1. Všimla jsem si, že ráda píšeš o homosexuálních párech. Co tě k tomu vedlo a máš nějaký pár, který ráda přidáváš k sobě?

No, to hodně souvisí s mým začátkem psaní. Každý, kdo mě zná, tak ví, že naprosto zbožňuji Toma Hiddlestona. No a jednou jsem hledala nějakou jeho fotku z druhého dílu Thora - hledala jsem Lokiho v řetězech. A tehdy jsem se poprvé setkala vůbec se slashem a fanfikcemi (je vážně vtipné, že jsem se k tomu dostala prakticky ve dvojnásobném věku než spousta slasherek). Našla jsem povídku, kde si to Tony rozdával s Lokim, navíc ta povídka byla ještě tak postavená, že si to Loki vůbec neužíval, a já se zhrozila, jak je možné, že mi na Lokiho někdo sahá! A ještě k tomu Stark! No, tehdy jsem to nemohla pár dní rozdýchat... a pak jsem začala googlit. :D Moje bff mi poslala i pár povídek na SPN, a nějak jsem slashi podlehla, ale držela jsem se fandomu Avengers, konkrétně Loki/Tony, ačkoliv Steve/Tony mi taky nevadí. Nějak jsem prošla několik blogů, přečetla všechno, co se dalo číst a nekrvácely mi u toho oči, a najednou nic nebylo. Tak jsem začala psát sama, taky na tento pár, ale četla to jen má kamarádka. Asi dvě části jsem publikovala na jeden blog, ale asi už tehdy jsem trochu cítila toy co mi je teď jasné jako facka - ten uspěchaný děj je vážně strašný. Na druhou stranu, potenciál to má, takže jednou se snad dočká úpravy. Pak se mi narodila dcera, no, a protože prvních 9 měsíců to bylo fakt brutální peklo, na nějaké psaní nebyla ani myšlenka, vlastně jsem se k němu vrátila až někdy loni v listopadu, takže po 11 měsících, kdy jsem opět objevila Wattpad. K Avengers se přidal HP fandom... a už to jelo. :D Co se týče párů...Letos jsem si v rámci jedné výzvy vyzkoušela, že jsem schopná spárovat jakýkoliv gxg nebo bxb pár z HP světa. Ve Variantách lásky na mém profilu najdete takové crazy shippy, jako třeba Brumbál a Harry, Snape a Lockhart nebo Umbridgeová s Trelawneyová. Vzhledem k ohlasům bych řekla, že se mi podařilo napsat všechno tak, aby se nikomu nemusely dělat mžitky před očima. A samozřejmě, jsou tam i klasické páry, jako Snarry, Wolfstar, a tak. A kdybych si měla vybrat, které páry mám nejraději, tak Ironfrost (Tony/Loki) za Avengers, Drarry (Draco/Harry), Snarry (Severus/Harry) a Harrylu (Harry/Lucius) z HP, z nichž právě Harrylu asi aktuálně miluji nejvíc. Jo, a mimochodem, tu povídku, co jsem tehdy nedočetla, už jsem nenašla. :(

2. Jaký máš názor na lgbt komunitu?

Veskrze kladný, řekla bych. :) Takhle - já mezi lidmi nedělám rozdíly podle rasy a sexuální orientace. Je mi jedno, co jsou zač, pokud neubližují druhým. Mám spoustu přátel mezi gaye, lesbičkami, trans gendery i transsexuály, jednoho gaye jsem měla i de facto v rodině. Mám je ráda proto, jací jsou, a jejich zaměření na to nemá vliv.

3. Je pro tebe těžké psát o něčem, co si například nikdy nezažila, nebo si danou scénku dokážeš představit, jak to vlastně ty osobně vnímáš?

