Kenny jen pořád nechápavě zírá do místnosti na tři osoby a nedokáže se přimět k žádné reakci. Tak trochu jsem paralyzován s ním, protože ani já netuším, jak mám teď reagovat.

Pohnu se první a pohladím ho po zádech, abych ho alespoň částečně probral z té strnulosti. A Denny prolomí ticho.

„Mami, to je Miky. Kennyho... přítel," řekne Denny, jako by nevěděl, jak mě správně definovat. Dává to smysl.

„Moc ráda tě poznávám," usměje se na mě, což je reakce, kterou jsem nečekal, vzhledem k tomu, že Kenny s nimi přesně z tohoto důvodu nežije.

„To jsi mi nemohl napsat, že tady bude?" vzteká se Kenny na svého bratra.

„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat," odpoví Denny svým nohám. „Nečekal jsem, že se vrátíte tak brzo."

„Máš mi napsat pokaždé. Taková byla dohoda!" zakřičí znovu a udělá krok vpřed. Chytím ho za zápěstí a zastavím ho. Ruku má zaťatou v pěst a pomalu to vypadá, že by Dennymu i jednu natáhl. Vím, jak se dokáže naštvat, ale nikdy by nikomu neublížil. Nebo jo? Nevím, neumím si představit, že by se Kenny uměl prát.

„Přišla jen na návštěvu. Probírali jsme Vánoce," pokouší se bránit Denny.

„Minimálně stokrát jsem ti říkal, že ji nechci vidět," odsekne Kenny a ani se nesnaží mírnit svůj řev. „To mi děláš schválně?"

„Hele," řekne klidně Denny a pokusí se Kennyho trochu srovnat, jenže mám dojem, že jeho to akorát ještě víc rozzuří. „Co kdybychom si všichni sedli, udělám nám čaj a můžeme si v klidu pro..."

„Odcházím," přeruší ho Kenny, otočí se na patě.

„Ken-mine, prosím," promluví na něj jeho máma a on se na chvíli zastaví. „Chci si jen promluvit. Hlavně se chci..."

„Nemám zájem," odsekne a nasupeně vypochoduje ze dveří bytu.

„Mikuláši," houkne na mě Denny a je mi jasné co po mě chce.

„Postarám se o něj," odvětím a rozběhnu se za Kennym. Jenže je rychlý. Překvapivě hodně rychlý. Ani nemrknu a on skoro utíká směrem k centru. Pokouším se ho dohnat, křičím na něj, ale on ani na moment nepoleví.

„Kene stůj," zakřičím znovu, ale on snad ještě přidá na rychlosti. Trochu popoběhnu a chytím ho za paži. „Kenny, no tak." Přiměju ho zastavit. Zhluboka dýchá, jako by uběhl maraton, nebo měl panický záchvat. Budu doufat, že je to ten maraton.

Pro jistotu si ho přitáhnu do náruče. Nechá mě, abych ho objímal uprostřed parku, kam jsme doběhli. Zaboří mi obličej do krku a silně mě chytí za klopy kabátu.

Objímáme se jen pár minut, ale nepustím ho, dokud se mu dech trochu neuklidní a přestane se tolik třepat. Zimou to určitě není.

Právě teď mě to bolí víc než jeho. Vidět ho z té stránky, kdy je naprosto zlomený mi trhá srdce.

Nasměruju nás z prostředku parku, kde kolem pobíhají různí lidé na procházce se psy nebo kočárky a posadíme se na lavičku.

„Dobrý?" zeptám se nejistě a chytnu ho za ruku.

Zavře oči a zakroutí hlavou. „Nevím. Jsem prostě... v šoku, nebo co," přizná lehce neochotně, a tak ho ještě víc stisknu. Musí se několikrát zhluboka nadechnout, aby se trochu srovnal. „Neviděl jsem jí tři roky. Ani jsem ji nechtěl vidět. A ona se na mě usmívala jakoby nic. Nasralo mě to."

Palcem mu přejedu po hřbetu ruky až sebou trochu trhne. Alespoň rozumím tomu vzteku a panice. Nevidět rodiče tak dlouho musí být hodně na hovno.

