Ahoj!

Než se pustíte do rozhovoru s úžasnou Weird_Sid, tak bych vám moc ráda opět poděkovala za překonání hranice 5K reads 690 VOTE a 140 komentářů. Je to naprosto úžasný a já nenacházím slova. Nemý úžas.:) Jste opravdu zlatí. U rozhovoru se mnou jsem se vás ptala zda-li chcete někdy další díl rozhovorů se mnou a odpovědi byly kladné, takže někdy v budoucnu by se další dílek se mno mohl oběvit :) Ale zpět. Jako vždy budu moc ráda za KOMENTÁŘE A VOTE.

Rozhovor je trošku delší:) Ale prosím dočtěte ho do konce!:) ROZHODNĚ TO STOJÍ ZA TO!! :3  !!! Odpovědi občas obsahují vulgarismy, nejsou cenzurované, jelikož nechci jakýmkoli způsobem upravovat odpovědi autorů. Tímto jste na ně byli upozorněni !!!!! příjemné čtení xx Hanča

1) Jak jsi se dozvěděla o Wattpadu?

Zdravim všechny!

Uf… Abych byla upřímná, celkem mě tahle otázka zaskočila. Musela jsem se normálně podívat na profil, odkdy tu vlastně jsem, heh. Tak prej už 11 měsíců tu mam zřízenej účet. Chvíli jsem sem přidávala Last Strike a možná i některý oneshotky. Pořádně přidávat, a vůbec sledovat wattpad, jsem ale začala až s BTFW. Fakt se teď snažim přijít na to, jak jsem se o tom všem tady dozvěděla. Myslim si, že jsem to kdysi zahlídla u Elis (@Elisff) nebo u Lens (@onlinelens)… Nebo to byla Emily (@Emily9714)? Hehe, fakt teď pořádně nevim. Paradoxem je, že v tý době na svý účty ani jedna aktivně nepřidávala.

2) Pamatuješ si, jaký první příběh sis přidala do své knihovny? Pokud ano, jaký to by? Tohle si naopak pamatuju naprosto přesně, heh. Když jsem konečně přišla na to, jak to tady funguje a k čemu slouží tlačítka „přidat do knihovny“ a „přidat do reading listu“, o moje wattpadový poprvý se postarala perfektní povídka od úžasný Chloe (@ChloeThe) s dosti příhodným názvem Just Fuck My Life, kterou bych tímto moc ráda všem doporučila.

3) Co pro tebe znamená psaní? Píšeš ráda? Asi takhle. Čím jsem starší, tim míň času mám, což je o to horší, že mám neskutečnej problém si ho zorganizovat tak, abych stoprocentně stíhala a dovedla skloubit všechny povinnosti a zájmy, který mám. Logicky je proto pro mě všechen volnej čas neuvěřitelně vzácnej, a to znamená, že bych jím nikdy nemrhala proto, abych dělala něco, co ráda nemám.

Samozřejmě že píšu ráda. Hlavně proto, že tim bavim sama sebe. Nemusí se jednat nutně jenom o psaní komických scén u BTFW, u kterých se řežu smíchy, už když mě napadne některá z Joelovo nesmrtelných hlášek. Ale teď třeba, co jsem psala tu short story I’m Not The Only One, mě děsně bavilo to tajemno a to, že jsem ve všech dílech vlastně jenom naznačovala a snažila se čtenáře přimět k tomu, aby nad příběhem přemejšleli určitým způsobem, kterej jsem jim závěrečnou kapitolou dokonale vyvrátila, hah. U oneshotek mě zas baví vkládat do nich nějakou hlubší myšlenku, nějaký poslání. A co se týče Last Striku, na tom mě neskutečně baví už jenom ten nápad – hrozně se těšim, až se dostanu k jeho dopsání.

Další věc je (lidi, který mě čtou a který už mě znaj, to moc dobře ví), že jsem zkrátka a jednoduše grafoman – hrozně zahlcuju, což je, myslim si, patrný už jenom z toho, jak dlouze se tu vyjadřuju a rozkecávám. Nějak neumim bejt stručná, tudíž… Psaní je v tomhle směru něco, čím si tuhle svojí úchylku kompenzuju. Kromě toho se tim ale učim přemejšlet a vyjadřovat smysluplně. Perfektně si psaním rozšiřuju slovní zásobu a představivost.

A asi nejpodstatnější esencí toho všeho, proč píšu ráda, jsou všichni ty lidi, pro který píšu. Vždycky mě potěší, když v jejich reakcích vidim, že se čtením mých příběhů baví stejně, jako se já bavim tim, že je píšu. Myslim si, že takhle by to prostě v tomhle vztahu „autor – čtenář“ mělo fungovat. Nechci se chlubit, ale stojim si za tim, že mám ty nejlepší čtenáře – soustavně mě podporujou, jsou velkoryse trpělivý, neustále mi podávaj zpětnou vazbu (píšou ty nejdelší komentáře), nebuzerujou mě za to, že mi všechno dlouho trvá a hlavě se nebojí, podat mi objektivní kritiku, je-li to třeba. Všem těm lidem se pokorně klanim až k zemi a vzdávám jim hold, ptž bez nich bych se dost možná na všechno to psaní už dávno vysrala.

4) Jaká je tvá oblíbená kniha a jaký film? Tvl. Nemůžeš po mně prostě chtít jenom jeden titul u každýho! Nejsem schopná vybrat nejoblíbenější, to je pro mě nemožný. Z filmů teda vyberu ten, kterej jsem viděla v poslední době a kterej mě fakt zaujal. Escape Plan – miluju propracovaný a neprvoplánový filmy, miluju Stallona, miluju akčňáky a vůbec… Podívejte se na to! A z knížek bych zmínila asi A Clockwork Orange od Anthonyho Burgesse – je to jedna z nejlepších knížek, jakou jsem kdy měla v ruce.

