Zíraly na něj dvě strachem vytřeštěné oči podlité krví, kolem nichž se usazovaly tmavé saze šílenství. Pohled zabodnutý do lesklého povrchu starého poškrábaného zrcadla, které jako by čas zachoval pouhým zázrakem. Nebo snad za to nesla odpovědnost krutá náhoda, jen aby nešťastníkovi připomínala čiré zoufalství jeho vlastní existence?

Každá sekunda dívání se do odrazné plochy osudu mu působila bolest, která však jen podbarvovala ponurou skutečnost, z níž nebylo úniku. Roztříštěná mysl marně hledala cestu ke své dřívější podobě, která se nyní vzdalovala rychleji, než si vůbec stačil všímat. Přesto hleděl na svůj odraz dál. Toužil zahlédnout cosi, co z něho ještě zbylo. Poslední normální myšlenku, která doposud nestačila podlehnout nemoci kontrolující jeho mozek. Jediný zbývající střípek zdravého rozumu. Kousíček lidskosti.

Na okamžik jako by se jeho pohled projasnil, odhalil náznak čehosi nepatrného, zmítajícího se ve víru šílenství. Poslední jiskřička normálnosti, jež se vytrácela stejně rychle jako se zjevila. A po ní už nezbylo nic. Jen zvuk tříštícího se skla.