Blíží se maturitní ples, kolem kterého všichni udělali velké haló. Nějakého idiota totiž napadlo uspořádat dámskou volenku a celý ples tak je ve velkém stylu.

Tomu říkám vážně povedené. Chtěl jsem Kennyho pozvat na ples a teď k tomu schytám veškeré posměšky, kdo jakou roli zastává v našem vztahu.

Školní chodby se vyjímají novými dekoracemi. Nad plakáty s nápisy „Zlato, půjdeš se mnou na ples? Tvá princezna.", se s Kennym lámeme v pase smíchy.

Naštěstí to někteří umějí podat na úrovni. Taková Vanesa si to s hlavou hrdě vztyčenou nakráčí k nám do třídy, klekne si na jedno koleno před Davida a normálně se ho zeptá, jestli bude její doprovod na maturák. Po chvilce váhání souhlasí a Vanesa zase odkráčí, za bouřlivého potlesku.

S Kennym si odpykáváme trest za tu rvačku, a tak jsem po škole zavření ve školním sklepě a umýváme stoly a židle, které budou potřeba na ples. Kennymu to jde pomaleji a když se chtěl tahat se stolem, musel jsem ho okřiknout, jestli si ze mě dělá legraci. Přihodím k tomu i pohlavek přes temeno hlavy z milosti.

Tu ruku kurva nemá namáhat!

Jsem rád i za něj, že už ho to tolik nebolí, ale pořád má ještě sádru a dokud mu ji nesundají, nebude dělat nic, co by mu mohlo ublížit. Když se kvůli tomu jednou skoro pohádáme vypálím na něj bombu, že pokud ji bude namáhat, už nikdy si nezahraje na kytaru. Šetřil jsem si to, protože vím, že je kvůli tomu frustrovaný, ale po mých slovech o hraní už přestane remcat a ruku nechá v klidu odpočívat na hrudi v závěsu.

Nejhorší jsou pro nás situace, kdy na školních chodbách potkáme Aleše. S Kennym ze třídy nikdy nevycházíme sami, jenže ten jeho pohled mi nahání husí kůži. Kenny se mu ani neodvažuje podívat do obličeje. Hlavně jeho slova nevíš, čeho jsem schopný, která mi vypálil do obličeje mě znervózňují. Ani jsem to Kennymu neříkal. Nechci ho ještě víc vyděsit.

Pořád se ho snažím uklidnit, protože se Kenny neustále ohlíží přes rameno, jestli tam na něj Aleš náhodou nevykoukne. I po tom, co ho napadl, byl neustále na pozoru, jenže teď mi to přijde horší.

Trochu ho konečně postrčím a zmíním se o mámě, se kterou by si o tom mohl promluvit, protože mu pomůže. Alespoň, aby podal žádost o zákazu přiblížení. Jen to by stačilo a oba bychom mohli klidněji spát.

Jenže on nechce a vyloženě to odmítá řešit. Doslova o tom ani nemluvíme. Uzemnil mě slovy, že až budeme maturovat, už Aleše nikdy neuvidíme, takže to do té doby nějak překousne.

Alespoň má ten kretén zákaz na maturitní ples. Jedno dobré pozitivum pro nás. Za tu rvačku a rozvěšené fotky schytal ředitelskou důtku, a dokonce se debatovalo o tom, že ho vyhodí ze školy.

Na hodině angličtiny, nám Kučerová zrovna vysvětluje, jak budou probíhat maturitní testy. Nevěnuju jí pozornost, protože mě se to netýká. Navíc jsem nervózní z toho, co se chystám udělat a taky cítím neskutečný tlak na hrudi.

Kenny: Máma tě chce poznat.

Miky: Takže jsi jí odpustil?

Miky: Už mě přece zná :D

Kenny: Nejspíš jí neodpustím nikdy. Ale dal jsem si předsevzetí do nového roku ohledně druhých šancí. Takže pokud zase něco neposere...

Kenny: Zve nás na večeři.

Miky: Když to nebudou těstoviny...

Kenny: Chce si u mě šplhnout. Očekávej všechny druhy těstovin, co na světě existují.

Miky: 🤢

No tím mě rozhodně neuklidní. Sice jsem jeho mámu už poznal, jenže teď to bude takové oficiálnější. Poznala mě, ale nezná mě a nejspíš to chce napravit.

Co když...

