Kenny skutečně přišel na náš závod. Opravdu sedí celé dopoledne na tribunách i společně s Danielou a nikam neodešel. V šatně málem skáču několik metrů do vzduchu, jakou z toho mám radost. Všimnu si i mámy a Lucie, jak sedí vedle Kennyho a trochu mě to znervózňuje. Sice už mi nejednou dokázal, že by mé mámě nic neřekl, ale pořád má hodně prořízlou pusu.

Snad spolu jen zase diskutují o jídle. Tu lásku k těstovinám mají společnou až mě to trochu děsí. Jak jen si člověk dokáže vybudovat vztah k jídlu? Vždyť už se to pomalu rovná závislosti.

„Kenny vážně přišel, co?" zahuhlá tiše Stáňa a nějak moc vesele se kření na to, že ho dnes čeká představování přítelkyně rodičům.

„Dělá jen Daniele společnost," trhnu rameny, jako by o nic nešlo, protože o nic skutečně nejede. Jsem doslova jediný, kdo z toho má radost a pro koho to něco znamená.

Jenže si tím akorát dopřávám falešné naděje.

„Nebo taky přijít chtěl," pronese rozhodně a mrkne na mě jedním okem. Rozhlídnu se po ostatních klucích v šatně, ale naši soukromou konverzaci nevnímají.

„Minulý víkend jsem ho sem pozval s tím, že tady bude Daniela. O nic víc nejde."

„A Daniela mi napsala, že se jí ozval Kenny, sám od sebe, jestli může jít na závod s ní," zasměje se. „Přesněji to formuloval, jako představení akvabelek. Nepozvala ho. Z čehož pochopitelně vyplývá, že přijít chtěl. Kvůli tobě."

„Kam tím míříš?" zavrčím nepříjemně. Nelíbí se mi, kam to směřuje. Nechci mít naději, že by to Kenny mohl cítit stejně jako já. Bojím se toho. Bojím se všech následků, které by to mohlo způsobit.

„Ale nikam," řekne nakonec Stáňa a oblékne si triko.

„Přece jsem ti to vysvětloval," odseknu nevrle. „My spolu nechodíme! Jen spolu spíme."

„A chodíte na rande," pronese s hlavou zabořenou ve skříňce.

Promnu si prsty kořen nosu. Tohle nemá cenu někomu vysvětlovat. Takto se hádáme už pomalu od toho dvojitého rande. Prostě náš vztah s Kennym nedokáže pochopit a já už skutečně nevím, co mu na to mám říct. V podstatě má veškeré informace, co já, a přesto mu pořád v hlavě rezonuje, že já a Kenny spolu skutečně chodíme. Dost na to, že si to myslí i Daniela, takže ti dva jsou teď jakýsi spiklenci, nebo co.

„Nemám pravdu?" vykoukne na mě zpoza skříňky v šatně, ale jen něco neurčitého zamručím. „Co? Já tě neslyším," přiloží si dlaň k uchu jako naslouchátko.

„Jo. Chodíme na rande!" zařvu, ale na celou šatnu.

„Hohó," zvolá Robin a já jen sklopím hlavu a neodvážím se k němu otočit čelem. „Mikuláš s někým chodí? Už se těším na ten Irenin obličej, až to zjistí," zasměje se.

„S nikým nechodím," zavrčím nevrle a ze skříňky vytáhnu své bílé triko od Calvina Kleina.

„Tak s kým chodíš na rande?" zajímá se David.

„S nikým," zakroutím hlavou. „Jen... jo s někým se vídám, ale není to nic vážného." Za tyhle slova bych se nejraději praštil. Sice jsou pravdivá, ale i tak mě nepříjemně bodne v hrudi. Není to nic vážného pro Kennyho. Zato já bych si i dokázal představit, že bych s ním bydlel v bytě, do kterého se chce nastěhovat hned po maturitě.