(pozn.: Tvl. Tuhle odpověď jsem psala minimálně natřikrát. Nadliskej úkon pro mě fakt… A ještě teď mám tiky v oku z toho, že jsem musela zmínit jenom jeden film a jednu knížku.)

5) Jaký žánr knih a filmů máš ráda a jaký naopak úplně nesnášíš? Nevim přesně, jestli se najde něco, co vyloženě nesnášim. Když se mi něco nelíbí, tak to nevyhledávám, ignoruju, snažim se to nevnímat a tak. Nevim proč, ale fakt mě dost iritujou takový ty americký romantický komedie a filmy se všema těma Disney hvězdama, ptž to holkám (neznám moc kluků, který by na to koukali) vštěpuje dost naivní představy o lásce a o životě vůbec – třeba, že láska na první pohled je vlastně jediná pravdivá a věčná láska a že první sex je děsně super jenom v případě, že máš okolo tři prdele čajových svíček a milióny růžovejch okvětních lístků atd atd. Takhle to v reálu prostě nefunguje. Život je primárně beztak jenom o žrádle, o sexu a o spaní. Sorry. Pak mě taky dost deptaj filmy a knížky, okolo kterých je brutální a zbytečný haló – nespočetněkrát se mi stalo, že mě daný filmy neuvěřitelně zklamaly. Jako promiňte mi to, ale kupříkladu hereckej výkon Kristen Stewart v Twilightu byl doopravdy žalostně katastrofální. Na Patizóna je pohled vždycky dobrej, ale u Kristen jediný, co mi z toho prvního dílu, kterej jedinej jsem z celý ságy viděla, utkvělo, byl ten její nablblej výraz, nesmyslný dialogy a permanentně pootevřená huba. To se radši podívejte na jiný filmy s ní, třeba Welcome to the Rileys, a s Patizónem třeba na Remember Me. Taky mě docela zklamal film TFIOS. Dlouho jsem se bránila tomu, abych se na něj podívala. Knížku jsem četla před dvěma lety v originále a naprosto jsem si jí zamilovala, ale u toho filmu mi ve výsledku neukápla ani slza (a to mi věřte, že jsem plačka největší – dost ráda vyhledávám filmy s dojemným dějem – My Sister’s Keeper, Now Is Good, …). Můj přístup je ale možná danej tim, že v mých očích TFIOS děsně klesnul a neuvěřitelně se mi zprotivil, ptž se po jeho uvedení do kin na wattpadu rozmohly povídky s obdobnou tematikou – a to podotýkám, že mi stačilo vidět název, nebylo třeba je ani číst, abych věděla, že je to vykradenej Green. Stejně jako tomu bylo u Odstínů, který si díky tomu všemu patrně ani nikdy nepřečtu, ptž to mám tak zhnusený, až to snad ani normální není. Nehledě na to, že nemám ráda submisivní ženský hrdinky trpící něčím, co připomíná Stockholmskej syndrom a o jejichž svéprávnosti by se v 99% všech případů dalo polemizovat. Nemám v takových příbězích žádnej interes, nechápu je, nebaví mě, ptž já taková nejsem a jednoduše se neumim do podobných chudinek vcítit.

U knih i filmů přednostně vyhledávám drama, romantický, psycho, mysteriózní, thriller, akční, sci-fi, horor (fakt ráda se bojim, spíš než krváky mám ráda takový ty lekačky a záhadný duchařiny – ne ale hovadiny jako Paranormal Activity, podobný blbosti, točený blairwitchovským stylem, mě nebaví), komedie, … Ohledně literatury taky dost vyhledávám poezii. Ve výsledku nepohrdnu ničim, když je to kvalitní. Což je taky celkem big deal. Miluju kvalitní britskej humor, skandinávskou mentalitu, japonskou propracovanost, americký béčkový akčňáky (takový ty starý/nový filmy se Stallonem, Schwarzenegger, Lundgrenem, Stathamem atp.), francouzskou nekompromisnost, českou jinakost atp. Dost často si hledám filmy podle soundtracků a podle hereckýho obsazení, nejvíc ale podle osvědčených režisérů. Takhle to dělám i s knížkama, i povídkama na wattpadu – když se mi osvědčí nějakej autor, mám tendenci zaměřit se na jeho tvorbu pořádně.

6) Co si myslíš, že může čtenáře na povídce upoutat a co ho naopak 100% odradí? To záleží na tom, jaký čtenáře máš na mysli. Myslim si, že se nedá s jistotou určit, že jedna konkrétní věc zaujme nebo odradí naprosto všechny. Vždycky je to o tom, co chce člověk najít. Některý čtenáře můžou na první pohled upoutat vysoký cifry u přečtení, votes a komentářů, jiný to může naopak odradit, jako třeba mě, a to přesně z toho důvodu, kterej uvádim vejš u filmů a knížek, okolo kterých je zbytečný haló. Mě osobně na první pohled dovede zaujmout například název a cover (i když jdu na blind do knihovny, vybírám knížky, u kterých se mi líbí obal a stručnej popisek). Na wattpadu si všímám spíš příběhů, který maj nízký statistiky a který píše někdo, o kom jsem ještě neslyšela (nebo naopak upřednostňuju povídky od autorů, který mě v minulosti uchvátili). Když mě u takových pak zaujme i popis příběhu a první věty, dost často je krocan v troubě a já se pustim do čtení naplno. Nějak neprahnu po originálním námětu – to je podle mě v dnešní době děsně těžký najít, spíš si všímám zpracování a stylu psaní, ptž je-li propracovaný a kvalitní, dovede dát i okoukaný zápletce pořádnej kus jedinečnosti a originality. Co mě zaručeně odradí, jsou stoprocentně pravopisný chyby a nesrovnalosti ve skloňování a ve formulacích. Mám averzi na příběhy, který začínají stylem „Ahoj, jmenuji se Claire Thomasová, je mi 14, pocházím z České republiky a za pár dní odjíždím se svojí nejlepší kámoškou na koncert svých největších idolů, …“, ptž v takovýchhle povídkách většinou během 6 dílů stihne dojít na lásku, sex, početí, svatbu, nevěru, porod a v nejlepším případě i k úmrtí hlavní hrdinky a následně i dlouholetýmu tesknění, v podobě stoprocentní věrnosti chuděrce nebožce Claire, a doživotnímu celibátu. Taky mě dovede nemile překvapit, když zjistim, že autor vůbec neví, o čem píše -  např. okolnosti nějakýho onemocnění atp. Zdráhám se příběhů, který mají 70+ kapitol, přijde mi to takový… Já nevim, vždycky si vzpomenu na pochybnou úroveň argentinských telenovel, a tak radši podobný povídky ihned zavírám. Člověk by měl vědět, kdy skončit, neustálý omílání totožných zápletek je o hovně. K čemu mám největší odpor, jsou autoři, který se neumí chovat, nemaj žádnou úctu ke svým čtenářům a který si vynucujou komentáře a hvězdičky tim, že si kladou nějaký ubohý a stupidní podmínky, viz. „Další kapitolu dostanete za 100 votes a 50 komentářů.“  Podobný lidi bych fakt střílela. Vůbec jejich mentalitu nechápu. A ani chápat nechci. Zoufalý fakt. Pak se taky docela podivuju nad tim, jak autoři mnohdy nakládaj s objektivní kritikou. Nechci to rozvádět do detailu, ale dost často mi nad některýma reakcema fakt zůstává rozum stát. Zbytečný.