„Omluvám se, že jsi byl zase svědkem mých problémů," vydechne se sklopenou hlavou. „V poslední době toho na tebe házím dost a mrzí mě to."

„To nevadí. Jsi přece můj... kámoš?" uchechtnu se. Chtěl jsem ve vtipu zopakovat Dennyho slova a říct přítel, ale na vtipy je rozhodně blbá chvíle.

„Jo, jsme přátelé," ujistí mě, jako bych to potřeboval slyšet i od něj, ale přesto se zamračí. „Kámoši, co mají skvělý sex."

„To je bez debat," usměju se, ale nakonec zvážním. „Nejspíš o tom nechceš mluvit, ale promiň, jsem zvědavý," pokusím se mu podívat do očí, ale uhne hlavou. „Co se mezi vámi stalo? Pochopil jsem, že tě vyhodili z domu kvůli orientaci, ale tvoje máma se snaží s tebou zase navázat vztah a já to asi nechápu."

Povzdychne si. „Co nechápeš?"

„Proč to nechceš."

Kenny chvíli vypadá, že mi to nechce říct. Je mi jasné, že to není moje věc, ale chci, aby věděl, že mě může říct cokoliv.

„Postřehl jsi někdy, že s Dennym mluvíme třemi jazyky?" zeptá se mě zničehonic. Trochu se nad tím pozastavím, ale přejdu to.

„Česky, anglicky a..."

„Korejsky," dořekne a já nedokážu nic jiného než na něj jen zírat.

„Ale... říkal jsi..." zakoktám se.

„Já vím," povzdychne si. „Říkal jsem, že korejsky nemluvím, ale bohužel... Táta učí koreanistiku na vejšce a je vyloženě pyšný na svůj původ. Jeho a mámu seznámila dohazovačka. Věřil bys tomu? Táta je šíleně zaujatý tradicemi. U nás doma se jinak než anglicky nebo korejsky nemluvilo, a to se oba narodili tady. Česky jsem se naučil z televize a od bráchy. Později taky ve školce. Dennymu bylo osm, když jsem se narodil," rozmluví se.

„Už od malička jsem poslouchal slova typu, proč nejsi jako Den-min? Měl bys být víc, jako Den-min. Měl by ses víc snažit, jako Den-min. A já to dělal. Snažil se," sklopí hlavu.

Naprosto mu rozumím. Rodiče by mi tohle sice nikdy neřekli, ale moje sestra mi ráda připomíná, že jsem nikdo. Že si neumím naplánovat svou budoucnost a nedělám nic pro to, abych byl úspěšný a v životě se mi dařilo. A taky bych si měl najít holku, protože ta mě dokáže usměrnit.

„V šesti jsem se naučil hrát na piano, protože to dělal i Denny. A v osmi přidal cello, protože to Denny zase nedělal a já se měl přece snažit být jako on, ne-li lepší. Šachy mi nikdy nešli a celkově jsem postrádal jeho logické uvažování, ale za to jsem měl talent na hudbu. Dělal jsem naprosto všechno, co se ode mě chtělo. Úplně všechno," Kenny se zamračí a několikrát zakmitá řasami.

„To že jsem gay mi začalo docházet někdy ve čtrnácti. O rok později mě políbil jeden kámoš na rozlučkové oslavě se základkou. Bylo to velmi nečekané. Nejspíš se taky hledal a když to udělal, jen jsem na něj šokovaně zíral, protože mě to vážně překvapilo. Jenže on si to bohužel přebral po svém a já ani neměl čas mu říct, že je to v pohodě, že se mi to vlastně líbilo, jak rychle zdrhal," zasměje se.

„U nás doma jsme nikdy o holkách ani o sexu nemluvili. Naši jsou v tomhle dost prudérní, jako by sex bylo sprosté slovo. Proto jsem ani nevěděl, co od nich můžu očekávat za reakci, až jim řeknu, že se mi líbí kluci. Mohlo mi to dojít. Táta se vždycky víc zajímal o to, co si o něm myslí ostatní a teplej syn není něco, čím by se chtěl chlubit.

I tak jsem se celý první ročník na střední snažil, abych byl ve všem nejlepší. Měl jsem výborné známky, na klavír jsem válel a měl za sebou i několik koncertů, které mi táta domluvil, před svými kolegy. Lucii by se tam líbilo.