I Stáňa si všimne mého bolestného výrazu a raději se v tom dál nerýpe. Možná mu konečně došlo, že ty jeho kecy udeřili přesně na to citlivé a zároveň bolestné místo.

S kluky společně vyjdeme z šatny a hned před školou si všimnu Kennyho, jak si povídá s mou mámou. Jen on sám tam stojí s ní a Lucií.

Tak teď jsem nejspíš nahraný.

„Mikuláši," obejme mě máma, jen co se objevím v jejím zorném poli. „Jsi skvělý."

„Díky," obejmu ji okolo ramen a kývnu na Lucii. Nevypadá zrovna nadšeně, že musela strávit dopoledne na střední škole, navíc v sobotu, ale ji jsem sem nezval.

„Kenny nám celé dopoledne dělal společnost," prozradí mi. „Dlouho jsem se tak nenasmála. Půjdeš s námi na oběd?"

„Máme plány," odvětím a nervózně polknu. „Přidáš se?" otočím se ke Kennymu. Musím z něj dostat, o čem si celou dobu povídali. A jestli mu něco neuklouzlo.

„Já ti nevím," zatváří se nerozhodně, ale poznám, že to jen hraje. „Trávit s tebou čas, když jsi skončil jen druhý? Kdekdo by si mohl myslet, že nemám úroveň."

„Můžeš se přilepit na Stáňu. Ten jde taky," zmíním vítěze v závodech a zakřením se. Trochu se i uvolním. Tohle jsem přesně potřeboval. Jeho ironický humor a naprostá flegmatičnost. Kdyby se před mámou prokecl, teď by to vypadalo jinak.

„Tak proč jsi to neřekl hned? Trávit čas s akvabelkama je přesně to, po čem toužím."

Máma se po jeho slovech brutálně rozesměje a s Lucií se na ni podíváme, jako by spadla z višně. Kenny umí být občas vtipný, ale ještě nikdy jsem ji neviděl, aby se smála tak upřímně a od srdce. A hlavně hlasitě.

„Tak se dobře bavte kluci. Kenny, přijď zase někdy na večeři. Moc ráda tě uvidím," řekne máma Kennymu a já se nestačím divit. O čem si to do hajzlu povídali?!

„Pozvání na houbové ravioli? Rozhodně neodmítnu," odvětí Kenny jakoby nic a můj i Luciin šokovaný výraz ignoruje.

„Tak já je zase někdy uvařím," mrkne jedním okem na Kennyho a spolu s Lucií odejdou ke svému autu.

„Co to sakra bylo?" vyjeknu a nevycházím z úžasu. Vždyť i ona s ním vtipkovala. Kdyby byla o dvacet let mladší, myslím si, že s ním flirtuje.

„To byla tvoje máma?" uchechtne se, ale zřejmě mu to stále nedochází.

„Jasně, ale..."

„Hele princezny," zakřičí na nás Robin, který má paži přehozenou přes Sabinu. Vedle nich stojí Irena a David, čímž nedořeknu, co jsem chtěl říct. „Jdete?"

Připojíme se k ostatním a jsem rád, že kluci vzali v potaz i Kennyho. Taky si s ním rádi povídají, jen mi nejde na rozum, kdy se dal Robin opět dohromady se Sabinou.

Kluci nás zavedou do restaurace, kde pracuje Kenny. Je to nejbližší restaurace u naší školy, a navíc tady výborně vaří. Vedle mě si sedne Robin se Sabinou a Irenou a Kenny naproti mně s Danielou, Stáňou a Davidem. Ignoruju ty potutelné pohledy, které na mě vrhá Irena a David se jim jen vysmívá. Hádám, že má na jazyku, že se s někým vídám a určitě by ji to moc rád vyslepičil, ale jen na něj zakývám hlavou, aby to nedělal. Kenny by to nemusel pochopit, stejně tak i Daniela a pak by to vyvolalo haló až by to skončilo, že se prozradíme.

