Tato zpověď je v podstatě pokračováním rozhovoru s -P, avšak pouze s jedinou otázkou a zauvažováním nad ní. Jinými slovy - myslí si, že s drogami někdy přestane a vypustí je ze svého života?

Netroufám si myslet si nic, protože popravdě... nemám jedinou záruku, jistotu nebo podklad pro to věřit tomu, že se z toho někdy úplně dostanu, ani tomu, že v tom budu lítat do konce života. Pořád se posouvám a dělám pokroky správným směrem, a když je abstinence to, co v daném období chci, naštěstí už nemám sebemenší problém s tím opravdu přestat brát (což bylo dříve nepředstavitelné) a libovolně dlouhou dobu abstinovat. 

Ta doba je omezená jen jedinou věcí, a to (tentokrát bohužel) opět tím, co doopravdy chci. Protože ony přicházejí momenty, kdy si ať už v reakci na jakýkoliv (i vlastním mozkem vyfabulovaný) podnět prostě chci dát, nebo si na nějakou dobu prostě ujet. Ta doba ujetí si už je něco, co konečně vím jak korigovat a udržet ne v řádu let či měsíců, ale nanejvýš dvou týdnů, ale to je spíš už extrém a taky ta nejvyšší hranice. Je to velká změna od toho co bylo ještě rok nebo dva zpátky, ale v konečném důsledku se nezměnilo vůbec nic, protože navzdory zlepšením jednoduše furt beru drogy. 

Vím, že momentálně si neumím představit zbytek svého života bez opětovného užití jakékoliv drogy, a ani to tak nechci. Zároveň doufám v to, že přijde den, kdy to uvidím jinak a zbytek života bez jakýchkoliv drog mě nebude děsit tak jako dnes, a přirozeně dojdu k tomu, že je to to, po čem toužím. Nevím, jestli po dvanácti letech závislosti mám vůbec nějakou šanci, a pokud ano, nevím jak velkou... takže jediné co mi zbývá je naděje. 

Chtěla jsem totiž přestat s jehlou, s každodenním užíváním, a s neschopností vydržet čistá déle, než tři dny. Všechno jsem to dokázala. A tak věřím, musím věřit tomu, že pokud se dostanu do bodu, kdy budu stejně silně přesvědčená a odhodlaná už nikdy nebrat drogy, dokážu to. Jediná nejistota a bohužel také klíčový faktor je moje ne/schopnost udržet si stabilní názor na to, co vlastně v životě ohledně drog chci.Pokud, kdy, nebo jak k nějakému zlomu dojde je k mé vlastní frustraci více méně ve hvězdách. 

Takže ano... chtěla bych to, což říkám naprosto upřímně, přála bych si konečně umět normálně žít a ocenit život a svět takový, jaký je, a to bez drog. Ale když u upřímnosti i zůstaneme... nebudu nic nalhávat sobě, ani vám. Můžu to chtít opravdu hodně...  ale nechci to holt dost na to, aby se to v nejbližší době stalo realitou, kterou bych mohla považovat za něco dlouhotrvajícího a spolehlivého. 

Naději mi dává i psychoterapie, kterou poprvé v mém životě někdo zaměřuje výhradně na tento můj problém, a o němž poprvé psycholog tvrdí, že nemusí být na celý život. Z její dosavadní práce se mnou mi dává smysl, že závislost může jít vyléčit stejně, jako kterékoliv jiné naučené a vžité nežádoucí chování a mechanismy. Vím, že člověka a jeho automatizované reakce a mnohé nechtěné prvky osobnosti lze terapií "přeučit", v KBT především nalezení příčiny v dětství či raném dospívání, které v nějakém bodě vytvořily danou patologii ať už v chování nebo myšlení daného jedince. 

Pak je důležité si pro svoje nežádoucí chování najít adekvátně uspokojivou alternativu, což je pro mě zatím utopie. Do té terapie dám ale všechno, co v sobě mám. Je to pro mě největší šance od roku 2018, kterou nechci zahodit, ke které se upínám ne v očekávání zázraku či happyendu, ale spíš ujasnění si vlastního vztahu k drogám, k mému životu, a především asi k sobě samotné.Pokud mi terapie pomůže porozumět těmto věcem, věřím, že potom bude daleko lehčí vědět, kde přesně se nachází můj cíl. 

 Můj příběh asi nebude mezi ostatními ten, který odradí a vyděsí nejvíce lidí, ale za tím účelem nebyl ani psán. Doufám, že mezi ostatními bude spíš jeden z těch, který co nejvěrněji nezávislému člověku přiblíží nejen život, ale také myšlenky a vnitřní rozpolcenost člověka chyceného v drogové závislosti, se vším, co to obnáší. A to jak s těmi vzácnými pozitivy a zábavou, daleko častěji pak smutkem a beznadějí...a snad už navždycky i odhodláním bojovat za život, který si zasloužím, proti životu, který jsem si kdysi dávno vysnila.Závislost je moc komplexní problém na to, aby se jí dalo porozumět ve zkratkách, proto ta pro některé určitě odrazující, ale pro jiné snad i naopak pochopitelná délka.Děkuji všem, kteří dočetli až sem.