Abych řekla pravdu, mé příběhy jsou poměrně osobní a je jen málo scén, které jsem do nich napsala, které bych alespoň částečně nějak sama neprožila. Do svých příběhů dávám kus sebe samé, vzpomínám na pocity, které jsem u toho nebo toho mívala, a snažím se je dát na „papír". Už jsem to zmiňovala v jiném rozhovoru, třeba postavy v Chuti zapovězeného a v Chuti odříkaného jsou takovým náhledem do mého života a jak jsem se sama vyvíjela. Draco je takový, jaká jsem byla v jeho věku já - blbá, zamilovaná, schopna přehlédnout téměř všechny chyby na člověku, do kterého jsem byla zamilovaná. Ovšem Draco to tu ještě dovedl do extrému, který už bych já zas neudělala, ale velká část v něm jsem zkrátka byla já. Lucius a Harry se o mě dělí, v každém je nějaký kousek z mých vlastností. Ups, jsem odbočila jinam a to jsem teprve u třetí otázky. :D No, tak abych se k tomu vrátila - velmi mnoho scén má reálný podklad, ať už z mého života nebo třeba ze života mých přátel. Jasně, kouzlení si nemůžu vyzkoušet, ale zápletky v mých příbězích jsou podané tak, aby byly co nejvíce reálné. A řekla bych, že mi to celkem jde, alespoň podle zpětné vazby. A ono to je i logické, vzhledem k tomu, že můj věk začíná trojkou, zákonitě mám víc zkušeností, než děvče, co ještě neopustilo základní školu. Díky tomu si dokážu představit i ty situace, co mohou v životě nastat, aniž bych je prožila sama.

4. Myslíš si, že je nějaké téma, o kterém by si nedokázala za žádnou cenu psát či ani číst?

Tak určitě :D Nikdy mě nikdo nedonutí přečíst Dramione a nikdy to nenapíšu. Už jen z toho principu, že hetero příběhy mi nesedí psát, nějak se spíš dokážu vcítit do chlapa, než do ženský, ale hlavně, Draco prostě patří k Harrymu. :D Pak taky nemám ráda fanfikce, kde je OC hlavní postavou, protože většinou jsou to jasné Mary Sue a to mi prostě nic neříká. Jakmile někde vidím sestru Harryho Pottera nebo dceru Voldemorta, případně třeba Tonyho Starka, tak utíkám na míle daleko. Co se týče ostatních žánrů, tak v papírové podobě přečtu všechno, co mě zaujme do prvních třech stran. Obvykle vyhledávám fantasy, ale nepohrdnu ani historickým románem, nebo i klidně teen fikcí, ale to je velmi výjimečné. Nesedí mi sci-fi, to teď bude pro mě oříšek, protože to mám jako zadání do jedné spisovatelské soutěže na Wattpadu, ale hádám, že se s tím nějak poperu (musím :D). Pak asi náboženské texty, i když Nový zákon mě celkem bavil, ten je napsaný jako pohádky, to se dá. Miluju pohádky. :D

5. Je nějaká věc, kterou by si chtěla v psaní zlepšit?

Ježíš, těch je. :D Pořád je co zlepšovat. Určitě bych ráda zkvalitnila popisy prostředí, je pravda, že ty příliš nemusím, a pokud jsou příliš dlouhé, tak je v knihách i přeskakuji. Mám radši, když si můžu prostředí představit sama podle několika nápověd, ale detailní popisy nemám moc ráda, zřejmě tak k tomu přistupuji i ve svých povídkách. Taky mi je to vytýkáno snad v každé recenzi od RaSoKim . :D Pak bych ještě chtěla vychytat opakování slov, i když se snažím, sem tam mi něco ujede, ale toho si většinou všimnu až při zpětné korekci. Autorská slepota je zlo, mozek ví, co chce číst, tak to prostě čte správně, i když je to napsané špatně. Naštěstí ze mě nepadají hrubky, to bych musela asi chodit kanálem. :D No a jako poslední, někdy mám pocit, že mám trochu uspěchaný děj, ale to spíš u starších příběhů, teď se to snažím vést tak, aby to pokračovalo plynule. Každopádně ale vždycky je prostor pro zdokonalení.

