Máma mi velmi ochotně půjčí auto, abych mohl být u Kennyho co nejdřív. Taky vyžaduje, abych ji dal vědět, jak mu je a znovu mu připomněl to pozvání na večeři. Teď už se z toho skutečně nevyvlíkne.

Pokaždé mě překvapí, jaké mám štěstí, že zaparkuju poblíž Kennyho domu. Normálně je tohle nemožné, ale jako by tady bylo vždycky místo jen speciálně pro mě.

Zazvoním na jejich byt a ani ne do minuty už vybíhám schody do druhého patra.

Kenny mi hned vpadne do náruče a já se snažím dát pozor, abych ho neobjal moc silně. Ruku má v sádře ověšenou v ramenním závěsu.

„Ještě jsou tady," šeptne mi do ucha.

„Mám přijít později?" kouknu do jejich bytu odkud slyším Dennyho a Marii.

„Ani náhodou. Tebe tady na rozdíl od nich chci."

Kenny mě zatáhne do obýváku a Denny s Marií se na mě mile usmějí stejně jako jeho máma. Jen z jeho táty jsem silně nervózní.

„Miky?" osloví mě Denny. „Právě s Kennym mluvíme o AMU. Co ty si o ní myslíš?"

Zamračím se. Jediné, co vím, že Kenny si není ani trochu jistý, jestli chce na vysokou. A už vůbec na AMU, jenže takhle otázka nezněla. Podívám se na Kennyho, ale ten se jen mračí na všechny strany. „Sestra tam studuje hru na piano."

„Ledecká," promluví pan Jung. „Věděl jsem, že mi to jméno něco říká. Před Vánocemi jsem byl na koncertě, kde hrála v orchestru."

Kenny má silně stisknuté čelisti k sobě vztekem. Vezme skleničku vína Marii a vyklopí ji do sebe.

„Slyšel jsi ji hrát, Ken-mine?" osloví ho jeho táta. „Je nadaná, ale ty jsi hrál lépe už ve čtrnácti. Uvědomuješ si, kam bys to mohl dotáhnout, kdyby ses na to nevykašlal?"

„Minie, máš v sobě léky proti bolesti," okřikne ho matka.

„Je mi to u prdele," odsekne a dolije Marii její skleničku. Jeho máma si hlasitě povzdechne a hned na to vstane a přejde přede mě.

„Oficiálně jsme se nepředstavili. Říkej mi Ari," promluví a postrčí mě blíž k nim. Střelím pohledem po Kennym, aby mi trochu pomohl, jenže je z této situace stejně bezradný, jako se já cítím. Nejspíš mu zase kecali do života, jako před tím, než se od nich odstěhoval.

Než ho vykopli.

„Takže jste se dali zase dohromady?" zeptá se nás Marie, a tak trochu nás vysvobodí z další nechtěné konverzace. Nebo nás do jiné uvrtá. Nevím, co jim na to mám říct, protože ani neznám odpověď.

„Je to komplikované," řeknu ve stejnou chvíli, kdy promluví Kenny. „Je to složité."

Marii i Dennyho tím rozesmějeme.

„Zapomněla jsem, že máte stejné uvažování."

Usměju se na půl úst a potřesu hlavou. Jsme děsivě strašidelní, to je pravda.

„Jak mají stejné uvažování?" zajímá se jejich máma a Denny pokrčí rameny.

„To nejde vysvětlit, musíš s nimi trávit čas. Jednoduše řečeno mají stejně myšlenkové pochody. Dokončují věty za toho druhého. Smějí se svým soukromým vtípkům, které neřeknou nahlas..."

„Pokud nás omluvíte," houkne na ně Kenny. „Máme něco důležitého k probrání. Kdybych řekl, že jsem s vámi rád pokecal, lhal bych. Takže se loučím a snad se už nikdy neuvidíme."

Kývne na mě směrem k jeho pokoji.

Jenže jeho otec s ním nejspíš nesouhlasí, protože znovu promluví korejsky a znovu dost ostře.

„To máš blbé," odsekne a nechá mě vejít do svého pokoje.

„Ken-mine," zakřičí znovu.

„Co?" odsekne Kenny a stojí ve dveřích. Jsem schovaný za dveřmi, takže je jen slyším, ale mám co dělat, abych Kennyho nevtáhl do pokoje a nezamkl za námi dveře. „Co dalšího mi ještě chceš? Plést se mi do života? Na to nemáš právo. Nechápu, co to dnešní divadlo má znamenat, ale já si naše poslední setkání pamatuju až moc dobře. Dali jste mi dostatečně najevo, že mě ve svém životě nechcete a já nemůžu jinak než s vámi souhlasit. Možná se budu opakovat, ale sbohem."

„Minie," promluví i jeho matka s nakřáplým hlasem. „Chtěli jsme se ti omluvit. Víme, že naše reakce nebyla v pořádku, ale..."

