Jeden den. Jeden jediný den je Kenny ve škole a podělá se naprosto všechno, co se dá. Akorát mě to ještě víc utvrdí v tom, že se ke Kennymu nesmím ani přiblížit. Stejně jako on ke mně.

Další den, dorazí do školy s kocovinou. On byl chlastat uprostřed týdne, proboha! Respektive na začátku a vypadá naprosto příšerně.

Má kruhy pod očima podlitýma krví, je bledší než obvykle, a dokonce má mastnou pleť. Je bez líčení a všichni si toho hned všimnou. Kenny z domu nevychází, aniž by na sebe nenapatlal make-up.

„Ty vole. Ty vypadáš," zachechtá se Ondra jen co usedne vedle Kennyho. „Ty jsi byl chlastat?" nakrčí nos.

„Neřvi, nebo mi praskne hlava," odsekne a podepře si bradu rukou. Celá třída jim věnuje pozornost, protože Kenny bez líčení, je jako den, kdy se z nebe zřítí asteroid.

„Ty... ty nejsi nalíčený?" vyjekne hlasitě Ondra. „Danielo? Splnil se ti sen. Kenny přišel bez make-upu do školy," zavolá na ni a ona i Sabina se zvednou z místa, aby se přesvědčily na vlastní oči.

„Jděte do prdele," pokusí se je odehnat Kenny a loupne při tom očima po mě. Nad jeho vzhledem se zamračím. Tohle není on. On o sebe vždycky pečuje. Vždycky se o sebe stará.

Odvrátím se. Vrtá mi hlavou, co mu přelítlo přes nos, ale dokud s ním nebudu mluvit, nezjistím to.

„Kretén-mine?" ozve se ve dveřích naštvaný hlas Ester a Sabina s Danielou se rychle vrátí na své místo na druhé straně třídy. Ester nevypadá o nic líp jako Kenny a naštvaně práskne kabelkou na svou novou lavici vedle Lindy. „Mohl bys mi říct, jak jsem se dostala domů?"

„Já ani nevím, kde bydlíš," zahučí Kenny a potřese hlavou. „A dej mi pokoj, nic si ze včerejška nepamatuju."

„Počkat," zarazí se Ondra. „Vy dva jste se ožrali? Jako vy dva spolu? To se zastavil svět? Nebo jsem v jiné dimenzi? O co jsem do hajzlu přišel?"

Kenny si přiloží prst ke rtům, aby Ondra tolik neřval. Musí mít pořádnou kocovinu.

„Skvělý," rozhodí Ester rukama. „Takže ty si taky nic nepamatuješ. To je výborný," rezignovaně se svalí na svou židli.

„Matně si vybavuju, že jsi domů neodcházela sama. Ale kdo to byl?" pokrčí Kenny rameny, jenže ona vytřeští oči.

Dal už je neslyším, protože si tiše špitají. Ester vypadá zoufale a Kenny se po chvíli rozesměje na celou třídu.

„To není vtipné, ty debile," obviní ho Ester.

Jenže Kenny se nepřestává smát. „Ty vole. Ty jsi hustá." A Ester je totálně zoufalá.

„Vy dva jste vážně magoři," kroutí nevěřícně hlavou Ondra. „Ožrat se v pondělí."

Kenny se na mě podívá. Jen letmo, ale stejně mu ani trochu nerozumím. Nechápu, co mu přeskočilo.

Pomalu se ode mě odvrátí, stejně jako se na mě podíval a pokusí se uklidnit Ester, protože se zdá, že ona má na krajíčku.

Z něj a Ester jsou přátelé!

Kenny je sice člověk, co se dokáže bavit naprosto se všemi lidmi na planetě, ale o Ester vždycky tvrdil, že je to vypatlaná kráva. A naprosto souhlasím s Ondřejem. Jestli ti dva spolu byli někde chlastat, musel se přestěhovat celý svět, aby to byla skutečnost.

„Co se včera stalo?" houkne mi do ucha tiše Stáňa.

„Nevím, o čem to mluvíš," zakroutím hlavou s nosem zabořeným do svých poznámek v sešitě.

„Jak jste se vrátili ze záchodů," pokračuje dál. Dělat ze sebe blbého před ním je asi zbytečné. „Mluvili jste spolu?"

„Hm," zamručím.

„A?"

Zvednu hlavu a zpříma se mu podívám do očí. „Nech to být."

„Miky, ale..."

„Prostě to nebudeme řešit, ano?" zasyčím trochu hlasitěji a něco v mém obličeji mu musí dát jasně najevo, že toto téma je tabu.

