Přistane přede mnou další test z angličtiny a stejně tak další čtyřka. O přestávce jen třískám hlavou o lavici, protože i když jsem se na to učil celý den, pořád mi to podělané časování nejde na rozum. Koho sakra zajímají nějaké před budoucí nebo před minulé časy?

Kéž bych tak byl mohl...

Na hlavu!

Potřebuju pomoct.

Ani nepostřehnu, kdy Stáňa odejde za Danielou, ale všimnu si Kennyho, který se zadkem uvelebí na naši lavici a... normálně si na ni lehne.

„Seš unavený?" zakřením se, když má svou hlavu složenou na mé půlce a zavřené oči.

„Měl jsem náročný víkend a tvůj kámoš mě vykopl z místa," odvětí.

„Nějaký tvůj nabíječ tě zničil?" zachechtá se David a Kenny mu ukáže prostředníček.

„I když..." zahuhlá a zvedne se do sedu. „To je vlastně taky pravda. Sex a práce dohromady je docela vražedná kombinace," pronese na rovinu a já trochu znervózním, jenže Robin a David se rozesmějí.

„Hele, mám pro vás ten play list na tu párty," řekne Robin Kennymu a vezme do ruky telefon.

Kenny si sedne na Stáňovu židli a ležérně si opře bradu do dlaně, zatímco projíždí seznam písniček, které mu Robin poslal.

„Co je to Julie a fantomové?" zeptá se Robina s nakrčeným obočím.

Nakloním se k němu, abych se mohl podívat. Pochopitelně chci využít i toho, že se k němu přiblížím, i když jsme ve škole.

„Netuším," odvětí Robin a trhne rameny. „Ani nevíš, jak dlouho mi trvalo se těmi blbostmi, co mi posílali probrat."

„A kolik práce, to teprve zabere nám," odfrkne Kenny.

„Párty je za dva týdny. Zvládnete to ne?"

„Hm..." poškrábe se na zátylku a povzdechne si. „Snad. Jo. Mělo by to být v cajku."

„Co děláš po škole?" drcnu do něj.

„Proč? Zveš mě na rande?" zakmitá obočím a Robin s Davidem se zase rozesmějí. Jen nechápu, proč by to mělo být až tak neuvěřitelné. Třeba bych ho před nimi měl jednou vážně na to rande pozvat. „Ne počkej, ty už víš, kam zahrabeme tu mrtvolu."

„Potřebuju pomoct s ájinou," vysvětlím a on nakrčí čelo. Vím, že jsem ho o nic nikdy nežádal, ale snad mu to tolik nevadí. V tuto chvíli je to jediný můj kámoš, co mi pomoct dokáže.

„Divný," řekne upřímně, ale zakření se. „Ale dneska je tvůj šťastný den. Po škole nic nemám."

„Super, díky," vydechnu úlevou.

„Ještě, že jsem takový expert na ájinu."

○○○○

„Tohle je váš dům?" nevěřícně zírá na naši vilu a já jen trhnu rameny. Zatáhnu ho za ruku a projdeme brankou až k hlavní dveřím. Jen co je otevřu vrhne se na mě můj pitbul teriér, položí mi tlapky na ramena a olízne tvář.

Kenny vyjekne a schová se mi za záda.

„Neříkej mi, že se bojíš psů," zasměju se.

„Rozhodně ne," pronese jasnou lež, protože se mi pořád schovává za zády. „Jenže tohle není pes. To je hovado s příbuzenstvem ke zlo vlkům."

„Neposlouchej ho Zoey, ty jsi krásná," zahuhlám na ni, jenže ona je zvědavá, koho jsem to přivedl. Na kluky je zvyklá, když se u nás čas od času objeví, ale Kennyho nezná.

„Já umřu, že?" zatahá mě za paži a mě to rozesměje. Až s podivem, že mi nevyšplhal na záda, jak se za mnou krčí strachy.

Poklepu rukou, aby si Zoey sedla a nechala Kennyho na pokoji. „Zoey je z útulku. Normálně tam na takové psi nenarazíš, ale jako štěně ji týrali až napadla svého předchozího majitele. Měli ji utratit, jenže já si ji vzal. Jsem taky jediný, koho na slovo poslechne. Máma z ní šílí."

