Nemělo by mě překvapovat, že mi Kenny chybí, ale je to tak. Překvapuje mě to, hlavně proto, že ho vídám každý den ve škole, slyším jeho hlas a občas na jeho tváři zahlídnu i lehký úsměv.

Jenže to není to samé, jako ho držet náruči, líbat ho a celkově s ním strávit čas. Nemyslím sex i když ten mi vlastně chybí taky, ale spíš mi chybí naše flirtování nebo jen konverzace o blbostech.

V pondělí si všimnu Ester na svém novém místě s hodně ostříhanými vlasy. Měla je dlouhé snad až po pas, ale teď je má lehce po ramena.

„Ty sis je upravila," zařve Kenny hned ve dveřích do třídy na Ester.

„Moje máma je kadeřnice. Snad sis nemyslel, že s tím účesem půjdu do školy? Nebo vůbec mezi lidi?" odfrkne si a pohodí svým novým sestřihem.

„To ale nikdo nepozná, že jsem tě stříhal já," zahučí Kenny a odhodí bágl na svou lavici. Říct, že po jeho slovech ostatní nezírají je lež. Všichni na ně čumí a stále se nestačí divit, že Kenny a Ester jsou přátelé. „To jsi posrala, Roková."

„Proč by se od tebe nechala stříhat?" ozve se Sabina ze svého místa. „Ester nikoho nenechá sáhnout na své vlasy. Krom své mámy."

„Odplata, třeba?" odsekne Kenny a mrkne při tom na Danielu. Jak jinak. Ti dva si k sobě museli najít nějakou zvláštní cestu, které rozumí jen oni dva. A která nikomu jinému nedává smysl.

„Tak to by mě zajímalo, jak se ti to povedlo." Sabina se zvedne ze židle a přejde k Ester, aby si ji prohlídla zblízka.

„Dvě láhve chlastu, deprese a blbý nápady," opáčí Ester a odstrčí Sabininu ruku, když se přiblíží k jejím vlasům.

„A to byl jeden z těch lepších nápadů," houkne Kenny a Ester vyprskne smíchy. Hádám, že to je nějaký jejich soukromý vtip.

„Pěkný," pronese Sabina a pak na sebe s Ester chvíli nervózně zírají.

Nikdo neví, jak se to stalo, co se vlastně stalo, ale veškerá nevraživost mezi Ester a Sabinou zmizela jako mávnutí kouzelného proutku.

Už spolu normálně zase mluví, jako dvě nejlepší kámošky, jenže Ester se pořád nemá k tomu přestěhovat na své původní místo a – jak říká Kenny – s radostí mu otravuje život v lavici před ním.

Stejně tak s ním, Marikou a Odrou sedává u oběda ve školní jídelně. Časem si všimnu, že ti dva spolu přece jen mají víc společného, než se zprvu zdálo. Kenny se trochu víc usmívá a Ester je na tom stejně. Mám dojem, že se jen uráží a posílají do zadku, ale i tak jsou ti dva neustále spolu.

Taky si všimnu, jak se Kenny čím dál častěji ohlíží přes rameno, jestli ho někdo náhodou nesleduje. Zprvu mi to přijde jen zvláštní, jenže celkem brzo mi dojde, co se děje.

Kenny má strach. Něco se zřejmě stalo a on se bojí i vlastního stínu. Posledně se takto bál, když ho Aleš napadl, jenže v té chvíli měl mě a jeho strach nebyl tak očividný. Teď z něj doslova srší.

Rozhodnu se s ním promluvit. Sice bych to neměl dělat, ale nemůžu to nechat být. Nemyslím si, že mu dokážu pomoct, ale snad ho dokážu přimět, aby si promluvil s mou mámou. Ta už mu pomoct dokáže.

Vidím ho na chodbě stát s Danielou a Stáňou a normálně mezi sebou mluví. Dřív, než si to stihnu rozmyslet se k nim vydám s účelem konfrontovat Kennyho, jenže špatně. Celé se to dosere už jen proto, že se Kenny otočí a nechtíc do mě vrazí. A já, namísto abych s ním mluvil a sdělil mu svůj návrh, uteču jako podělaný zbabělec dřív, než mi stihne cokoli říct.

