1. Co by si o sobě na začátek napsala, jak by si nás lépe seznámila se svojí osobou?

Zdravím a děkuji za možnost účastnit se těchto rozhovorů. :)
Jak bych vás seznámila se svou osobou? To je dost těžká otázka. Jsem člověk mnoha tváří a ne každá by vám mohla být příjemná. Na jednu stranu jsem empatická a velmi vnímavá osoba, na stranu druhou vás zasypu tak sarkastickými poznámkami, až budete přemýšlet, jestli to myslím vážně nebo budete potřebovat nějaký speciální slovník na překlad. Nezřídka se kvůli tomu na mě vykašlali lidé, kteří mi byli blízcí. Ale jsem, jaká jsem a po jednadvaceti letech života jsem sama se sebou spokojená, i když vím, že mám své chyby. Pracuji na nich, ale nikdy je nevychytám všechny, nikdy nebudu ta ideální bytost jako z příručky. To nebudeme nikdo. Dokázala jsem ale vykopat tu potřebnou míru sebelásky a můžu tak úspěšně pokračovat v životě. I tak ale ráda uteču do svého světa psaní, kde se můžu pořádně vyřádit a dělat to, co mě opravdu baví. Spřádat nitky osudů svých hrdinů je totiž velká zábava, i když je to pořád jen samé utrpení a bolest. :D

2. Jakou postavu ze svého příběhu sis v poslední době oblíbila snad úplně nejvíce a co se ti na ní tolik líbí?

To je další náročná otázka, pro mě ve smyslu, že mám dvě takové postavy a jednu z nich nemůžu jmenovat, protože se objeví až v dalším příběhu. :D Ale dobře, když budu mluvit o svých současných, tak je to jednoznačně Ben. Je to člověk, který je chudák sám mezi bandou upírů, má prořízlou pusu a už to je dost dobrý důvod, proč by měl umřít jako první. :D Udržet ho naživu bude pořádný oříšek. Ale mám ho ráda především proto, že je to zkrátka člověk. Vnáší do příběhu podstatný lidský faktor a ukazuje, že i člověk může být prospěšný, přestože se kolem něj pohybují samé nemrtvé bytosti s nadlidskou silou. Možná to tak nevypadá, ale jeho přítomnost je pro jeho upířího kamaráda hodně podstatná, je pro něj takovou kotvou, proč se ještě nezbláznit. Dalo by se říci, že si od něj půjčuje trochu jeho lidskosti. Ben je také velká kotva pro mě, abych se z toho zástupu upírů nezbláznila, protože řady těchto nočních predátorů se pro druhý díl značně rozšíří a já někoho lidského zkrátka potřebuji už jen pro zachování vlastního zdravého rozumu. :D A hodně pro mě znamená i to, že díky Benovi mohu ukázat, jak dokáže být člověk prospěšný. I když máte pět set let a jste první svého druhu, nezvládnete všechno. Někdy potřebujete pomoc a ne jen tak ledajakou. I tomu nejsilnějšímu dokáže pomoci někdo malý a nepatrný, na první pohled slabý. Teď mi dochází, že je to jakási metafora bajky o lvu a myšce. :D Kam jsem se to dopracovala?

3. Jak tě napadlo to, že by si jeden ze svých příběhů mohla psát o upírech? Co se tě na nich upřímně nejvíce zaujalo?

Jak mě to napadlo? To už je pro mé čtenáře celkem oklepaný příběh. :D Napadlo mě to úplně spontánně, nebyl v tom žádný záměr. Každý nápad ke mně přijde stylem odpáleného baseballového míčku. Jednou večer jsem věšela prádlo a najednou mě to trklo. Co kdyby někdo napsal příběh o Drákulovi v moderní době? A jelikož co si sám nenapíšeš, to ani nemáš, prohrála jsem bitvu se svou vůlí a začala psát. Mám-li být stoprocentně upřímná, nezaujalo mě na nich nic konkrétního. Vlastně to spíše bylo něco jako zloba a smutek, protože upír je postava původem z hororu, nabízí nepřeberné množství možností, jak v čtenáři vyvolat strach, ale v dnešní moderní době se z těchto nočních predátorů staly přecitlivělé třasořitky, které naprosto zabily svůj potenciál. Zcela pokrytecky byla mým prvotním hnacím motorem touha navrátit těmto bestiím s lidskou tváří jejich původní, jak bych to řekla, duši. Dneska od upírů každý čeká zamilovaný příběh na bázi vegetariánů nebo sluníčkových typů (doslova – moderní upír prostě umí chodit na slunci), ale já jim chtěla vrátit jejich původní mytologii. Noční ulici, násilné vraždy, instinkty lovce, nebezpečí slunce a všechno ostatní s tím spojené. A kde jinde začít, než u toho nejznámějšího a také u toho prvního upíra na světě?