Jinak, pokud můžu mluvit ze zkušenosti a z toho, co mi sem tam někdo třeba napíše, tak vim, že čtenáře dovedou odradit i příliš dlouhý kapitoly nebo taky neustálý napínání a odkládání určitých situací a scén, hehe. (Vsadim se, že se v tomhle vzhlídne mraky čtenářů BTFW, mua.)

7) Vadí ti něco na Wattpadu? Pokud ano, tak co?(Jak z pohledu uživatele, tak i z pohledu autora) Pfff… No. Jako člověku mi na wattpadu určitě vadí to, o čem tu mluvim celou dobu – spousta ohranejch a prvoplánovejch povídek, který vedou žebříčky wattpadových hitparád a zastiňujou tak všechny ty míň známý a mnohdy skutečně kvalitní/oroginální počiny neznámejch autorů. Pak mě neskutečně vytáčí všichni vykradači cizích nápadů bez špetky soudnosti či trochy úcty. Nejdřív to byla vlna upírů a vlkodlaků, pak záplava Stockholmskýho syndormu – submisivních asistentek a dominantních šéfů se sadistickýma sklonama, pak potopa rakovin a slov, který by mohly bejt „our always“ a teď všemu kraluje texting a série se sociálníma sítěma či psychickýma poruchama. Bože, jak mě tohle sere. Škoda mluvit. Asi mě deformuje moje vzdělání, proto to tak prožívám, ale… Nejenže o psychických poruchách maj zpravidla zájem psát zrovna lidi, který o nich ví naprostý hovno, ale když už si takovou povídku vezmou pod palec, nejsou ani schopný, si o daným problému řádně nastudovat tak, aby to bylo alespoň trochu autentický a realitě podobný. A tak jsou pak schizofrenii svým čtenářům schopný prezentovat jako stav rozdvojený osobnosti, což je největší kokotina ever – to ví dneska i teta Wikipedia – a to je, přátelé, už co říct. Hlavně, že se na 80% profilech všech takových autorů můžeš dočíst o tom, že by se psaním jednou chtěli živit. To už by se pak skutečně nedalo věřit ničemu. Jedem dál… Princip textování, SMS aj. teď najdeš v každý povídce, až mám normálně sto chutí, uplně to v BTFW vypustit. Jediný, co mě tak nějak utěšuje a čemu se směju je, že jsem s tim přišla ještě dávno před futuo, hehe. Ale to pomalu nikdo neví, žejo. Posledních pár dní taky pozoruju všechny ty sprosťáky, který od tebe, Hani, převzali nápad s těma rozhovorama, kterýma ses nechala inspirovat od zahraničích autorů. Najednou se s tim na CZ/SK wattpadu roztrhl pytel. Z toho bych upřímně srala maggi v kostkách jako. Všechno tohle okatý vykrádání vystihuje stádovitost a hloupost člověka jako takovýho. Proč bych měl používat vlastní fantazii zrovna k tomu, abych napsal něco svýho, když jí můžu ušetřit a namísto toho psát rozhovory s autorama nebo povídky založený na textingu, což už tu bylo tolikrát a čtenářům se to pořád líbí, takže bych s tim nepohořel? Což mě vlastně přivádí taky k tomu, že by asi bylo dobrý zamyslet se nad tim, kdo má chuť a vůli takový příběhy pořád číst… Ona totiž nebude chyba jenom v těch vykradačích. Vykradači by to bez podpory svých čtenářů ani nikdy nepsali.

Z pohledu autora mě asi ani nic podstatnýho nerozčiluje. Sem tam si u uploadování nový kapitoly řeknu, že je škoda, že nejde přiložit víc odkazů na písničky a především, že nejde vložit víc gifů a kupříkladu třeba i jen k určitým pasážím, ptž mnohdy fakt nemůžu vybrat ten nejvhodnější. (Když má na konci kapitoly např. proběhnout sex a já tam ten gif plácnu rovnou, všem bude od začátku jasný, co se stane, nebude překvápko a už se ani nikdo nebude soustředit na ten zbytek.) Taky mě občas zamrzí, když se mi u příběhů objeví nový čtenáři a nedaj o sobě vědět ani hvězdičkou a ani komentem. Víš, mám na mysli… Jakože ten nepoměr mezi přečteníma a hvězdičkama. Vidíš, že to čtou, ale nevidíš, co si o tom myslí. To je trochu skličující. Upřímně zastávám názor, že jsou ty přečtení dost zbytečná věc, ptž to vlastně zahrnuje i lidi, který kapitolu jenom rozkliknou a třeba jí ani nepřelouskaj – takhle jsou ty statistiky vlastně k ničemu. Mě by zkrátka jenom děsně zajímalo, kolik lidí moje povídky skutečně čte, a ta rozdílnost čísel u přečtení a u votes to jednoduše celkem dost znemožňuje no. Ale zas chápu, že je celkem otrava hvězdičkovat všechny přidaný díly jako idiot, haha.