„Fajn, tak jí řekni, aby mě nezabila. Mám ještě celý život před sebou."

Ohlídnu se za sebe a nedokážu se ubránit úsměvu. On z ní má doopravdy strach! „Natáhni ruku."

„Bude to jako v tom hororu, kdy na tebe ten klaun kouká smutně, abys mu věřil, než tomu dítěti sežere ruku?"

„Věř mi, prostě natáhni ruku. Očichá si tě," zakoulím očima.

Kenny si pohoršeně odfrkne, ale ruku opatrně a hodně pomalu natáhne k psímu čumáku. Zoey si ho očichá a hned na to mu ruku olízne.

„Oukej, tak tohle je nechutný," ušklíbne se, ale kření se od ucha k uchu, a dokonce ji i podrbe za ušima.

„Teď už ti nic neudělá," řeknu a doufám, že ho tím trochu uklidním. Zoey by nikdy nikomu nic neudělala, pokud se k ní ostatní chovají hezky. Je neuvěřitelný mazel. Kdyby mi to máma dovolila, spala by se mnou v posteli, ale bohužel pro mě, má svůj vlastní pelíšek v obýváku.

Nechám ji lítat po zahradě a s Kennym vejdeme do domu. Zamířím do kuchyně, a postavím vodu na kávu.

Kenny se obdivně rozhlíží po našem domě, a dokonce i hvízdne. „Neříkej mi, že hraješ?" zeptá se a ukáže na velké křídlo v rohu obýváku.

„Ne-e. Ségra hraje. Dáš si čaj?" zahuhlám.

„Prosím."

S hrnky v ruce vyjdeme schody nahoru do patra až k mému pokoji, který je úplně vzadu naproti pokoji pro hosty.

Odložíme hrnky na můj psací stůl, zaházený knihami a složkami s fotkami a Kenny se svlékne z kabátu.

Tak úplně mi nedošlo, že Kenny u nás vlastně nikdy nebyl. Tím, že spolu trávíme strašnou spoustu času, mi přišlo přirozené, ho vzít k sobě domů.

Až když si všimnu, jak se zarazí u mé nástěnky a natažené šňůry na zdi, kde mám za kolíčky pověšené své fotky, trochu znervózním.

Tak nějak jsem nikomu neřekl, že je to můj koníček. Stáňovi jsem se možná zmínil, ale nikdy se mě na to nevyptával.

Kenny se ohlídne a podívá se mi do očí. Pozvednu na něj obočí, protože se usmívá.

„Jsi samé překvapení," pronese jen a pokračuje v obhlídce mého pokoje. „Nebudu předstírat, že rozumím umění, ale ty fotky jsou fakt povedené."

„Baví mě to," pokrčím rameny, ale pozvednu jeden koutek úst. Mám chuť mu říct, že on by na fotkách vypadal o hodně líp než kdokoli jiný, ale raději svá slova polknu. Někdy tu svou romantickou osobnost nesnáším, protože ji neustále musím před Kennym krotit.

On a romantika není něco, co by šlo dohromady.

Svalím se do postele a nechám Kennyho, aby se dál rozkoukával. Já v jeho pokoji trávím pomalu víc času než v tom svém. Pro mě za mě, ať mi klidně prohrabe skříň.

I když... to nejspíš raději ne. Ještě by našel ty čtyři trička, které jsem mu vzal, když jsem u něj přespal. Tak nějak nemám chuť mu je vracet. Za prvé, voní jako on a za druhé... jsou jeho.

„Takže," pronese Kenny a usadí se na podlahu před postel. „Potřebuju vypomoct s angličtinou je nový kód pro sex, nebo vážně potřebuješ pomoct?"

„I když mě tvůj zadek nenechává chladným," mrknu na něj. „Potřebuju pomoct. Ájina ti jde a já jsem v koncích. Mám vypracovat Kučerové esej na téma Londýn."

„Fajn," povzdychne si možná trochu zklamaně, ale jsem moc rád, že mu to nevadí. „Ale o víkendu mi to vynahradíš," pohrozí mi zdviženým prstem. Z batohu si vytáhne učebnici angličtiny a rozloží ji na postel přede mě. Další dvě hodiny mi pomáhá vypracovávat esej a pořád mě opravuje, když mám někde špatně slovosled.

