Kenny

O 10 let později

„A tak, princeznina láska k drakovi, ho přivedla zpět k životu a proměnil se v krásného muže," povzdechnu si a podívám se na svou vlastní princeznu, která se mi tulí k boku a tiskne k sobě velkého plyšáka v podobě žáby. To že ji vyprávím pohádku v korejštině je jí naprosto jedno. Vždycky to zaujatě poslouchá, jako by mi rozuměla.

„Víš o tom, že spí už tak patnáct minut?" zašeptá Miky ode dveří a jasně se mi tím vysmívá. Jako vždycky, když čtu naší dceři pohádku.

Vypláznu na něj jazyk a ušklíbnu se. „A už jsi někdy viděl někoho krásnějšího?" pozvednu obočí, aby mi to vyvrátil. Nebude mi vyčítat, že se od naší dcery nedokážu hnout, když on je na tom prakticky stejně. Ne-li hůř. Rozmazluje ji, co hrdlo ráčí. Stačí jen, aby Elena ukázala prstem a táta Miky to zařídí.

Plyšová žába? Není problém.

Zmrzlina? Však je to dobré na oběd.

Lízátko? Lepší, než kdyby měla v puse cigaretu. Jsou jí dva, kde by k ní asi přišla?

Plyšový růžový slon v životní velikosti? Však to zařídíme...

Fakt ho za to mám chuť někdy praštit. Ne, že bych se mu divil.

Vstanu z postele, opatrně, abych Elenu neprobral a vydám se za Mikym ven z pokoje. Opatrně přivřu dveře, než se nechám zatáhnout dolů do kuchyně, kde jeho máma chystá večeři.

„Už spí?" zeptá se mě paní Ledecká a já přikývnu.

„Spí už dlouho," uchechtne se Miky. „Kenny má rád dětské pohádky, tak si je občas čte jen pro sebe."

Šťouchnu ho do boku, ale jemu je to stejně jedno, protože se nepřestane smát.

„Budete ještě jíst, než půjdete?" zeptá se Mikyho máma, ale on kroutí hlavou.

„Nikam nejdu," řeknu už asi po šesté trucovitě a on se na mě podívá tím stejným pohledem, jako po celý den, když jsem mu to říkal. Prostě mi hrabe a on to moc dobře ví.

„Přestaň s tím," zakroutí hlavou a natáhne ruce k mé košili, aby ji trochu poupravil. Když jsem s Elenou ležel v posteli trochu se mi pomačkala.

„Mikuláši," spustím svou nacvičenou řeč. „Za poslední dva roky není den, kdy by naše dcera byla jen minutu bez naší přítomnosti. I když jsme byli ve vedlejší místnosti, pořád jsme byli na dosah. Nenechám ji tady samotnou bez nás. Ty si klidně běž," trhnu rameny.

„Zase přeháníš," zakoulí očima a podá mi sako. Sám už je připravený vyrazit.

„Kenny neboj se," povzbudí mě Mikyho máma. „Mě můžeš věřit. Já se o ni postarám."

„To není proto, že ti nevěřím. Naopak, vím, že se o ni postaráš, ale prostě..."

„Ken-mine," zahuhlá Miky varovným hlasem. Tohle jsme probírali už před hodinou a zdá se, že mu dochází trpělivost.

„Co když bude brečet?" založím si paže na hrudi.

„Máma ji uklidní."

„Co když bude volat tátu?"

„Bude tady mít babičku."

„Co když dostane hysterák?" pozvednu obočí.

„Tak nám máma zavolá," zavrčí už vyloženě nasraně. Pár okamžiků se přeměřujeme pohledem. On moc dobře ví, že s ním na ten sraz střední školy chci jít, jenže Elenu tady nechci nechávat. Kdyby už nespala nejspíš bych si skočil pro šátek, ovázal si ji kolem pasu a vzal ji sebou. To mi přijde jako jediné možné řešení.

