Zůstávám sama, prázdnotu hltám,
hlasy, co jsme znala, už nevolají.
Ticho mě dusí, vzpomínky štípou,
tvář, co věřila, je pryč a chlad vládne tělu.

Rozpadlé mosty, co vedly k druhým,
ztiché jsou cesty, kde smích kdysi zněl.
Důvěra spálená, změnila se v popel a dým, nikdy se nevrátí zpět, ani v slzách prosící.

Proč jsem tu zbyla? Co jsme ztratila?
Proč stíny jsou dál, zatím co já zůstávám?

Sami se zlomili, sami mě zařadili,
a já jen hledím, jak mizí.

Život je kámen, co tlačí mě do hrudi,
den za dnem, jak nikdo ho nesnímá.
Kdo se vzdálil, se už neohlédl,
prázdnota se plní a duše má vyhasíná.

Až přijde noc, kdo mě tu najde?

Nikdo.

Komu by záleželo, co stalo se mi?

Nikoho.

Jsme jenom nic - sama, tak jak mě tu nechali.

Jsme nic, bez hranic,
vězněm své mysli, co dál už nevěří v jinou.