Co když nejsem pro Kennyho dost dobrý? Vždyť jeho rodina je na úrovni perfekcionistů. Pokud Kennyho skutečně přijmou jako gaye, třeba mu budou chtít dohodit někoho lepšího. Někoho, kdo ovládá tři jazyky, bude mít vystudovanou vysokou a dům s velkou zahradou. Ne někoho, jako jsem já a nemá nejmenší tušení, co se životem.

No, to k mému stresu, který se ze sta procent vyšplhal na milion. Ten tlak na hrudi je nesnesitelnější, než před pár minutami a já doufal, že to vydržím alespoň do přestávky. Nechce se mi používat inhalátor přede všemi, proto se raději přihlásím a zasípu na učitelku, jestli si můžu odskočit. Trochu se nade mnou zamračí, ale udělí mi svolení.

Popadnu batoh, jenže se mi třesou ruce a vyklouzne mi. Všichni si všimnou, že je něco špatně, a tak si dovolím zalapat po dechu.

„Hej, kámo, jsi v pohodě?" zeptá se Stáňa.

„Mikuláši?" osloví mě učitelka, jenže to už se mi podlomí kolena a já doslova lapám po dechu.

Moc nevnímám, co se kolem mě děje, až pak Kennyho, který se ke mně skloní a pokouší se mi pomoct. Jako jediný ví, co dělat.

„Hej, narovnej se," přiměje mě se napřímit. „Mikuláši, kde to máš?" zeptá se a já jen pozvednu ruku směrem k mému batohu. Kenny se pustí do prohledávání věcí a já se pokouším zůstat v klidu, jenže mi to nejde. Při každém mém dalším nádechu, jako bych pohlcoval méně a méně vzduchu. Nedá se to snést a já si jen přeju upadnout do bezvědomí.

„Najdi v něm inhalátor," zavrčí Kenny na někoho a sedne si za mě. Znovu mě narovná v zádech a trochu to i pomůže. „Hlavně klid," utěšuje mě a já mu pevně svírám prsty. „Narovnej se."

„Nic nevidím," řekne naštvaně Stáňa.

„Z-zad-ní..." pokusím se ho nasměrovat, ale akorát to neskutečně bolí.

„Vytáhni všechny krámy a hledej," zavrčí Kenny znovu. „A ty nemluv a buď v klidu."

Nevím, jak dlouho to trvá, ale v Kennyho náruči je mi lépe. Sice pořád nemůžu dýchat, ale jako by se to ustálilo. Můžu jen doufat, že ještě nikoho nenapadlo zavolat sanitku jen kvůli astmatickému záchvatu. To bych se pak nejraději zahrabal pod zem.

„Mám ho," zakřičí vítězně Stáňa a mě v ruce přistane můj inhalátor. Není nic lepšího než se znovu volně nadechnout. A to myslím smrtelně vážně.

Konečně se můj dech ustálí, jenže minimálně půlka třídy na mě shlíží vyděšeně. To k tomu, že nechci, aby o tom někdo věděl.

A pak mě Kenny praští do ramene. Hned několikrát.

„Jau," ohradím se.

„Kolikrát jsem ti říkal, ať přede mnou nemáš záchvaty?" odsekne naštvaně a znovu mě praští.

„Děláš, jako bych to mohl ovlivnit."

„Málem jsem se posral strachy. Zase."

Překvapeně se na něj ohlídnu a podívám se mu do očí. Vypadá vyděšeně. Sice se celou dobu mého záchvatu držel a byl naprosto v pohodě, ale teď panikaří.

A já se usměju. „Miluješ mě."

„Ty se směješ?" rozhlídne se po ostatních. „Ten blbec se mi směje." Odstrčí mě s zvedne se z podlahy. „Fakt tě nenávidím," zahučí po cestě do své lavice, zatímco mi Stáňa pomůže na nohy.

„Mikuláši v pořádku?" zeptá se učitelka Kučerová. „Nemám zavolat záchranku?"

„Dobrý. Už je to v pohodě," houknu a mezi prsty si pohrávám s inhalátorem.

„Miky?" osloví mě Irena. „Ty máš astma?"

Tak... to je trochu stupidní otázka. Povytáhnu obočí na Stáňu, jestli se mi to náhodou nezdálo. „Ono to nebylo jasné, po tom, co jsem nemohl dýchat?" zeptám se a Stáňa se uchechtne.

„Příště bys měl umřít, aby to mohla potvrdit pitevní zpráva," opáčí se smíchem až na něm přistane propiska.

„S černým humorem jdi do hajzlu," okřikne ho Kenny totálně rudý vzteky a já se znovu rozesměju.