„Nikam nejdu," pronesu trucovitě, ale Miky mě čapne za loket a dotáhne mě do předsíně. S nafouklými tvářemi si obuju boty, ale pořád se mi nelíbí, opouštět naši dceru.

„Co když..." umlčí mě znovu, jenže tentokrát natlačí své rty na mé a polkne tak všechny mé protesty.

„Líbí se mi, že jsi z toho nervózní," vydechne tiše. „Ale nebuď. Elena má tvrdé spaní. Ani si nevšimne, že jsme pryč. Navíc máma se o ni postará a kdyby se cokoli dělo, zavolá mi. Nechceme z ní přece vychovat ufňukanou holku, která je fixovaná na své rodiče."

Odfrknu. „To říká ten pravý."

Miky se zakření a dotáhne mě až k našemu autu. Moc protestů už na jazyku nemám, vyplýtval jsem je během dne a stejně k ničemu, proto se nechám ovlivnit jeho dobrou náladou. Snad všechno proběhne v klidu.

„Celkem se na ostatní těším," usměje se. „Kdyby neexistovaly sociální sítě, ani nemám tušení, jak se jim dneska daří. Deset let jsme je neviděli."

„Hm," povzdechnu si. „Ester už tam je," zamávám telefonem, když od ní dostanu zprávu.

„Vzala s sebou Carly?" zajímá Mikyho a já jen přikývnu. Její nynější přítelkyně a má maskérka v jednom. Střídá to pomalu jako ponožky, tak snad se s Carly sblíží trochu víc. Přece jen spolu randí lomeno chodí lomeno spí už několik měsíců. Pro Ester její nejdelší vztah.

Dojedeme k naší bývalé střední škole a absolutně vůbec nikdo z nás netušil, jaké uděláme pozdvižení. Vím, že jsem se vyšplhal na žebříček nejlepších zpěváků za posledních pět let, ale ještě před deseti lety jsem jim tady zpíval svou první složenou písničku. Přece ze mě nemůžou být tak hotoví.

Jenže opak je pravdou.

Všichni se k nám nahrnou a míří na nás telefony. Každý se mě chce dotknout a udělat si se mnou selfie. S Mikym se na sebe výmluvně podíváme, protože jsme nepočítali, že by se tohle mohlo stát. Jsou to naši spolužáci, kruci. Znají mě opilého, když jsem se válel v kuchyni u Robina na párty.

Takže, ve svůj volný čas, se přepnu do módu hvězdy a na všechny se upřímně usměju. Vyfotím se s nimi, a dokonce i rozdám několik podpisů.

„Sakra dejte jim pokoj," zaslechneme pro nás známý hlas. „Jste jak jetý," zakroutí hlavou Stáňa a odežene od nás ten dav. Stane tváří v tvář Mikymu a zhluboka si povzdechne. „Nejlepší kámoš a já ho deset let neviděl. To nasere," zahučí, ale hned na to se usměje a obejme Mikuláše kolem ramen.

„Měli jsme toho hodně. Však to znáš," promluví Miky a poplácá Stáňu po rameni.

„Pořád bydlíte v Londýně?"

„Jo," přikývne. „Máme dům na předměstí."

„Jungu!" zvolá nadšeně Stáňa a obejme i mě.

„Vlastně jsem Ledecký," opravím ho. „Ale to je nejspíš fuk."

„Vzali jste se?" vykulí Stáňa oči a ihned stočí pohledem na naši levou ruku.

„Jasně, jinak bychom si nemohli adoptovat škvrně," odvětím a opřu se předloktím o Mikyho rameno. Pořád se musím tvářit uvolněně, protože na mě neustále míří čočky telefonů, jak si nás všichni fotí nebo nás natáčejí.

„Vy máte i dítě?" zvolá Stáňa a nestačí se divit.

„Hele, my na to šli správně," odvětí Miky. „Nejdřív vztah, potom svatba a teď rodina. Ne jak ty, kdy Daniela byla ve třetím měsíci už u maturity."