4. Co máš na psaní nejraději, co by si řádila na jakési pomyslné první místo?

Na psaní mám ráda hodně věcí, ale myslím, že bych všechno mohla shrnout do jednoho slova: svoboda. Každý autor má svůj osobitý styl a myšlení a podle toho píše. Takže mohu v podstatě dělat to, co se mi zlíbí. Podsouvám do příběhu různé detaily, provádím jednotlivé postavy skrze krizové situace, rozvíjím jejich charakter a myšlení, připravuji jim a čtenářům nejrůznější překvapení. Vyhrávám si s jejich psychikou, vracím se do minulosti...je toho strašně moc a já mám úplnou svobodu v tom, co udělám. Je to můj svět a mé plány. Nikdo mi do toho nemluví, nikdo nemá právo po mně chtít, abych to napsala jinak, aby se to stalo jinak. A přesně to na tom mám ráda. Tu svobodu. I přes svá vlastní pravidla mohu v příběhu dělat, co chci. Samozřejmě, jako všechno, i toto má své meze, ale je zkrátka jen a jen na mně, co se stane, kdo s kým bude, kdo přežije a kdo zemře, kdo koho nesnáší apod. Prsty mi mohou svobodně létat po klávesnici a všem může být jedno, co se napíše. Protože já vím, že tak, jak se to napsalo, tak je to správné a jinak to nemůže být. Ani přes nějaké možné protesty.

5. Je něco, co by si nikdy nedokázala napsat, není ti to příjemné?

To je záludná otázka. Mám to trochu rozvrstvené. V rámci situací si myslím, že jsem docela flexibilní a dokážu napsat všechno, co potřebuji. A i když je třeba publikum citlivější a normálně by se bez toho obešlo, já to tam stejně napíšu, protože ta daná kapitola a celý příběh se bez toho zkrátka neobejde. Takže v různorodých scénách nemám žádný problém. Menší zádrhel nastává, co se žánrů týče. Jsem nerada svazována, takže se mi velmi špatně píší příběhy, které jsou zařaditelné jednoznačně do určitého žánru, jako je třeba fantasy. Psát čistokrevné fantasy je pro mě stále docela utrpení, i když jsem si v něm našla svou linku, která vyhovuje mému stylu a námětům příběhů. Ale je to těžké, protože je to pro mě příliš jednoznačné. Osobně preferuji kombinování prvků, což výrazně praktikuji u Draculy. Je to směska detektivky, hororu, thrilleru, romance, historického románu a kdo ví, co všechno by se tam dalo ještě najít. Zkrátka si ráda hraji s jednotlivými prvky a kombinuji je. Takže jedna linka je vedena jako pátrání po vrahovi, druhá zachází do historie skrze flashbacky, třetí pojednává o nesmrtelnosti lidské duše, další je zase čistá upírovka. Je to mix všeho a přesně to mi také vyhovuje. Zároveň bych asi nedokázala napsat žádnou teen fikci. Prostředí střední školy a pubertální postavy mě doslova vytáčí. Nejsem sice žádná ostřílená čtyřicátnice, ale vžít se do náctiletých hrdinů je pro mě obtížné a...Víte co? Nalijme si čistého vína. Není to pro mě těžké. Dokážu se vžít do mladistvého. Ale je mi to setsakramentsky nepříjemné. Málem bych si i urvala hlavu, než abych musela přemýšlet jako středoškolačka zamilovaná do největšího mača na škole. Dobře, o tom bych asi ani nepsala. Dokázala bych napsat teen fikci, ale vyhýbám se tomu, protože mentální vyspělost takových postav je ještě na začátku dlouhé životní cesty a já bych se asi v takových myšlenkách utopila. Preferuji starší a vyzrálejší postavy. Tímto ovšem na nikoho neútočím, nic nekritizuji, je to jen můj osobní postoj. Tak jako je mi proti srsti focení a zpívání, stejně je mi proti srsti tvorba náctiletých postav a není to útok proti nikomu.