Na chvíli, může to trvat tak pět minut, na mě mluví jen anglicky. Bez zastavení a možná se ani nestihne nadechnout. Vyjeveně na něj zírám. Vím, že mluví dobře anglicky, ale sakra vždyť on mluví naprosto plynně!

Musím ho dokonce požádat, aby mi to přeložil, protože mu nerozumím ani slovo. Jen se zakření a stydlivě skloní hlavu. Omluví se, že mu nedošlo, že mluvil jiným jazykem, protože když se učí ájinu, tak i anglicky uvažuje.

„Hele, Kučerové jde hlavně o odborné slovíčka," pokusí se mě uklidnit, protože mám zabořenou hlavu v polštáři a vztekle kopu do matrace. „Beztak budeš maturovat z matiky."

„To jo, ale Kučerová nám matikářům zadala maturitní témata, která máme do Vánoc vypracovat a pak dá konečně pokoj. Nemohl jsem s tím hnout. Ty výrazy..."

„Čau," ozve se ode dveří a já zahlídnu svou sestru která mi sem bez klepání vejde. Zase!

„Čau," odpovím naštvaně. „Co tady chceš?"

„Přijeli jsme s Karlem na večeři," pronese Lucie a přimhouří na nás oči. Dost okatě si Kennyho prohlíží a je mi naprosto jasné, že se ji nelíbí. Stačí jen jeho nalíčené oči a nabarvené vlasy. „Kdo to je?" zeptá se mě pomalu pohoršeně a já málem skřípu zuby.

„Lucie, to je můj spolužák, Kenny," povzdychnu si. „Kenny, moje ségra."

„Čau," mávne na ni rukou, ale otočí se k ní zády a posbírá své věci do batohu.

„Nechceš zůstat na večeři?" zeptám se Kennyho a ten na mě vytřeští oči. Lucie za ním zalapá po dechu. Je mi u zadku, co si myslí. Jen... nechci, aby ještě odešel.

„To asi není dobrý nápad," namítne. „Dle toho, jak mě tvá sestra sjíždí očima jsem na večeři nejspíš málo kultivovaný," uchechtne se a tentokrát se nestačím divit já, protože to řekl i když je Lucie stále v místnosti a je mu to naprosto ukradené. „Radši půjdu."

Jen přikývnu. Nebudu ho přemlouvat. Hádám, že po minutě s mou sestrou v jedné místnosti s ní nechce strávit víc času. Kéž bych i já měl takovou možnost.

Projdeme kolem Lucie a Kenny se s ní i slušně rozloučí i když ona si to nezaslouží. Ne po tom, co na něj tak znechuceně zírá.

V kuchyni sedí na baru Karel, její snoubenec a máma nandává jídlo z krabiček z restaurace na talíře. Těstoviny. Že mě to nepřekvapuje.

„Ahoj zlato," usměje se na mě. Hádám, že měla v práci úspěšný den. „Jak bylo ve škole?"

„Mami, to je můj spolužák Kenny," řeknu dřív, než si ho přeměří jako Lucie. „Pomáhal mi s angličtinou."

„Dobrý den," pozdraví ji a natáhne ruku přes kuchyňský bar. Jsem rád, že alespoň někdo z mé rodiny dokáže projevit něco jako zdvořilost, protože se máma usměje a potřese mu rukou. Pomalu ani nedýchám, jak jsem z toho nervózní, ale... je to můj kamarád.

„Ráda tě poznávám, Kenny. Zůstaneš na večeři?"

„Nabízel jsem mu to, ale po setkání s Lucií raději volí útěk," řeknu na rovinu a Karel se rozesměje. Občas mi nejde na rozum, co na Lucii vidí, když se neustále povyšuje nad ostatními a chová se jako kráva. Hlavně před mými přáteli.

„Vsadím se, že ji rozhodil tvůj styl," pronese Karel a v rychlosti sjede Kennyho od hlavy k patě. „Ne každý to umí nosit, viď zlato?" ohlédne se na Lucii, která se postaví po jeho boku.

Kenny se na mě nechápavě podívá, protože má na sobě obyčejnou mikinu a džíny.

Vlasy, naznačím ústy. Lucii se stejně nelíbí nic i kdyby měl Kenny na sobě značkové oblečení od Gucciho, pořád se na něj bude dívat znechuceně. Je to kluk a byl v mém pokoji.

