1. Jaký žánr tě v poslední době nejvíce zaujmul, proč sis ho oblíbila?

S žánrem to je u mě poněkud komplikované, co se týče fanfikcí. U nich ve většině případů volím sci-fi nebo fantasy (popřípadě cokoli, co má nápad a dobrou gramatiku/pravopis), u tištěné literatury pak dávám přednost knihám s námětem druhé světové války nebo autobiografická díla (obzvláště pak ta psaná lidmi, kterým se povedlo utéct ze Severní Koreje), pak taky detektivní a hororové příběhy (kupříkladu nedám dopustit na Obraz Doriana Graye), ráda si však přečtu i poezii (obzvláště tu z Kunderovy tvorby). Ale kdybych to měla zaobalit do jednoho žánru, pravděpodobně by vyhrály válečné příběhy - těch jsem měla k dispozici mnoho především jako povinnou četbu jak na střední škole, tak na univerzitě, a upřímně mi hodně přirostly k srdci, takže je vyhledávám i dobrovolně :)

2. Doporučila by si nějaký váleční příběh, který se ti skutečně hodně líbil? Pokud ano, co sis na něm oblíbila nejvíce?

Když se na to teď koukám, říkám si, že mé označení "válečné" asi není úplně vhodné, zní to jako bych četla příběhy z fronty, což je nepřesné. Jsou to vesměs příběhy obyčejných lidí z koncentračních táborů, co mě zaujalo nejvíce. Přečetla jsem toho víc, nejspíš nedokážu určit, který příběh se mi líbil nejvíc, nicméně si pamatuju ten úplně první, který jsem četla ještě jako dítě. Jmenovalo se to Ozvěny (od autorky Danielle Steel), tehdy mi mohlo být takových třináct, možná čtrnáct, ještě než jsem nastoupila na střední, a vím, že to donesla moje máma z knihovny a mě zaujal název, tak jsem se pustila do čtení a knížku jsem úplně hltala. Bylo to o židovské dívce, která se zamilovala do francouzského (tuším) důstojníka - když si to teď zpětně vybavuji, bylo to vlastně klišé stylu Romea a Julie, kdy jejich rodiny byly proti jejich vztahu. Nicméně se okolo toho točila jen první část knížky, další byla už o odvážení židů do koncentračních táborů, snaha schovat a zachránit své děti (poloviční Židy) a o životu v některých táborech. V podstatě to byl můj první kontakt s těmito příběhy a nejspíš i to dopomohlo tomu, že jsem později nebrala povinnou četbu ve škole za povinnost, ale za relax. Myslím, že právě v tom tkví má oblíbenost této knížky - že byla ta první, kterou jsem na toto téma přečetla, a že mi k příběhům z válečného období v podstatě vytvořila vztah, který se mě drží doteď :) A jestli bych ho doporučila? Určitě ano, především mladším čtenářům (možná spíš čtenářkám), protože není tak... drastická, řekla bych, navíc je tam ze začátku klasická romance, která by mnoho mladších slečen určitě zaujala, načež by je příběh vtáhl i do těch temnějších vod života, aniž by je to odradilo od dočtení. Alespoň podle mého názoru :)