6. Vzpomeneš si, jak si se k psaní dostala, při jaké příležitosti?

Ach, vzpomenu a naprosto přesně. Taková moje malá životní story. :D Já vlastně nepíšu nijak závratně dlouho, jsou to právě dva roky. Nu a začínala jsem v podstatě dost nevinně – začala jsem hrát RPG hru, kterou stvořila sestřenka spolu s dalšími adminy. Vytvořila jsem si postavu a ve skutečnosti mě to hodně bavilo. Psát všechny ty myšlenky, ty nástěnky, co dělá, jaký je, tvořit mu charakter a minulostí udávat jeho přítomnost. Záhy nato jsem začala psát reporty z misí (bylo to RPG na bázi Agentů SHIELDu) a ty se všem líbily. Posléze jsem začala psát prakticky všechny články na web a velmi mne těšilo, že to bylo něco, na co se všichni hráči těšili. Ale všechno hezké jednou končí a skončila také tato hra. A já si připadala celkem ztracená, protože se svou postavou jsem navázala silný vztah, leccos jsem se od něj přiučila a díky němu jsem se také leccos naučila. Zní to divně, já vím, běžně to jen tak někdo nepochopí, ale byla jsem s tou postavou hodně svázaná. Vážně jsem netušila, co si bez něj počnu. Až mi sestřenka navrhla, že bych mohla sepsat jeho život. Odmítla jsem s tím, že až takhle psát neumím, ale stejně mi to nedalo spát, protože ta myšlenka být zase s mou postavou byla až příliš lákavá. Zkusila jsem to, poslala sestřence, ta se do toho zamilovala a nabídla mi možnost publikovat veřejně na Wattpadu. A tak jsem tady. Od reportů až k nějaké biografii a nakonec až do krvavého Rumunska. :D

7. Dokážeš si vše, co napíšeš představit, nebo ti dlouhou dobu trvá, než si představíš, jak by mohla daná situace vypadat?

Moje psaní funguje prakticky na bázi natáčení filmu, takže představit si to všechno mi nedělá nejmenší problém, což je často kamenem úrazu pro spaní. :D Každá scéna se mi v hlavě přehrává jako film, takže vidím každou postavu, všechny kulisy kolem, vidím gesta a mimiku hrdinů, doslova každičký detail. Při samotném psaní či plánování dalších dějových linek je to obrovská výhoda, v noci, kdy bych ráda spala, je to naopak překážka. Přestože bývám ze školy a z práce vyčerpaná a můžu se uzívat, zkrátka neusnu, protože mozek mi funguje na plné obrátky a přehrává mi všechny budoucí scény do příběhu. Je to tak živé, jako kdybych vážně sledovala film. Momentálně se s tím potýkám zase a je to sice na jednu stranu krásné, na druhou ubíjející, protože se mi v hlavě přehrává volné pokračování Draculy a já jen brečím, proč dělám tohle, když se mám soustředit na rozepsaný díl. :D

8. Je ti příjemnější psaní v první osobě či třetí, na jakou si si více zvykla?

Začínala jsem psát v první osobě, dokonce v přítomném čase, což byla pro mě osobně asi ta největší chyba ve světě psaní. Přítomný čas je pro mě vážně naprosto příšerný a první osoba...Co si budeme povídat, začínala jsem, cvičila se, teprve jsem svůj styl hledala. Brzy mi ale bylo jasné, že takhle to nepůjde. Přesedlala jsem na třetí osobu a už píšu jenom takto. Mám díky tomu širší záběr. Leckdo tvrdí, že třetí osoba je moc svazující, pro mě je to naopak největší svoboda. Záleží na tom, jak to autor uchopí. Já mám díky tomu možnost nahlédnout do hlav všech postav, přelévat to, jak přesně potřebuji a rozkládat hrdiny prakticky na úplné mikro částice. Rozpitvávám je do toho nejmenšího detailu a ráda v tom hledám různé kličky, jak říct všechno, ale v podstatě jen velmi málo, aby to mělo kýžený efekt teprve v budoucnu. Navíc se mohu zaměřit na všechny postavy. První osoba, pokud jde tedy jen o pohled jedné postavy, dokáže pitvat jen sama sebe a u ostatních postav se jen domnívat, co si myslí, co udělají. Já ve třetí osobě můžu mučit úplně všechny a úplně bez rozdílu. Navíc mi nahlédnutí do hlav všech přítomných nabízí mnohem větší prostor pro pořádný emoční zásah – ždímám emoce i ze čtenářů. Preferuji tedy už jen třetí osobu. Dá se s ní krásně pracovat a pro mé potřeby je také nejvíce vyhovující.