Na konci prváku jsem se k tomu dokopal. Musel jsem to udělat, protože mě to neskutečně ovlivňovalo. Potřeboval jsem to ze sebe dostat. Pořád bych byl nejlepší. Když jsem to zvládal rok jako gay, kdy to o mě nikdo nevěděl, můžu být pořád stejný, jen už bych nemusel lhát.

Naši si zakládali na rodinných večeřích a v ten den, kdy jsem jim to chtěl říct jsem celou dobu vedl konverzaci jako robot. Uvnitř hlavy jsem ale křičel ‚jsem gay, jsem gay'. Až jsem to nakonec řekl nahlas. Oba na mě zírali, jako by mi nebylo rozumět, tak jsem to zopakoval, a dokonce se i omluvil. ‚Omlouvám se, ale jsem gay' a jejich prvotní reakce byl smích, protože to je přece vtip, že jo. Začala ho máma a táta se k ní přidal, ale přestali s tím, když si všimli, že já se nesměju. Myslel jsem to vážně. A tím to všechno skončilo a začalo."

Není schopný se mi podívat do očí. Cítím veškerou tu bolest, kterou prožíval a která se mi znovu připomněla. Stalo se mi to s mou sestrou. Nikdy jsme si nebyli nějak blízcí, ale nečekal jsem, že by se ke mně otočila zády. A on navíc mluví o rodičích. O lidech, kterým by mělo být jedno, co je jejich dítě zač, hlavně aby bylo šťastné.

„Hodinu jsem poslouchal nadávky. Urážky," pokračuje a já pomalu ani nedýchám. „Sledoval jak se jim na tváři mícha znechucení se vztekem. Celou tu dobu jsem se rozpadal na malé kousíčky, ale bylo jim to jedno. Všechny slova, které si myslíš, že by ti rodiče nikdy neřekli, protože tě milují... všechno jsem si vyslechl. Hanba rodiny, nechutný, odporný, nevděčný.

Nakonec se otec podíval na mámu a zeptal se jí, kde udělali chybu? Ona na mě jen koukala, jako bych byl obtížný hmyz, co jim znečišťuje vzduch. Chtělo se mi brečet a zvracet najednou, ale ve chvíli, kdy se jí na to zeptal se ve mně něco probudilo. Vzdor, o kterém jsem ani netušil, že mám. Stál jsem vedle stolu a křičel, že jsem gay od narození a pokud chtějí na někoho házet vinu tak maximálně na tátovu nejrychlejší spermii, čímž jsem mu vpálil do obličeje, že je to jeho vina. Moc se mu to nelíbilo, protože to, co přišlo pak, nečekal nikdo z nás. Ani on ne.

Najednou jsem nestál vedle stolu, ale narazil do zdi, na které viselo zrcadlo a zhroutil se na podlahu. Čelist mě bolela od rány, kterou mi dal, ale nic nebylo horší než jejich pohledy, jak šíleně moc se jim hnusí být se mnou v jedné místnosti. Dokonce jsem ani necítil to zrcadlo, které se na mě zřítilo, ani všechny ty střepy v zádech. Tak moc to... tak moc..." zadrhne se mu hlas až si musí odkašlat.

„Pak už se jen pamatuju, jak jsem klepal na Dennyho dveře od bytu. Ani nevím, jestli jsem k němu šel, běžel nebo jel hromadnou dopravou, ale musel na mě být vážně pohled. Ve chvíli, kdy mě viděl, na nic nečekal a zavolal záchranku, kde mi pak v nemocnici celou noc vytahovali střepy ze zad. Denny byl celou dobu se mnou a držel mě za ruku. Neodvrátil se, když jsem mu řekl, co se stalo. Jen tam byl.

Později u našich vyzvedl několik mých věcí a několik měsíců s nimi nemluvil. Já byl skoro celé léto dost v hajzlu. Nejedl jsem, nechodil ven a snažil se přestat být gay, abych se mohl vrátit domů. Ale nakonec jsem se sebral. Řekl si, že na ně seru stejně, jako oni na mě. Našel jsem si práci, abych mohl Dennymu pomáhat doma i když to po mě nikdy nechtěl, koupil si tu nejšílenější barvu na vlasy, jakou jsem v obchodě viděl a na YouTube si našel videa, jak používat make-up. Stal jsem se novým člověkem, abych zakryl ten fakt, že se ke mně rodiče otočili zády.