6. Jaké pocity či myšlenky ráda vkládáš do svých příběhů?

To záleží na situaci a příběhu. Já se celkově zaměřuju na pocity a emoce, a vcelku mi nezáleží na tom, jestli mám popsat bolest ze ztráty blízkého člověka, motýlky v břiše v očekávání něčeho pěkného nebo mravenčení ze spalujícího doteku. Ve všem se vyžívám a snažím se, aby to všechno zapadalo do celku. Ale kdybych si měla vybrat, tak jsem radši, když někoho rozpláču, než rozesměju. Popsat temné emoce je pro mě snazší, než kdybych měla napsat třeba humorný román. Dokážu sesmolit vtipnou scénku, ale spíš sem tam do příběhu strčím hlášku, která pobaví a trochu rozbije jinak napjatý okamžik, než že bych nechala čtenáře se smát celou kapitolu. Chci, aby tajili dech, aby prožívali emoce mých postav, dokázali se do nich vcítit, plakali s nimi, ale i si užívali radosti, které se občas taky objeví. Mé postavy si prochází psychickým a někdy i fyzickým trápením, ale nemůžu za to, vážně. Já jsem jen autor, co prostě píše, co mu nadiktují. Diskutuji se svými postavami, snažím se jim podstrčit své názory a návrhy na situace, ale obvykle je to házení hrachu na stěnu, prostě si dělají, co chtějí, a i kdybych se na hlavu stavěla, tak prostě smůla. :D Na druhou stranu se to občas hodí, kdyby mi Lucius nepřišel vyhrožovat, druhý díl Chuti zapovězeného by nikdy nespatřil světlo světa. A to by byla rozhodně škoda.

7. Jaké pocity či myšlenky zase nejraději prožíváš při příbězích někoho jiného?

No, to asi záleží především na žánru, ale osobně prostě miluju dramata. Jak říká moje kamarádka, a já to po ní bezostyšně převezmu, jsem prostě dramofil. Nemám ráda příběhy, které jsou uspěchané, v první kapitole se seznámí, v druhé se berou a v páté mají dítě. Ne, já mám radši, když děj plyne postupně a jsou v něm alespoň nějaké překážky, protože tak jsou díla uvěřitelnější a reálnější. Ani v reálném životě to nefunguje tak, že bychom si pluli na nadýchaném obláčku a vše bylo růžové - ne, občas prostě přijde hádka, nějaký projev váhání či nejistoty, okoření ho i hádka. To jsou ty běžné věci, no samozřejmě v žánrech, které čtu, mohou být zvraty mnohem epičtější, třeba povstání Voldemorta a podobně. :D Nerada se u čtení směji, tedy, dobře mířený vtip nebo suchý humor je fajn, hezky to dokáže dokreslit situaci, ale že bych se začetla vyloženě do komedie, to ne. Ráda přemýšlím a vžívám se do postav, představuji si, jak budou reagovat, prožívám s nimi jejich trápení. Z toho vyplývá, že mnohem raději sáhnu po pochmurnějším tématu. Úplně nejraději mám to, když mě příběh rozpláče, ale to se mi stává opravdu málokdy. Ačkoliv, v příbězích od hannibal234 celkem pravidelně, ona vždycky dokáže vypíchnout přesně tu situaci, kterou třeba i znám ze svého života, a to se pak brečí jedna radost. :D Oh, a taky mi vůbec nevadí smutné konce, naopak, kolikrát si radši vychutnám sadend než klišoidní happyend. Ale taky to hodně záleží na způsobu napsání. Prostě, potřebuju náhled do hlav postav, a pokud v nich mají zmatek, smutek a nejistotu, je to nejspíš to pravé ořechové.

8. Jsi spíše ten typ, který se při příběhu rád zasměje, či si raději pobrečí, nebo se nad danou situací více zamyslí, jak to vlastně máš?

Sakra, tak na tohle jsem odpověděla už v předešlé otázce, tak co teď s tím? :D Jdu se zahrabat, to je z toho, že se nedokážu držet jasné lajny a odbočuji jinam, to je jak s mými příběhy. Nuž, jak už jsem zmínila, ráda si pobrečím. A vlastně bych mohla ještě dodat, že se nerada bojím, pokud se nejedná o strach způsobený třeba vězněním postavy, takže nečtu horory. :D