„Jasně," odfrkne. „Když vám praskne kondom jste v pohodě. Když praskne nám heterákům, jsme hned rozmnožení."

„Nevýhoda holek," zakřením se vesele.

„Pojďte," pokyne nám. „Máte místa u nás. Alespoň uvidíte Davida a Robina. Už se na vás dva těší."

„To se vsadím," povzdechnu si, ale Miky na mě zakoulí očima a ruku v ruce následujeme Stáňu ke stolu. Po cestě mě zastaví jen pár lidí, abych se s nimi vyfotil.

„Dávám tomu hodinu a přiřítí se sem novináři," povzdechne si Miky a svalí se na židli. Ani se Stáni neptá a vyklopí do sebe jeho skleničku s hnědou tekutinou.

„Já maximálně třicet minut," vydechnu a Miky mě na podporu chytne za ruku. Ještě se i mile usměje, než vytáhne telefon a napíše Ester, že budeme potřebovat pár mužů z ochranky. Jen pro jistotu.

„No páni," protáhne Robin a ležérně přehodí paži přes opěradlo židle své společnici, která vypadá, jako by zrovna nastoupila na tuto školu. „Vy dva pořád spolu? Nevěřím svým očím, že zrovna Kenny dokázal udržet ptáka v kalhotách a být věrný."

„Jsem zkrátka neodolatelný," pochlubí se Miky.

„Dokonce jsou svoji," pronese Stáňa na naši adresu. „A adoptovali si dítě."

Miky se spokojeně usmívá a já zakoulím očima. Momentálně bych se raději díval na naši spící dceru, než tady vysedával. Hlavně po tom, co se všichni kolem mě nenápadně motají a fotí si můj obličej ze všech úhlů. Jsem na to zvyklý, ale ne od lidí, které znám.

„Jsi slavný," řekne David zcela očividnou věc.

„Za to může Mikuláš," povzdechnu si. „Občas mu dělám model pro jeho výstavu v galerii, a tak nějak se stalo, že ze mě udělali ambasadora Diora. Můj obličej je všude kam se podíváš."

„Jo!" vykřikne Robin. „Tvůj ksicht jsem potkával denně v metru několik měsíců," zachechtá se.

„Jasně," odfrkne Miky. „Protože jeho písničky nikdo na světě neposlouchá," probodne mě očima. „Nevyhrál jsi v Music Award, za umělce roku, nejoblíbenější album roku, a to hned několikrát v řadě a..."

„Fajn," zavrčím, aby přestal s tou litanií na mé jméno. Ještě chvíli bude pokračovat a postaví mi pomník. „Prostě jsem se proslavil. Není v tom nic extra. A co vy? Jak žijete?"

Pokusím se od sebe odvést pozornost a kupodivu to funguje. Robin si převezme slovo a dle jeho projevu a formy vyjadřování z něj bude jasný politik. A stejně tak má nos stále nahoře. O ženě – holce? – po jeho boku se ani nezmiňuji. David žije s Vanesou v jednom bytě tady v Praze. Mají psa a jsou spokojení. A Stáňa...

Rozvedený s desetiletým synem, o kterého se stará jeho exmanželka, která se tady někde pohybuje. Nejspíš na baru. Po několika panácích z něj dokonce vypadne, že se nerozešli zrovna v dobrém. Jen se s Mikym držím pod stolem za ruku. Stáňa naštěstí přejde z tématu, kde ztratil svou první lásku až do současnosti, kde si našel přítelkyni, která naprosto miluje jeho syna a taky mě. Jen co zjistila, že jsem Stáňův bývalý spolužák, prej na něj skočila jak kočka na tuňáka a od té doby ho nepustila. Raději jí ani neříkal o tomhle srazu. Poprvé, skočila by na mě a podruhé, je tady i Daniela a s tou se zrovna v lásce nemá.

Moc si toho o jeho nové, sexy, blonďaté přítelkyni neposlechneme, protože se k nám přiřítí Ester s Carly v závěsu. Vytrhne Mikulášovi jeho sklenici s alkoholem z ruky a celou ji do sebe vyklopí.

