23. Máš ty osobně nějaké zkušenosti s toxickou psychózou? 

Nemám. Toxická psychóza mě osobně nikdy nepotkala. S nadsázkou říkám, že jsem fetovala tolik, a na můj mozek to byl vždycky takový nápor, že se mi i ta toxická raději vyhnula obloukem... ale kamarádka měla, slyšela hlasy, o kterých nejdříve věděla, že nejsou skutečné, ale postupem času už nebyla moc schopna rozlišit, co je pravda a co ne. Tenkrát jsem ji asi půl roku dokopávala k psychiatrovi, než konečně šla. Léky jí zabraly a dostala se z toho. Pravděpodobně se jí to stalo po kombinaci pervitinu a marihuany.

24. Jaké pocity zažíváš po užití pervitinu?

Dříve zrychlený tok myšlenek, potřeba s někým mluvit, sdílet všechno na co pomyslím, vedení hlubokých debat, překřikování se, euforie, zrychlenost, schopnost prochodit po městě celou noc, nic mě netrápilo, bavilo mě úplně všechno co jsem začala dělat.

Ale jak říkám, tyto účinky na mě pervitin měl dříve. Když si ho dám dnes, cítím spíš klid, ležím v posteli s notebookem a něco na něm dělám, nebo pokud jsem výjimečně s někým, tak si chvílemi povídáme, ať už o vážných věcech, nebo naprostých nesmyslech. Ale bez překřikování a chaotického toku myšlenek. Naopak, je to jako by se mé myšlenky jen na perníku konečně usměrnily a dokážu se na něm lépe soustředit.

25. Jak již z předchozích odpovědí vyšlo najevo, užíváš nitrožilně. Mohla bys nám o tom povědět víc?

Začala jsem užívat nitrožilně po sedmi měsících od první čáry. Nikdy na to nezapomenu, stejně jako první čáru jsem si svůj první nástřel vysnila a chtěla jsem to udělat. Bylo to něco neskutečného, chytlo mě to okamžitě. Dělala jsem to pak téměř celou dobu své závislosti, až na pár měsíců, až do oné pětileté abstinence.

Píchala jsem si také v roční recidivě, která následovala. Za ten rok a něco jsem dokázala něco, co se mi nepovedlo za prvních pět let, a to zničit si žíly na rukou tak, že už mi doktoři nemají odkud brát krev. Byla jsem jehlou doslova posedlá, jednu dávku jsem si píchala ke konci třeba na osmkrát, dvanáctkrát... deset minut, půl hodiny. Bylo to peklo. Dnes, když už mám laps, relaps nebo recidivu, tak si konečně nic nepíchám, je to moje zásada pro tyhle situace.

Když už dělám chybu, snažím se zajistit, aby byla co nejmenší. Takže mám pár pravidel, která nepřekračuju, ať se děje co se děje... a nepíchat si, ani jednou, je jedno z těch nejzásadnějších. Popravdě, už ani nechápu, jak jsem to vlastně mohla dělat. Připadá mi to naprosto neskutečné, že jsem do sebe dokázala stokrát za měsíc zarazit jehlu a aplikovat si nějakou chemickou látku do žíly. To je prostě bizár. Fuj.

26. Ani v tomto rozhovoru nevynechám tuto poměrně podstatnou otázku. Kolik dní jsi nejdéle nespala v důsledku užití drog?

Jedenáct dní, bylo to na začátku mé feťácké kariéry, byla jsem na ulici, nebylo nejtepleji a na ulici se obecně nespí moc dobře, a to i pokud v sobě nemáte pervitin. Moc si to nepamatuju, jen vím že jsem ke konci už měla spíš mikrospánky, sléval se mi dohromady svět snů s realitou, a všechno vypadalo divně. Měla jsem depersonalizace a derealizace. Nebylo to vůbec příjemné.

V posledních měsících až letech už nevydržím déle, než jednu, maximálně dvě noci. Ale nejet déle, než jednu noc nanejvýš je další z mnou nastavených pravidel, které poslední dobou bez výjimek dodržuju. Myslím, že je to hodně věkem a taky tím, jak moc zničený organismus člověk po letech užívání má. 

27. Napadají tě nějaké situace a momenty (lidé) ve tvém životě, které kdyby se nestaly, nikdy bys s užíváním drog nezačala?

O lidech mohu celkem s jistotou říct, že bych nebýt drog nikdy nepoznala podstatnou většinu, takových 98 % z nich. Situace a momenty... souvisí hodně s lidmi. Když si vzpomenu na ty akční prochozené noci, poznávání úplně cizích lidí v hernách, zábavu, stavy, dojezdy, to všechno... mělo to určité kouzlo. Vždycky jsem to připisovala perníku, jenže až celkem nedávno mi došlo, že perník není a ani nikdy nebyl to, co na těch zážitcích bylo to kouzelné.

28. Byla jsi/zvažuješ pobyt v léčebně?

Byla jsem v léčbě závislostí celkem třikrát, z toho jednou v komunitě, což je takový „vyšší level“ psychiatrické léčebny, která je v léčení označována za první, nejnižší stupěň. Bohužel nemůžu říct, že by mi kterákoliv z léčeben nějak výrazně pomohla v čemkoliv jiném, než že jsem po dobu hospitalizace nuceně abstinovala. Pokaždé, když jsem vylezla z léčebny jsem okamžitě do dvou dnů měla recidivu, a byla jsem zpátky tam, kde jsem začínala.

Na druhou stranu, každou mou významnější, tedy delší abstinenci, ať už šlo o měsíc nebo pět let jsem si vybojovala úplně sama, snad jen s pomocí drogového terapeuta v místním terapeutickém centru, za kterým jsem ambulantně docházela a dodnes docházím. Do léčebny už se nikdy vrátit neplánuji. Jsou lidi, kterým to pomůže... ale já mezi ně prostě nepatřím. Nápad brát nebo abstinovat musí být z mé hlavy, jinak to nemá cenu.

29. Pokud chceš čtenářům na závěr cokoliv vzkázat, máš nyní možnost.

Vždy, když dostanu možnost něco na závěr vzkázat čtenářům, ať už jde o seminárku, rozhovor, nebo cokoliv jiného, pokaždé vzkazuju to samé, a tentokrát neudělám výjimku: Pokud uvažujete nad svou první čárou, věřte, že vám nikam neuteče... na rozdíl od života.

Čím později si tu první čáru dáte, tím nižší je šance, že skoro ve třiceti zjistíte, že řešíte pořád tu samou věc, jako v šestnácti. A že i když jste se posunuli hodně, tak to pořád není dost. U první čáry nikdy nikdo neuvažuje nad následky. A je to chyba. Neříkám to proto, že by se všichni, kteří si dají první čáru nutně stali závislými. Ne. Říkám to proto, že všichni, kteří se stali závislými si někdy v životě dali první čáru... a přinejmenším tohle je věc, která by měla stát za zvážení úplně každému.

Udělat to můžete kdykoliv, ale zpátky to nevezmete už nikdy.