Proto je nechci ani vidět," podívá se mi konečně do očí. „Sám sobě jsem si slíbil, že si nikdy nikoho nepřipustím k tělu, aby mi nemohl ublížit tak, jako to udělali oni. Možná to nejde poznat, ale nejsem natolik odolný, abych tu bolest zažíval znovu."

Pohladím ho po ruce, ale nepřestávám ho sledovat. Konečně rozumím tomu, proč si nechce nikoho připustit k tělu. Lidé, kteří to měli dělat už jen z mateřské lásky se na něj vykašlali. Proč by ho měl milovat někdo cizí?

„Rodiče by se nikdy neměli zachovat ke svému dítěti tak, jako to udělali ti tví," promluvím konečně a mám co dělat, aby se mi nezadrhl hlas. „Byla to od nich velká rána pod pás, ale nemůžeš házet všechny na stejnou hromadu. Ne všichni ti chtějí ublížit."

„Nemám v plánu to zjišťovat," odsekne. Sice mu zlomili srdce, ale tady a teď, na této lavičce slibuju, že ho zase spravím. Už nikomu nedovolím, aby mu někdy ublížil. Nikdy.

Rád bych použil ještě pár argumentů, ale raději to nechám být. Bohužel na něj platí stejné pravidlo, jako na Danielu. Čím víc na něj zatlačím, tím víc se stáhne. Navíc by nikdy nikomu nedovolil, aby se zaobíral jeho problémy.

Zvednu se z lavičky a vytáhnu ho na nohy spolu se mnou. „Když už nebude sex, tak alespoň něco podnikneme," řeknu a zavedu nás na tramvaj, která nás odveze do centra města.

Celou cestu mlčíme. Nevím, co dalšího bych mu měl říct, ale ukážu mu, jak moc mi na něm záleží. Dneska nebudu předstírat, že ho nemiluju. Dám mu prostě všechno ze sebe.

Chytím ho za ruku a vystoupíme na Václaváku. Je tady hlava na hlavě, ale povede se mi prodrat davem až ke stánkům.

„Dáš si punč?" otočím se na Kennyho s úsměvem. Na vánoční trhy se každoročně těším.

S punčem v ruce pokračujeme dál do centra města. Jdeme uličkami, narážíme do lidí a zastavíme snad u každého stánku, který se nám připlete do cesty. Povídáme si o všem možném. Hlavně spíš vtipkujeme a mám konečně pocit, že se Kennymu povedlo trochu se uvolnit. Což byl přesně ten účel.

Dojdeme až na Staromák, kde je hlava na hlavě, ale nevadí nám to. Nikam nespěcháme, proto se necháme pomalým krokem unášet davem a zastavíme až pod rozsvíceným několika metrovým vánočním stromkem uprostřed náměstí, kde Kenny vytáhne telefon a udělá si několik fotek.

Z té legrace se mu tam přimotám a vyfotím se s ním. Několikrát zmáčkne spoušť na foťáku a já se otočím a vlepím mu pusu na tvář. Podívá se mi do očí a mám pocit, že se mi srdce rozletí na milion kousků z toho, jak se krásně usmívá. Nechám se tím okamžikem pohltit a políbím ho. Pod vánočním stromem na Staromáku uprostřed hromady lidí a Kenny nepřestává fotit.

„Škoda, že to nemůžeme nikam zveřejnit," zahuhlám, když Kenny listuje vytvořenými fotkami nás dvou. „Kupodivu nám to sluší."

„Jsme nechutně roztomilý," zakření se a ukážu mi fotku, kde se smějeme tomu druhému do úst. Dokonce najde i jednu, kterou zveřejnit může, protože jen stojíme vedle sebe a smějeme se do objektivu. „Tuhle můžu?" zeptá se a já radostně přikývnu.