„Kenny, z mé dcery si nic nedělej," pronese máma. „V určitém ohledu je trochu snob, ale nic proti tobě určitě nemá. Klidně zůstaň na večeři. Ráda poznám Mikyho kamaráda. Máš rád houbové ravioli?"

Potěšeně se na Kennyho usměju. Houbové ravioli zbožňuje a pochybuju, že je odmítne. Taky mám radost z mámy, jenže ona je vždycky na všechny mé přátele milá jen do doby, dokud je nepozná. Až když si na ně utvoří svůj názor, nahodí svůj typický výraz medúzy, jak tomu s oblibou říkají Robin s Davidem a přejde jen do zdvořilostních frází.

Ne že by mé přátele nesnášela, jen... prostě je moc nemusí.

Vezmu talíř pro sebe i pro Kennyho a usadíme se vedle sebe ke stolu. Lucie sedí naproti Kennymu a nepřestává ho probodávat pohrdavým pohledem. Karel naproti mně si povídá s mámou, která je v čele stolu, o práci a nám ostatním nevěnují pozornost.

Už s nimi takto moc často nevečeřím. Většinou jsem zašitý v pokoji nebo u Kennyho, kde jíme vždycky na zemi. Líbí se mi to víc než tahle napjatá atmosféra u stolu.

Měl jsem vážně radost, když Kenny souhlasil s večeří, jenže mi taky mohlo dojít, že to nebude jen tak. Není to stejné, jako když večeříme s jeho bráchou a Marií.

„Kenny a máš nějaké plány po maturitě?" zeptá se ho máma.

„Ještě nevím," odpoví upřímně. „Bratr se mě snaží dotlačit, abych se přihlásil na Akademii múzických umění, ale nejsem si jistý, že by to bylo něco pro mě."

„To rozhodně není," ozve se Lucie a já jen s pohledem do talíře skřípu zuby. I kdyby chtěl Kenny tancovat u tyče, může jí to být u prdele! „Nezapadl bys tam," dodá, jako by to mělo něco vysvětlit.

„Lucka tam studuje posledním rokem," pronese máma. Jak taky jinak, když je hrdá na svou dceru. Oproti tomu její syn ani neví, co by chtěl po maturitě dělat. „Klávesové nástroje."

„To je super," přikývne Kenny překvapeně.

„Hraješ na něco?" vyptává se dál máma a Kenny jen přikývne, protože má plnou pusu jídla. Beztak by jim ani neřekl na co všechno hraje. Mě to taky neřekl.

„Hraje na kytaru, na piano a pokud jsou mé informace správné, tak jsi hrál i na cello," odpovím za něj a Lucii trochu povadne úsměv, což mě zase zvedne náladu. Možná že má Kenny šílený vkus v módě – který já naprosto zbožňuju – ale je na mnohem větší úrovni než ona.

„Brácha moc mluvil?" zeptá se mě a trochu se i usměje. „Cello jsem před lety vyměnil za kytaru a na klavír jsem už několik let nehrál."

„Takže jsi nadaný," shrne to máma možná až moc nadšeně. Bohužel ona je ten typ, co nikdy neměla talent na hudbu, zato zbožňuje koncerty v podobě orchestru. „Můžeš nám po večeři něco zahrát," ukáže na velké křídlo a Lucie se ještě víc zamračí. Na její piano nikdo nesmí hrát.

„Raději ne, když dovolíte," řekne Kenny zdvořile. Musel si všimnout, jak Lucie reaguje. „Doopravdy jsme několik let nehrál a už se na to necítím. Co ty máš v plánu po maturitě?" otočí se na mě a očima mě doslova vybízí, abych ho vysvobodil. „Budeš pokračovat v plavání?"

„Já taky ještě nevím," povzdechnu si. Nedivím se, že se tomuto tématu chce vyhnout. Taky se o tom nerad bavím.

„To Lucka věděla už od malička, že bude klavírní virtuóz," řekne nadšeně máma. Raději zase klopím hlavu k talíři, a doufám, že se mě na mou budoucnost už nikdo nezeptá.

Máma se Kennymu chlubí Lucií a její hvězdné kariéře, která ji po vystudování na AMU čeká a já se pokouším jen být víc a víc neviditelný.