9. Jaký žánr se řadí na tvojí první pomyslnou příčku a proč zrovna on?

Co se týče žánru v reálných knihách, je to jednoznačně fantasy. Zamilovala jsem se do něj ěkdy v 10 - 11 letech, kdy jsem četla Čaroděje Zeměmoří od Ursuly K. le Guinn. Příběh o ctižádostivém čarodeji, jehož vlastní touha po moci svrhne na kolena, a pak neustále utíká před svým Stínem, mě tehdy naprosto fascinoval a nemám problém se do něj začíst kdykoliv znovu, ačkoliv dnes už bych ten příběh zařadila mezi ten jednodušší. Na druhou stranu, v tom věku to bylo přesně akorát, nic složitého na chápání a přiznám se, že některé souvislosti, nebo spíš takové ty informace mezi řádky, mi došly až později. Po téhle knize už to šlo rychle - Tolkien, Eddings, Farland, Williams, Goodkind - tihle autoři jsou pro mě naprostá špička, co se fantasy týče. Měla bych zmínit i Rowlingovou, protože svět Harryho Pottera naprosto zbožňuji, ale vzhledem k tomu, že jsem první knihy četla před dvaceti lety, tak je nejspíš stále řadím spíše do pohádek, protože Kámen mudrců prostě pohádka je, až od Fénixova řádu visím v jejím psaní nějaký posun, co se vyspělosti píše. Teď mě snad její skalní fanoušci neodstřelí, nemyslím to nijak zle, ale každý autor, ať už profík nebo amatér, se psaním zlepšuje. A JKR taktéž, s každou její knihou je znát progres, který v psaní podstoupila, ale nějaké hlubší myšlenky zkrátka vidím až v pozdějších knížkách. Možná je to dané i tím, že třeba od čtvrtého dílu uplynuly čtyři roky, než přišla s pátým. Za tu dobu se musely udát i změny v jejím životě, jež se do jejího psaní promítly. Uff, zase jsem se dostala úplně jinam, než jsem chtěla. Co se týče čtení na Wattpadu, tak zde čtu z 99% jen fanfikce, protože ty v knihkupectví neseženu, navíc většina jsou slash na mé oblíbené páry. Zásadně nečtu příběhy o sestrách Harryho Pottera, dcerách Voldemorta nebo další, kde je Mary Sue. Mám ráda, příběhy s původními postavami, kde se snaží autor dodržet charaktery a kánon, a k tomu neprzní češtinu. A jsem ráda, že čím déle jsem na Wattpadu, tím více nacházím skvosty, jež stojí za přečtení.

10. Píše se ti lépe v první či třetí osobě, co ti je příjemnější?

Zkusila jsem obojí a zůstávám u třetí osoby. Někdo má názor, že v ich formě lépe popíše pocity postav, no, já ho nesdílím, co se mého psaní týče. Mně se popisování pocitů v ich formě zdá příšerně patetické, ale jen, když tak píšu já, čtení v ich formě mi vůbec nevadí. :D Na třetí osobě se mi líbí to, že se dá jednoduše přepínat mezi postavami, když chci, aby se do kapitoly promítly pocity všech, jde to hladce, když chci, aby byly znát jen pocity jedné osoby, jde to také. Takže určitě er forma, k ich se uchyluji už jen v případě nějaké výzvy, kdy je jasně dané zadání na způsob psaní.

11. Co máš v příběhu nejraději, popisování krajiny, popisování pocitů a myšlenek dané postavy či dialogy, nebo jak to vlastně máš?

No, tak to je otázka přesně pro mě. :D Miluji myšlenkové pochody postav, ráda se jim vrtám v hlavě, vytahuji na světlo i ty nejdrobnější detaily, které přesně vykreslí, v jak velké zadeli postava ve skutečnosti je. Nebo takové to třepotání motýlků v břiše, zrychlený dech, mrazivé jehličky a elektrické impulzy vystřelující až do konečků prstů při obyčejném doteku či polibku, v tom se také dost vyžívám. Snažím se je rozebrat do poslední částečky, a to se mi daří hlavně v Chuti zapovězeného a v Chuti odříkaného, myslím, že až tohle dopíšu, tak budu nějakou dobu vážně úplně vyždímaná. :D Dialogy taky miluji, ráda nechávám postavy mluvit, vyznávat si lásku, řvát na sebe v afektu, vysvětlovat nevhodně pronesená slova. Dialogy do příběhu patří, já se snažím, aby ty moje působily realisticky a nebyly umělé. A vzhledem k tomu, že při svém psaní hodně čerpám ze svých zážitků, řekla bych, že se mi to většinou i celkem daří. U toho pak samozřejmě nesmí chybět řeč těla, tu nádech, zajiskření očí, odhrnutí vlasů z čela, zamračení či jen mávnutí rukou - to vše rozhovor doplňuje. Lokižel, někteří autoři na to občas zapomínají, a pak ty postavy působí jako sochy, což v reálném světě neexistuje. I jen při odpovídání na tuto otázku jsem se už dvakrát napila, zkontrolovala mobil, posunula myš, vyplivla z pusy vlasy a vrátila je za ucho. A tak to funguje i rozhovorů, lidi, nezapomínejte na to, prosím. Co mě naopak nebaví, ale snažím se s tím něco dělat a dávat si na tom záležet, je popisování okolí. V recenzích od RaSoKim je mi to často vyčítáno, takže už kvůli Sorče se vážně snažím na tom pracovat. :D