Třeba ať se k němu nepřibližuju.

Tak tohle jsem nezvládl.

Trochu se seberu na záchodech, párkrát praštím do zdi, protože jsem skutečně k smíchu, ale nakonec se rozejdu chodbami školy na oběd. Poručím si to první, co uvidím, protože ani nemám hlad a posadím se k ostatním klukům z oddílu. Kenny společně s Ester, Marikou a Ondrou sedí u menšího stolu hned vedle toho našeho. Kenny má na uších sluchátka a je zaujatý svým notesem na skládání písní.

Pustím se do jídla a ušklíbnu se, když si všimnu, že jsem si poručil těstoviny se smetanou a fazolkami. Nevěnuju pozornost konverzaci kluků u stolu, protože se baví o fotbale a ten mi nikdy nic neříkal.

„Seš blbá?" zaslechnu křičet Kennyho. „Vrať mi to."

Tak jako vždycky se za jeho hlasem podívám a ostatní mě napodobí, protože Kenny křičí skoro na celou jídelnu.

„Pořád jste rozhádaní?" šťouchne do mě Robin, ale jen trhnu rameny. Nechce se mi to rozebírat.

„Je to komplikované," povzdechnu si a raději se dál věnuji jídlu.

„Nechceš si o tom promluvit?" pokračuje dál Robin. Zvednu oči probodnu jimi Robina. „Tak promiň. Jsem celkem zvědavý," tentokrát on pokrčí rameny, protože se ani trochu nestydí, že vyzvídá.

„Kenny se zabouchl," vyjekne nevěřícně Marika a rozesměje se na celé kolo. Zamračím se nad slovy, která řekla, protože mi to akorát tak rozhodí celé mé smýšlení. Zase.

Mám sice tušení, že by mě Kenny mohl milovat, ale stejně tak vím, že spolu nikdy nebudeme, protože on si to nikdy nepřipustí.

Marika odejde a u našeho stolu se zvrtne debata o tom, co Marika prohlásila. Jen pár lidí kolem mě ví, že něco mezi mnou a Kennym je, ale ani slovem se o tom nezmínili. Před nikým. Kluci mi řekli, že si se svými holkami důrazně promluvili a slíbili jim hory doly, že o nás nikomu nic neprozradí, protože je to moje věc a já sám si rozhodnu, kdy to někomu řeknu. Pokud vůbec.

Sice jsem se o to neprosil, ale jsem jim vděčný. Obzvlášť teď, kdy to mezi mnou a Kennym skončilo.

Znovu koutkem oka zašilhám po vedlejším stolu, ale naráz ztuhnu na místě.

Vedle Kennyho sedí Aleš a dle jeho napjatého postoje se mu to ani trochu nelíbí. Doslova je zaražený, stejně jako já, a dokonce i zbledne.

Aleš se nahne a něco Kennymu zašeptá do ucha. Něco, nad čím zavře oči a poskočí mu ohryzek, jak je z něj nervózní. I Stáňa si všimne, že je něco špatně a položí mi ruku na rameno.

A pak se Kenny naštve.

„Jakými přestávkami?" zařve z plných plic. „O čem to tady kurva mluvíš?"

Aleš mu něco odpoví a zatváří se frustrovaně.

„My?" znovu zaječí Kenny. „Není žádné my, Aleši. Nikdy nebylo žádné my. Jsi jen ty a já s tebou nikdy nechodil. Žádný vztah mezi námi není."

Tentokrát je to Aleš, kdo je nervózní a rozhlíží se kolem sebe, zatímco se snaží uklidnit Kennyho.

„Já se uklidňovat nehodlám," Kenny vstane ze židle. „Posloucháš se vůbec do hajzlu? My dva spolu nechodíme. Nikdy jsme spolu nechodili a chodit spolu nebudeme. Zapiš si to do toho svého mozku a přestaň mě pronásledovat, nebo zažádám o zákaz přiblížení."