„Máš dobrý den?" zasměju se, ale její vražedný pohled mě umlčí.

„Volala jsem ochranku," odsekne. „Dostala jsem od kámošky tip, že se sem řítí velký zástup novinářů a prahnou po tvé společnosti."

„Jak dlouho jsme tady?" zajímá se Miky.

„Jak to mám vědět?" utrhne se na něj Ester.

„Přes hodinu," řeknu mu. „Měl jsi pravdu."

„Skoro jo, ale to je teď fuk," odmávne mě. „Budou tady dřív, než ochranka?" zatváří se starostlivě.

„Nevím. Možná," vydechne frustrovaně, a dokonce dupne nohou do země. „Se na to kurva vyseru, fakt jo. Ani jeden den ti nemůžou dát pokoj."

„Ty sis ještě nezvykla?" povytáhnu obočí, ale chytím Ester za ruku, aby se trochu uklidnila. Chudák Carly jen přeskakuje pohledem z jednoho na druhého, protože nám nerozumí ani slovo. Je to rodilá angličanka.

„Ester je Kennyho manažerka," vysvětlí všem přítomným Miky, protože na nás nestíhají valit oči.

„Má nejhorší noční můra," přikývnu.

„A nejlepší kámoška v jednom," utře mě Ester. „A... kurva!" zděsí se a... zazmatkuje. Ester zmatkuje.

„Co ti hrabe?" zachechtám se, protože Ester je moje manažerka z jednoho prostého důvodu. Krom toho, že je dobrá, ji nic na světě nedokáže rozhodit. Není ničím překvapená. Dokáže se sice naštvat, jenže vždycky všechno vyřeší.

A teď ji vidím panikařit.

Miky mi kopne do nohy pod stolem a kývne bradou směrem na ženu trochu při těle, ale jinak od pohledu velmi pěknou. Hned si nedám jedna a jedna dohromady, až ty pronikavé zelené oči mě přimějí uvědomit si, že je to skutečně Daniela. A že se hodně změnila.

Málem bych ji nepoznal.

„Ahoj, Kenny," pozdraví mě s rukama v bok a postaví se za Stáňu. „Miky, Ester," kývne i na ně a očima provrtá mou a Esteřinu propletenou ruku. Odcizili jsme se ani netuším jak, ale vím, že Daniela to dává za vinu zrovna Ester. „Máte se?"

„Líp než obvykle," zakřením se a Ester mi tak silně stiskne ruku, až zaryju prsty do Mikyho stehna. Ten praští pěstí do stolu. Já syknu bolestí a Ester jen stojí a zírá na Danielu. Není nad to potkat svou neopětovanou lásku. Jeden z mála důvodů, proč je přelétavá.

„To ráda slyším," promluví Danča s tak přeslazeně falešným úsměvem, že nemám nejmenší tušení, co si o tom myslet. „Zase jsi na šrot?" osočí se na Stáňu. „Ty už ani nic jiného neumíš," zakoulí očima.

„Že to říkáš zrovna ty," odsekne Stáňa a jakoby na truc se napije ze skleničky. „Každý se rád občas napije. Není to tak Kenny?"

„Já měl jen dvě skleničky vína..." zahučím.

„Vidíš?"

„...od doby, co mi vzali ledvinu," dokončím větu a všechny okolo stolu přiměju sklapnout. Doslova. Není nad to připomenout, že je to už 10 let, co mi Aleš zabodl nůž do zad, co mě v sanitce oživovali a že je to jen sto metrů odtud. Všichni, co tady sedí, to vědí. Byli u toho.

„Ochranka je tady," drcne do mě Ester. „Odcházíme."

„Tak brzo?" podiví se Robin. „Vždyť jste sotva přišli."

„Někdo Kennyho prodal novinářům," odsekne Ester a ve stejnou chvíli se do školní tělocvičny nahrne asi pět bodyguardů v závěsu s novináři.