9. Kdyby ses mohla na jeden jediný den přesunout do nějaké prostředí ze svého příběhu, jaké by to bylo a proč zrovna ono?

Jednoznačně Brašov. Zamilovala jsem si ho díky jeho malebnému historickému jádru, díky jeho historii i okolní přírodě. Psaním takového příběhu, jako je Dracula, jsem si vytvořila prakticky závislost na Rumunsku a jednou bych se tam moc ráda podívala. Měla jsem tu možnost, ale vzhledem k tomu, že v lednu nebude teplota kolem Karpat zrovna příjemná, rozhodla jsem se ještě vytrvat. Takže doufám, že se do Rumunska, speciálně poté právě do Brašova, podívám v létě. Bylo by skvělé procházet si místa, která jsem popisovala, kam jsem zasadila jednotlivé scény. Třeba náměstí v historickém centru města. Stát tam a vidět to místo, kde se poprvé setkali dva upíři z jiné pokrevní linie? To je jako splněný sen! Rumunsko možná není nejrozvinutější zemí, ale pro mě má své kouzlo. Na mnoha místech se tam čas zastavil a to mě přitahuje. Na východě to funguje jinak, než za západu. Ráda bych se přiblížila i tomuto proudu. Z té země se stala moje srdcová záležitost.

10. Jaký příběh či jaké téma by sis nikdy nepřečetla?

Dobře, tady lítají snad ty nejsložitější otázky na světě. :D Co bych si nikdy nepřečetla? Mám pocit, že když jsem přečetla Twilight, nic horšího už nepřijde. Nemůžu říct, že bych si něco nepřečetla, protože jsem dosti zvědavý člověk a vždycky nakouknu. Nejde ani tak o námět, jako spíše o styl autora, klidně odložím i knihu s tématem, které mi sedí, ale když mi nesedne vyprávěcí styl, nic s tím zkrátka neudělám. I ty náměty, které nejsou mým šálkem čaje, si aspoň z malinké části přečtu. A i když mám náměty, kterým se obloukem vyhýbám, v pubertě jsem třeba nějaké takové přečetla. Takže asi nemám vyloženě nic, co bych nepřečetla. Často mívám problém s uctívanými příběhy. Prostě když je nějaký extra boom a všude tu knížku potkávám, každý mi říká, že si ji zkrátka musím přečíst, vytvořím si k ní averzi. Jakmile se objeví něco, po čem se přelije obrovská vlna celosvětového nadšení, já se automaticky stavím proti proudu a nic se mnou nehne. Takže jestli chcete, abych si něco nepřečetla, doporučujte mi to, nejlépe se slovy, že si to MUSÍM přečíst. To mě spolehlivě odradí. :D Ale to je zase něco jiného. Přečetla jsem v každém žánru většinu námětů, hodně se jich opakuje. Nemůžu říct, že bych si něco vyloženě nepřečetla. I když vím, že se mi to nebude líbit, jsem dost dobrý sebevrah – zvědavost mě stejně nakonec přiměje. Asi vždycky očekávám nějaký zázrak, že by to ohrané téma už mohlo být konečně zpracováno zajímavě. Zatím mi to nikdy nevyšlo. Ale ještě mám nějaké ty roky na čtení před sebou. :D

