Byl pozdní večer, venku tma, prosinec skomírá, Vánoc čas ...

Dobře. Konec parodií a teď seriózně.

Psal se rok... těžko říct. Muselo to být někdy 2010 nebo 2011. Myslím, že přesně si to nikdo nepamatuje. Bylo pár dní po Štědrém dnu, naše rodinka hezky zalezlá vevnitř v domku v jedné nejmenované vesnici poblíž Prahy a najednou slyšíme, že venku hrozně štěká sousedovic pes. (Jmenoval se Filip. Byl to takový voříšek zbarvený asi jako kráva - prostě černé fleky na bílém pozadí. Už je několik let po smrti.) Bylo na tom divné, že štěkal hrozně dlouho. Jelikož v sousedním domě bydlí starý pán a paní, šel se táta radši podívat, jestli tam třeba jeden z nich neupadl a nemůže vstát nebo něco takového. Tak si to aspoň pamatuju. Možná proto, že něco podobného říkal už tehdy, nebo proto, že to potom říkali rodiče pokaždé, když to někde vyprávěli. (Ono už je to taky dost dávno, víme? A já byla tehdy malá holka, druhá třetí třída, takže jsou ty vzpomínky dost bez podrobností.)

Za chvilku přišel zpátky. A v bedně přinesl kočku, pocuchanou od toho psa. Šli se s mamkou poptat sousedů, jestli není někoho z nich, ale nikdo se k ní nepřihlásil. Druhý den ji odvezl na veterinu. Vrátil se s tím, že má - a to si pamatuju přesně - "přeraženou pánev a prokousnutý hrudník". Zní to ošklivě, co?

Kočka se z toho nicméně vylízala a zůstala s námi dodnes. Na tom, jak se pohybuje, byste ani nepoznali, že se jí něco takového někdy stalo.

Ještě se s tím pojí jedna příhoda: Když jsme Ťapku "našli", měla pošramocené pravé ucho, ale pořád tam BYLO. A pak ji jednou hladila mámina kamarádka, která byla na návštěvě, a půlka kočičího ucha jí zůstala v ruce. Od té doby naší kočce ten kus chybí.

Konec vyprávění, dobrou noc!