Když jsem byla malá,
v tobě viděla jsme svět,
tvé ruce mě chránily,
byla jsi můj květ.
Na kolenou u tebe, tvůj hlas mě tišil,
věřila jsem, že mě nikdo neohrozí.

Čas ale plynul, a já začla chápat,
že za tou tváří lásky něco ráda skrýváš.

Našla jsem prázdno,
kde mělo být mé místo,
zůstaly po tobě otázky bez odpovědí, jen ticho.

Kde jsi byla, když jsem potřebovala víc?
Když svět byl těžký a já chtěla pryč?
Tvé sliby jako stíny se rychle vytratily,
a v srdci mi zbylo jen ticho a prach.

Říkala jsi, že láska je nekonečná,
ale snad jen tehdy, když ti já sloužím věčně.
Dnes už vím, že ta záře byla jen klam,
a já ve tmě stojím sama - opuštěná tam.

Odpustím ti jednou, možná až přijde den,
kdy přestanu věřit, že mě mohla jsi vést sen.
Teď ale zůstávám s ranou, co krvácí dál,
matko, kde jsi byla, když jsem tě potřebovala, kde jsi stála?