(16

Ráno se probudím dřív než Kenny. Usnuli jsme propletení do sebe, ale teď má jen položenou ruku na mojí a pravidelně oddechuje.

Může na světě existovat něco krásnějšího?

Opatrně se vymotám z postele a ze skříně mu ukradnu tričko s nápisem AC/DC a tepláky. Pořádně nasaji jeho vůni. Zase přijde o další tričko.

V kuchyni zaslechnu třísknutí nádobí a pár nadávek. Potichu za sebou zavřu dveře do Kennyho pokoje a nakouknu do kuchyně za Dennym.

„Ránko," mávnu na něj a Marii zrovna když ze země sbírají střepy rozbitého hrnku.

„Čau," vzhlédne a zakření se na mě. „Popravdě už mě ani nepřekvapuje, že jsi tady. S bráchou jste jak siamská dvojčata," zasměje se.

„Pomůžu s něčím?" zeptám se a nakouknu přes kuchyňský bar.

„Dobrý," odmávne mě. „Jak bylo včera? Užili jste si večírek?" vstane z podlahy společně s Marií a pustí se do přípravy snídaně.

„Ušlo to," zahuhlám neutrálně. „Můžu si udělat kafe?"

„Udělám ti ho," pronese Marie a nachystá mi ho.

„Neslyšeli jsme vás přijít," promluví Denny. „Jak je na tom?" kývne ke dveřím do Kennyho pokoje. „Nepřehnal to včera s pitím?"

„Trochu," zakřením se. „Nevím, co všechno vypil. Nějak se nám dařilo se celý večer míjet."

„Takže vajíčka," povzdechne si a já se zatvářím nechápavě. „Ty mu vždycky pomůžou na kocovinu."

Usměju se a poděkuju Marii za kávu. Asi se budu opakovat, ale Denny je vážně ten nejlepší brácha na světě.

Odejdu do Kenny pokoje a k mému překvapení už je vzhůru a jen se válí v posteli.

„Už jsi vzhůru?" houknu a on zvedne hlavu. Zavřu za sebou dveře a posadím se na jeho postel.

„Ne," zasténá a znovu zaboří obličej do polštáře. „Umřel jsem a ty mě taháš z podsvětí," zahuhlá. Jsme rád, že je to konečně on a že se dobře vyspal.

„Uplatil jsem Charóna, máš smůlu," uchechtnu se. „Denny dělá míchaná vajíčka. Prý tě to vždycky dostane na nohy, když máš kocovinu."

Kenny jen něco zamručí a najednou ho mám uvelebeného hlavou v klíně s rukama omotanýma kolem mého pasu. Trochu se nad tím pozastavím. Jsem mazlící typ, a to co teď dělá se mi rozhodně líbí, ale zároveň to nikdy neudělal. Nikdy mě neobjal jen tak, jako teď.

„Jsi v pohodě?" zeptám se opatrně. Hlavně aby mě nepouštěl.

„Hm," zamručí, ale zesílí stisk rukou. Odložím hrnek s kávou na noční stolek a pohladím ho po zádech. Druhou ruku mu vpletu do vlasů a nechám ho, aby mě objímal, jak dlouho bude chtít. Třeba do konce života. Klidně bych teď mohl umřít.

Jenže jeho žaludek mi to nedovolí, když se ozve na protest. Zmetek.

„Máš dneska něco v plánu?" zeptám se ho. Většinou chodí přes den do práce, ale nevypadá, že by se dneska někam chystal.

„Ne," vydechne. „Chtěl jsem koukat na bednu a utápět se v depresi. Ale docela by se mi líbilo tohle," polechtá mě na zádech. „Ty máš něco v plánu?"

„Chtěl jsem se jít projít se Zoey. Ale pak sis ze mě udělal polštář a hned mě to přešlo," řeknu popravdě. Právě mi nabídl, že se se mnou bude celý den mazlit. Jeden den to ten pes beze mě vydrží.

„Teplo vyhřáté postele, ve které jsem navíc já, namísto procházky zimní krajinou? Rozhodně mám lepší nápady."

„Páni," protáhnu hraně. „Právě teď můj pes hlasitě zavyl steskem po mé osobě a ty děláš, jako by ti to bylo jedno."

„Chudák krvelačná bestie," odvětí. „Zatímco já? Takový hezký medvídek panda a ty bys mě opustil? Vy šelmy zkrátka musíte držet při sobě."

„Já jsem šelma?" vytřeštím oči a rozesměju se. Nechápu, kde k takovému přirovnání přišel.