„Dvacet šest stehů," přeruší ji.

„Cože?"

„Dvacet šest stehů," zopakuje. „Po tom, co se na vašeho syna vysypalo zrcadlo, měl dvacet šest stehů. A vy jste udělali, co přesně?" Ticho. „No jasně, už si vzpomínám. Neudělali jste nic. Hlavně abych byl co nejrychleji pryč z vašeho života jedno jak moc zraněný jsem byl. Vaše reakce nebyla v pořádku? Vaše reakce byla odporná a já s vámi nechci mít nic společného."

„Minie, prosím..." vzlykne jeho máma.

„Skončili jsme," a zabouchne dveře a zamkne. Hned se po něm natáhnu a sevřu ho v objetí. Kenny zase uvolnil svodidla svým citům a brečí mi na hrudi. Jsem rád, že se otevřel, ale nelíbí se mi, že mu v poslední době ostatní jen ubližují.

Jen ho držím. Nejsem dobrý adept na utěšovaní, ale myslím, že tohle je to nejlepší, co pro něj můžu udělat. Pomalými kroky nás nasměruji k jeho posteli, na kterou si lehneme vedle sebe.

„Zase jsi byl svědkem mého rodinného dramatu," povzdechne si a otře zarudlé tváře od slz. „Ještě tě to baví?"

„Je to zajímavější, jak v telenovele," usměju se smutně. „Takhle to mám alespoň na živo."

Kenny mi zaboří hlavu do hrudi a já ho pevně obejmu. „Dnešní den už snad nemůže být lepší," pronese ironicky.

„Já ti nevím. Podle mě to byl úžasný den. I když... pár detailů bych vynechal."

„Například Aleše?"

„Hm," zamručím. „Ale musíš uznat, že kdyby nebylo jeho, dneska bych tady nebyl."

„Možná," opáčí. „Ale udělal tu největší sviňárnu, kterou by homosexuál neměl dělat."

„Sledovat jiné u sexu?"

„Vyautovat někoho jiného," odvětí. „To, že nás sledoval jen dokazuje, jaký je úchyl."

„Neurazíš se, když ti řeknu, že je mi z toho špatně?"

Zakroutí hlavou. Trochu se odtáhne a položí mi ruku na tvář. Nevěřím, že mám zase tolik štěstí a opět se mu dívám do očí. „Taky je mi z té představy zle."

Pohladím ho na boku a dávám si pozor, abych omylem nezavadil o jeho zlomenou ruku.

„Jak se cítíš?" zeptá se. „Ohledně těch fotek."

„Pořád jsem naštvaný," hlasitě vydechnu. „Ale mámě jsem to vysvětlil a naši přátelé nás znají. Věřím, že ve škole se to brzo uklidní."

„Co říkala máma? Promiň, ale nemohl jsem si nevšimnout, jak mě objala. Dvakrát."

Zasměju se. Viděl jsem, jak je kvůli tomu nejistý. „Máma tě má ráda."

„Nechápu to," potřese hlavou.

„Řekl jsem jí všechno," trhnu ramenem. „V ten den, kdy zjistila, že spolu něco máme a vyhodila Lucii, jsem jí řekl všechno."

„Všechno?" povytáhne obočí.

„Všechno," přikývnu.

„I mé erotogenní zóny?"

„Když to chceš tak dopodrobna," převrátím oči. „Tak o našich postelových aktivitách nepadlo ani slovo." Přehodím přes něj nohu. „Ale jinak jsem jí řekl všechno. O tobě, o sobě. O nás."

„V tom případě pořád nerozumím tomu, proč mě má ráda." Kenny se očima přemístí na mou hruď a vezme do ruky přívěsek, který mi dal k Vánocům. Ani na jediný den jsem ho nesundal.

„Protože tě mám rád já," odpovím. „Řekl jsem jí, proč tě miluju."

„Jen já jsem mimo," ušklíbne se.

„Tvé ego potřebuje vědět, proč tě miluju?" zasměju se, ale on do mě jen naštvaně šťouchne. „Miluju tě, protože po tom všem, čím sis prošel, jsi ten nejveselejší a nejlaskavější člověk, jakého znám."

Zavrtí se. „Nejlaskavější? To mi přijde přitažené za vlasy."

„Půlce maturitního ročníku, jsi nabarvil vlasy na oranžovo, protože tvojí kamarádce ublížili," zakoulím očima. „Nikdy sis ani slovem nestěžoval, když tě Aleš obtěžoval. Ještě jsi ho bránil, proboha. A to nemluvím o tom, jak ses choval ke mně."

„Mikuláši, kvůli mně tě ponížil před celou školou," vyhrkne naštvaně.