11. Jaký názor máš na příběhy, kde převládají sexuální scény? Myslíš si, že mohou být dobře napsané?

Zase těžká otázka. Nejsem si úplně jistá. Není to něco, co bych vyhledávala – nejde ovšem o to téma, jako spíše o zpracování. Je to přemrštělé, neuvěřitelné, naprosto nereálné. A to nyní mluvím o tištěných knihách. Zrovna nedávno jsem s přítelem prohlížela katalog NeoLuxoru, otočila jsem stránku a jako první, čeho si tam člověk všiml, byla obálka s chlapem do půl těla, nápisem Alfa samec a já nebo tak nějak a prosím, velmi překvapivě, kategorie erotické romány. Málem jsem praštila hlavou o palubní desku auta. Kór po přečtení anotace. Sexuální scény nejsou problém. Je to běžná součást života. Smrt, násilí, psychické problémy, sex – to všechno je nedílná součást naší existence a nejde to popřít a předstírat, že to neexistuje. Píšete sexuální scény? Prosím, můžete, vždyť je to běžné. Ale bylo by fajn o tom alespoň něco vědět, nečerpat výlučně z fantazie, protože ta se vpravdě zakládá především na tom, co člověk vidí ve filmech. A tam je to až moc načančané, aby se na to hezky koukalo. Žena se vážně neprobudí krásně omotaná peřinou, aby nebylo vidět nic 18+, není dokonale nalíčená a upravená a už vůbec není všude pořádek narušený pouze tu podprsenkou na židli, tu silonkami na podlaze. A mám-li zacházet do detailů, oba aktéři se opravdu neudělají po dvou minutách, kdy se svalí na postel. Sex by nebyl problém, kdyby kolem něj nebyl vystavěný naprosto typický, předvídatelný a už prostě nudný příběh. Vždycky je to alfa samec, uťápnutá puťka, kterou nikdo nechce, ale jako zázrakem je to vlastně kočka, pročež ti dva zákonitě skončí spolu a i když má náš alfa samec nějaké špatné vlastnosti, je to hrubián, vyžívá se v drsném sexu nebo cokoliv jiného, vlivem naší drahé puťky zjihne a v podstatě se jeho nitro přetočí o sto osmdesát a prosím, máme nádherný páreček ve světě zalitém sluncem. Ne, nic z toho v realitě nefunguje. Nic takového není. Když se podívám na ty nejznámější erotické příběhy a jejich autorky...klidně mě zlynčujte, ale když píšete TOHLE a TAK NEREÁLNĚ, je docela nasnadě myšlenka: kurňa, tahle ženská buď nemá chlapa, nebo ho má, ale je nedostatečně sexuálně uspokojená a prostě touží po nějakém vzrušení. No, a když ho nemá, tak si ho přece napíše! Brrr. Jestli něco nemám ráda, tak předvídatelný příběh s postavami jako přes kopírák, kde si autor kompenzuje nějaký nedostatek ve svém vlastním životě. Napište příběh s převládajícím množstvím sexuálních scén, který ale nebude založen na tom, co je v knihkupectvích už v miliardě verzí a budu vás uctívat. Jako vážně. Jestli někdo napíše erotický román, který není typická ehm ehm nastíněná výš, dejte mu Nobelovku za literaturu.

12. S tím s tebou musím souhlasit, také mně zrovna to, že všechny sexuální scény jsou jako přes kopírak, začínají štvát. Jaká kniha tě v poslední době velmi zaujala, ukázala ti trochu jiný pohled na danou věc?

Tahle odpověď bude pro leckoho asi dost nezajímavá, protože se vůbec netýká beletrie. Na tu teď kvůli škole a práci nemám prakticky vůbec čas, věnuji se především odborné literatuře ke zkouškám. A právě tady jsem našla velmi zajímavou knihu, kterou neustále doporučuje náš vedoucí katedry. Jmenuje se Soumrak otců a rozhodně to není snadná četba před spaním. Je to ale neskutečně zajímavé - autor popisuje a vykládá vznik a význam otcovství, zaobírá se rolí otce jak v rodině, tak ve společnosti. A bere to hezky z gruntu - od savců přes starověk, středověk až do moderního století. Je to těžká četba, ale i tak ji doslova hltám. Není to kniha, z níž si všechno důležité zapamatujete po prvním přečtení. Jsou pasáže, které vás osloví, další vás přimějí přemýšlet, ale nedokážete to pobrat najednou. V mnoha ohledech se ale můj pohled na otcovství změnil - ne ani tak změnil, jako spíše to, že jsem našla další úhel pohledu, skrze který je možno na toto nahlížet. A je to pohled zajímavý a velmi trefný. Je složité přesně popsat, co se člověku odehrává v hlavě, když to čte, ale je tam nespočet pasáží, které mě přiměly přemýšlet a zamýšlet se nad celou problematikou. Muži to nemají tak snadné, jak by se na první pohled zdálo. Ve skutečnosti to mají sakra složité, a když se na to podíváte z pohledu této knihy, dojde vám, že na nich svým způsobem leží mnohem větší břemeno, protože jsou neustále nuceni vyhovovat jak rodině, tak společnosti a to jsou dva úplně rozdílné postoje. Takže pokud jste feministky, rozhodně to nebude kniha pro vás. :D