„Nechápu, čemu se tak divíš," odfrkne, když zvedne hlavu z mého klína a sleduje mě, jak se směju. „Jednou tě budu muset natočit při sexu. Vždycky na mě tak koukáš... Jako šelma uprostřed lovu. Je to sexy. Ne jako Aleš. Ten na mě zíral jako slizký had. Zvedl se mi z toho žaludek."

Ztuhnu na místě a jen se ovládám, abych neskřípal zuby, nebo nezatnul ruce v pěst. Nechci, aby Kenny věděl, jak moc mnou včerejší incident otřásl. Mohlo by mu dojít, že mi na něm záleží víc, než by mělo.

Podívám se na jeho tvář, která je pořád stejně bezchybná jako vždy a pohladím ho po ní. Pak se k němu skloním a vlepím mu pusu. Velkou pusu. I s jazykem.

Nechá mě, abych ho uvěznil pod sebou, jenže nic dalšího se nestane, protože na nás zaklepe Denny.

„Kluci, snídaně je hotová," zavolá zpoza dveří.

„Teď přemýšlím, jestli nepokračovat v tom, co děláme a pak si dát studenou snídani anebo prvně uspokojit svůj žaludek," pronese až mě to přiměje k úsměvu.

„Pokud mě nemáš dost," pohladím ho na zádech až k zadku. „Tak bych si dal teplou snídani a potom..." nedořeknu a místo toho ho kousnu do rtu.

„Ty víš, jak na mě," vlepí mi rychlou pusu. „Budu rád, když se přidáš k mému lenošení v posteli."

Kenny se oblékne a zamíříme do kuchyně za Dennym a Marií. Ta se na nás vždycky tak podivně kření až občas nevím, jak si ty její pohledy vysvětlit.

„Viděli jsme videa ze včerejšího koncertu," řekne Denny Kennymu, když se usadíme před pohovku na podlahu a pustíme se do jídla.

„Koncertem bych to nenazval," odmávne ho Kenny. „Hráli jsme v obýváku. Velkém, to je pravda, ale pořád v obýváku."

„Já tvůj hlas žeru, Kenny," promluví Marie nadšeně. „Měl bys s tím něco dělat."

„Hm," zahuhlá s plnou pusou a já nevycházím z údivu. Můj Kenny – Kenny – se stydí? Zrovna on? Kluk, co dokáže před celou školou prohlásit, že má ten nejhezčí zadek a pokud někdo tvrdí opak, ať mu to dokážou?

„Co máš v plánu po maturitě ty, Mikuláši?" zeptá se mě Denny a já málem zasténám frustrací.

„Ještě nevím," odpovím nakonec v klidu.

„Vy dva jste se hledali až jste se našli," řekne Denny s úsměvem na tváři.

Usměju se na Kennyho a on do mě drcne kolenem. Taky už jsem si stačil všimnou, že i když s Kennym nemáme moc věcí společných, v podstatě jsme naladěni na stejnou vlnu. Je to až strašidelné, jak občas dokáže uhodnout, na co myslím.

„Nechtěl by ses věnovat focení?" zeptá se mě Kenny a nemyslí to ani trochu jako vtip. „Na sport bych se vykašlal. Focení ti jde beztak líp."

„Na žádném mém závodě jsi nebyl," namítnu.

„Nepozval jsi mě," odvětí, ale moc dobře vím, jak by to vypadalo, kdybych to udělal.

„Kdybych tě pozval, tvá odpověď by vypadal nějak takto. ‚Cha, cha, cha, cha, cha, cha, nikdy v životě, cha, cha, cha'."

„Ts. Si myslíš, jak mě znáš," zakroutí hlavou. „Co ty víš, třeba tě překvapím."

„Tak schválně," zachechtám se a odložím prázdný talíř na stolek před sebou. „Příští týden v sobotu ráno máme závod. Bude to v naší škole. Přijdeš?"

Jedna, dvě, tři.

Silně se kouše do tváří, aby nevyprskl nahlas.

Čtyři, pět, šest.

Snaží se na mě nedívat.

Sedm...

Výbuch smíchu. Moc dlouho mu to tedy nevydrželo.

„Sedm vteřin? Vážně? Vydržel jsi se nesmát jen sedm vteřin? Bože!" vyčtu mu a založím si paže na hrudi. Nikdy mě ani netrápilo, že Kenny na naše závody nechodí. Taky, co by tam dělal? Vím, že ho to nebaví a já bych ho do toho ani nikdy nenutil. Navíc... není to můj kluk.

