zaměřily svou pozornost na oblohu. Nekonečnou, indigovou, a přece tak bezmocnou. V širokém oceánu plavalo hejno hvězd, ale ani jedna nepadala na zem. Nemohla vyřknout žádné poslední přání. Ač věděla, jak moc sentimentální tohle všecko je.

Z domu se ozýval vřelý smích. Posunula se ze svého úkrytu pod vnějším parapetem a zadívala se dovnitř. Přimhouřila oči a snažila se neplakat. Naskytl se jí pohled do teple vypadající světnice, kde se žena usmívala od ucha k uchu a dávala svým dětem najíst.

Starý muž přinášel hrnec s dalšími pochutinami a čím více se soustředil, tím klouzavější se uchopení zdálo být. Nejspíš proto se děti zanedlouho dívaly na tu spoušť na zemi. „Ale Franto, ty jsi jelito," spráskla ruce hostitelka a někam odběhla.

Hana se pousmála a svým dechem tak zamlžila sklo před sebou. Chyběly jí momenty bez starostí. Chvíle, kdy se nemusela bát, co bude dál. Doba, kdy největší starostí bylo, kterou knížku si přečte dřív. Jenže od toho dne, kdy jí odvedli do zaprášených kasáren nějakým oplzlým vojákem, se její život změnil na prosté přežívání. Od zimy do zimy. Z chladu do chladu.

Žena se dala do utírání podlahy a když vzhlédla, zarazila se, a Hana s ní. Okamžitě se přikrčila zpátky pod parapet a skryla si tváře do dlaní. Jestli někoho zavolají, může se rozloučit se životem. Útěk nikdo kladně nehodnotili. Obrátí ji a ona zemře ... Jediné, co se jí nabídne bude tma. Temno, které ji pohltí.

Dveře domu zavrzaly v pantech a vykoukla z nich malá hlava. „Kdo jsi?" zamumlal chlapeček, jehož tvář byla zdobena úšklebkem.

„Vojtěchu, mazej pomáhat Frantovi," otevřela dokořán žena v zástěře. Vojta byl během vteřiny ten tam.

„Co tady mrzneš, dítě drahé?" zabalila se do šálu a přeměřila si dívku pohledem. Bledých tváří se dotýkala mrazivá smrt a v očích se nacházela bezmoc patnáctiletého dítěte.

Když však Hana notnou chvíli neodpovídala, hospodyně ji za paži zatáhla dovnitř.

„Pro pána Boha, vždyť jsi celá ledová, kde máš rodiče?" ptala se mezitímco ji balila do zaprášeného kabátu. Ani tahle otázka však Hanu neprobudila ke slovu. Pouze shlédla ke svým dlaním, které se octly v huňatých palčákách.

„Slyšíš mě? Rozumíš česky?" zatřásla s dívkou, která zamrkala očima jako panenka. Tentokrát už Hana přikývla. Teplo světničky jí dovolilo procitnout. Byla z toho najednou tak v šoku. Cítila tolik vůní, celá rodina na ni upírala zrak a čekala, co se bude dít.

„Prosím, nikoho nevolejte," klesla na kolena a upřela oči do těch starších. Ani nevěděla, zdali o sebe ruku tře o druhou proto, aby prosila nebo aby se zahřála. Žena je objala svými a usmála se.

„Nemusíš se bát," vytáhla ji na nohy a vydaly se ke stolu, kde se všichni rychle posadili. Přece jenom nechtěli vypadat jako zvědavé babky na vesnici. Avšak jejich netrpělivost a nechápavost se v jejich obličejích podepisovala. „Květo, to si děláš srandu," zahřměl starý muž.

„Nejsme žádný sirotčinec," pohlédl naštvaně na promrzlou dívku. Květa ale mávla do vzduchu. „Jsou svátky, Franto. Vždyť se na ni podívej. Kdybychom si ji nevšimli, ještě dnes by zemřela. Však táhni, jestli se ti to nelíbí, místa je v krmelci dost," příkře se podívala na staříka a dívku posadila ke skromnému krbu.

„Pro takovou havěť jako je ona určitě. Však ať si ji Zelená policie sebere," mumlal stařec. Květa protočila panenkami a lišácky se na Hanu podívala. „To je náš starý brbla, nevšímej si ho."

„Jak se jmenuješ?" vyhrkl nadšeně Vojta. Stál na židli a pevně se jí držel. Avšak i přesto byl docela malinký. Dívka se na něj pousmála. „Hana."

„To je krásné jméno!"

„Proč jste mě tam nenechala ležet," odložila hrnek, který jí Květa před chvílí vložila do dlaní. I když byla za tuhle velkorysost vděčná, musela se zeptat. Pro všechny ostatní byla přehlédnutelným problémem, proč pro ni ne?

Žena přešla ke gramofonu a vypnula jej.

„V téhle době by si lidi měli pomáhat," mykla ramenem a pohlédla na Frantu, „zvlášť, když to druzí neumí. Je přece válka. Sama pomáhám v jedné nemocnici. Každým dnem tam přibývají nemocné děti, které se už zkrátka nehodily na výcvik. A každým dnem přibývá mrtvé," zapíchla pohled do podlahy.

„Jenže ty jsi tady, a ke všemu živá!"

„Nemůžeme už jíst?" zaskučela dívka, která byla stejně mladá jako Hana. Květa se pousmála a přikývla. Haně nabídla místo pro původního strýčka příhodu, které vyhrazovali každým rokem a sama už se vrhla na porcování pečeného kuřete.

Až poté, co se všichni dali pokojně do jídla, se přidala i Hana. Stále tomu nemohla uvěřit. Tolik risku pro jednu pitomou holku, kterou shání část podzemí velké Říše. Ačkoliv jí otázka byla zodpovězena, nebyla natolik schopná, aby ji porozuměla.

Nevěděla, jestli téhle rodině vládne altruismus nebo jenom potřeba se cítit lépe na základě pomáhání druhým, ale jediným, čím si byla jistá, bylo to, že ať tak či tak, mohlo jí to být jedno. Beethoven jí poskytl cestu dlážděnou z pekel do lidského nebe a ona to přijala s otevřenou náručí.

Už vůbec si nebyla jistá tím, co se bude dít dál. Třeba se teď nechala omámit těmi lahodnými vůněmi a zítra to bude pryč.

Ale poprvé, vůbec poprvé v životě, se o to pokusila nestarat.

Teď bylo tady. Tam bude jindy.

_________________________________________________

Zdravím!

Zadáním měla být family-friendly povídka, která měla obsahovat zvýrazněná slova. Upřímně, nejsem si jistá, zdali jsem to splnila, ale... Věřte mi, pozitivnější jsem být nemohla :D

Kdybych tenhle rok měla shrnout, řekla bych, že nás uměl všechny potrápit, ale také uměl přinést i něco dobrého. 

Na příští rok chystám dvě povídky, akorát jsou v procesu a bohužel jsou komplikovanější, než bych si kdy pomyslela, že budou. Každopádně budou, tomu věřím :3

Přeji Vám hlavně šťastný, plný zdraví, Nový rok! 😊

-Catherine2850