3. Po čem by si na druhou stranu zase něco nesáhla, co nemáš skutečně moc v oblibě?

Romantika. Co se týče tištěné literatury, definitivně romantika. Jsem silně neromantický typ, který naprosto pozbývá jakéhokoli citu pro lásku na první pohled a podobné nesmysly. Vadí mi to a nečtu to, protože mi takové knihy vůbec nic nedávají a spíš mě odpuzují. Stejně tak příliš nevyhledávám - vlastně bych řekla, že vůbec - takové ty teenegerské knížky po vzoru Twillight, kde je slečna, která si myslí, jak je nevýrazná a ošklivá, a pak se o ni popere celá nadpřirozená komunita v okruhu čtyř galaxií. Pokud jde o povídky na wattpadu, vesměs tedy fanficke, které píšu a sama je čtu: Tady v této komunitě jsou dva tábory - jeden, kterému přijde odporné párovat idoly mezi sebou a "dělat z nich gaye", a ten druhý, kterému přijde odporné párovat idoly s fanynkou. Patřím k tomu druhému. Naprosto nesnesu povídky, v nichž autorka do příběhu vloží fanynku, která "je jiná a doopravdy ho miluje" nebo postavu slečny, která "vůbec netuší, co jsou zač a náhodně se dostala do jejich společnosti". Nemám to ráda a nečtu to, přijde mi to doslova nechutné. Aby nedošlo k nedorozumění - nevadí mi hetero povídky. Nevadí mi, když mají hlavu a patu, nevadilo by mi přečíst si povídku na hetero pár idol+idol nebo idol+normální holka, ale obávám se, že neexistuje žádná taková, která by byla dobrá dějově i gramaticky/pravopisně aspoň ucházející. Taky nesnáším pořád se rozrůstající trend "texting" (nebo spíš sexting) povídek, ze kterých se mi dělá vyloženě špatně, nemusím povídky s omegaverse/ABO tématikou, nemusím ani hybridí povídky. Téma samotné mi na těchto povídkách nevadí, nicméně je píší ve většině případů slečny, kterým pravděpodobně buď ještě nebylo ani 15, nebo trpí nějakou psychickou poruchou. Opět - pokud náhodou naleznu povídku, která je na toto téma a dává smysl, přečtu si ji velice ráda. Co tedy nepřečtu ani v případě, kdy by povídka byla sebekvalitnější, jsou povídky s daddy kinkem. Jakmile to slovo zahlédnu v povídce, jde povídka okamžitě do koše. Bez milosti.

4. Vzpomeneš si, jak a kdy si začala psát a pokud ti to dalo do života něco nového, nečekaného?

Začala jsem psát někdy ve třinácti letech, byly to vesměs povídky na fandom Naruto a hodně originálních příběhů. Bylo to spíš jen pro zábavu, než aby mi to něco dávalo, v podstatě jsem psala jen proto, že psalo hodně mladých lidí, kteří sledovali anime, a bylo to jednoduše v kurzu. Chtěla jsem to zkusit, tak jsem si založila první blog a začala tyto povídky vydávat. Nutno podotknout, že byly otřesné. Až o nějakou dobu jsem se náhodou dostala ke k-popu, který mě úplně pohltil, a až když jsem pak začala psát povídky na k-pop fandom, vytvořila jsem si k psaní celkově silnější pouto. Myslím, že to bylo právě proto, že jsem začala psát povídky na reálně existující osoby, ke kterým mám nějaký ten vztah, a začalo se mi protivit, že bych měla jejich charaktery ničit něčím nekvalitním a bezduchým. Začala jsem se učit, jak psát správně gramaticky i pravopisně, začala jsem víc přemýšlet nad chováním postav, začala jsem pracovat s jejich psychologií. Myslím, že to je asi to "nového a nečekaného", co mi psaní dalo - lásku ke k-popu, díky němuž jsem si vytvořila i lásku k českému jazyku a obojí se mě drží už dobrých deset let :)

