Smutek jak závoj, co duši halí,

tichá bolest, co srdce kalí,

v koutech očí slzy schované,

stíny v srdci, sny rozervané.

Jak příval vody temné a chladné,

co do hlubin nás tiše stáhne,

slova ztrácejí svůj jasný tón,

a každý krok je jak pouhý klamný hron.

Vzpomínky pálí, dýchat nutí,

můžeš jen stát, bez hnutí,

avšak prázdné ruce objímají jen tmu,

místo svého snu.

Ale z popela tíhy a bolestí,

roste naděje, možná bez pověstí,

že po tmě zas slunce vzejde,

a v duši smutek jednou přejde.