„Nemůžu si pomoct," vyprskne. „Jaký je na takovou akci dress code? Umíš si mě tam představit? Protože já ne. A jak chceš obhájit, že tam jsem? Z přátelské solidarity? V sobotu ráno? Kdo ti tohle zbaští?"

„Bude tam Daniela," pronesu. „Můžeš jí dělat společnost."

„Mám směnu v restauraci," pokusí se znovu vykroutit.

„Ne nemáš," ozve se Denny a zachechtá se, protože Kenny se zatváří, jako by ho mučili.

„Ale budu mít, až se tam stavím, abych si ji domluvil," řekne rozhodně. Má jediné štěstí, že mi vážně nebude vadit, když nepřijde.

„Teď jsi ranil mé city," houknu na oko uraženě.

„Tvá citlivá dušička je hodně podobná Mount Everestu," odpálkuje mě. Jak říkám. Je strašidelné, jak dobře mě zná.

„No ták," dloubnu ho do žeber. „Všichni pak zajdeme na pivo. Bude to fajn."

„Všichni?" pozdvihne jedno obočí. „Kdo jako všichni."

„Všichni kluci z oddílu a jejich polovičky, hádám. Pokud ovšem dorazí," trhnu rameny.

„Ani smykem kámo," zavrtí hlavou a mě v tu ránu sepne. „A nedělej psí oči. Moc dobře víš, proč ne."

Mělo mě napadnout, že ho tam nedostanu, když si myslí, že tam bude Aleš. Jako by ten včerejšek nebyl jasným důvodem.

„Nebude tam," uklidním ho, ale stejně je na vážkách. „Nechodí na tréninky a neměl dobrý čas na postup, takže se do okresních závodů nedostal."

Nic mi na to neřekne. Jen se zahledí před sebe a vidím na něm, že o tom skutečně přemýšlí. V hrudi se mi rozlije vlna tepla. Přece jen mi na tom záleží víc, než jsem si ochotný připustit. Chci s ním trávit co nejvíc času. Chci mu dát veškerý svůj čas.

Kenny sebere talíře a odnese je do kuchyně. Vrhne se do úklidu po Dennyho řádění v kuchyni a pustí vodu na další kávu pro mě a čaj pro sebe. Fakt miluju, jak už se mě ani neptá a automaticky mi ji připraví.

Děsivě strašidelné!

Zapře se dlaněmi o kuchyňskou linku a podívá se na mě. „Popřemýšlím o tom," vydechne nakonec a já se potěšeně zakřením. Jo. Záleží mi na tom, aby přišel.

„Hele, Kenny," ozve se Marie. „Co chceš k Vánocům?" zajímá se a já trochu ustrnu. Popravdě už mám pro Kennyho dárek dávno koupený. Netuším, jestli mu ho dám, ale vím že by se mu líbil.

Kenny se zamračí na svého bráchu a zhluboka si povzdechne. „Nic, prosím tě," odbude Marii a nalije do našich hrnků horkou vodu. „Já Vánoce neslavím."

„A proč?" podiví se. „Vždyť jsou to ty nejlepší svátky. Spousta dárků, vůně cukroví, čas s rodinou a..." zarazí se. Kenny povytáhne obočí vysoko do čela, když to Marie pronese jakoby nic. Kolikáté Vánoce to jsou, které nebude slavit se svou rodinou?

„Se mnou si nedělej starosti. Vánoce jdou mimo mě," oznámí tak nezaujatě jak jen to jde, ale stejně mám pocit, že to nemyslí upřímně.

„A máte s bráchou nějakou Vánoční tradici?" ptá se ho Marie dál. „Můžeme třeba péct, vyvěsit společně stromeček nebo jen koukat na pohádky, které beztak všichni známe."

„Zlato?" zastaví ji Denny. „Říkal jsem ti, že jsme na Vánoce u našich."

„A to tady necháme Kena samotného? Zrovna na Vánoce? Já myslela, že tam pojedeme o svátcích."

„Kdyby polkl svou hrdost, mohl jít s námi," podívá se na nej a Kenny mu s výsměchem ukáže prostředníček.

„S tímhle jdi do prdele, Denny," zakřičí na něj po cestě do pokoje s hrnky v ruce. Jen se na ty dva omluvně usměju a vyrazím za ním.

„Dobrý?" zeptám se v bezpečí jeho pokoje a převezmu si od něj hrnek.