„Dobrý den, co si dáte," přiběhne k nám servírka, ale hned co si všimne Kennyho na všechny se mile usměje. „Nazdar Kene," pocuchá ho ve vlasech a Kenny se jí marně snaží vyhnout.

„Hej," ohradí se a vlasy si projede rukou. „Kolikrát ti mám říkat, ať to neděláš?"

Ona jen pokrčí rameny a usměje se. „Máš boží vlasy, nemůžeš se mi divit. Co to bude?" Tak s tím musím souhlasit. Taky si s nimi hraju při každé příležitosti to jen jde.

Objednáme si a kluci si uvolněně povídají o dnešních závodech. Robin se rozčiluje, protože mu chyběly jen dvě vteřiny a vyhrál by první místo ve volném stylu. Taky by mě to naštvalo, ale alespoň ví, že na sobě musí zamakat.

Nejistě těkám očima po Kennym a přemýšlím, jak se ho nenápadně zeptat, o čem si povídal s mou mámou. Celé dopoledne. Popravdě trochu doufám, že to třeba nadnese sám, ale ne.

„Proč na mě tak zíráš?" vyjede místo toho po mě a já rozhodím rukama. Několikrát otevřu pusu, abych se ho zeptal, ale nevím jak.

„Mluvil jsi s mou mámou!" vyhrknu nakonec.

„Jsem si toho vědom," zašklebí se. Přesně takovou reakci jsem od něj čekal. „Přisedla si k nám, protože už jinde nebylo místo. To jsem jí měl ignorovat?" ukáže na Danču.

„Ty sis povídal s mou mámou?" zopakuju znovu, ale tentokrát se skutečně ptám. Kdo ví proč jsem měl dojem, že mezi nimi bylo trapné ticho.

„To už jsi říkal."

„Moje máma, tě k nám pozvala na večeři," pronesu nevěřícně a kluci kolen nás se nestačí divit.

„Já vím, byl jsem u toho," opáčí Kenny, ale tak moc ležérně, až se mi nechce věřit, že je z toho tak v klidu.

„Rozesmál jsi ji!" vyjeknu další, co jsem si vzpomněl a už i kluci u stolu vykulí oči.

„Asi nerozumím..." zamračí se.

„Počkat," řekne ve stejnou chvíli Stáňa. „Tvoje máma se smála? Jako doopravdy smála? Žádný úsměv na tváři nebo tak, ale skutečný smích?"

„Vysvětlíte mi někdo, co jsem provedl?" ozve se Kenny.

Přikývnu a nedokážu na něj přestat zírat. Lomcuje mnou tolik věcí, že nevím, na kterou se mám soustředit dřív.

„A ona ho pozvala k vám domů na večeři?" zeptá se ještě Robin.

„Jo," přikývnu znovu a kluci vyprsknou smíchy. Já se smát nedokážu. Jen se dívám na Kennyho a přemýšlím, co se to dneska právě stalo.

Máma si přisedla ke Kennymu. Povídala si s ním celý den. Smála se a pozvala ho na večeři.

Tohle kurva není normální!

„Ty vole," ozve se Stáňa a nepřestává se smát. „O čem jste si proboha povídali, že sis vysloužil pozvání na večeři u medúzy Ledecké?"

„Medúzy?" nechápe Kenny a popravdě ani já ne. Tuhle přezdívku ji kluci dali asi po roce našeho přátelství a všichni tři se na ní shodli.

„To ty její pohledy," vysvětlí Robin. „Dívá se na tebe, usmívá se, ale má chuť tě ukamenovat za živa."

„Normálně jsme si povídali," brání se Kenny a koukne při tom na Danielu.

„Doopravdy," ozve se Danča. „S Kennym si vyměňovali recepty. Přišlo mi to vtipné, protože Kenny vařit neumí."

„To ani máma ne," houknu.