13. Blíží se Vánoce, těšíš se na ně?

Nijak zvlášť. Právě jsem se vrátila z kolejí, jsem zase zpátky na naší samotě, kde je klid a mír. A jsem tomu ráda. Poslední týden semestru byl na hlavu z hlediska prostředí. Pracuji v knihkupectví, kde to bylo vážně na zabití, obchodní centrum je plné lidí, ulice jsou plné lidí, všichni spěchají z místa na místo, pletou se vám do cesty...nesnáším to. Nemám ráda velké davy, cítím se stísněně a přepadají mě záchvaty paniky. Už jsem vážně ráda, že jsem z toho venku a můžu se na takové dva měsíce zašít doma, kde mě nikdo neotravuje. Na Vánocích mám potom ráda jen to, že si můžu užít taťku, protože přes rok tvrdě pracuje, domů se chodí prakticky jen najíst a vyspat a když k tomu já přes týden přebývám mimo domov, zase ho tolik nevídám. Takže jsem ráda, že můžeme strávit pár týdnů s rodiči spolu. To je to, co mám ráda. Ale Vánoce jako svátek moc neprožívám. Nelíbí se mi, jak jsou hrozně komerční. Dám dárek, abych taky dostal, to vidím kolem sebe a je mi z toho...vlastně už ani ne smutno, je mi z toho zle. Jen pár lidí dává dárek čistě z dobroty srdce, ale upřímně, já raději dám dárek někomu jen tak, nezištně, ne proto, že mi to ukládá nepsané pravidlo Vánoc. Nepotřebuji svátek k tomu, abych někomu udělala radost. Cukroví taky prakticky nejím, letos jsem ho odmítla i péct. Jsem vyčerpaná ze školy a z práce. Chci se jen schovat před světem a učit se. Ne že bych se vážně chtěla učit, ale musím. Volno mám jen od Štědrého dne, pak musím vážně zabrat a nabiflovat se všechna skripta. Když jste student univerzity, Vánoce pro vás prakticky neexistují, protože za nimi číhá zkouškové. :D

14. Máš k danému příběhu sepsanou nějakou osnovu, nebo se řídíš tím, co tě zrovna napadne?

V podstatě se mi k příběhu během krátké chvíle vytvoří stěžejní scény, ke kterým chci dojít. Třeba v případě prvního Draculy se mi hned před očima poskládalo setkání Míny a Drákuly, Arthurův pracovní kolaps, příchod Van Helsinga, představení ženského protipólu Gabriela, částečně také některá úmrtí a něco z finálového střetu. Vytvoří se to opravdu během chvíle, hned mě to trkne a v podstatě mi to sestaví takovou osnovu k příběhu. Já už potom jen píšu a za pochodu jednotlivé scény propojuji nebo vytvářím další, díky kterým se dostanu k těm podstatným. Takže na začátku příběhu mám vždy takovou poměrně holou kostru, která se vytvoří při prvotní myšlence. Poté už píšu za pochodu. Pokud mě během toho napadne něco vážně extra, zapíšu si to, ale většinou to zkrátka nechávám na své hlavě. Což je často dost problém, protože pak v noci čučím do stropu a sleduju film, který mi mozek vytváří. Když už to nemůžu vydržet, zvednu se, popadnu blok a něco si zapíšu, ale je to spíše vytřídění myšlenek, jinak bych neusnula. U prvního Draculy jsem si poctivě dělala za pochodu osnovu, co kde v které kapitole je a co je v ní to hlavní. U druhého dílu to už nedělám, ale říkám si, že bych si to měla sepsat, protože když potřebuji odněkud vytáhnout nějakou informaci, musím probrat padesát kapitol, než najdu scénu co hledám. Se svým soupisem bych hned hrábla po té správné. Ale k tomu se nejdřív musím přemluvit. Ale že bych měla někde napsanou předem připravenou kostru, to ne. Vlastně už teď mám v hlavě docela pestrou osnovu volného pokračování, ale že bych si ji zapsala? I k tomu se musím přemluvit, protože psát to začnu až za dlouho a nerada bych o všechno přišla. Jo, měla bych se konečně dokopat. :D