Kenny si sebere své věci ze stolu a odkráčí z jídelny.

Netuším, co dělám ani proč to dělám, ale mé tělo to nejspíš tuší, protože vstanu a chystám se ho sledovat. Jenže ještě před tím se zastavím u Aleše.

Chytnu ho za límeček košile a přiměju ho vstát ze židle. „Ještě jednou se ke Kennymu přiblížíš, přestanu se ovládat," zasyčím tiše do jeho obličeje.

„Neměl bys mi vyhrožovat, Mikulášku," pronese beze stopy strachu. „Nemáš nejmenší tušení, čeho jsem schopný."

Zesílím stisk okolo jeho límce, ale Stáňa mi položí ruku na rameno a trochu mě vrátí do reality.

Odstrčím od sebe Aleše, jako bych se dotkl toho největšího svinstva na světě, projdu kolem Stáni a vyběhnu za Kennym.

Najdu ho do pár minut na pánských záchodech, jak si oplachuje tvář studenou vodou. Vím, že mě slyší, ale ani se na mě nepodívá.

„Jsem v pohodě, nemusíš mít starost," promluví a vyděsí mě, jak zní jeho hlas. Ochraptělý a vystrašený.

„Nejsi v pohodě," odvětím a on mi věnuje pohled skrz zrcadlo.

„Hlavní akvabelka se rozhodla brát mou existenci na vědomí a já si z toho mám teď sednout na zadek?" odfrkne. Mohl jsem tušit, že zaujme nezaujatý postoj.

„Nech toho, Kenny."

„Jdi do prdele, Miky," vrátí mi to. „Pokud jsi sem přišel za mnou, můžeš zase rychle vypadnout. Jsem v pohodě a o tvou starost nestojím."

„Kenny, nejsi v pohodě," řeknu rozhodně. Nechci, aby to zase ignoroval.

„Takže mi říkáš, jak se cítím? A já myslel, že tohle dělat nebudeš."

Odvrátím se a skousnu si ret. Má pravdu. Jeho pocity jsou jeho boj, ne můj, ale přece ho nemůžu takhle nechat. Ne když vypadá, jako by se měl každou chvíli složit. Trhá mi srdce vidět ho takhle v koncích.

„To že tě miluju, jsem myslel vážně," odvětím. „Nepřestane mi na tobě záležet jen proto, že mé city neopětuješ. Navíc už tě za tu dobu znám. Aleš tě vždycky rozhodí i když předstíráš, že ne."

Kenny si vezme několik ubrousků a utře si obličej.

„Já se snažím Miky," promluví hrozně tiše, jen mi nedochází, o čem. „Fakt se snažím. Jenže nemůžu začít něco cítit, jako lusknutí prstu, když jsem v sobě všechno tolik let potlačoval. Nejde to. Nemám v sobě žádný vypínač, abych to zapnul."

Mám co dělat, abych si zachoval neutrální obličej. Tohle přiznání jsem nečekal. Takže on ke mně chce něco cítit? „Nic ti nevyčítám."

„Že ne?" otočí se čelem k mně a jeho tvář mě vyděsí. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. A neskutečně mě to štve.

„Ne," ujistím ho a udělám krok k němu. „Pamatuješ, co jsi mi řekl po tom, co jsme zjistili, že tě znásilnili? Řekl jsi, že se se Stáňou tváříme jako nakopnutá štěňata a ty své lítostivé grimasy si můžeme strčit do prdele. Nechtěl jsem, aby ses na mě díval stejně. Bylo jednodušší, tě odstřihnout, jen..." nespouštím z něj oči. Mám co dělat, abych ho nepopadl do náruče a neobjal. Jen aby mu bylo líp. Namísto toho se k němu pomalu přiblížím a pohladím ho po tváři. „Nepoznávám tě. Tohle nejsi ty. Chlastat s Ester? Přijít do školy s kocovinou? Co se děje?"

Kenny si vyčerpaně povzdechne, a pak se složí.