Proti novýmu designu wattpadu, na kterej valná většina všech tak moc nadává, já ani nic nemám. Jenom je trošku škoda tý nepřehlednosti na profilu – např. že se zobrazuje jenom určitej počet přidanejch děl, že musíš scrollovat výčtem všech votes a komentů, který jsi k jiným povídkám dala, aby ses dostala ke svýmu „statusu“ a abys tak mohla odpovědět lidem, který na tebe reagovali a tak no. A pak tu taky postrádám ten přehled věnování, to bylo na tom starým wattpadu takový milý vidět vždycky. Jinak ani žádnou výtku ze strany uživatele nemám. Možná tak mě celkem serou ty neustálý výpadky v notifications a ty soustavný upgrady stran vývojářů, ale s tim nic neudělám, takže si tim nervy neničim.

8) Jaké jsou tvé oblíbené příběhy na Wattpadu? Já mám v knihovně třeba uložených celkem dost povídek, který mě něčím zaujaly. A když tenhle stav setrvává i dál a děj v nich mě pořád baví, putujou pak hodně rychle do reading listu „Tha Best“, kterej najdeš na mým profilu. Tam jsou mý nejoblíbenější. Jmenovitě je to z českých/slovenských rozhodopádně JFML od Chloe, Torn in Two od Chrissy, Go Hard a Men’s Games od Bašky, Desire to Be Loved od Kimy a HoransLolly, Hey Playboy od Lacey, oneshotka Sociopath od DreamingAdie, LITD a Life on the other side od Mišky a všechny povídky od Elis. Z těch cizojazyčných je to určitě Psychotic od weyhey_harry, texting série a deviantART od futuoharry a pak ještě Wattpad od CynicalCaroline. Já bohužel nemám moc času na čtení, vždycky se snažim prvotně psát, ale když už, tak zabloudim k těmhle povídkám. Jinak mě celkem zaujal námět 100% od BoRoses, ptž hláška „Takže kolik procent už podle tebe náš vztah má?“ „Promiň, ale my máme vztah?“ mě fakt brutálně rozštípala, hehe.

Pak jsou tu povídky, který mám rozečtený, ale trochu je nestíhám dočíst k aktuálním kapitolám, takže… Beating Heart od Dady je rozhodně počin, kterej si zaslouží širší pozornost. Pastor od Marti a Peti má určitě dost netradiční nápad a dokonce už maj i korektorku, proto taky doporučuju. Well, that’s funny od Mitchie a Chloe je taky poměrně zábavný. O Youtube od WonderfulUnicorn zatím uplně nevim, co si mám myslet, ale nevypadá to zle. Povídka Love, Harry od unionstyles vypadá docela zajímavě, ale zatím má jen prolog a první díl, takže na nějakej koherentní názor je dost brzo. A na závěr pro milovnice něžný roztomilý romantiky, krátkých dílů, svižnýho děje a Louise Tomlinsona bych mohla zmínit Ano šéfe?! od kexisek.

9)  Čteš spíš česko-slovenské knihy nebo anglické? Myslim, že z mý předešlý odpovědi je dost patrný, že čtu víc těch českých a slovenských. Je ale pravda, že mám zálusk na dost anglických povídek, takže fakt doufám, že si na ně do budoucna najdu víc času. Je to totiž děsně prima, člověk potrénuje jazyk, nezakrní a hlavně se naučí něco ze slangu a z toho, jak se daná řeč doopravdy užívá. Ve škole nás bohužel učí užívat jenom učebnicovej a předpisovej jazyk i gramatiku, zdvořilostní fráze atp., což v reálu zas tak uplně nepoužiješ, nepíšeš-li např. formální dopis.

10) Co ráda děláš? Tyjo. Dělám spousty věcí. Ale valnou většinu z nich bohužel jenom ve svý hlavě, haha. Chci tim říct, že mě hrozně snadno něco nadchne, ale stejně tak i omrzí. Existuje spousta věcí, který bych chtěla zkusit, ale pokulhává u mě realizace. Většinou to zkrachuje na tom, že jsem prostě moc líná, heh. Bungee a tandem budou muset počkat, muhehe. Baví mě umění ve všech formách a podobách. Aktivně i pasivně. Kromě psaní a čtení dost ráda kreslim, maluju a fotim. Od první třídy hraju na klavír, na střední jsem to dokonce měla jako jeden z hlavních předmětů, momentálně se dokonce poohlížim po nějakým levným nástroji, ptž hrát klavírní skladby na elektrický klávesy je jako souložit s kondomem – uspokojí tě to, ale bez toho je to prostě lepší, haha. (Tvl, doufám, že nemáte v plánu, brát si ze mě zrovna v tomhle příklad, muhehe.) Už odmala mám slabost pro koně, takže se od nějakých 10/11 let aktivně věnuju jezdectví a vůbec ošetřovatelství a trénování koní, ale i mladých jezdců. Hrozně ráda se bavim a zábavu hledám prakticky ve všem. Jsem milovník dobrý společnosti, chutnýho jídla, piva a whiskey a kvalitní hudby – ráda trávim čas se svýma sourozencema (a s rodinou celkově) a kámošema, rádi chodíme na pivo do pochybných putyk, jezdíme na klubový koncerty nekomerčních kapel našich kamarádů, ale i na velký hudební festivaly (nejen po ČR, ale i do zahraničí). V průběhu roku společně děláme různý akce – housepárty na Silvestra, na Čarodky atp., stejně tak ale rádi zasednem s shishou někam ven na kopec a debatujem o všem nemožným, popř. hrajem nějaký stolní hry (Scotland Yard, Černý historky a Activity rulez!). Jsou ale i dny, kdy jsem nejradši sama se sebou, proto pak moc ráda chodim do čajoven a malých kavárniček nebo prostě jenom relaxuju doma. Většinu času trávim poslechem nějaký hudby nebo hledáním nový hudby. Když je příležitost, koukám na filmy a sleduju svoje oblíbený seriály – všechno v originálním znění, z dabingu mi naskakuje kopřivka na prdeli (vyjma Simpsonů, Harryho Pottera a filmů s Funesem). Sem tam mám náladu na vaření. Občas s kamarádkou zajedu na bikram jógu nebo na plavečák. V zimě nejradši lyžuju (snowparky jsou moje gusto) a bruslim. Ráda jsem chodila do školy, takže taky doufám, že se v červnu konečně dostanu na navazující, ptž bych ráda studovala něco, co mě baví.