5. Co máš na anime ráda a co tě naopak dosti štve? Je to vlastně vůbec něco, nebo na něm máš ráda úplně všechno?

Tohle je pěkně zákeřná otázka :D Vlastně ani nevím, jak začít nebo jak formulovat odpověď tak, aby dávala smysl. Ale zkusím to. Myslím si, že je opravdu hodně málo filmových, seriálových nebo knižních děl, která by poukazovala na základní lidské hodnoty tolik, jako právě různá anime díla. Mnoho lidí má za to, že anime jsou nesmyslné pohádky, které dětem akorát tak oblbují mozky. Mnoho lidí zase odsuzuje anime, aniž by tomu dalo vůbec nějakou šanci, protože je pro ně důležitější první dojem a předsudky. Jako ostatně u všeho. Myslím si, že anime nabízí až příliš odlišný pohled na svět, než jaký je lidem pohodlný. V anime se strašně moc poukazuje na lidské hodnoty, na přátelství, lásku, obětování sebe sama, poukazuje na to, jaký by mohl člověk být, kdyby se oprostil od sobectví a touhy po moci. Poukazuje na to, jaký člověk je, když se od těchto věcí neoprostí. Poukazuje na to, kolik lidskosti vlastně člověku chybí a nakolik zrůdný dokáže být. Jistě, tato témata najdeme v mnoha filmech nebo pohádkách, ale upřímně, je jen málo takových filmů/seriálů, které by na tohle poukazovaly do takové hloubky, jako to dělají anime příběhy. Myslím, že Japonci hodně spoléhají na emoce a jsou schopni z člověka vymáčknout naprosto všechny. A to teď už myslím všeobecně, ne jen v anime, ale i v hraných filmech/seriálech. Kdybych měla mluvit o tom, co mě na anime štve, asi nic nenajdu - anime seriálů je neskutečné množství a hodně z nich jsou opravdu jen "blbosti", popřípadě jsou to příběhy, které mě ničím nezaujmou nebo se mi nelíbí. Taková anime prostě nekoukám, tudíž nemám důvod k tomu, aby mě na nich cokoli štvalo vzhledem k tomu, že je prostě nevyhledávám :) Kdybych přeci jen měla něco vytknout, pokud jde o anime, která mají nad 200 epizod, tvůrci mají často tendence odklánět se od hlavního děje, a to je občas dosti frustrující zážitek :)

6. Co máš na příbězích nejraději, že se odprostíš od reality? Kdyby si měla napsat, který příběh či typ čtení by sis nepřečetla, co by to bylo a případně proč zrovna on?

Na příbězích mám nejraději ty možnosti, které poskytují. Ať už jde o povídky na wattpadu nebo o knihy, filmy, seriály - miluju to, jak si víc lidí umí pohrát se stejným tématem (protože originalita neexistuje, všechno jsou jen kopie) a zpracovat ho do dechberoucího příběhu :) Jak už jsem řekla, nemusím romantické věci. Taky mi vadí, když je povídka primárně jen o sexu a děj se tam mihne jen tak jako aby se neřeklo. Nemám ráda nepropracované charaktery a nemám ráda, pokud jde poznat, že autor psaní nemyslí vážně a má to jen pro zábavu, kdy si jen myslí, jak moc své postavy miluje a jak moc se do nich umí vcítit, ale ve výsledku je celé dílo chladné a bez emoce. Takové příběhy většinou nečtu. Taky nemám ráda nechutnosti, jako například když se dvě postavy údajně hluboce milují, ale jakmile dojde na sex, mění se v pornoherce s odpornými hláškami typu: "Dám ti své mlíčko." Prostě ne. Takové čtení absolutně nezvládám. Mám ráda, když se postavy chovají tak, jak by se chovat měly, ne jako schizorfenní a psychicky labilní jedinci :) Nemám ráda povídky, v nichž se objevuje příliš psychického nátlaku, v podstatě psychické znásilnění, řekla bych. Rozhodně bych nečetla nic zoofilního a jen těžko bych překousla něco pedofilního. Je toho vskutku hodně, co bych nepřečetla a co číst odmítám, dá se říct, že je podstatně méně toho, co jsem schopna číst, nikoli naopak :)

7. Myslíš si, že je nějaká věc, myšlenka či daná postava, kterou by si ještě nedokázala napsat? Pokud ano, proč si myslíš, že tomu tak je?