Kenny usne na hodině angličtiny. Bohužel pro něj, učitelka Kučerová si toho všimne, a ne moc jemně ho probere. Hodí po něm fixou na tabuli, která mu přistane na hlavě a on leknutím zvedne hlavu. Hodně lidí se nad jeho ospalým obličejem pousměje, ale Kučerová už s ním mluví výhradně anglicky.

„Welcome back, Kenny," rozjede do něj a pozve ho k tabuli. I když je rozespalý a s kocovinou normálně si s učitelkou povídá. Za tohle ho budu nejspíš nenávidět věčně, protože jeho znalosti jazyka mu může závidět i samotná Kučerová.

Nemá žádný problém si s ní povídat o díkůvzdání v Americe a vyjmenovat pomalu všechna jídla na světě. Dokonce si je i obhájí, že kdyby on slavil díkůvzdání, rozhodně by si ty jídla uvařil.

Kučerová ho posadí zpět na místo po víc než pěti minutách s dvojkou, protože měl blbé kecy a spal v hodině.

Nechápu proč sám sebe nevidí. Je natolik skvělý, že to bije do očí.

Robin nám připomene svůj večírek, který pořádá o víkendu, protože jeho rodiče jedou na diplomatickou cestu do Portugalska. Jako vždycky.

Sice mu slíbím, že dorazím, ale už mám jiné plány.

○○○○

V sobotu ráno popadnu foťák a společně se Zoey se vydám na naši pravidelnou procházku přírodou. Kousek od naší čtvrti je lesní cesta, kam chodí spousta lidí ze sousedství i se svými mazlíčky nebo ratolestmi, ale teď na konci ledna je to místo klidné. Taky, kdo by chtěl dobrovolně mrznout venku.

Zoey už tu cestu zná lépe než já, tak ji nechám na volno, aby nás vedla.

Nechápu, co to dělám. Nemám nejmenší představu, co bych mě dělat se svým životem. Nevím, kam bych měl směrovat své kroky.

Pokaždé byl v mé blízkosti Kenny. Pokaždé jsem ho viděl ve své budoucnosti. Když jsem ho měl vedle sebe, nezáleželo mi na tom, co budu dělat. Jediné, co jsem chtěl, bylo být vedle něj. Pokud by to tak dopadlo, bylo by mi jedno i kdyby on byl číšníkem a já prodavačem v obchodě.

Kdybychom byli spolu, nezáleželo by nám na tom, jakou práci děláme, protože bychom byli spolu. V malém bytě s jednou místností, ve které je hlavní postel.

Jen my dva.

Jenže je to celé na hovno a já se akorát tak můžu utápět v sebelítosti nad sebou samým, jak jsem to luxusně posral.

Všechno to jsou jen sny.

Možná mají všichni pravdu a Kennymu na mě skutečně záleží, jenže on je natolik poznamenaný životem a svou rodinou, že si to nikdy nepřipustí.

Na lásku nevěří. Ani nemá nejmenší tušení, co to je. Jeho rodiče ho zavrhli a on cokoli spojené s city naprosto odřízne, jen aby ho nezavrhl i někdo další.

Udělám několik fotek Zoey a zamrzlé krajiny, než se okolo oběda vrátíme zpět domů. Máma mi poslala zprávu, že musí na chvíli do kanceláře, ale vrátí se a přiveze oběd, takže nemusím nic objednávat.

Rozhodnu se vyvolat fotky ze dneška. Některé jsou povedené, ale jiné by měly skončit rovnou v koši. Špatně jsem odhadl světlo a jsou naprosto přesvícené, nebo naopak úplně tmavé.

„Mikuláši?" zaslechnu mámu ve svém pokoji.

„V komoře," zakřičím na ni a ona se objeví ve dveřích.

„Přivezla jsem oběd."

„Těstoviny?" zeptám se, aniž bych se na ni ohlídl a dál věším fotky za kolíčky.

„Pro tebe s lososem," pokusí se mě nalomit, ale stejně zakoulím očima, protože to budu jíst z donucení. „Páni," protáhne a postaví se k jedné šňůře, na které jsou vyvěšené fotky Kennyho. Ani nevěděl, že ho fotím. Jsou to jen momentky, kdy jsme byli spolu na „rande". Ten hajzl je ten nejvíc fotogenický člověk, jakého jsem kdy poznal. Jako by ten foťák věděl, že jeho čočka míří na naprostou krásu a odmítl udělat ošklivou fotku. „Tyhle se opravdu povedly."

„Vím," povzdechnu si, protože objekt na fotkách je nikdy neuvidí. „Je pro něj nemožné vypadat hrozně. I bez make-upu mu to sluší."

„Kenny se maluje?" podiví se.