12. Máš raději delší či kratší kapitoly? Myslíš, že do obou případů jde vnést přesně to, co autor zamýšlel?

Každá kapitola má mít nějaký úvod, zápletku a závěr, a zároveň by příběh měla posunout v ději aspoň o krok dál. Na délce mi nezáleží, jestli má 400 nebo 4000 slov, je to jedno, pokud je v ní obsaženo všechno podstatné. Nepovažuji za kapitolu to, co někteří autoři mylně považují za short story, tj. „kapitola" o dvou větách. Za to bych vraždila. Něco jiného jsou drabbles, ale i ty představují nějakou ucelenou scénku. Sama mám v některých příbězích kapitoly okolo 800 slov, někde i přes 2000. Záleží, co se pro daný příběh hodí. Podle mě není problém popsat všechno potřebné v méně slovech, naopak, je to podle mě super věc na procvičování. V létě jsem tři měsíce frčela ve spisovatelské výzvě, měsíc byla jasně zadaná témata, pak dva měsíce jsem denně vydávala kapitoly na náhodná sova od čtenářů. Se všemi jsem se musela vejít do 1000 slov. Někdy to byla celkem fuška, ale zvládnout se to dá.

13. Kdyby si měla napsat kraťounký příběh s hlavním tématem smutek, jak by zněl?

No, zřejmě by to bylo o tom, jak Smutek putoval světem, potkal se se Žalem a pomalu by se mezi nimi zrodila Láska. A protože to bych nebyla já, abych je nějak netrápila, objevila by se mezi nimi i Zrada, kterou by pomocí Lásky přemohli, až by se dostali do hořkosladkého happyendu. :D Pokud mě někdy napadne nějaký takový příběh vydat, pustnu link do komentářů pod tento rozhovor. :D

14. Kdyby se mohla jedna z vlastností z postav, o kterých si v jakékoliv příběhu psala, přenést na tebe, vybrala by si nějakou?

Moje postavy mají většinu z mých vlastností, takže ty dobré vlastnosti už v sobě mám, nepotřebuji si je přidávat. A špatné vlastnosti záporáků asi nechci. Ono je podle mě hlavně důležité, aby se jak postavy v knihách, tak lidé v reálném životě, nějak vyvíjeli. A to se daří jak mým postavám, tak mně, takže bych to nechala takto.

15. Jak by si popsala samu sebe, svoje vlastnosti?

Mno, já jsem takový Zmijozel. Obvykle si nechávám své pocity pro sebe, jen málokdo má možnost o mně vědět víc, než sama dovolím. Když chci, dokážu na obličeji udržet kamennou masku jakkoliv dlouho. Jsem sarkastická, egoistická, drzá, pokud něco chci, jdu si tvrdě za tím a jen málokdy selžu. Nejdu teda přes mrtvoly, to zas ne. :-D Na druhou stranu, pro své dobré přátele bych se dokázala rozkrájet, funguju jako spolehlivá vrba. Umím uchovat tajemství, nikdy se nepodřeknu. Mám taky spoustu negativních vlastností, za které mě možná pár lidí nesnáší, ale je mi to tak nějak jedno, protože mě záleží především na názoru mých nejbližších a ne na většině. Prostě jsem bohyně, a kdo o tom pochybuje, ať se jde vycpat. :-D Jsem občas krutě upřímná a ne každý to ustojí, ale to, Lokižel, nepovažuji za své mínus, nýbrž za jeho. Na své přátele kladu vysoké nároky, ale nikdy ne tak vysoké, jako sama na sebe. Vykresluju se tady jako pěkná potvora, ale já jsem přitom nekonfliktní a srdečný člověk, vážně. :-D Jen jsem prostě takový Severus Snape narozený jako štír. :D Co ale na sobě nemám ráda a kolikrát mi to už vážně ztrpčilo život, je, že neumím odpouštět a jen velmi nerada dávám druhé šance. Záleží samozřejmě na „míře provinění", ale prostě, pokud mi někdo ublíží, skončil u mě. Neumím odpouštět a jsem schopna z minuty na minutu udělat tlustou čáru a naprosto se od toho člověka odstřihnout, i kdybych ho dříve považovala za nejlepšího přítele. Nemyslím samozřejmě klasické běžné hádky, ale vážně takové ty zrady, co se zapíchnou do srdce.

