Když blíží se ke konci, kroky se zpomalují, neboť si chodec začíná uvědomovat, jak měl tuhle cestu rád a zdráhá se ji jen tak ukončit. Opustit vše, čím šel a kudy se po celou tu dobu ubíral, aby se vydal do neznáma. Raději by se otočil a vrátil se, ale nemůže. Ví to. Již není možnost návratu.

Stojí na kraji hluboké propasti a kdosi ho postrkuje kupředu. Nemá jiné volby nežli odejít. Ale šel pomalu, jako se chodí spát. Strach ho nenechal jít jen tak, ale nebylo vyhnutí, někdo si to zkrátka přál. Někdo, jehož vůli nelze se protivit. A on to věděl, neprotestoval. Jen se snažil oddálit nevyhnutelné. Jenže nic nejde oddalovat na věky věků. Co musí přijít, nakonec přijde, neprosí se o svolení.

Odešel a již se nenavrátí, jeho oči se už více neohlédnou zpět na tu spoušť, která mu naháněla hrůzu, nutila ho přidat do kroku, a přesto se od ní nechtěl odtrhnout. Už jen svět se ohlíží zpět a zjišťuje, že mohl by jít jinudy a jinam, jenže je pozdě měnit směr dávno proběhlé cesty. Konec, jenž nastal, nedá se zvrátit, nelze jít proti proudu času.