15. Co by si poradila začínajícím pisálkům, kteří si nevědí rady?

Těžko se hledá nějaká jednoduchá, všeshrnující rada. Určitě bych každému poradila, aby si nejdříve dobře rozmyslel, jestli je připravený na veřejné publikování svých prací. Jakmile s něčím vyjdete do světa, musíte počítat s odezvou. Nejen s tou pozitivní, ale i s tou negativní. Je spousta vrstev čtenářů a vy se nikdy nezavděčíte všem. Najdete si cílovou skupinu, to ano, ale musíte počítat také s tím, že na váš příběh narazí třeba někdo náročnější a napíše vám různé výtky a rady, jak to zlepšit. A na tom není nic špatného. Vy si jen musíte z toho množství rad vytřídit to, co sedí vám a vašemu stylu. Každý autor je jedinečný, má svůj jedinečný rukopis. Musíte si najít ten svůj a rozvíjet ho. Obrňte se trpělivostí a pokorou, protože tu u každé kritiky potřebujete. Konstruktivní kritika je prospěšná a není nutné se hned čertit. Takže sežeňte odvahu, psychickou odolnost, nadhled a můžete směle vyrazit do boje. Ale především pamatujte na to, že příběh a jeho tvorba musí bavit zejména vás. Psaní jako takové je velmi sobecký koníček, to si musíme přiznat všichni. Autor píše vždy především pro sebe, pro své vlastní potěšení, pro svou radost. Příběh musí bavit v prvé řadě jeho autora, musí se mu líbit a musí s ním být spokojený. To, za čím si stojíte, potom můžete směle poslat do světa a podělit se o svou radost s dalšími čtenáři.

16. Co děláš ráda ve volném čase a čemu se raději velkým obloukem vyhýbáš?

Nejraději ze všeho si čtu nebo píšu, ale na obojí mi zbývá jen velmi málo času. Ale třeba i odbornou literaturu ke zkoušce vnímám jako relax, protože mě daná problematika zajímá, tudíž to neberu jako nucené „šrocení se", ale čtu se zájmem o danou věc. Mimo literární svět taky ráda obrážím čajovny s kamarádkou, našly jsme v tom společné kouzlo. Jsem docela filmový maniak, i když mi dlouho trvá, než se k tomu dokopu, ale potom dokážu shlédnout kvanta filmů a najdu mezi nimi nádherné kousky, které pak doporučuji příteli, se kterým také ráda trávím volný čas, ovšem toho je poskrovnu, protože každý přebýváme jinde. Ale i tak většinu dne trávíme spolu na chatu, takže si s ním píšu, ať už dělám cokoliv. No a taky ráda spím, to nesmím vynechat. :D, I když podle definice volného času spánek do této kategorie nespadá. Ale pal to čert, já spím ráda! :D A čemu se vyhýbám? Já nevím, že by učení? :D Né, když se nabudím a zažeru se do toho, jde mi potom dobře i tohle. Ale dokopat se k tomu, to je ten kumšt! Nenapadá mě ale nic, čemu bych se měla přímo vyhýbat. Co mě nebaví nebo nenaplňuje, to prostě nedělám, takže se nemám čemu vyhýbat. I když...tak jo, vyhýbám se nakupování, ale to dělat někdy prostě musím, protože jídlo je potřeba. :D Ale fakt nemám ráda zástupy lidí v obchodech. Když je jich moc a všichni se kolem mě tlačí, přepadají mě panické záchvaty, takže když nutně nemusím do obchodu, ani tam nepáchnu. Což je naprd, když pracuji v knihkupectví. :D