„Jsi nějak moc zainteresovaný na sociální sítě," vysměju se mu, jen co mě označí v příspěvku i s komentářem náhoda jedna k milionu a se spoustou hashtagů. Chápu to. Na pivu jsme přece jen všem řekli, že jdeme domů, a přitom se společně procházíme noční Prahou.

„Rád s lidmi sdílím svůj život." Proplete si se mnou prsty a pokoušíme se dostat na druhou stranu náměstí, pod orloj, která bude každou chvíli odbíjet. „Když jsi gay máš styl a hraješ v kapele, z nějakého důvodu jsou tvou osobou posedlí. Jen si počkej, do hodiny tam bude přes pět set lajků s komentáři, jak sexy mám přítele."

„Ještě, že všichni ví, jak jasný jsem heterák," odvětím, jen už netuším, jestli mě to štve nebo mi to naopak nevadí.

„Lidi, co nás znají si nebudou myslet, že spolu chodíme, to se neboj. Pak jim napíšu, že bohužel spolu nechodíme, ale pro ženské pokolení jsi volný."

„Blbče," zakroutím hlavou, ale usměju se a Kenny mi vlepí rychlou pusu na rty.

„To jsem celý já."

Počkáme si na odbíjení orloje a vyrazíme dál po turistické cestě směrem na Karlův most. Než tam dojdeme, Kenny se musí několikrát zastavit na místě, aby se mohl pořádně vysmát. Několik lidí na Instagramu mu skutečně pochvaluje jeho sexy „přítele". Tak se jim Kenny rozhodne odpovědět, že skutečně jeho přítel nejsem, ale připojí několik smutných emotikonů.

Vytrhnu mu telefon z ruky, aby přestal psát kraviny a natlačím ho na kamennou zeď pod staroměstskou mosteckou věží, kde se na něj vrhnu a líbám ho tak dlouho, dokud si nejsem jistý, že mi podlehl.

„Takže nejsem?" povytáhnu obočí, zatímco mě Kenny bez dechu sleduje. Vím, že nejspíš těmi slovy trochu riskuju, ale je mi to momentálně fuk.

„Měl jsem zveřejnit tu druhou fotku," usměje se a chytí mě za ruku. Říct, že jsem takovou reakci čekal, určitě bych lhal. Spíš jsem myslel, že se ohradí dalšími slovy o přátelství.

Procházíme ruku v ruce po Karlově mostě a překvapuje mě, kolik je tady lidí.

Kenny znovu vytáhne telefon a zase nás společně vyfotí. Obejme mě zezadu a jemně mi skousne ucho, když zrovna cvaká foťákem. Nemůžu si pomoct, ale z té jeho dětské radosti se musím neustále usmívat a nedokážu přestat.

Postavíme se k okraji mostu ke kamenné zídce a strašně se mi líbí ten výhled. Fouká na nás studený vítr, ale nezáleží mi na tom a ani Kenny nevypadá, že by mu byla zima. Zahákne se paží za tu mou a jen pozorujeme osvětlený Pražský hrad. Rád bych viděl víc měst než jen Prahu, a hlavně bych moc rád měl Kennyho neustále po boku.

„Tohle bych chtěl," pronesu hlasitě.

„Mrznout na Karlově mostě?" zakření se.

„Klidně," trhnu rameny. „Ale spíš jsem myslel, vidět krásná místa. Co bych teď dal za foťák."

„A mě se směješ, když jsem nás celý večer fotil," odfrkne. „Takže bys chtěl cestovat?"

„Dost mě to láká," povzdychnu si. Pořád si nejsem jistý, nakolik by tahle představa mohla být reálná. Máma mě pořád přemlouvá, abych odjel do Německa za tátou na celé léto. „Hlavně velká města. Pořád posloucháš ze všech stran, jak je Praha jedno z nejhezčích měst v Evropě..."

„Já bych klidně řekl na světě," doplní mě.

„Naprosto souhlasím," usměju se. „Ale chtěl bych vidět i jiná města. Naši nás jako děti brali na dovolenou k moři. Daleko od jakéhokoli centra dění. To mě nebavilo, jen se válet na pláži."

„Naprosto nesouhlasím," namítne. „Válení na pláži je ta nejvíc nejlepší věc na světě."