Upřímně si myslím, že každý autor, pokud si dá na tom opravdu záležet (dohledá si informace, nastuduje si vše potřebné a pořádně a pečlivě příběh sepíše), dokáže napsat úplně cokoli, pokud psát umí (gramatika, pravopis, slovní zásoba, schopnost napsat příběh čtivě...). Takže - myslím si, že kdybych se na dané téma nebo psychologii postavy dost připravila a nastudovala si všechen potřebný materiál, dokázala bych sepsat jakýkoli příběh, otázkou však je, zda by ho někdo četl, zda by jednoduše zaujal. Je hodně témat a hodně různých postav, které bych teď ještě nenapsala, a to čistě z toho důvodu, že o tom nic nevím. Dále je tady ale taky skutečnost, zda bych na takové téma nebo takovou postavu psát chtěla. Protože je strašně moc témat nebo postav, o jakých psát nechci a odmítám, i když vím, že bych to třeba napsat uměla. Nicméně pokud jde o takové konkrétní příklady, hodně dlouho jsem nebyla schopna psát fanfikci na některé reálné osoby z fandomu, kterému se věnuji, a to čistě proto, že jejich psychologie mi byla dlouho natolik skrytá, že jsem si netroufala zasahovat do jejich přirozeného charakteru :)

8. Všimla jsem si, že máš na svém profilu příběh Chiméra, který mně upřímně zaujal, hlavně kvůli tomu, že již popisek začíná slovy: ,,V Tokyu řádí masový vrah." V poslední době jsem si skutečně hodně oblíbila detektivní příběhy či seriály, kde se pomalu dozvídáme, jak to tedy vlastně bylo. Jak tě vlastně příběh napadl, vzpomeneš si na ten první moment, kdy sis pověděla, že by si svůj nápad chtěla dále rozvíjet, dále o něm psát? Píšeš v příběhu i z pohledu vraha? Pokud ano, jak se při sepisování cítíš, je to pro tebe těžké se vcítit do pocitů někoho, kdo zabil mnoho lidí?

Ono to vlastně nemá s detektivním příběhem nic společného :) Myslím, že bych to pojmenovala spíš jako "psychologický fantasy horor/thriller". Je to v podstatě fanfikce poskládaná ze dvou fandomů - Tokyo Ghoul (anime) a BTS (korejská klučičí skupina), jak už je zmíněno v anotaci :) V úvodu, který je pak zveřejněný místo první kapitoly, vysvětluji, jak jsem k nápadu přišla :) Pokud by tě zajímalo, co zapříčinilo mé rozhodnutí, je to tohle video:

Jde v podstatě o takový menší experiment, kdy se snažím psát o něčem "špatném" z pohledu někoho, kdo je naopak až příliš hodný a kdo nemá na výběr a musí dělat špatné věci, aby přežil. Jak je zmíněno v anotaci, povídka je hodně psychologická (alespoň se o to snažím), tudíž děj nemá nijak výrazný spád, spíš se zabývá myšlenkami hlavních postav a tím, jak se vyrovnávají s problémem, který je postihl. Co se týče otázky ohledně masového vraha - ne, z jeho pohledu nepíšu, jelikož onen "masový vrah" v povídce nehraje žádnou konkrétní roli, byl pouze spouštěčem děje. Nicméně z pohledu "vraha" se tam několik scén vyskytuje a musím říct, že to vůbec není jednoduché psát, proto mi jednotlivé kapitoly zaberou klidně několik týdnů, než to dotáhnu do zveřejnitelné podoby :)

9. Co by si napsala o své osobě, co na sobě ráda máš a co zase naopak ne?

Řekla bych, že na své povaze mám i nemám ráda jedno a totéž. Mám charakterové rysy, díky kterým mě lidé buď milují nebo nenávidí - nic mezi tím. Myslím si, že mé vlastnosti jsou dvousečná zbraň, dokáží jak pomoct, tak ublížit. Nejvýraznější je u mě asi schopnost odhadnout lidi. Pak upřednostnění ostatních před sebou, což mě dost často dostává do problémů :D Jinak jsem dost sarkastická, což jde asi poznat z některých mých "povídek" (Z deníku velmi nešťastného protagonisty), mám černý (až morbidní) smysl pro humor a v určitých ohledech dost silný žaludek :D

10. Myslíš si, že je důležité, aby se člověk uměl pochválit, aby si uměl povědět, že se mu nyní daná věc povedla? Pokud ano, dokážeš se ty sama pochválit, povzbudit se, nebo ti to dělá skutečně velké problémy?