„Nevšimla sis?" uchechtnu se. „Nedávno přišel do školy s kocovinou. Byl bledý, kruhy pod očima, ale pořád by mohl s hrdostí vyjít před objektiv a dostal by se na obálku časopisu."

„Teď přeháníš," zasměje se máma, ale nepřestává si prohlížet fotky s Kennym. Mám jich vážně hodně. „Trochu nezodpovědné, že přišel do školy s kocovinou, nemyslíš?"

„Nevím, co si o něm mám myslet," promluvím. „Za celý týden, co ho vídám ve škole ho nepoznávám."

„Chová se k tobě zle?" zamračí se a ohlídne se na mě.

„Chovat se hnusně on neumí," pozvednu jeden kousek úst a neodvažuju se jí podívat do očí. „Spíš o sebe přestal pečovat. Jako by mu na sobě nezáleželo. Ani už se tolik neusmívá, a to je dost ujeté, protože on se směje neustále."

„Mikuláši," pronese máma trochu vyčítavě. „Mluvíš o něm jako o nejdokonalejší člověku na světě."

„To on je," zakřením se, ale se smutným nádechem.

„Nikdo není dokonalý," opraví mě. „Ani já, ani ty. Každý máme své mouchy. Co kdybys mi řekl ty jeho?"

„Jako jeho zápory?" Máma přikývne. Založí si ruce na hrudi a opře se o stůl. „Nejsem si jistý, že bych dokázal nějaké najít."

„Zkus to," pobídne mě. „Třeba ti to pomůže. Dívat se na něj jako na člověka."

Povzdechnu si, ale pokusím se zapátrat v paměti, kdy jsem si řekl, že je Kenny skutečný idiot.

„Dokáže se lehce naštvat," řeknu to první, co mě napadne. „S jeho bráchou se neustále hádali ohledně nádobí a nepořádku v bytě."

„Je bordelář?"

„On ne, jeho brácha," uchechtnu se. „Kenny rád uklízí. Uklidňuje ho to. Po silvestru uklidil celou chatu od všeho toho řádění, co jsme tam vyvedli. Když jsem tam víkend na to byl, jen jsem převlékl postele a uklidil pokoje po ostatních."

Máma pozvedne obočí, ale nekomentuje to.

„Nic nebere vážně," pokračuju dál. „Před pár měsíci ho napadl jeden student ze školy na Robinově párty. Ten stalker, o kterém jsem ti říkal. Myslíme si, že se ho pokusil znásilnit, ale Kenny razantně popírá, že se to stalo. Jako by se snažil tu vzpomínku pohřbít a dělá, že neexistuje."

„Mikuláši, tohle je sakra vážné!" zděsí se máma. „Tohle jsi mi neřekl."

„Vím," přikývnu. „Taky jsem se ho několik týdnů pokoušel nalomit, aby o tom s někým mluvil a třeba ho i udal, ale tak daleko jsem se nedostal. Je hrozně komplikovaný."

„Zkoušej to dál," řekne rozhodně máma. „Tohle musíme vyřešit. Alespoň ho nahlásit na policii, aby ten kluk měl záznam. Kolik mu je?"

„Je ve třeťáku," trhnu rameny. „Nevím, jestli už měl osmnáct nebo ne."

„Proboha," chytne se za srdce. „Jaké dítě tohle může udělat? A co jeho rodiče?"

„Netuším, tak dobře ho neznám," povzdechnu si. „Vím, že jeho přátelé ho mají rádi. Nejspíš by dali ruku do ohně, že by nikdy nic takového neudělal. Taky je dost oblíbený. Do nedávna si i David myslel, že s ním Kenny chodí, protože to rozhlašuje všude po škole."

„Mikuláši, domluv Kennymu. Přiveď ho k nám na večeři a já si s ním o tom promluvím."

„My spolu nemluvíme," pronesu rozhodně a pustím se do úklidu roztoků na stole.

„Jako vůbec?"

„Hm," zamručím. „Něco se stalo a pohádali jsme se. Tak trochu jsem mu řekl, aby se ke mně nepřibližoval a on to úspěšně dodržuje."

Máma si povzdechne. „To dává rozum. Má smysl se tě ptát, jak ti je?"

Pozvednu obočí a zašilhám na ni ve výmluvném gestu. Bohužel je ještě brzo na to říct, že jsem v pořádku. Pochybuju, že nastane situace, kdy v pořádku skutečně budu.

Máma ke mně přejde a pohladí mě ve vlasech. Ještě mi připomene, že mám dole oběd a nechá mě o samotě.

Měl bych s Kennym znovu mluvit. Alespoň, abych mu pomohl s tou věcí s Alešem. Bojím se, co by mu mohl udělat, hlavně když ho teď nemám na očích a nemůžu ho chránit.