Nemám sílu bojovat, věřit dál,

když každý krok vpřed mě táhne zpět.

Jizvy, co nosím, už nejdou skrýt,

a v srdci zůstává jen pustý svět.

Nemám sílu zvednout se z prachu,

když každý pád byl tvrdší než dřív.

Křídla zlomená, dech sotva stačí,

ticho mě objímá – chladný přístav snů.

Slova mě pálí, doteky bolí,

každý pohled jen prázdnotu dává.

Jak se mám zvednout, když temnota volí,

že jediný směr je cesta bez návratu?

Nemám sílu věřit, že přijde den,

kdy bolest ustoupí, kdy světlo vzplane.

Žiju jen v stínech svých vlastních zdí,

věčnost v prázdnotě, kde sny už spadly.

Nemám sílu, snad jsem ji ztratila,

někde po cestě, co vedla do tmy.

A pokud ji najdu, co s ní udělám?

Když bojím se všeho, co bylo i co přijde.