11) Máš na Wattpadu nějaké cíle? Na wattpad jsem nepřišla s žádným cílem a momentálně asi ani nic, co by se dalo označit jako cíl, nemám. Žít a užít. Což pro mě v praxi na wattpadu znamená to, že bych zkrátka ráda z týhletý podivuhodný etapy svýho života vytřískala maximum – chci se tu především bavit a taky se svým přičiněním zasadit o pobavení ostatních. Myslim si, že se mi to daří, tudíž… Mým cílem je tak setrvat alespoň do tý doby, než všechny svoje rozepsaný povídky dotáhnu do konce. Což je vlastně to hlavní, co bych tu ráda dokázala – dokončit načatý věci (já mám s tim tahem na bránu totiž dost velkej problém i v běžným životě). A jak to se mnou bude pak? To nevim ani já. A dost možná ani hvězdy.

12)BTFW. Podle mě je jeden z nejoriginálnějších příběhů na Č-S Wattpad scéně. Kdy se ti v hlavě usadila představa, že bych něco takového mohla napsat? Přišlo to jen tak náhodou? Nebo si nad tím přemýšlela delší dobu? Ach! Upřímně ti děkuju a pokorně se klanim. Neuvěřitelně mě těší a moc si vážím toho, že BTFW vidíš v takovýmhle světle.

Popravdě řečeno… BTFW původně vzniklo na můj osobní protest a jako jakási moje vzpoura vůči povídkám, který udávaly tehdejší trendy. Vzniklo v době, kdy jsem opětovně reinkarnovala Last Strike – je to povídka vážná, řeší se v ní existenciální otázky, má prostě celkem těžko stravitelnej námět. Tehdy mě hrozně mrzelo, že lidi nedoceňujou tu hloubku, kterou to má a namísto toho radši čtou povídky s předvídatelným dějem, v kterých je největším problémem to, že je hlavní hrdinka sexuálně posedlá svým dominantním šéfem apod. Bylo to všude. Nahý těla. Penisy. Vagíny. Klitoris. Koule. Sex s poutama. Sex na stole. Sex na kuchyňský lince. Sex na pračce. Sex na veřejných záchodcích. Sex ve sprše. Sex ve výtahu. Blow job. Sex, sex, sex. Everywhere. A já si řekla, že udělám takovej experiment. Rozhodla jsem se, že budu psát něco prvoplánovýho naprosto jednoduchým způsobem, že to bude plný nahých těl, penisů, sexu a vulgarismů. Žádná hloubka, obyčejná povídka. (Dodnes má pro mě BTFW pracovní název „sračka“, heh. Míša ví.) Potřebovala jsem zápletku, líbila se mi vize toho, že by hlavní postavy byli sousedi, navíc jsem tehdy četla jednu knížku (v který to bylo podobně a fungovalo to skvěle). Bylo třeba vymyslet postavy – Harold byl jasnej hned, jako o tatérovi/malíři jsem o něm chtěla psát už dávno, charakter sukničkáře a vzdělanýho člena garážový kapely se specifickým smyslem pro humor a s egem, sahajícím až za hranice galaxie, mi k němu zkrátka neuvěřitelně sedí. A Reilly (aka Marine Vacth) byla v podstatě taky hned jasná – sebevědomá koordinátorka umělecko-realizační francouzský agentury s doktorátem z psychologie, se zálibou v nezávazným sexu, tetování, vulgárním humoru, s přitepleným kámošem za prdelí a netradičním koníčkem v pole dance. To byl veškerej koncept, kterej jsem měla. Celý BTFW bylo asi až do 6. dílu čirá a nefalšovaná improvizace (což musim uznat, že je kurevsky poznat, ty počáteční díly stojí za hovno). Původně mělo bejt BTFW krátkou a pro mě ne nijak významnou záležitostí, v který měla bejt jenom nahota a sex ve všech formách. Ale postupem času jsem k příběhu nějak přilnula a hlavně ho díky čtenářům začala brát tak nějak vážně. Moje prvotní revolta a vzpoura se překlenula v to, že jsem do povídky začala vkládat maximum. Psala jsem dál to, co mě napadlo, ale už s naprosto jinačím záměrem. Nakonec se z toho všeho vyrojila zápletka, jakou to má teď. Přišlo to úplně samo a nečekaně a já to vlastně už jenom rozvíjim tim, že si zhruba plánuju, co by se jakej den mohlo stát. Ve výsledku to ale u mě ohledně plánování vždycky vypadá tak, že se to posere, tudíž vlastně každej díl obsahuje jenom minimum toho, co v něm mělo bejt ve chvíli, kdy jsem ho začínala psát. Což jenom skvěle vystihuje to, že celej koncept BTFW a jeho vzniku taky nakonec dopadl uplně jinak, než bylo primárně záměrem. Haha.