„Pak jsem je přestala vnímat. Kenny mlel páté přes deváté," pokrčí Danča rameny. „Nesnáší ticho, tak bych se nedivila, kdyby jí vymluvil díru do hlavy. Myslím, že spolu řešili školu, jeho kapelu, bráchu... Normální konverzace."

„Přesně tak," potvrdí Kenny. „Takže nechápu, kde je problém."

„Já se z tebe poseru," zahučím a složím si hlavu do dlaní. Moje máma má ráda Kennyho!

„Mikyho máma, krom svých dětí, nemá ráda nikoho," vysvětlí Stáňa. „Mě a Robina maximálně toleruje, když se objevíme u nich doma, ale nikdy nás nepozvala na večeři. A David má zákaz se přiblížit k Mikyho domu."

„Taky to může být tím, že jsem u nich posledně rozbil to zrcadlo v chodbě," ozve se David a kření se od ucha k uchu.

„Třeba až zjistí, že jsi gay, svůj názor na tebe změní," zhodnotí to Robin, ale dost silně o tom pochybuju. Sice to před ní neřekl přímo, ale máma není blbá. Určitě je jí Kennyho orientace jasná.

„To jí oznámil ještě před vaším prvním závodem," zabije to Daniela a všichni jako na povel vybuchnou smíchy. Nestačím se divit. Mámě skutečně nedělá problém bavit se s klukem, co je gay. Ani na něj nevrhala žádné pohledy medúzy, jak tomu kluci říkají. Skutečně se usmívala a vypadala, že si společnost Kennyho užila.

„Ty jsi fakt číslo, Kenny," vyhrkne Stáňa a utírá si slzy z očí.

„Jeho ségra se mě zeptala, proč nežiju s rodiči. To jsem jim měl říct, že umřeli?" rozhodí Kenny rukama. A trochu mi to začne dávat smysl. Kenny je prostě svůj a na nic si nehraje. Ne jako většina lidí ve škole.

„Možná tomu rozumím," pronesu a povzdychnu si. „Máma nenávidí lhaní. V práci naráží na lháře každý den, takže toho má zkrátka plné zuby. A ty vždycky mluvíš na rovinu bez kousku filtru přes pusu. Musí to pro ni být osvobozující pocit."

„Jo jsme teď nejlepší kámoši," zakoulí Kenny očima. „Alespoň vím, po kom jsi zdědil svou schopnost vypáčit z člověka jeho nejtemnější tajemství."

Pozvednu jeden koutek úst a zašilhám na Kennyho. Nejspíš si to neuvědomuje, ale jeho přímočaré chování mi vneslo do života novou naději. Čím dál tím víc mi přestává záležet na tom, co tvrdí Lucie a v hlavě mi vyskakují různé scénáře, že své mámě skutečně řeknu, jak to mám se svou orientací. Láká mě to čím dál víc. Už od chvíle, kdy se mě zeptal, jestli jsem si tím skutečně jistý, že by mě máma za tohle nenáviděla.

Protože si jistý nejsem. Nikdy jsem nebyl. Skopávaly mě nenávistné řeči mé sestry. A pak mě Kenny rozhodil a přiměl mě nad tím přemýšlet. Do hloubky.

„Jak se vůbec stalo, že jsou z vás dvou kamarádi?" zeptá se mě Irena a já jen pokrčím rameny. Nemám chuť ji to vysvětlovat. Nic ji do toho není. Od té pusy na Robinově párty mi neustále píše a občas nadhodí i pozvánku do kina.

„Nápad Kučerové s chatkami," odseknu.

„A taky ten fakt, že toho máme spoustu společného," pronese Kenny ironicky, ale myslím, že jsem jediný, kdo tu ironii slyší.

„Přesně," potvrdím. „Brzo s tebou budu zpívat v karaoke barech."

„V to doufám. Já se po dnešním dni rozhodl narukovat k akvabelkám."

Tak tohle už nedám a vyprsknu smíchy. Irena nás zaujatě pozoruje a nejspíš čeká, až ji to vysvětlím, ale to nemám v plánu.