„Tvůj přítel měl o tebe strach," řekne mi Stáňa a já mu to odkývu. Kenny se naštvaně sveze po židli hlouběji do lavice a odvrátí se, aby na nás nemusel koukat.

Kučerová se ještě třikrát ujistí, že doopravdy nepotřebuju žádné lékařské ošetření, než zazvoní na konec hodiny a ona odkráčí ze třídy.

„Proč jsi nám neřekl, že máš astma?" vyzvídá Sabina, jen co se zvednu, abych mohl uklidnit Kennyho.

„Neuvědomuju si, že bych byl povinen, vás informovat o svém zdravotním stavu," odvětím a usednu na Ondrovo místo. „Netrucuj," nakopnu Kennyho do židle.

„Víš, jak to nesnáším," zahučí pořád naštvaně. „Pokaždé mám strach. Kolikrát v noci poslouchám, jestli dýcháš. Prostě..."

„Máš strach," přikývnu. „Zlato? Je to jen astma. Blbá dětská nemoc, kterou trpí strašná spousta lidí. Nic vážného se mi nestane. Ne pokud budu mít inhalátor. A ten, jak víš, mám vždycky."

„Jednoho dne, tě za to zabiju," zavrčí ale už je trochu klidnější.

„Je roztomilý, jak se o mě bojíš," zakřením se a dloubnu ho do stehna.

„Ne, to není," zase mě praští do ramene a konečně se i usměje.

„Jdeme na oběd?"

Rozejdeme se chodbou do školní jídelny, za doprovodu ostatních. Nikdo další už o mém astmatu nemluví a já jsem za to rád.

„I když jsi měl strach, zvládl jsi to celkem v klidu," promluvím na Kennyho u výdejního pultu a hrábnu po zeleninovém salátu. „Věděl jsi, co máš dělat."

„Googlil jsem si to," trhne rameny a on si vezme jen misku s ovocem.

„Googlil sis astma?" uchechtnu se, když si sedneme ke stolu k ostatním.

„Hm," zamručí. „Nejčastěji se projevuje na jaře, ale taky v zimě, když je suchý vzduch. Taky ho vyvolávají silné emoce a hlavně stres."

„Páni," protáhnu, když se k nám připojí i Ester.

„Takže, proč jsi ve stresu?" zeptá se mě. „Protože pokud se ti ten záchvat spustil kvůli mé matce, nikam nejdeme," řekne rozhodně, ale jen se mu vysměju. Ten prvotní šok, že bych nemusel být pro Kennyho dost dobrý mě opustil ve chvíli, kdy jsem se mu podíval do jeho vystrašených očí. Občas zapomínám že by pro mě udělal všechno, o co ho požádám.

„Tvé matce?" podiví se Danča. „Ty jsi jí vzal konečně na milost?"

„Říkejme tomu druhá šance," opáčí a ona se usměje.

„Ve stresu jsem neustále, ale z tvé matky strach nemám," ujistím ho. Trochu nenápadně kývnu na Stáňu, aby mi připravil půdu.

„Hele, lidi?" zakřičí na celou jídelnu. „Mohli byste se na chvíli ztišit? Můj kámoš chce něco říct."

S úsměvem vstanu ze židle a vyšplhám na stůl. Ostatní musejí trochu pošoupnout s tácy, abych se sem vešel.

„Ken-minie?" otočím se na něj a v jídelně se ozve pozdvižení. Kennymu nejspíš dochází, kam tím mířím, protože si složí obličej do dlaní. „Půjdeš se mnou na ples?" zeptám se ho.

„Já tě doopravdy zabiju," zavrčí. Na stole pokleknu na jedno koleno a vesele se usměju.

„To už jsem dneska slyšel. Vyhrožuješ mi smrtí častěji, než mi říkáš, že mě miluješ," mrknu jedním okem. Nepotřebuju, aby mi to denně říkal. Stačí, že to vím. Navíc, Kenny dělá naprosto všechno tak, abych tu lásku viděl v jeho činech. „Tak půjdeš?"

Rozhlídne se kolem po ostatních, kteří teď čekají, na odpověď.

Hlasitě vydechne a postaví se.

„Taky ses mě mohl zeptat v posteli," zašeptá s obličejem těsně u mého.

„To by nebyla žádná sranda," zakřením se a nakloním pro pusu před celou školou. Vyvoláme tím hlasitou vlnu potlesku a hulákání na celou jídelnu. „To znamená ano?" zeptám se a on přikývne.

„Polez dolů," zatahá mě za tričko. „Nebo se zabiješ dřív, než to stihnu udělat já."