17. Máš nějaké oblíbené zvíře, či skupinu zvířat? Pokud ano, co na nich máš nejraději?

U zvířat nejsem nijak vyhraněná. Od devíti let žiju prakticky na takové malé farmě, takže zvířat mám kolem sebe dost a dost v nejrůznějších podobách. :D Psi, dobytek, drůbež, domácí mazlíčci...prošlo nám domem tolik zvířat, že je těžké vybrat nejoblíbenější. Jsem zarytý pejskař, naše smečka čítá víc jak deset psů, takže o zábavu je postaráno. Nemám ráda kočky, ale to kvůli jejich nátuře a neochotě cokoliv dělat. Taky zbožňuju ptactvo, ať už to jsou havrani, které stalkuju ve městě, nebo naše drůbež. Jo, i slepice je skvělý kamarád. :D A mazlím se i s krávou, takže...i přes mou lásku k psům se nedá říct, že mám jedno zvíře, které mám nejradši. V každém spatřuji něco krásného a mám je ráda. Proto taky pořád poslouchám od taťky, jak jsem ujetá, když se mazlím se slepicí, povídám si s krávou nebo roztomilostí ježíšuju nad malými kuřátky, housaty apod. :D

18. Kdyby si se mohla na nějakou dobu přeměnit na jakékoliv zvíře či věc, co by to bylo a proč zrovna ono?

Hmmm, nad tímhle už jsem přemýšlet jednou musela, takže odpověď bude podobná: jde-li o zvíře, byl by to asi havran nebo krkavec, protože tyhle druhy mám nejraději. Vyzařuje z nich tajemno a jistá podmanivost, jsou to ptáci jako stvoření pro pochmurné toulky mlhavou krajinou. Ale kdyby šlo o věc? Páni, to je jiná! Nabízí se tolik možností! Ale asi skončím u knížky. Ale ne jen u ledajaké! Chtěla bych být putovní knížka jako ve filmech! :D Taková, jak si ji někdo koupí, po čase ji dá do antikvariátu, tam si ji zase někdo koupí a tak pořád dokola. Je to ujeté, ale taková putovní knížka bych byla ráda. :D

19. Co skutečně poslední dobou ráda nemáš, protiví se ti to a proč tomu tak je?

No, je to taková klasická odpověď, ale teď je to učení. Celý den sedím zahrabaná ve skriptech a už mi z toho jde hlava kolem. Čeká mě nejtěžší zkouška a moje vnímání už na to prostě nestačí. Zrovna před pár dny jsem vstala od stolu s tím, že už jdu spát, zhasla jsem, lehla si do postele a divila se, že je nějaké světlo. No jo, já vstala od stolu, ale nevypnula jsem notebook! Už kolabuju! A upřímně se mi trochu protiví i život doma. Vracím se ráda, ale když je člověk přes týden na kolejích a má vlastní režim, snadno si na to zvykne, zvlášť když mám doma neměnnou rutinu už dvanáct let. Vím přesně, co v kterou hodinu budu dělat, protože máme hodně zvířat. Jakmile člověk okusí trochu volnosti tam venku, jen těžko se smiřuje s tím, že musí jít zase venčit tu smečku psů, že musí jít kydat hnůj a podobné věci. Domov pro mě vždycky bude domovem, ale když má člověk vlastní režim, trčet potom pár měsíců během zkouškového nebo po ukončení ročníku doma, to je celkem o nervy.

20. Jak se ti líbil rozhovor, jak by si jej zhodnotila?

Samotný rozhovor se mi velmi líbil, ovšem přeci jen bych vychytala pár chybek. Jedna otázka mi přišla velice podobná té, jakou jsem zažila v jiném rozhovoru a přijde mi natolik specifická, že mi její výskyt zde poněkud bil do očí. Dále musím zmínit spojení by si, mřela jsem z toho celou dobu. :D Jak bys, co bys, proč bys, ale ne by si. Rozhovor by měl být co nejlepší i v rozmezí otázek a jejich úpravy. ;) Ovšem jinak to bylo velmi příjemné popovídání, je fajn, když se to přelévá mezi samotným psaním, konkrétními příběhy i osobním životem zpovídaného, je to osobnější a čtenář tak může nahlédnout pod pokličku, tak jako autor může říct něco, co třeba ještě nikde nezmínil. Určitě celý rozhovor hodnotím velmi pozitivně. Chybička se vloudí každému z nás a na to, že tyto rozhovory patří k těm obsáhlejším, je to bezesporu skvělé skóre. Jen tak dál a budu se těšit na další autory. :)