13) Je v něčem 'Chobotnička' stejná jako ty? Nebo je tvůj úplný opak? Heh. Občas přemejšlim nad tim, jestli jsem víc Chobotnička nebo spíš Joel. Reilly má ze mě doopravdy hodně. Možná i víc, než jsem ochotná si připustit. A určitě víc, než bych chtěla prozradit. Ale tak už to s psaním chodí, člověk do svých příběhů projektuje hodně ze svýho života, ať už vlastní charakter, osobní zkušenosti, či povahy lidí, který poznal, nebo zážitky svých blízkých.

14)  Myslela sis, že bude BTFW tak čtenou povídkou? Tvl. To ani náhodou! Hlavně jsem s nim začínala na jednom blogu, z jistých důvodů pak jen na vlastním blogu a nakonec – kvůli vlastní pohodlnosti – jenom tady. A celkově jakože… Vůbec bych nečekala, že se pod nějakou mojí povídkou někdy objeví tolik ohlasů, reakcí a zpětný vazby. Doteď jsem z toho vyplesklá jak Dory, když konečně našla Nema. Hah. Ne, vážně. Hrozně si toho cenim, nevim, jak je možný, že se BTFW (i jiný moje povídky) dostali do povědomí tolika lidí. Je to neskutečně povzbudivý a já si toho moc vážim a tak. Jenom mě trochu děsí to, o čem se zmiňuju o pár otázek zpátky. Sama vim, jak a proč smýšlim o povídkách, který maj podobně vysoký statistiky, proto se docela obávám, že ho ty cifry paradoxně devalvujou, že zkrátka i BTFW postupně upadá a stává se středoproudým mainstreamem. To by mě doopravdy mrzelo. Na druhou stranu (teď to možná bude znít namyšleně, ale na to sere Bílej tesák), pokud to tak není a BTFW si pořád drží tu laťku, kterou v mých očích ještě nedávno mělo, pak jsem nesmírně poctěná tim, že takový kvantum lidí čte něco, co má kvalitu – když už ne námětem a dějem, tak alespoň zpracováním, ptž jestli si dávám na něčem kurva záležet, pak rozhodně na stylu a formě.

15) Píšeš hodně dlouhé kapitoly. Klobouk dolů, protože já sama bych asi nic tak dlouhého nedokázala napsat :) Kolik času ti zabere napsat jednu kapitolu? Klobouk nahoru, Hančí, neni v tom žádná věda – jak už jsem zmiňovala, říkám o sobě, že jsem grafoman a že ráda zahlcuju. Pro mě jsou ty dlouhý kapitoly vlastně prostorem pro to, abych se pořádně vykecala. Mám toho v hlavě vždycky hrozně moc. Kolikrát se mi nedaří useknout dialogy ve správný chvíli (u SMS je to ještě horší), taky jsem děsnej detailista, tudíž se kolikrát zaseknu u popisu nějaký scény nebo tak, takže většinou ani nemrknu a kapitola má najednou 5K slov. Kromě toho je píšu tak dlouhý i proto, že se mi příčí a odrazujou mě povídky, který maj třeba ke stovce kapitol, což už jsem tu uváděla. Prostě nechci, aby BTFW jednou mělo mraky dílů a zároveň děj o hovně, to patří do telenovely a ne do něčeho, co se tu snažim vytvořit. Na to mám tu povídku až moc ráda.

Jednotlivý kapitoly píšu fakt dlouho. O to je to horší, když vim, co do nich napsat. Celkem paradox, co? Hrozně dlouho mi trvá, než se rozepíšu (další důvod, proč jsou díly tak dlouhý) a než se do děje ponořim naplno. Navíc, když člověk nemá náladu, nebo když se nachází ve fakt nevhodným rozpoložení, nenapíše jednoduše nic. Dřív se mi kapitoly psaly mnohem snáz, už jenom proto, jsem měla víc času, nemusela jsem vydělávat peníze, nebyla jsem unavená z práce atp. Měla jsem míň starostí a hlavně to pro mě byl skvělej ventil ke studiu – psát místo bakalářky díl k BTFW byla neuvěřitelná anarchie a zároveň vzpruha, hehe. Z veškerý tý odborný literatury se mi kolikrát převracel žaludek, takže trocha špásování s Motýlkem bylo přesně to, co jsem potřebovala. Taky dřív v ději nebylo tolik smyček a zákrutů, na který bych si musela dávat bacha. Teď je jich tam fakt hodně, tim spíš, když to má takovou zápletku. Musim bejt dost ostražitá a dávat si pozor, aby všechno sedělo, abych někde nevyzradila něco, co by se mi do budoucna nemuselo hodit, abych sama na sebe neušila nějakou botu a tak. Dřív mi stačily třeba dva nebo tři dny a kapitola byla na světě – první den jsem jí během 6 hodin napsala, druhej den v průběhu 3 hodin něco připsala a doladila a třetí den za hoďku opravila a potunila maličkosti. Poslední dobou se mi ale stává, že píšu třeba 4 hodiny v kuse a beztak ze sebe nejsem schopná dostat nic kloudnýho, nic, co bych se nestyděla zveřejnit. Momentálně se třeba už asi 10 dní trápim s 28. kapitolou. Potřebuju, aby byla perfektní! Mám trochu tvůrčí krizi, ale nejsem z toho nějak extra rozhozená. Ono to přijde. Tudíž… Když mám čas a chuť, píšu alespoň po kouskách, jednou z toho něco vzejít musí, říkám si. Když chuť není, musí jít můj soucit a starost o nedočkavý ale královsky trpělivý čtenáře stranou, ptž v takovým případě bych jim nebyla schopná podat to, na co jsou ode mě zvyklý. A to si zkrátka ode mě po tom všem, co pro mě dělaj a co pro mě znamenaj, nezaslouží. Navíc, já bych nikdy neuploadovala něco, s čím bych sama nebyla spokojená, na to mám až moc velký ego.