„Mikuláši, taky bys se sebou mohl začít něco dělat," promluví na mě Lucie a já se ušklíbnu. Tak přece jen nejsem neviditelný. Zase se do mě pustí ohledně mé budoucnosti a určitě neopomene zmínit, že bych si měl najít holku. „Ani se nenaděješ a maturitu máš za sebou. Měl by sis konečně najít přítelkyni." Jo přesně jak jsem si myslel, hlavně když mě zase vidí v přítomnosti jiného chlapa. „Která by ti dělala doprovod na naší svatbě."

Na pár vteřin se v místnosti rozlije ticho, po Luciiných slovech až... Kenny.

Kenny se hlasitě rozesměje.

Zvednu pohled od talíře a na malou chvíli mě napadne, že ho praštím. Nebo na něj vypustím Zoey.

„Pardon," řekne mezi nádechy, když na něj zírají všichni u stolu, ale pořád se směje. „Jen... Došlo mi, proč na mě pořád vrháš ty nepřátelské grimasy a trochu mě to pobavilo," zasměje se Lucii do obličeje a ona vykulí oči. „Proč si tvoje sestra myslí, že spolu chodíme?" zeptá se mě a totálně mě svou otázkou rozhodí. Tak fajn. Kde je Zoey, když ji člověk potřebuje?

Nemůžu uvěřit, že to skutečně udělal, když slíbil, že se o nás nikdy nikdo nedozví, a hlavně ne moje rodina!

Co jsem si myslel? Pozvat ho na večeři? Kluka, se kterým spím? Na rovinu, tohle už nikdy, nikdy, nikdy neudělám.

Jenže Kenny pozvedne obočí, aby mi dal najevo, jakou hru hraje a mě zaplaví úleva. On... právě kvůli mně lže?

„Mě se neptej," odfrknu tak nejvíc nezaujatě to jde a znovu skloním pohled do talíře. Na mámu se nepodívám ani koutkem oka, ale neušla mi grimasa Lucie, kdy na Kennyho nevěřícně zírá, jestli je opravdu natolik odvážný a bez skrupulí mluví o homosexuálním páru.

„Asi bych měl uvést věc na pravou míru, než mě budeš nenávidět, že ti kazím bratra," oznámí mé sestře a ona pořád jen ztuhle zírá. „Tvůj bratr je skvělý kluk a k mé smůle, jen kamarád," odsekne, jenže... nepřestane mluvit. „Paní Ledecká, to jídlo je výborně. To jste sama... ehm... kupovala?" dokončí nakonec větu a já mám co dělat, abych nevybuchl smíchy.  „Protože pokud ano, máte skvělý vkus na restaurace," plácne další blbost, a to už se koušu zevnitř do tváří.

Kennyho vzít někam na večeři. Opravdu si slibuju, že už to nikdy neudělám. A rozhodně ne s mou rodinou.

Jsem docela zvědavý, co máma teď udělá. Nemyslím si, že se ještě kdy setkala s někým, jako je Kenny. Prořízlá huba, bez servítek a naprosto upřímný.

A ona... usměje se na něj. Normálně a mile, a dokonce se pustí do vyprávění o své oblíbené restauraci, odkud jídlo dovezla. Ona a Kenny se dostatečně postarají o zbytek konverzace až do konce večeře. Vidím, jak Lucie tiše pění u stolu, ale už se neodváží říct jediné slovo. Ne, když potkala někoho, jako je Kenny, který si od ní nenechá nic líbit.

Přehodnocuju své rozhodnutí. Mít Kennyho u sebe při rodinné večeři byl ten nejlepší nápad, protože Lucii konečně někdo dokázal zavřít hubu.

Rozhodnu se, že s Kennym půjdu na zastávku směrem domů a trochu se projdu se Zoey. Máma nás doprovodí k hlavním dveřím a nepřestává si s Kennym povídat. Jsem zvědavý, co mi na něj řekne, až se vrátím. Proto se ještě projdu se Zoey kolem lesa. Nechci to slyšet.

Otevřu dveře, za kterými už čeká Zoey a zvedne se z lehu do sedu. Kenny hlasitě vyjekne, až sebou trhnu a schová se za mě. Zase. Překvapivě tím všechny pobaví, včetně mé mámy.