„A ty sis kvůli mně zlomil ruku. Zastal ses mě. Tak jako vždycky," odvětím. „Před mou mámou, před sestrou. Doufal jsem, že bys ke mně mohl cítit to samé, hlavně po té písničce. Když skládáš, je to jediná chvíle, kdy projevuješ emoce."

„Páni," protáhne. „Prokoukl jsi mě. Mé tajemství je venku. Teď abych hledal nový způsob, jak ti vyznat lásku."

„Nechtěl jsem vyznít příliš narcisticky, kdybych řekl, že je ta písnička pro mě."

„Není pro tebe. Je o tobě. Ale narcis jsi stejně."

„Narcis, kterého miluješ?" vytáhnu to a sklopím oči. Postřehnu, jak se Kenny usměje, ale stejně jako já se mi nedokáže podívat od očí.

„Myslím, že víš líp než já, co k tobě cítím. Tak, jako všichni ostatní."

„Ostatní?" nakrčím čelo.

„Ty, Daniela, Denny, a dokonce i Ester. Všichni jste mi naznačovali, že tě miluju. Tedy krom Ester. Ta mi to řekla přímo."

„Bože," zasměju se a zabořím obličej do polštáře. „Máš vážně vlezlý kámoše. I když... Ester? To pořád nechápu."

„Ester je kapitola, na kterou se prosím nikdy neptej. Ani já tomu pořádně nerozumím. Když se nezeptáš, nebudu ti muset lhát."

Řekne to tak vážně, že nemám důvod něco namítat. Hádám, že mezi nimi proběhlo nějaké velké uvědomění, kdy jim došlo, že jsou si oba až příliš podobní. A že by z nich mohli být skvělí přátelé.

„Dobře," pohladím ho po tváři a postupně ji přesouvám do jeho vlasů. „Takže jsme ti všichni naznačili, že jsi zamilovaný, ale ty jsi to nevěděl nebo..."

Zakroutí hlavou. „Nechtěl jsem to cítit," řekne nejistě a nakloní hlavu k mé ruce. „Bál jsem se. Pořád se bojím. Bojím se, že mi to ublíží. Právě teď je mé srdce v tvých rukou. Je jen na tobě, co s tím uděláš."

Pohrávám si s jeho vlasy, protože vím, jak to miluje. Už jen to, že přivírá oči mě v tom utvrzuje.

„Se slovy to doopravdy umíš. Moje miluju tě, je proti tomu slabý odvar," promluvím.

„Chyběl jsi mi," usměje se.

„Ty mě taky, zlato." Nakloním se a přitisknu se rty na jeho. Kenny je trochu omezený, co se týče dotýkání, jenže než to stihneme přesunout dál, ozve se zaklepání na dveře.

„Už odjeli," zaslechneme Dennyho.

„Promiň," povzdechne si Kenny a přeleze mě. Otevře dveře svému bratrovi, který tam postává s notebookem v ruce.

„Je čistý," podá mu ho. „Ale pokud se mu povedlo pořídit víc fotek než jen tu jednu, tak..."

„Chápu," přikývne a převezme si ho. „Moc díky."

„Za nic," usměje se. „Jsi v pohodě?"

„Bylo líp."

„Táta trochu přestřelil. Říkal jsem, aby na tebe tolik netlačil, ale znáš ho."

„Hm." Kenny notebook odloží na svůj psací stůl a Denny za ním vejde do pokoje. „Neudělal nic, na co bych nebyl za ty roky zvyklý."

„Vždycky na tebe byl přísnější než na mě," povzdychne si Denny. „Ale na mámě sis to vylívat nemusel."

„Možná. Jenže ty jsi mě ten den viděl," odsekne a zpříma se mu podívá do očí. Má štěstí, že jsem ho neviděl já. Nejspíš bych nebyl tak milý a zdvořilý. „Můžeš mi vyčítat, že jsem přeháněl?"

Denny se nad tím zamyslí, ale nakonec si jen povzdechne. „Jenže máma se ti snaží už přes rok omluvit," namítne. „Na rovinu jsem jí řekl, že se mezi vás nehodlám míchat, ale v posledních měsících byla vyloženě zoufalá, tak..."

„Tak jsi do mě rýpal," odfrkne si a zakroutí hlavou. „Na jednu stranu tě chápu, ale na tu druhou mě sereš."

„Nápodobně," uchechtne se a nervózně se rozhlídne po pokoji.

„Vyklop to," osočí se na něj. Tohle se mi na nich vždycky líbilo. Mají toho druhého skvěle přečteného.

„Ohledně, AMU..."

„Denny," zasténá Kenny.

„Budeš o tom uvažovat? Víc po tobě nechci. Byla by škoda, kdybys svůj talent zahodil," podívá se na mě, jako bych ho v tom měl podpořit.

„Na mě nekoukej," zvednu ruce v obraném gestu. „Já ho slyšel hrát jen jednou."