16) Dělá ti problém psát části, kde jsou erotické scény? Hehe. Vůbec! Teda… V minulosti mi to problém nedělalo, měla jsem jednu takovou krátkou povídku, kde jsem je dost detailně popisovala v průběhu třeba 4 kapitol, hah. A ta moje oneshotka Ecstasy je v podstatě jenom o erotičnu. Tohle je něco, v čem si myslim, že jsem celkem dobrá. Na erotický scény jsem děsně kritická v cizích povídkách, a o to víc v těch svých. Hrozně mě rozčiluje, když někdo necitlivě zachází se slovníkem. Zastávám názor, že na sexuální a erotický scény musí spisovatel používat daleko jinačí formu a mód psaní, než na scény ostatní. Je to uplně o něčem jiným. Čtenář z toho musí mít maximální prožitek, měl by to zažívat s postavou – nehledě na osobu, v který je povídka psaná – neměl by se podle mě pozastavovat nad slovama, který autor užil, a proč je užil. To se dost často stává mně, když někdo popisuje sex nebo jiný erotický chvilky fakt nevhodně a nepatřičně. „Nasedla jsem na jeho tepající úd a…“ (To je tak neosobní popis něčeho tak intimního, že mám skoro pocit, jako bych s hrdinkou nasedala na řadicí páku v jejím autě.), „Jeho pták naběhl horkou krví…“ (Jako by mohl naběhnout ledovým čajem, tvl, navíc – „pták“?! Jako vážně?!). Z toho bych kvetla. Člověk na to musí mít speciálně vyvinutej nebo alespoň vycvičenej cit. Psát takovýhle scény podle mě vůbec není prdel. A právě proto si já na nich dávám kurevsky záležet a fakt si s nima dost hraju. Nevim, jestli je umim psát, ale alespoň se nečervenám, když je po sobě čtu, nebo se neděsim toho, že to po mně někdo bude číst.

17) Použila jsi někdy v povídce něco ze svého života? Určitě. A nejednou. Vlastně to dělám neustále. Ať už přímo nebo nepřímo. Všechny moje povídky jsou nějakou reakcí na můj život. Short story INTOO vychází z mýho dlouholetýho zájmu o obor psychologie. Oneshotka Stick Me in My Heart je přepis mýho snu (v kterým ale samozřejmě nefiguroval Harry). My Mistakes Were Made for You je o lidských chybách a o uvědomění. Forgetting, která na ní navazuje, upozorňuje na to, že nikdy není zavinění jednostranný a že nikdy není pozdě na to, převzít za svý chyby odpovědnost, a že de facto nikdy není na nic pozdě – což, myslim si, popisuje situaci, s kterou se určitě už každej setkal. Network Identity je o rizicích a úskalích bezkontaktní komunikace, která v dnešní době vládne světu a se kterou se snad setkal každej mladej člověk. Ecstasy je jenom čirým ztvárněním některých mých zvrácených představ, okořeněných špetkou vlastní zkušenosti. V Until The Last Strike of My Heart řešim celospolečenskej problém, kterej by díky lidský roztažnosti a rozežranosti jednou klidně nastat mohl a kterýho se upřímně děsim. No a BTFW? Ta obsahuje tolik konkrétních, mírně přikrášlených, situací a především dialogů a hlášek z mýho života, že by se celá ta povídka možná i dala považovat za nějakou mojí nepřímou autobiografii. Haha.

18) Byl nějaký komentář, nad kterým ses zasmála? Rozhodně byl! A ne jenom jeden. Je jich fakt hodně. Ohledně BTFW by se dalo říct, že se směju prakticky u všech. Nebylo by ode mě férový vybírat jen jeden. Navíc bych to ani nedokázala. Lidi, který komentujou BTFW jsou tak moc pozitivní a tak moc ukecaný, až je to neskutečně roztomilý. Vždycky se hrozně moc bavim nad komentářema, v kterých maj lidi potřebu komentovat děj a v kterých vyjadřujou názory na chování určitejch postav. Je vidět, že jim povídka není lhostejná a že maj k příběhu i hrdinům nějakej vztah. Pak mě děsně baví komentáře, kde čtenáři odtajňujou svoje představy, svoje zvrácený teorie a vize ohledně příběhu do budoucna. Komentáře, v kterých čtenáři mluví i o sobě a třeba o tom, co v průběhu čtení zažívali, co si mysleli a tak, jsou taky děsně milý – kolikrát se v nich vidim, ptž některý svý pocity popisujou přesně tak, jak jsem je kupříkladu zažívala já, když jsem daný pasáže psala. Hrozně mě baví zápal, s jakým některý vypráví o experimentování na poli šlechtění novýho živočišnýho druhu (Chobotýlků) a tak vůbec. Je to prostě jedna velká sranda. A tak to má bejt.

19) Myslíš si, že se věk autora podepisuje hodně na jeho tvorbě? Uf. Tohle je perfektní otázka! Hele… Já myslim, že ani ne. Mám totiž ve svý knihovně třeba i díla holek zhruba svýho věku, kterým bych ale podle toho, jak a co píšou, tipla například daleko nižší věk, než jiným holkám, který píšou doopravdy zrale a vyspěle a je jim třeba 15. Když si například přečteš Sociopatha od DreamingAdie, zaručeně ti padne brada. Podruhý ti padne dokonce až na zem, když po zvědavým nakouknutí na její profil zjistíš, že je jí jenom 13 let. Stejně tak jsem nejednou narazila na povídky, u který jsem si řekla „Co to kurva je?! Kolik tý holce vůbec je?!“, a když jsem se pak podívala, že je jí třeba 22, padla mi brada na zem možná tak proto, že bych nečekala, že někdo v jejím věku bude psát zrovna tohle a zrovna takovýmhle způsobem a slovníkem. Tohle podle mě doopravdy klame a nedá se tvrdit, že když je mně dvaadvacet, že budu psát zaručeně líp než nějaká sedmnáctka. Nevim přesně, čim je to daný, ale myslim si, že to zas jenom opisuje normální život. Věk je jenom číslo – vždycky záleží na tom, na kolik se cejtíš. Kromě vlastní „vypsanosti“, autorských zkušeností a zájmu, záleží taky na psychický zralosti a na mentálním nastavení každýho z nás, a to je podle mě něco, co nemá s věkem vůbec nic společnýho. Každej vyspíváme a vyvíjíme se odlišně jak způsobem, tak rychlostí. Jsou lidi, který mohli pro nějakou okolnost v určitým věku zastydnout, jsou ale i lidi, který z určitých důvodů naopak mohli vyspět předčasně a rychle. Tudíž… Ne. Myslim si, že majoritně věk autora na jeho tvorbu vliv nemá. Vim o spoustě mladších autorek, který píšou minimálně srovnatelně se mnou.