„Jo. Takhle rýpe každý rok. Čekal jsem to," odmávne mě. Vezme notebook a svalíme se společně do postele. Usrknu si kávy, odložím hrnek na noční stolek a lehnu si na břicho vedle něj. Podepřu si hlavu do dlaně a zaujatě pozoruju Kennyho. Jak se snaží potlačit vztek i zklamání dohromady.

„Co?" vyštěkne nepříjemně. Má štěstí, že už mě to nedokáže rozhodit. Moc dobře vím, že na mě by se nikdy nemohl zlobit.

„Nic jen... ohledně Vánoc..."

„Ještě ty začínej," zasténá a zaboří hlavu do polštáře.

„Ne, to ne," chytnu ho za ruku. „Každý rok s kluky jezdíme na naší rodinou chatu kousek za Prahou. Hlavně chlastat a pařit videohry. Zůstáváme tam až do Nového roku. Každý si vezme svou druhou polovičku, tak mě napadlo, jestli nechceš jet se mnou."

„S tebou?" podiví se. „Mikuláši, uvědomuješ si, co říkáš? Tví kamarádi jsou možná vypatlaní... Jo, dobře ne všichni," dodá, protože jsem se chystal protestovat. „Ale nejsou úplně blbí. Jakou roli bys mi chtěl přidělit? Dají si jedna a jedna dohromady."

Kopu nohama ve vzduchu a sleduju naše propletené ruce. Všechno s ním je tak přirozené, hezké a... normální. Už včera jsem přemýšlel o tom, že bych mu řekl, že by mi nevadilo, kdyby o nás někdo věděl. Jenže z jeho nynějšího postoje, jako by si to právě teď nepřál on.

Přitisknu si naše propletené ruce k tváři a dám mu pusu na konečky prstů. „No a?" vydechnu nakonec a podívám se mu do očí. „Tak to zjistí. O nic nejde."

„Ty jsi neuvěřitelný," uchechtne se. „A co až se to dostane k vám domů? Taky budeš tvrdit no a?"

„Ne, ale alespoň budu vědět na čí straně máma stojí," opáčím. „Mám plné zuby debilních keců od Lucie. Jen díky ní, mi přišlo spaní s chlapy, jako by na mě bylo něco v nepořádku. Ale s tebou vím, že to tak být má. Že je to normální."

„Náš vztah je všechno možné Miky, jen ne normální," zakření se a musím mu dát za pravdu. Náš vztah není normální, ale je to jediný vztah, po kterém toužím. I kdybychom měli tu nálepku, že spolu chodíme, nic bych na něm neměnil. Což mi nikdy nebudeme.

„V tom je naše kouzlo," pozvednu jeden koutek úst.

Kenny nám pustí další díl přátel, u kterého jsme posledně skončili a odloží notebook k nohám postele. Přitáhne si mě k sobě a chystá se mě políbit, když nás vyruší cinknutí zprávy.

Natáhnu se pro svůj telefon. „Můj to není," řeknu a Kenny se natáhne pro svůj.

„To je snad zlý sen," zasténá, jen co tu zprávu uvidí a upustí telefon na postel. S útrpným výrazem se zaboří ještě hlouběji do postele.

„Můžu?" zeptám se a telefon zvednu.

Aaala: Ahoj lásko, včera to moc nedopadlo... Co děláš? Sejdeme se? Zajdeme do tvé oblíbené restaurace na hlaváku a pak můžeme jít ke mně pokračovat v tom, co jsme včera nestihli dokončit. Miluju tě.

„Máš představu, kolikrát už jsem si toho kreténa musel zablokovat?" promne si obličej. To zoufalství v jeho obličeji nejde přehlídnout.

„Dle tvého výrazu, alespoň stokrát," zahučím a nový Alešův kontakt zablokuju. Vím, že není na místě, abych mu připomněl, že je to vážná situace a měl by začít Aleše řešit s policií, protože by se akorát naštval. Zase. Odložím jeho telefon na stolek vedle svého a skloním se k němu. „Teď tady máš mě," zahuhlám mu do rtů a rukou sjedu níž až pod lem jeho trenýrek. „A se mnou dokončíš to, co jsme před chvílí začali."

Uchopím jeho napůl ztvrdlý penis do dlaně a Kenny se zalkne. Má doma bráchu s přítelkyní. Na nějaké divočiny v posteli nemáme prostor.

Rty se mi přisaje na ty mé a taky mi rukou sjede do tepláků. Doufám, že po tom včerejšku na něj nejdu moc zhurta.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top