Myslím, že je to důležité a že každý člověk by se měl umět pochválit a uznat sám sebe. Člověk by se neměl podceňovat, především by se však neměl přeceňovat - a to zejména tady na wattpadu dělá opravdu hodně autorů a abych byla upřímná - je to nechutné. Co se týče sebekritiky, jsem dost racionálně uvažující člověk v tomto ohledu. Dokážu určit, kde jsou mé hranice, i to, jestli ty hranice ještě lze překonat. V současnosti jsem sama se sebou spokojena, myslím si, že mé psaní je na dostatečné úrovni na to, abych svá díla mohla zveřejňovat na internetu, zatím se ale necítím na to, abych se třeba pokoušela o knihu nebo něco podobného. Vím ale, že v budoucnu to určitě zkusím, až se vypracuji na takovou úroveň, abych mohla nějaké své dílo odeslat do nakladatelství s čistým svědomím :)

11. Měl by se mít člověk rád, uznat, že udělal něco špatně? Myslíš si, že si to dokážeš uvědomit?

Člověk by se měl mít samozřejmě rád a vidět svou vlastní hodnotu, bez toho prostě nemůže plnohodnotně žít. Pokud člověk udělá chybu, měl by si tu chybu samozřejmě uvědomit. Pokud si to neuvědomuje, je s ním něco velmi špatně. A pokud si tu chybu uvědomí, měl by ji akceptovat, uznat, že ji opravdu udělal a popřípadě se za ni omluvit nebo se pokusit ji napravit. Chyby dělám často a nedělá mi problém uznat, že jsem je udělala, nedělá mi ani problém omluvit se za ně :)

12. Jaké vlastnosti svým postavám přidáváš, jak se vlastně rozhoduješ, jakou vlastnost či poselství bude daná postava v příběhu vlastnit? Musíš to cítit, že se přesně tato vlastnost k postavě hodí, jak to dokážeš určit? Je pro tebe velmi těžké vymýšlet určité postavy, jejich vlastnosti, jak vlastně vypadají, jejich minulost, nebo se ti to píše a vymýšlí dobře, nemáš s tím žádné potíže?

O tomhle já příliš nerozhoduji. Jelikož píšu fanfikce na k-pop a pracuji už s existujícími charaktery, má jediná snaha spočívá v tom, abych se zvládla co nejpřesněji trefit do jejich povahy a vykreslit je co nejvěrohodněji. Pokud si vymyslím příběh, vždy hledám mezi k-pop idoly ty, kteří nejvíc charakterově zapadají do děje, který mám připravený. Snažím se vždy držet základních povahových rysů, které mají, a nedělat v příbězích rozhodnutí, o kterých vím, že oni by nikdy neudělali. A pokud už ano, snažím se ta rozhodnutí vždycky co nejlogičtěji odůvodnit a přizpůsobit okolnosti tak, aby bylo to rozhodnutí v souladu s charakterem postavy. Aktuálně jsem ale v jedné připravované fanfikci použila dva originální charaktery, které jsem musela vytvořit sama, a abych řekla pravdu, nepřišlo mi to nijak odlišné - možná dokonce snadnější, než se držet už existujícího charakteru reálného člověka. Tyto dvě originální postavy mi doslova vykvetly před očima i s celým jejich životním příběhem a začaly existovat tak rychle, že jsem se nestačila divit. Takže myslím, že s tímto potíže nemám, především díky tomu, že moje fantazie nezná nejspíš nezná hranic a v hlavě dokážu vytvořit v podstatě cokoli. Pořád se mi však lépe pracuje s již existujícími lidmi, protože si tím cvičím své empatické vlohy a pozorovací vlastnosti, což mě neskutečně baví. A když pak čte mé povídky někdo, kdo ty k-pop idoly zná, a řekne mi, že jsem je vykreslila naprosto přesně, mám z toho druhé Vánoce :D

13. Myslíš si, že je velmi důležité, aby se určitá postava lišila od té druhé? Jak to děláš ty, aby se každá postava lišila od té druhé, aby nebyli stejné nebo velmi podobné? Snažíš se postavy rozlišit vzhledově či povahově?