Později odpoledne už nervózně poklepávám nohou a přemýšlím, jestli by nebylo moc nenápadné, kdybychom se s Kennym vypařili. Podívám se na telefon a všimnu si čtyřiceti tří nepřečtených zpráv od Kennyho, které mi psal dopoledne, když jsme byli v bazénu.

Kenny: Super!

Kenny: Vážně jsi to musel udělat?

Kenny: Úsměv? Víš, jak mě to rozhodí.

Kenny: Tvá máma sedí vedle mě...

Kenny: Proč tvá máma sedí vedle mě?!!

Kenny: Je moc milá.

Kenny: Takový kousek látky a nebýt ho, jsi prakticky nahý!

Kenny: Nasral jsi mě...

Kenny: Úsměv?

Kenny: Kurva Mikuláši!!!

Kenny: Chci tě.

Kenny: Hele, mohl jsi dostat astmatický záchvat?

Kenny: Protože to bys mě nasral ještě víc.

Kenny: Nechci se dívat, jak polykáš andělíčky.

Kenny: Jak moc by ses zlobil, kdybych ti zabil ségru?

Kenny: Přiměla mě říct, že mě rodiče vykopli, protože jsem gay.

Kenny: Kdybys mi nepomohl zahrabat její mrtvolu, pomohla by mi Danča

Kenny: A víš co? Je to tvoje vina!

Kenny: Nebýt tebe, dokázal bych zformulovat nějakou výstižnou lež, ale vy Ledečtí prostě dokážete z člověka dostat pravdu.

Kenny: Nakazil jsi mě.

Kenny: Ještě jednou se usměj a zabiju tě!!!

A to je jen zlomek toho, co všechno mi napsal. Výhružka smrtí se zde opakuje alespoň ještě čtyřikrát.

Miky: 43 zpráv? To jako fakt?

Miky: Taky tě chci... nevypadneme?

Kenny si všimne té zprávy skoro okamžitě. Podívá se mi do očí a nenápadně přikývne. Taky ten blbec odejde dřív a vymluví se na bráchu. Já ještě chvíli počkám a celkem se bavím Davidovým vyprávění, protože se mu motá jazyk a pomalu mu nejde rozumět. To pivo do sebe lije pomalu stejně jako limonádu.

Po patnácti minutách se zvednu s tím, že už taky musím domů. Stáňa i Daniela se na mě divně podívají, ale nekomentují to. Musí jim být jasné, že jsme s Kennym domluvení.

Zaplatím na baru a vystřelím z restaurace rychlostí blesku. Kenny na mě čeká za rohem budovy a já si ho okamžitě přitáhnu do obětí a políbím ho.

„Za co to bylo?" zeptá se, když se odtáhnu a propletu si s ním prsty.

„Tak celkově za dnešek," usměju se. „Za to, že jsi doopravdy přišel. Že jsi tak skvěle zpracoval mámu, ale hlavně proto, že jsi sexy," zavrním a dám mu ještě jednu pusu na tvář. A Kennymu to ani trochu nevadí.

Bydlí kousek od restaurace, takže jsme u nich asi za pět minut. V chodbě bytu se ke mně natočí se skoro omluvným výrazem.

„Brácha je doma," houkne mi do ucha a zavře za námi dveře. Takže žádný hlasitý sex. „Denny?" zakřičí. „Jsme tady s Mikym. Měli jsme v plánu rande jen ve dvou, ale když už jsi ten..." zarazí se uprostřed věty a vlastně i ve dveřích do obýváku až narazím do jeho zad.

Chci se zeptat, co blbne, ale jeho vyděšený obličej mě umlčí. Podívám se směrem, kterým on a celkem rychle mi dojde, co se děje.

„Ahoj, Minie," promluví černovlasá starší korejka na Kennyho a nevědět své, netipnu ji víc než třicet. „Sluší ti to. Ta barva ti... sedí."

„Mami?"