„Že mě to nepřekvapuje," dloubnu do něj ramenem. Prostě jen další věc, kterou nemáme společnou. „Nejspíš to v létě udělám. Nasednu na vlak jen s batohem a projedu všechno, co bude možné stihnout. Paříž, Madrid, Amsterdam, Řím, Budapešť to hlavně."

„Druhé nejkrásnější město v Evropě?"

„Pro někoho hezčí, jak Praha."

„To zní skvěle," zasní se.

Nakloním se k němu a dám mi pusu na tvář. „Nechtěl bys jet se mnou?" odvážím se zeptat. Kdyby jel se mnou, mohli bychom dělat naprosto cokoli a nemuseli bychom se o nikoho starat. Nikoho řešit. Jen my dva sami proti celému světu. S ním bych se vůbec ničeho nebál.

Jenže je nejspíš moc brzo, protože Kenny ke mně natočí hlavu a vypadá lehce šokovaně. „Cože?"

Pokrčím rameny. Sice mě to mrzí, ale nechci před ním dávat najevo, jak moc mě tahle myšlenka nadchla. „Ani jeden z nás nemáme plány po maturitě. Nevíme, co bude dál ani co bychom chtěli v životě dělat. Ta cesta by nám mohla pomoct, utřídit si to v hlavě. Třeba bychom mohli na nějakém místě zůstat, kdyby se nám tam líbilo..." pokusím se to uhrát pádnými argumenty, ale Kenny se jen ušklíbne.

„Nejsem si jistý, jestli na takové turistické túry jsem já ten správný parťák," odvětí, a tak se mu podívám do očí.

„Nikoho jiného bych nezval," řeknu zcela upřímně, protože si to neumím a ani nechci představit, že bych jel s někým jiným.

Dojdeme až na konec mostu a já Kennyho zatáhnu do jedné menší hospůdky na malé straně. Nevypadá zrovna nadšeně, když se podívá do nápojového lístku, ale jen co zmíním, ať si dá cokoli, že ho zvu, trochu se uvolní. Výhoda mít platební kartu k účtu rodičům. Máma sice ví, co všechno si kupuju, ale nikdy mi nic nevyčetla. Údajně je klidnější, že ji mám a můžu ji kdykoli použít.

„Děkuji," řekne po chvíli Kenny, ale určitě mi neděkuje za drink, který jsem mu koupil. Dle jeho poraženeckého výrazu to musí být za tu turistickou prohlídku městem.

„Já taky díky," zakřením se. „Dnešek jsem si užil."

„Na to, jak nemám rád Vánoce, to bylo skvělé odpoledne. A večer."

„Taky myslím," skloním pohled ke své vodce s džusem a brčkem zakroužím ve skleničce, až se ozve cinkání ledu o sklo. „Co budeš dělat?"

Kenny si povzdychne a svým brčkem mě napodobí. „Asi budu muset domů, ale upřímně, nechce se mi. Akorát bychom se s bráchou pohádali a když jsi mě dokázal takhle odreagovat od dnešní katastrofy, nechci si to kazit."

„A nechceš přespat u mě?" navrhnu, ale on se zamračí.      „Nechci být na obtíž," řekne až mě přiměje převrátit oči.

„Kenny, kolikrát jsem já přespal u tebe?" namítnu.

„Prakticky každý víkend," uchechtne se. „Ale nemyslím tím tebe. Spíš tvoji mámu nebo ségru. Ta se moc netají tím, že mě nesnáší."

„Lucie s námi nebydlí. Mají s Karlem byt na druhé straně Prahy. A i kdyby tam bydlela, tak co? Byl bys tam se mnou," odseknu rozhodně.

„Tvá sestra mě nesnáší, protože si myslí, že spolu spíme. A taky má pravdu," potáhne z brčka svůj gin tonik. „Nechci mezi vámi dělat rozbroje."

„Nikdy jsme spolu neměli dobrý vztah," pokrčím rameny. „A od doby, co táta odešel je to ještě horší. Hodně jsem ji nasral, když zjistila, že jsem bisexuál."

„Proto jsi to neřekl mámě?" zeptá se. „Bojíš se, že bude reagovat stejně, jako Lucie? Že bude zklamaná?"