Myslím, že je hodně důležité, aby se od sebe postavy odlišovaly. Každý člověk je něčím jiný, má jiný slovník, jiná gesta, jinou mentalitu. Pokud se každá postava chová stejně, tak se snad ani nedá mluvit o tom, že je v povídce víc postav, protože to je pak jen jedna naklonovaná postava. Já to dělám tak, že pozorně sleduji idoly, o kterých píšu, a snažím se všímat si gest nebo způsobu mluvy, jejich vztahů mezi sebou, co mají rádi, co nesnáší, jací jsou vůči jiným/cizím lidem, a tak podobně. Vzhledově je odlišovat nemusím, o to se postarají samotné postavy, jelikož jsou podle reálné předlohy, a s povahou je to stejné - do povídek používám co nejvěrohodnější skutečnou předlohu, takže i tam se to tvoří samo :)

14. Co pro tebe znamená psaní, útěk z reality, nebo se pouze snažíš zapomenout na věci a činy, na které nerada vzpomínáš? Přidáváš do svého psaní také myšlenky či vzpomínky, které se ti staly, nebo se jimi necháváš inspirovat? Dokážeš si představit, že by si již nikdy nemohla psát, nikdy již nevymyslet žádnou povídku?

Psaní pro mě jednoduše znamená součást mého života. Je to má osobní terapie, která dost dobře nahrazuje psychologa. Můžu tam napsat všechno, co si doopravdy myslím, a předat to tak do světa. Zda si to přečte jeden člověk nebo tisíc, na tom už nezáleží, pro mě je důležité to, že jsem to napsala. :) Ano, v mých povídkách je hodně vzpomínek, nespočet osobních zkušeností, kterými se inspiruji a které dělají mé povídky, troufám si říct, reálnější a ve výsledku dokáží čtenáře nějakým způsobem zasáhnout a zanechat dojem. Ne, nedokážu si představit, že bych nemohla psát. Myslím, že v době, kdy nebudu moct psát, budu jednoduše mrtvá. :D

15. Jak se snažíš vyřešit to, když se ti psaní znechutí či jednoduše již velmi dlouho nemáš žádnou motivaci ani nápad, jak a proč zase začít psát? Co ti nejvíce pomohlo, jestli si někdy takovou situaci zažila?

To je jednoduché. Nepíšu. Obvykle zakotvím u nějakého seriálu nebo doramatu, popřípadě se začnu věnovat kreslení nebo grafice, popřípadě jiné činnosti, která mě mimo psaní baví, a jednoduše si počkám. Psaní je moje součást, takže se nebojím o to, že by se mi znechutilo trvale nebo že by nepřišla žádná motivace. Mám dny, kdy na psaní nesáhnu, protože nevím, jak začít, nechce se mi, jsem příliš unavená. A pak jsou dny, kdy přijdu a za posezení napíšu 10K slov "s prstem v nose", jak se říká. :D Psaní je sice moje součást, ale není to jediná činnost, která mě baví a naplňuje, takže to dokážu střídat. Když nemůžu psát, kreslím a sleduju u toho seriál. Když se mi nechce psát, dělám grafiku, když se mi nechce nic z toho, lehnu si do postele s knihou nebo disney pohádkami. Psaní si mě nakonec vždycky najde samo. :)

16. Je nějaká hmatatelná či pouze ta myšlenková věc, jež se ti ve světě nezamlouvá? Jakým způsobem by si ji vyřešila, kdyby si na to měla postavení a peníze? Na druhou stranu je pravda, že mnoho věcí se postavením ani penězmi vyřešit nedá.