16. Myslíš si, že je důležité, aby člověk dával najevo, jak se zrovna cítí?

Určitě, fakt bych si to občas přála umět. :-D Nebo spíš, aby mě občas lidi chápali. Takhle, já nemám problém napsat srdceryvnou scénu, která tě rozpláče, nemám problém napsat to, jak se jedna postava babrá ve svých pocitech a sděluje je druhé osobě, ale čekat tohle ode mě? A ještě ústně? Ne, to se opravdu zrovna nestává. Já spíše naznačuju, pokládám návnady a čekám, kdo se chytí. Jo, je to chyba, ale už jsem prostě taková, naučil mě život a zkušenosti. Je to zhruba deset let, co jsem byla pod náporem drsného stalkingu, kde proti mně bylo použito snad každé slovo, co jsem kdy řekla, takže od té doby jsem ještě uzavřenější, než jsem byla. A tak to se mnou lidi mají těžké. A ve mně to kumuluje, až pak jednou bouchnu. Co už. Ale určitě si myslím, že by kolikrát pro všechny bylo snesitelnější, kdyby se lidi za masky neskrývali a nechali za ně pustit své emoce a city. Určitě by bylo lepší, kdyby na světě bylo méně Severusů, co nic neprozradí. Kolikrát totiž jedna blbá nevyřčená věta může napáchat víc škody, než užitku.

17. Kdyby si dnešní den mohla vybarvit jakoukoliv z barev, jakou by si zvolila a proč zrovna ji?

Vzhledem k tomu, že posledních čtrnáct dní v noci skoro nespím, protože dceři rostou zuby, tak jsem akorát ve Wombie módu (zombie). Můj svět je šedivý únavou, černý zoufalstvím, bílý od napadaného sněhu, co nesnáším a jen sem tam probleskne něco světlejšího a pozitivnějšího. Takže dnešní den bych vybarvila v režimu B&W.

18. Co se ti v poslední době nezamlouvá na lidech kolem sebe, kdyby si měla vybrat alespoň jednu jedinou věc?

Strašně mi vadí všeobecná netolerance. Ať už se jedná o náboženství, rasu, genderovou příslušnost, sexualitu, (ne)jedení masa nebo i takové drobnosti, kdy jeden má rád černou barvu a druhý růžovou. Lidi jsou zaslepeni svými předsudky, které získali doma od rodičů, ve školách, od kamarádů nebo z médií, stávají se z nich stáda s jakousi mantrou, že tohle a tamto je špatné, protože to není z jejich hlavy nebo z hlavy nějakého pomyslného hlavouna. Bože, tohle mě děsně vytáčí. To, že je člověk jiný, přece neznamená, že je špatný, grrr. Muslim taky nerovná se rovnou vrah. To, že jím maso, ze mě nedělá člověka, kterému jsou ukradené podmínky, ve kterých ta zvířata žijí. To, že je někdo Rom, z něj nedělá automaticky zloděje a nemakačenka. Samozřejmě to vždycky záleží na konkrétních lidech, jsou hajzlové i zlatíčka, ale jde mi o to, aby to lidé prostě rozlišovali a neodsuzovali ostatní jen na základě toho, kdo jim co řekl anebo co zas psali na internetu nebo říkali ve zprávách v televizi. Lidi, zkuste se oprostit od předsudků a udělejte si vlastní názor, i kdyby chybný, chybami se přece člověk učí.