„Hrál jsi," řekne Denny a usmívá se. Nemělo by mě udivovat, že se Kenny pianu z nějakého důvodu vyhýbal, ale vzpomínka, jak hrál na chatě mi sevře srdce. Nejspíš hrál po dlouhé době.

„Menuet od Mozarta to nebyl," odfrkne. Trochu mě to vyvede z míry. Denny mi vyprávěl, že Kenny na piano válí, jenže jsem si nikdy nepředstavoval, že by byl vážně tak dobrý. Už i slova jeho otce mě o tom měla přesvědčit. „Už jsem ti přece slíbil, že o tom budu uvažovat, ale měl by sis uvědomit, co to bude znamenat. Stěhování zpátky k rodičům je něco, co vážně nechci. Ale pokud se pro AMU rozhodnu, tak jen proto, že to chci já, a ne ty nebo otec. A velmi bych ocenil, kdybys s nimi o mě už nemluvil."

„Fajn," povzdychne si a přikývne. „Přespíš tady?" otočí se na mě.

„Jo," odpoví Kenny za mě a přiměje mě k úsměvu. Doufal jsem v to, jen jsem s tím nepočítal.

„Takže jste to urovnali?" zajímá se Denny dál a Kenny vypadá, jako by chtěl někoho praštit. Někoho jako je Denny.

„Jo," odpovím za něj tentokrát já a Kenny vypakuje Dennyho z pokoje.

„Hlavně nezapomeňte, že v tomhle bytě nejste sami," zakřičí na nás se smíchem za zavřenými dveřmi a Kenny skočí do postele za mnou.

„Takže jsme to urovnali?" zakmitá obočím, ale já vsunu ruku pod jeho tričko a pohladím ho po břiše.

„Jestli máš dojem, že ne," řeknu nakřáplým hlasem. „Budeme to řešit klidně až do rána. Ale teď?"

Odepnu mu pás okolo ramene a odhodím ho na podlahu vedle postele.

„Pokud ode mě budeš chtít nějakou spolupráci, měl bych tě varovat. Levačkou to bude jako od panny," promluví. Ústy se mu přisaju ke krku a nadechnu se jeho vůně.

„Měsíc bez tebe je moc dlouhá doba, Kenny."

„Hmpf," zahuhlá a zbytek nechává na mě. Skláním se nad ním a palcem přejedu po jeho natrženém rtu. Za to, jak Kennymu ten hajzl ublížil dostal malou nakládačku. Nejraději bych mu ten nos zlomil znovu.

Kenny mi chce pomoct z kalhot, ale jen mě tím rozesměje. Pravou rukou mi je rozepne vždycky snadno jen do několika vteřin, ale levou je naprosto nahraný.

Narovnám se, a shodím ze sebe triko. Kenny mě zdravou rukou pohladí po hrudi a zastaví ji na místě, kde se nachází srdce. Možná mu konečně dochází, že bije jen pro něj. Vždycky bilo jen pro něj.

Vrhnu se na jeho rty a přestanu vnímat okolí. Můj svět se momentálně točí kolem Kennyho a vím, že je to tak správně. Jen on a já.

Sundám nám veškeré oblečení a ani mě nenapadne se držet zpátky. Konečně je po víc jak měsíci zase můj. A tentokrát ho nikam nepustím.

Celou dobu, co se v něm pohybuju ho nepřestávám líbat. Kenny mě levou rukou tahá za vlasy, zatímco tu zlomenou má volně položenou na matraci. Potichu mi sténá do úst a já si vychutnávám každý kousíček jeho těla.

Prsty mám zabořené v jeho bocích a ovládám se, abych nebyl hrubší, ale tuhle chvíli chci mít vyrytou do paměti. Chvíli, kdy jsem s ním se všemi pocity mezi námi. Je to poprvé, co mu naplno projevuji, jak moc ho miluju.

„Miky," zasténá Kenny, když přece jen trochu zrychlím. Pevně sevřu jeho stehno, zatímco mi silně tiskne rameno.

„Miluju tě," zašeptám a Kenny se udělá. Jen aby nevykřikl hlasitě, zakousne se mi do ramene. Nijak silně, ale je to můj konec a já do něj naposledy přirazím.

Obličej mám zabořený v jeho krku a svírám ho v náruči, zatímco se pokouší vzpamatovat z orgasmu. Vždycky to tak šíleně prožívá a já se za to pokaždé poplácám v duchu po rameni.

Jsem jediný, kdo to s ním takto umí.

Kenny se po chvilce vzpamatuje, natočí ke mně tvář a dá mi pusu na špičku nosu.

„Taky tě miluju," zašeptá. Je mi jasné, že toho úšklebku na tváři už se nikdy nezbavím. Ne když mi to řekne a myslí to vážně.