Přikývnu. „Ale i když spolu spíme, jsi můj kámoš," pokusím se argumentovat jinak. „Nechci, abys chodil domů, když se na to necítíš. Navíc, jak jsi sám řekl, máma si tě oblíbila."

„Nic takového jsem neřekl," rozhodí rukama. „To jste řekli vy. Já si s ní jen normálně povídal. Přišla mi milá."

„Oblíbila si tě," uzemním ho a vím s jistotou, že mám pravdu. „Nebude jí vadit, když u nás zůstaneš na noc. Navíc jsme nestihli udělat tu věc, kterou jsi mi slíbil odpoledne," zakmitám obočím a Kenny se usměje.

„Souložit pod jednou střechou s tvou mámou? Ty se nezdáš."

„Budeme potichu."

„Sám tomu nevěříš."

Usmějeme se na sebe, protože to bohužel není pravda. Nejen, že nás zaslechli Stáňa s Ondrou, když jsme si to poprvé rozdali v chatce na výletě, ale několikrát na nás bušil Denny přes zeď, ať se trochu krotíme.

„Dobře, tak bez sexu," pronesu na půl zklamaně. Už jen to, že bude spát vedle mě mi bohatě stačí. „Ale pojedeš se mnou na tu chatu po Vánocích a tam si to budeme rozdávat každý den."

„Pořád si nemyslím, že je to dobrý nápad," povzdychne si. „Sám jsi říkal, že tam bude Robin se Sabinou a David s Vanesou. Samý páry. A i když jsou ty dvě blondýny, nejsou úplně blbý."

„Tak jim řekneme, že spolu spíme."

„A ty jim jako věříš?" povytáhne jedno obočí. „Říct to klukům bych pochopil, jsou to tví přátelé, ale ty dvě?" Tentokrát jsem to já, kdo zhluboka vydechne.

Opřu se o židli a zahledím se za Kennyho, abych mu nemusel koukat do očí. Skutečně už si pár dní pohrávám s myšlenkou, že o nás řeknu klukům. Vlastně od chvíle, kdy jsem mu tu chatu navrhl. Ta potřeba s ním trávit volný čas mi stojí za to, udělat před nimi coming-out.

„Podívej, víš že je mi jedno, jestli o nás někdo ví, nebo ne. To, co dělám je jen moje věc. Naše věc. Ale ty nechceš, aby se to vědělo a já to chápu. Doopravdy. Jsem ten poslední člověk na světě, který by tě soudil, že se bojíš to říct rodičům."

„Takže podle tebe jsem srab," odfrknu.

„Mikuláši, to jsem nikdy neřekl, tak nepřekrucuj má slova. Ty na rozdíl ode mě nemáš sourozence, který by tě podpořil, kdyby se to u vás doma zvrtlo. Navíc, to ani dělat nemusíš. Jednou si domů přivedeš holku a budete mít krásný hnědooký děti s blonďatými vlasy. Já takové štěstí nemám. Jsem zkrátka čistý gay. Tak proč se trápit nad něčím, co se ani nemusí stát?"

Podívám se na něj a přimhouřím oči. Složím si ruce pod bradu a přemýšlím, jestli bych ho přece jen mohl nějak nalomit. Odmítám se vzdát několika dní bez něj. Nového roku bez něj.

„Dobře. Tak já místo tebe pozvu Irenu," pronesu a Kenny se ušklíbne. Dokážu si zachovat tvář, ale srdce mi teď neskutečně buší na poplach. Věřím, že v mé hrudi vyloženě tancuje a já bych se k němu s radostí přidal. „Taky mi vadí představa, že bys spal s někým jiným," řeknu místo toho naprosto klidně a Kenny zakoulí očima. Přece na tom nic není. „Hele, můžu pozvat víc lidí, nejen páry. Místa tam je dost. Jen s tebou chci strávit čas."

„Pozor Mikuláši, začínáš být romantický," uchechtne se, ale já se usmát nedokážu. Chci být romantický. „Rozmyslím si to."

Sice stále nesouhlasí, ale pro dnešek mi to musí stačit. Dopijeme své pití a vyjdeme opět do noční Prahy na nejbližší stanici metra, abychom se co nejrychleji dostali ke mně domů.