19. Jakou barvu vlastně řadíš mezi svou oblíbenou a proč sis vlastně vybrala zrovna jí?

Dříve bych řekla černou, později růžovou, dnes zjišťuji, že nejoblíbenější barvu nemám. Černá a růžová zůstávají sice na pomyslném vrcholu, zvlášť proto, že se mi líbí jejich barevná kombinace, ale už nemám problém si klidně vzít na sebe i hnědou a zelenou, i když jsem je dřív nesnášela. Prostě jsem ty barvy přijala a popadnu, na co mám zrovna náladu. :-D

21. Co si myslíš, že se děje po smrti?

Noo, to je zapeklitá otázka. Určitě si nemyslím, že by to mělo být tak černobílé, jako že existuje nebe, peklo a mezitím nějaký očistec, kde duše setrvá, dokud se nerozhodne o tom, kam patří. Mám spíš za to, že se lidi tak nějak rodí pořád dokola. Jenže obyvatel je na Zemi víc a víc, takže kde se berou nové duše? Ze zvířat? Postup na vyšší úroveň? Možná. Nebo se prostě zhmotní. I když se spíš, při pohledu na některé lidi přikláním spíš k těm zvířatům. Když mi bylo osmnáct, byla jsem na pár dní v nemocnici, ještě na dětském oddělení. Na pokoji se mnou byla maminka s malým chlapečkem, tuším, že mu bylo okolo čtyř let. Leželi tam, protože chlapeček míval šílené noční můry. Zdálo se mu o tom, že ho nějací lidé unesli a mířili na něj zbraněmi, možná po něm i stříleli, to už si nepamatuji. Když se tak zpětně otočím, v té době se dětem nepouštěly takové filmy, navíc se dávaly v TV až po 20. hodině, ne jako dnes, kdy skoro celý den jsou v televizi krváky a div ne porno. Navíc se maminka dušovala, že to neměl kde vidět. Tak jak by na to přišel? Dle mého to byla prostě vzpomínka na minulý život. Zastávám názor, že když se člověk narodí, svůj předchozí život si ještě pamatuje, alespoň nějaké útržky, ale později je prostě zapomene, když má plné dětství vjemů a nových událostí. Takže, až k vám malé dítě přijde s něčím, co prostě nemůže znát, zkuste se nad tím zamyslet a trochu propátrat. Třeba vás to překvapí.

20. Myslíš si, že by na sebe měli být lidé více ohleduplní, protože někdy pořádně nedomyslí, co mohou svým chováním způsobit?

Ano, myslím, že by se tak většině lidem žilo lépe. Souvisí to vlastně s otázkou č.18 - ohleduplnost jde pevně ruku v ruce s tolerancí. A tak nějak bych řekla, že by se lidi taky občas měli naučit být zticha, zvlášť na sociálních sítích. Je to zatraceně těžké, kolikrát si někde musím vyloženě sedět na rukách, abych někoho neseřvala v komentáři v určité skupině, ale fakt se snažím. :D Někdy je lepší mlčet než sdělit něco, co může toho druhého zamrzet nebo říct něco, co nelze vrátit zpět. Nemáme obraceče času ani Ctrl + z. Lidi, zamyslete se občas nad tím, co hodláte vypustit z úst nebo z klávesnice. Jsou věty, které bolí. A mají tendence se vracet jako bumerang. Na druhou stranu, nebuďte blbí a nenechte na sobě štípat dřevo, protože pak na to doplatíte. Prostě, všeho s mírou.

21. Blíží se Vánoce, těšíš se na ně?

Upřímně? Těším se na to, až bude po nich. Posledních víc jak dvacet let se na ně těším jen z důvodu, že je volno, ve škole byly prázdniny a v práci máme celozávodní dovolenou. Nemám ráda Vánoce a už jsem i vzdala nějaký sen nebo představu o tom, že bych snad někdy našla někoho, kdo by mi zas ukázal, že Vánoce umí být fajn. Celé se to táhne od mých 11 let, kdy v rodině přišel první průser, pokračovalo to pak i později, kdy jsem zase přišla na jeden průser svému ex. Takže mi to Vánoce znechutilo zase o dost víc. Tak asi tak. Navíc od té doby, kdy řídím auto, naprosto nenávidím sníh. Ještě tak na stromech, to je celkem hezké, ale ty uklouzané chodníky a silnice, a k tomu sváteční řidiči, co se bojí vůbec šlápnout na plyn, to rostu úplně. Nemůžu ani lyžovat, protože mě u toho strašně bolí koleno, bruslit neumím... tak ani zimní sporty pro mě nejsou. Na druhou stranu, miluju dárky. Ráda je rozdávám a vybírám, ještě raději dostávám. Jenže poslední dva roky mě nějak nebaví ani to. Bydlím na vesnici, kde máme jedny mrňavé potraviny, ve kterých v devět nekoupím ani housky, natož, abych tam mohla koukat po dárcích. A mě to prostě vybírat po netu nebaví. Jenže do města je to daleko, do Prahy ještě dál a nákupy se dvouletým děckem jsou tak na opití nebo na polykání prášků na nervy. Takže jak mívám v září hotovo, tak letos pořád ještě ladím zbytky a jsem z toho otrávená. A nejhorší na tom všem je, že Vánoce nemůžu zrušit a už vůbec je nesmím zkazit dceři, protože nechci, aby si na ně nesla můj názor, chci, aby si ho později udělala sama. Takže příští rok už se asi bez stromečku neobejdeme. Ovšem, jedna věc je jistá. Rozhodně bude umělý, i když máme za barákem les.