Konečně chápu Stáňu, když mi vyprávěl, jak byl Kenny na dně, když ho s Danielou viděli. Je to naprostá hrůza. Kenny... on brečí.

„Kurva," zašeptá a znovu se k mně otočí zády.

„Kenny?"

„Víš, co je nejhorší?" zeptá se. „Tohle jsem doopravdy já. Já, když si dovolím nechat se pohltit emocemi."

„Asi ti nerozumím," nakrčím čelo.

„Jo, já sám sobě taky ne," ironicky se zasměje a pokusí se potlačit slzy. „Poprvé to bylo, když jsem tě zahlídl s Irenou, jak tě políbila na párty," promluví. „Tak moc jsem žárlil, až mě to vyděsilo. Nechápal jsem proč a nemohl na to přijít. Pro Aleše perfektní příležitost, jak se ke mně dostat, jindy by se mu to nepovedlo, jen jsem byl... neopatrný. Potom jste mě překvapili na Vánoce. To pro mě ještě nikdy nikdo neudělal. Ani Denny ne, a to je brácha." Otře si slzy z tváře a znovu si opláchne obličej vodou. „A nakonec jsi mi řekl, že mě miluješ. Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat. Jediné, co cítím, je bolest. Ani nevím proč. A taky..." povzdechne si. „Chybíš mi," zašeptá. „Strašně moc."

Pořád se snažím tvářit neutrálně, když si obličej suší do ubrousků, ale moje srdce teď dělá neskutečné přemety. Kenny má zlomené srdce. A já jsem mu ho zlomil.

„Chápu, že pro tebe je to jiné, ne-li horší, já jen... Nedokážu se srovnat sám se sebou. Ne když vím, že jsem ti od chvíle, kdy jsme spolu začali jen ubližoval o slovech přátelství a... podobný kraviny."

„Tak zněla dohoda," zachroptím a polknu.

„Šel jsi do toho už s vědomím, že mě miluješ, Miky."

Vytřeštím oči. Ani nedutám. Skutečně jsem byl tak nápadný? Ne. To by se mnou Kenny skončil už dávno. Spíš by si se mnou vůbec nezačal, kdyby měl jen podezření. „Stáňa?" nadhodím opatrně a on přikývne.

„Chtěl jsem vědět, jak dlouho to trvá. Svým způsobem jsem mu brečel na rameni, aby mi to prozradil. Kdybys mi to řekl..."

„Tak co?" přeruším ho. „Co myslíš, že bys tehdy udělal, kdybych ti hned na začátku řekl pravdu? Protože já vím, co. Odhodil bys mě na stejnou kolej, jako Aleše a do maturity se mi vyhýbal. Nebo se strachy krčil na podlaze v kuchyni, abych tě náhodou nezahlídl na Hajdukově párty," připomenu mu poslední akci, kde ho Aleš napadl. Stáňa mi to vyprávěl a ani trochu neměl radost, že viděl Kennyho vystrašeného.

Kenny mi na to nic neřekne. Jen si odfrkne a zakroutí hlavou. Moc dobře si uvědomuje, že mám pravdu.

„Jsem rád za tebe, že to v sobě máš tak srovnaný, ale já mám v sobě pořádný bordel. A jen tak ho neuklidím. Takže..." pořádně se nadechne. „Pokud ti už nedělá problém, když se k tobě přiblížím, já si tím tak jistý nejsem. Nechci srovnávat účty nebo tak jen... Chápu, jak jsi to myslel. Neměli bychom se k sobě přibližovat. Alespoň nějaký čas."

„Dobře," souhlasím a čekám, kdy kolem mě projde zpět do třídy, jenže se nic neděje. Jen tam tak stojíme a koukáme na sebe. „Ehm... Platí od teď?"

„Jo," vydechne, ale oba ve stejnou chvíli uděláme krok k tomu druhému.

„A co kdyby," zašeptám s tváří těsně u jeho. „To platilo až odtud odejdeme?"