Abych byla upřímná, ve světě se mi nejvíc nezamlouvá právě postavení a peníze, takže se tím dostávám do trochu komplikované situace. :D Kdybych měla postavení a peníze? Nevím. Postavení a peníze dokáží změnit charakter k nepoznání, takže nemyslím, že bych mohla říct, jak bych co řešila. :) Pravdou je, že čím víc člověk má, tím víc toho chce, a tím víc je lakomý a tím méně je ochotný starat se o ostatní. Ráda bych řekla, že bych taková nebyla. Nemůžu, lhala bych. Lžou všichni, kdo to říkají. Takže zpátky k první otázce - měním odpověď. Ve světě se mi nezamlouvají lidé. :)

17. Na jaké místo by si se nejraději podívala, ať už skutečně existuje, nebo je pouze ve tvé hlavě? Co by si na daném místě chtěla zažít? Kdyby sis mohla pouze jeden předmět z onoho místa odnést, jaký by to byl a proč zrovna on?

Na místě, které jsem chtěla vidět nejvíc, už jsem byla. A přestože jsem si z něj přitáhla kufr o 15 kilo těžší, než byl, když jsem jela tam, myslím, že nejdůležitější věc, kterou bych si odtud vzala, i kdybych se vrátila s prázdnýma rukama, jsou vzpomínky. A pokud by to už nutně muselo být opravdu hmotné, tak palubní lístek jako vzpomínku, že jsem tam opravdu byla. Nicméně se na to místo vrátím, protože je tam ještě strašně moc věcí, které bych chtěla zažít. :D

18. Jaká je tvoje oblíbená země, proč jí máš ráda? Zasadila si do daného místa jeden z tvých příběhů, nebo se ti to ještě nikdy nikam nehodilo?

Moje oblíbená země je Jižní Korea (a ostatní asijské země), a jelikož píšu fanfikce na k-pop, převážná většina těchto povídek se odehrává právě v Koreji, takže ano, zasazuji povídky pravidelně do mé oblíbené země. :) A důvodů, proč mám tuto zemi ráda, je mnoho. Jiná kultura, jiné zvyky, jiní lidé. Celkově mám jejich mentalitu raději než tu naši, přestože se s mnoha jejich přesvědčeními neshoduji. Je to jiný svět, který je o hodně vyspělejší než ten náš a člověk má pocit, že se ocitl několik desetiletí v budoucnosti, když tam přijde. :)

19. Jaký máš názor na fancikce, které jsou psaní na této aplikaci? Sama jsi autorkou fanfikcí, proto by mě zajímalo, jaký názor máš na zpochybňování a opovrhování tímto žánrem?

Myslím si, že opovrhovat tímto žánrem je naprosto zbytečné a neopodstatněné, protože špatných fanfikcí je stejné množství jako špatných originálních příběhů a v obou případech je jen maličká hrstka kvalitních. V mých očích jsou autoři originálních příběhů, kteří zpochybňují fanfikce, jen obyčejní pokrytci, protože v "jejich řadách" je tisíckrát víc povídek, které jsou slušně řečeno úplně k ničemu. Fanfikce je pořád jen jeden z "žánrů", které se na wattpadu objevují, tudíž je opravdu hloupé "útočit" jen na fanfikce. Každý by si měl prvně zamést před svým prahem, jak se říká. :)

20. Jaký názor máš na sexuální scény v příbězích? Přidáváš je do svých povídek, či si s nimi nejsi jistá? Myslíš si, že jsou v knihách důležité či s nimi občas autor pouze zaplňuje prázdné místo v příběhu?