„Rádi jsme vás viděli," mávne na ně Miky a společně se postavíme po bok Ester s Carly v závěsu.

„Jak vypadám?" otočím se na Mikyho, který se zakření.

„Jako vždy skvěle."

Zakroutím hlavou. Podám si ruku s několika členy ochranky a poděkuju, že tak narychlo přijeli. S jejich pomocí se pokusíme prodrat davem novinářů. Oslepují nás blesky foťáků a neustále na mě míří kamery. Celou dobu se vesele usmívám a pár kameramanům zamávám. Budou to určitě dávat na internet, tak snad fanoušci pochopí, že mávám jim.

„Měli jsme víc posílit ochranu," mumlá si Ester pod nosem, ale dostatečně nahlas, že ji s Mikym slyšíme.

„Všichni mě viděli přiletět do Prahy," houknu jí do ucha. „Bylo otázkou času, kdy mě vyhmátnou na veřejnosti."

„Měli jsme odejít dřív," odsekne a zakroutí hlavou na jednoho novináře, který jí strčí mikrofon před pusu, aby mu řekla, jaké mám plány v Praze.

„Tady si protiřečíš," zakoulím očima. „Nepustila bys mě z budovy bez ochranky. Nemůžeš za to, že dorazili ve stejný čas jako novináři."

Málem jdu do kolen, když postřehnu novináře postávat u ostatních v sále. Ester bude mít spoustu práce, aby zahladila kecy opilých lidí, které budou kolovat na internetu v mém jméně. Jestli jim někdo z nich vyslepičí tu věc s Alešem, tak je asi zabiju. Nebo vůbec cokoli z mého života na střední.

Bezpečně se dostaneme až k našemu autu a Ester nás i společně s Carly, nažene na zadní sedadla. Ona se usadí na místo spolujezdce a jeden ze členů ochranky se chopí řízení.

„Jsem Karel, pane Jungu," osloví mě. „Jste v pořádku?"

„Jedu za svou dcerou, Karle," usměju se a koutkem oka mrknu na Mikyho. „Nemůže mi být líp."

Chvíli se motáme Prahou s jedním autem před námi a druhým za námi, kdyby nás ti novináři náhodou sledovali. Nechci, aby věděli, kde bydlíme, když jsme zrovna v Praze. Už tak dost, že otravují paní Ledeckou v její práci. Sice tvrdí, že jí to nevadí, ale mě ano. Ona má jen to štěstí, že je tchýně Ken-min Jung Ledeckého. A to nemluvím o bráchovi, nebo rodičích. Ti jsou naprosto v prdeli.

Nakloním se k Ester, která je nějak potichu a kouká z okýnka. Carly se ji pokouší pohladit po rameni, jenže jen se zavrtí a odtáhne.

„Jsi v pohodě?" zeptám se a ona mi věnuje jeden ze svých vražedných pohledů. Má štěstí, že se mnou nic nedělají. Mám ji prokouknutou. „Jak se cítíš? Po tom, co jsi ji viděla?"

Ester zakoulí očima a odvátí se. Už to vypadá, že mi nic dalšího neřekne, jenže vím, že jen uvažuje nad odpovědí.

„Ulevilo se mi," vydechne nakonec. „Už to není ta stejná Daniela, jako před deseti lety. Chyběla jí v očích ta jiskra, jestli víš, co tím myslím." Přikývnu. „Už... už jí nejsem tak posedlá."

Usměju se a jsem rád, že Ester mi úsměv opětuje. Jsem rád i za ni a trvalo to jen deset let. Mohlo to být i dýl.

Pohodlně se opřu do sedadla a Miky mě pohladí po stehně.

„Nemůžeme na to šlápnout?" zahučí a nakopne sedadlo Ester. „Naše dcera je bez nás už dvě hodiny a mám dojem, že je jí smutno."

Zachechtám se na celé auto a zakroutím hlavou. Elena bude ta nejvíc rozmazlená princezna na celém světě.