„To by šlo," přikývne a opře si čelo o to mé. Zhluboka se nadechne a možná jsem jen domýšlivý, ale mám pocit, že ho má přítomnost trochu uklidňuje. Nevím.

„Bojím se o tebe, Kenny," přiznám se mu.

„Pst," chytím mou tvář do dlaní a palcem přejede po mých rtech. „Nekaž to."

Zrovna teď bych si moc přál ho políbit. Cítit jeho rty na svých, ale neudělám to. Na to je tahle chvíle příliš dokonalá a mám strach, že bych to akorát zhoršil. Jen ho držím a celkově si vychutnávám jeho teplo.

Bohužel to netrvá věčně. Zvonek nás probere zpátky do reality.

„Ještě chvilku," zahuhlám, protože se Kenny odtahuje a víc ho sevřu na bocích.

„Já taky nechci, ale..." zašeptá.

„Já vím," podívám se mu do očí. „Taky mi moc chybíš," pohladím ho po tváři a bohužel nám nezbude nic jiného než odejít do třídy.

Všichni se na nás pochopitelně obrátí, jen co vejdeme, ale oba je ignorujeme a rozejdeme se na své místo.

Stáňa do mě šťouchne, jako by mu všechno bylo jasné, ale nechci se mu svěřovat. Ta chvíle byla jen moje a Kennyho. Nechci, aby o ní někdo věděl.

Další přestávku si odskočím na ty samé záchody, jenže tentokrát, abych si skutečně odskočil, a ne kvůli vzpomínkám, které se udály před hodinou.

Překvapí mě, že na umyvadle najdu Kennyho zápisník i s jeho texty k písním. Nejistě se ohlídnu ke dveřím, jestli jimi náhodou někdo nejde. Třeba Kenny, aby se pro něj vrátil.

Vím, že bych to neměl dělat, ale nedokážu odolat. Otevřu ho na poslední straně a pak si frustrovaně povzdechnu. Zapomněl jsem, že Kenny píše své texty v angličtině.

Vytáhnu telefon a rychle si to vyfotím. Jsem skutečně idiot, ale nemám výčitky.

Do třídy se vrátím se zvonkem, takže Kennymu jeho zápisník nestihnu včas vrátit. Kluci se domlouvají, že bychom po škole mohli jít na kafe, a aniž bych se na ně podíval, odkývu jim to. Hlavně zírám do telefonu a pokouším se přeložit, o čem je Kennyho další píseň.

Některým slovům rozumím, ale celkově mi dává zabrat význam věty.

Zachráníš mě? Říkám, že se topím, říkám, že jsem na dně. Budeš tam a zachráníš mě? Chybí mi tvé ruce, chybí mi tvůj smích, chybí mi tvá vůně. Říkám, že se topím, zachráníš mě?

Dá se zamilovat znovu?

Nějakým zázrakem přetrpím poslední hodinu, ale na konci školy, kdy chci Kennymu vrátit jeho notes, on už je dávno v trapu a přes ten dav studentů, co chtějí být co nejdřív doma ho nedohoním.

Povede se mi to až před školou. Doběhnu ho, chytím za ruku a otočím čelem k sobě. Zamračí se, ale když mu podám zpátky jeho notes, zatváří se nervózně a nejistě si ho ode mě převezme.

Ostatní na mě pokřikují, ať hnu zadkem, že na nás nebudou čekat, ale ignoruju je.

„Ehm... Č-četl jsi to?" zakoktá se. Miluju sebevědomého Kennyho, který je schopný poslat do prdele celý svět a dohromady k tomu ho i obejmout, ale Kenny, který se stydí je někdo, komu jsem ochotný ten svět dát.

Udělám krok blíž k němu, podívám se mu do očí a usměju se. Snad chápe, že jsem to skutečně četl, ale ani za nic by mu to nemělo vadit. Ta slova jsou krásná.

Mám radost, když se usměje i on na mě, ale nakonec ho přece jen nechám být. Ustoupím a doběhnu za ostatními.

Jeho pocity jsou pořád něco, s čím mu nemůžu pomoct.