„Odpočívej v pokoji," zaznělo šeptem do tmy. Temnota ta slova pohltila, neboť zde stejně nezůstal nikdo, kdo by je slyšel. Ten, jemuž byla adresována, se vydal na dlouhou cestu, ze které nebylo návratu. Odešel bez jediného slůvka protestu, aniž by se ptal, proč by měl jít právě on. Bez námitek uposlech příkaz, který přišel z neznáma. Podvolil se. Vzdal se až příliš snadno.

Ale za něj se ptal někdo jiný. Ptal se, proč musel zemřít zrovna on, jenž se ničím neprovinil. Bylo zde tolik možností, tolik tvorů, kteří by mohli zaujmout jeho místo. Tak proč on? Neexistoval na tom světě rozumný důvod, proč by tento nevinný tvor měl pykat za chyby druhých. A přesto se tak stalo. Osud se v té jediné chvilce bolesti zřejmě nedíval. Stejně tak, jako se teď nedíval nikdo.

Právě proto zde byla temnota, neboť nebylo třeba žádného osvětlení. Vždyť kdo by tam byl, aby to viděl? Aby spatřil odraz svých nerozvážných činů a krutých slov. A přesto zde kdosi promluvil, pronesl ta slova. Slova, která se nyní vytrácela do tmy stejně jako kroky stále tišší, jak se od místa vzdalovaly.