„Nic ti neudělá prosím tě," povzdechnu si. Nechápu, proč se bojí tak mírumilovného zvířete. Není to medvěd ani vlk, proboha.

„Mě přijde ještě větší, než když jsme přišli," řekne mi tiše do ucha. „Na mou obranu, viděl jsem Hru o trůny. Vím, co potomci zlo vlků dokážou."

„Nepřeháněj," zakroutím očima. „Zoey je hodná. Pojď princezno. Půjdeš s námi."

„Až mě ta obluda zabije, budete ji obhajovat co?" zeptá se mé mámy a ona se hlasitě rozesměje. Ohlídnu se, jestli slyším dobře a skutečně. Dokonce ji ještě podá ruku a znovu poděkuje za večeři, než se vydá za mnou.

„Strašně moc se omlouvám," vyhrkne hned, co vyjdeme na cestu a jsme mimo doslech. „Tvoje sestra mě zkrátka dostala. Nemohl jsem si pomoct."

„Jo, to ona umí," zahuhlám. Zoey mi donese klacek, který sebrala někde po cestě, tak ji ho hodím několik metrů před nás. „Omluvit jsem se chtěl hlavně já. Neměl jsem tě k té večeři přemlouvat. Ve chvíli, kdy ses začal smát, chtěl jsem tě nakopnout. A když ses pak zeptal, proč si ségra myslí, že spolu chodíme, představoval jsem si, jak na tebe pouštím Zoey."

„Já věděl, že ten pes bude moje smrt," pronese, ale i tak v jeho hlase poznám pobavený tón.

Zakřením se a podrbu Zoey za ušima. Klacek už mi nedá a namísto toho se mi zařadí po boku.

„Ale když ses na mě podíval, došlo mi, že bys mě nikdy nevyautoval před mou mámou," řeknu úlevně. „Dokonce jsi i lhal o našem vztahu a za to ti děkuji."

„Zase tak moc jsem nelhal," namítne. „Jen mi přišlo, že mě tvá sestra nenáviděla v té vteřině, co mě viděla. Když mluvila o holkách, bylo mi to jasné a nezlob se na mě, že to řeknu, ale tvá sestra je rozmazlené děcko a namyšlená kráva."

„Všiml sis co?" zachechtám se. „Vždycky byla snob, ale od té doby, co je na výšce se to znásobilo. Máma je na ni neskutečně pyšná a já bych byl nejspíš taky, kdyby mi každou minutu nevyčítala, že se mi líbí i kluci. Po tom, co odešel táta, se to na ni podepsalo víc, než je ochotná připustit. A já jí ho připomínám. Se vším všudy," řeknu mu tu krutou pravdu o mé sestře a její úžasný názor na mě. Taky další důvod, proč se venku zdržím se Zoey. Věřím, že se do mě obuje ve chvíli, kdy projdu dveřmi. Nebo na mě taky bude čekat před domem. To dělá často, když mi chce říct, jak jsem nechutný a nenormální.

„Hele," spustí opatrně Kenny a poškrábe se na hlavě. „Vím, že jsi mi říkal, že by tě máma za tvou orientaci nejspíš zabila, ale jsi si na sto procent jistý, že by to udělala?"

„Jak to myslíš?" nechápu. Máma i Lucie mají stejné názory, a i když se přede mnou snaží být s tátou za dobře, pořád vím, že jeho manžela nesnáší. Protože je to manžel!

„Na mě byla milá," řekne rozhodně. „A to, že jsem gay bije bytostně do očí. Chápu, že u svého dítěte je to jiná situace, ale i tak. Jsi si jistý, že by tě odsoudila?"

Jsem si jistý.

Jsem?

Nevím. Vztah mezi muži je věc, která nejde tolerovat. Pořád na světě existuje spousta lidí, kteří všechny členy LGBT odsuzují a popravdě, nemám tušení, jak moc je tahle nenávist usazená v mámě.

Pomalým krokem dojdeme až na zastávku právě včas, protože autobus zrovna přijíždí. Další by jel nejspíš až za půl hodiny.

Ještě, než Kenny nastoupí, silně ho obejmu a přitisknu tvář k jeho krku. Chci, aby věděl, že za dnešek jsem mu hrozně vděčný.