Nastal požehnaný čas jarních prázdnin a můj volný čas se tím pádem dostal ze záporných čísel alespoň na nulu, možná dokonce kousek nad ni (to je trochu nadsázka, ale chápete, jak to myslím). O víkendu se stalo něco, co by snad stálo za zmínku.

V neděli jsem vstala kolem deváté a odporoučela se do kuchyně. Táta dělal čaj a sestra na notebooku soustředěně sledovala Hru o trůny, ignorujíc okolní svět.

Jakmile jsem se objevila, kočka spustila nadějeplné mňoukání, které ještě znatelně zesílilo, když jsem otevřela lednici, kde jsem hledala něco k snídani. Obyčejně ji krmí táta někdy kolem sedmé hodiny ranní, než odjíždí do práce. Tak jsem se slitovala a dala jí konzervu.

Za nějakých pět, deset minut jsem seděla u stolu s hrnkem čaje, kočka už dávno napapaná, když táta prošel kolem kočičí misky... a hádejte, co se ozvalo?

„Mňaaaau."

Táta na to: „Já moc dobře vím, že už jsi dneska dostala."

„Mňaaaau."

Po chvilce se ale ukázalo, že jsem zapomněla v pokoji zapnout topení, tak si možná stěžovala na to. Kdo ví...

(Ona mňouká pořád stejně, ať už chce granule, vodu, pustit na topení nebo pochovat. Kdo se v tom má vyznat?)