20) Co je tvým snem? Tvl. Zas jenom jeden? Néé. Budu trochu alibista… Mým největším snem je splnit si všechny svý dílčí, drobný sny, abych tím jednou postupně naplnila všechny ty velký. Víš, třeba… Dát si snídani pod Eiffelovkou, zaplavat si s kosatkama v severovýchodním Pacifiku, rozbít si hubu při surfování na novozélandský pláži, zajít si na psychoterapii a zbavit se fobie z pavouků, abych se konečně mohla podívat do Sydney, jet na Island jenom s ruksakem a vidět polární záři, navštívit Skandinávii, poznat jejich fjordy a přírodu vůbec, zajít s klukama na hokejovej zápas v některým z kanadských měst, ještě jednou navštívit Londýn a po svejch projít celou Británii a … A tak.

Kdybych se ale měla zamyslet nad něčim hlubším, asi bych si přála, zůstat po celej život hlavně sama sebou, abych si tim zachovala vlastní integritu. Chtěla bych se v co největší míře chovat podle vlastního přesvědčení a bejt za každých okolností taková, abych se sebou, svým jednáním, chováním a výrokama mohla bejt spokojená a mohla se za to mít ráda. Ptž jedině člověk, kterej má rád sám sebe, má rád i ostatní.

21) Poslední otázka...Vzkaz či rada pro ostatní autory z Wattpadu? Předně, Hančí, bych chtěla poděkovat tobě za celej tenhle rozhovor. Opravdu si vážim toho, žes mě oslovila. Moc ráda jsem se nad všema tvýma otázkama zamyslela. Doufám, že ti, kvůli mý neschopnosti vyjadřovat se stručně, neklesne sledovanost, hehe. Chtěla bych ti popřát, ať ti tenhle projekt zvesela šlape dál ve stejným duchu, děláš to poctivě a dobře a já věřim, že nadšený čtenáři to dovedou patřičně ocenit. Taky ti upřímně přeju, aby se našlo co nejmíň všech těch vykradačů, kterých je na wattpadu posledních pár dní jak nasráno a který maj najednou nutkavou potřebu, to tu zahlcovat minimálně třema rozhovorama denně. Hlavně to ber s nadhledem, pro lidi je celkem často dost náročný používat vlastní mozek, věř mi. Směj se!

Heh. Čau všichni!
No, kromě toho, že vám srdečně gratuluju, že jste se prokousali až sem, za což se vám klanim až na zem, ptž já bych na to dost možná neměla nervy, bych vám taky moc ráda popřála hodně zdaru, fantazie, tvůrčí nálady a pozitivní energie.

Autorům: Vyhýbejte se ohraným knižním/filmovým tématům a vykrádání cizích nápadů, po čase je to nejenže nuda, ale taky celkem otrava. Hledejte neotřelý náměty, nebojte se experimentovat a zkoušet nový věci. Když už není zbytí, pokuste se psát květnatým jazykem, pište bohatý souvětí namísto strohých vět, a dejte si záležet na formě, stylu a zpracování. Snažte se psát hlavně sami pro sebe, pro svý uspokojení a pro vlastní zábavu. Když už se do něčeho pustíte, dělejte to naplno a snažte se ze sebe dostat absolutní maximum. Přijímejte objektivní kritiku tak, jak k vám přichází, hlavně s otevřenou náručí, a pokuste se, si z ní vzít jen to nejlepší + važte si odvahy, se kterou vám jí dotyčnej človíček psal. Naslouchejte svým čtenářům, chovejte se k nim s úctou a patřičným respektem, ptž bez nich a jejich zpětný vazby by spousta z nás skončila ještě dřív, než by vůbec stihla začít. Nenuťte se do psaní, když máte krizi, ptž z toho nikdy nemůže vzejít nic dobrýho. Odpočívejte, pořádně relaxujte a hodně čtěte, abyste si neustále rozšiřovali slovní zásobu pro vlastní tvorbu.

Čtenářům: Čtěte dál příběhy svých oblíbených autorů a aktivně je podporujte – hvězdičky, komenty, doporučování svým kamarádům. Pokuste se zvednout úroveň CZ/SK wattpadu tím, že začnete hledat a propagovat kvalitní povídky. Nebojte se číst neznámý příběhy od ne uplně profláklých spisovatelů. Hledejte neokoukaný nápady a vyvarujte se čtení laciných, předvídatelných a prvoplánových příběhů. Buďte nadále aktivní a hlavně vyjadřujte svý názory, autoři potřebujou vaší zpětnou vazbu, aby se díky ní mohli zlepšovat a posouvat dál.

Drahé Chobotničky, Motýlci a moji čtenáři vůbec,
moc ráda bych vám tímto způsobem vyjádřila nevýslovný díky za to, že tu se mnou pořád jste, že jste u mých povídek neustále tak moc aktivní (ať už hvězdičkama nebo sáhodlouhýma komentama), že mě tak vytrvale podporujete a že jste tak velkorysý a trpělivý a nešikanujete mě za to, že díly k BTFW přidávám tak prasácky, jak je u mě zvykem. Moc se vám za to omlouvám.
Já vim. Vy víte. A to nám stačí.
Vydržte čekat, slibuju, že se vám to vyplatí!

S nevýslovnou láskou, vesmírnou úctou a hlubokou pokorou,
vaše Sid.