Podle mě jsou sexuální scénky v pořádku, pokud se to s nimi nepřehání a pokud tam mají své místo a význam. Ve většině povídek je však sexuální scénka naprosto nelogická, naprosto nevhodná a je patrné, že je tam jen proto, že autor chtěl prostě popsat sex bez ohledu na to, jestli se to hodí nebo ne. Hodně často jsou pak příběhy založené jenom na sexu nebo explicitních sexuálních scénkách, což by se podle mě vůbec nemělo nazývat povídkou nebo příběhem. :) Navíc je tu ta skutečnost, že většina autorek, které o sexu píší, to ani neumějí pořádně napsat, takže to je úplně nečitelné, a ve většině případů to čtou jen mladičké slečny pod 14 let, které si pak myslí, že to tak vážně funguje, a píší to taky - a taky to dělají úplně špatně. :D

21. Jsi raději, když autor barvitě popíše, že se spolu dvě postavy vyspaly či je ti příjemnější pouhé naznačení?

Podrobně popsaný sex nečtu a tyto pasáže přeskakuju, protože, jak jsem napsala v předešlé odpovědi, autoři na wattpadu to psát neumějí, a proto mě to nebaví číst. To, že někdo napíše dopodrobna sexuální scénku, neznamená, že je dobrá. Bohužel většina autorů si to myslí. Jen jeden nebo dva autoři to zvládnou napsat tak dobře, abych to přečetla, jinak nemám zájem a spíš se spokojím s náznakem. Ten je stejně často mnohem působivější než psané porno.

22. Jsou nějaké náznaky či věty, kvůli kterým by sis příběh nepřečetla, ať by se ti kniha líbila sebevíc? Co na příběhu hodnotíš jako první, dokáže tě od daného díla, které nalezneš a zalíbí se ti popisek, odradit rozmazaná obálka, kde je pouze fotografie a nadpis?

Od jakékoli knihy na wattpadu mě odradí špatný pravopis. Jakmile je v prvním odstavci povídky víc než jedna chyba, knihu zavřu. Čárky a přímá řeč jsou největší kámen úrazu, když je špatně tohle, v převážné většině případů okamžitě odcházím. Nečtu daddy porno, nečtu hybridí ani mafiánské povídky, nečtu omegaverse, crossdressing ani littlespace. Tyto povídky jdou stejně ruku v ruce s naprosto otřesným pravopisem, píšou je děti a taky je děti čtou. Takže nic pro mě.

23. Čím by si se na jeden den stala, kdyby si měla takovou možnost - knihou, která by ostatní lidi vzdělávala a pomáhala jim, sochou, kolem které by lidé procházeli a dívali se na ni, domem, který by prožíval události dané rodiny a bylo by o ně pečováno, či stromem, který rostl a chřadnul v lese, kde bylo ticho a klid? Jakou věcí by si se stala, proč zrovna ní?

Jsem introvert, takže ten strom zní jako velice pohodlné řešení, se kterým bych se docela ztotožnila. Navíc - z toho stromu by ve výsledku mohla být i ta kniha, že ano, a to taky není úplně k zahození. :)

24. Jak si svět představuješ za padesát let, jak si myslíš, že bude vypadat a jak se budou chovat lidé na planetě? Chtěla by si v takovém světě žít či raději ne?

No... za padesát let už budu ve věku, kdy už lidé umírají, takže bych svou situaci za padesát let vůbec neřešila, jelikož možná ani nebudu naživu. Ale zase - taková důchodkyně v létajícím autě, to by bylo parádní sci-fi... :D

25. Já jsem upřímně ráda, že za padesát let možná nebudu žít, protože bych nechtěla vědět, jak bude svět vypadat. Jak se ti líbil rozhovor, jak by si jej zhodnotila?

Ono žít v dnešním světě stejně není výhra, žejo. :D Rozhovor byl moc fajn. Některé otázky mi daly zabrat a musela jsem se nad nimi hodně zamyslet, na jiné se mi naopak odpovídalo hodně snadno. :D Celkově to bylo příjemné zpestření posledních měsíců a rozhodně jsem se u něj nenudila. :D