22. Provádíš ještě nějakou Vánoční tradici, třeba rozkrojení jablka či lodičky ze skořápky?

Dřív jsme nějaké měli. Nesmělo se vstávat od stolu, dokud se nedojedlo, přes půlnoc jsme nevěšeli prádlo (obojí, aby nikdo nezemřel). Skleničkou se cinkalo o zeď, pokud byl někdo zvlášť (třeba když už bratr slavil se svou rodinou). A jinak mě nic nenapadá. Takové to krájení jablek, lití olova, půst kvůli zlatému praseti, to se u nás nedělalo. Ještě zvážím, co z toho budeme dělat, až bude dcerka větší. Možná ji nechám vybrat nebo si uděláme své vlastní tradice.

23. Myslíš si, že by se tyto tradice měli nechat v zapomnění, nebo jaký názor na to máš?

Takhle, mně je to fakt jedno. Asi pro ty lidi, co Vánoce mají rádi, jsou dobré, dokreslují atmosféru, mají nějaký význam. Asi by bylo fajn, kdyby se tradice udržovaly, ale pro mě je nikdo uchovávat nemusí. :D

24. Když se řekne slovo Vánoce, co si představíš?

Stres. Mraky lidí v obchodních domech, nekonečné fronty na poště, lidi ženoucí se za něčím, co pořádně ani nechápou. Zklamání, přehnané očekávání a nesplněná přání. Mraky práce, která se musí udělat. Přeceňování vlastních sil. Zadluženost kvůli zbytečnostem. Napjatou atmosféru. Omlouvám se, já prostě na Vánocích kromě dovolené nevidím nic pozitivního. Lidi (všeobecně) zapomněli, o čem mají Vánoce být. Svátky klidu a pohody se dávno změnily na komerční byznys a snahu dokázat si nemožné. Doufám, že lidé, co mě odpovědi budou číst, to mají jinak.

25. Je nějaká věc, nebo také přání, které by sis přála pod stromeček?

Jo. Přála bych si mít čas pro sebe, moct si v klidu vypít teplé kafe, podívat se na seriál, zavrtat se s knihou do postele, jít si zatancovat. Aktuálně dost utopie. Jo, a taky, sakra, Luciusi, zvedni ten svůj dokonalej aristokratickej zadek a přines mi to kakao, na který čekám už takovou dobu! :D A taky bych si přála nové auto s pořádně velkým kufrem. Moje fabia už je chuděrka dost stará a já jí dávám zabrat svýma dálkovýma trasama. Sice to auto miluju, ale... Taková Suzuki Vitara, hmm... :D

26. Jak se ti líbil rozhovor, jak by si jej zhodnotila?

Bylo to super. Musím říct, že některé otázky mi daly zabrat, musela jsem celkem dost přemýšlet, což mě baví. Takže jsem s otázkami velmi spokojená a doufám, že se mi podařilo na ně nějak rozumně odpovědět. Děkuji za možnost si popovídat, i když některé otázky bych klidně vypustila, abych na čtenáře nepřenášela své negativní postoje. :D Ale to holt budou muset přežít. :D Každopádně, líbí se mi koncept, jakým to vedete, budu se těšit na další rozhovory, co pod vaším zápisníkem vzniknou. Děkuji a přeji vám i všem čtenářům hlavně klid a zdraví. Přežijte Vánoce, pokud můžete, tak si je užijte. A pozor na kosti!