Vylekaly se. Rozálie se však odhodlala dveře otevřít. Horší než sny to nebude, pomyslela si když brala za kliku. A nebylo. Ve dveřích stála  profesorka, ve svém dlouhém huňatém svetru. Studentka byla zaskočená a nevěděla co říct. „Skvělé. Můžu si vás na chvíli vypůjčit?" Prohlédla si studentku a dodala „Možná se trochu přioblékněte začíná tu být chladno." Na to jí jen kývla a zavřela znovu dveře. Když se otočila zády ke dveřím všimla si rozzářených oček. „Je to divný." Špitla Eva.

Rozálie se převlékla do dlouhých kalhot a mikiny. A znovu se vydala ke dveřím.
„Co jste potřebovala?" Zeptala se profesorky. „Chtěla jsem se jen ujistit, že je všechno v pořádku. A taky se trochu projít. Jestli to zvládnete." A podívala se na nohu mladé studentky. „Není trochu pozdě na procházku?" Odpověděla ji. Slunce již mizelo za obzorem a kemp pohlcovala tma. „To víte, domluva s řidičem autobusu je zdlouhavá a chtěla jsem to mít hotové. Ale teď tu nejsme abychom povídaly o mne, ale o vás."
Stihly už dojít k bráně kempu. „Co je se mnou?" Řekla nervózně. „Všimla jsem si vašich nohou a taky jste nebyla na snídani. Vím že se něco děje a mám o vás starost." Najednou se zastavily. Profesorka se otočila a zeptala se, zda-li nebude vadit když ji bude tykat. Proč by mi to mělo vadit, řekla si a souhlasila. „Měla jsem zas zlý sen. Byl horší než předtím. Rozhodovala jsem o lidech co do Osvětimi přijeli. Nemohla jsem s tím nic dělat. Zároveň jsem však cítila každé utrpení a zlo co tam bylo spácháno." A dále povídala o čem sen byl, zatím co šly lesem. Bylo zde krásně, voněly zde stromy, pod nohama praskaly větvičky a při štěstí narazily i na borůvky.
„Víte, teda víš nějaký důvod proč se ty sny zdají?"
„Jo kdybych to věděla tak by byl život jednodušší. Asi jen vliv prostředí. A co jste slyšela večer?"
„Byly to nejasné zvuky. Nebylo tomu rozumět. Když jsem však nahlédla dovnitř, byl klid. Proto jsem vás sem i vzala. Znám tyhle živé sny." Odvětila jí profesorka.
„Vy s tím máte zkušenosti?" Zeptala se překvapeně.
„Nevím jestli to bude vidět." Vyndala ruce z kapes, povytáhla rukáv a ukázala na místo. Studentka si místo prohlédla a našla jizvu o velikosti malíčku. „Co se.."
„Bylo asi jako tobě. Ten sen si pamatuji do teď. Sousedi kdysi měli velkého černého psa. Byl to postrach ulice. Rád utíkal a byl agresivní. Několikrát se mi stalo že jsem ho zahlédla mimo jeho kotec. A v tom snu jsem s ním měla tu čest. Chránila jsem mou mladší sestru a pes mě kousnul do ruky. Ráno jsem se probudila s rukou od krve. Nikdo mi nevěřil že se mi to stalo v noci. Mysleli si, že jsem musela být náměsíčná. To jsem nebyla. Tu noc, kdy se to stalo jsem byla v nemocnici. Byla jsem kapačkách. A to že v té době nebyly žádné pojízdné. Zašili mi to a vyprali celé povlečení, peřiny, a vytřeli. Byl to jediný takhle velký případ živého snu. Ale stalo se mi to ještě několikrát. Musela jsem v nemocnici zůstat. Byla jsem pozorována. Ale nikdy se mi to během pozorování nestalo. Noc poté ale pokaždé. Už jsem byla zoufalá. Chtěla jsem si odpočinout. Jenže to nešlo." Slunce už úplně zapadlo a v lese byla naprostá tma. „A co jste s tím udělala?"
„Byla jsem u psychologa, fuj z toho chlapa mám trauma do teď. Nic nenašel. Navštívila jsem i kněze, ale ten mi jen požehnal a nic se nestalo. Našla jsem, že pomůže se modlit, ale taky to nefungovalo. Někde mi doporučili pořídit si kamaráda co mě bude kontrolovat. Ať spal nebo ne, nic se mi nestalo. Na nějaký čas to ustalo. A když už se něco podobného dělo tak to nemělo následky."
„Já nejsem věřící. Takže modlení u mě nepřichází v úvahu. Kamarádky mám, ale vidíte že to nefungovalo." Řekla už zoufale. Tmavým lesem se vydaly zpátky do kempu. Tentokrát už zvolily asfaltovou cestu. Další kotník už riskovat nebudou. „Mohla byste spát dnes u nás. Pan profesor chtěl stejně jít s nějakým jeho známým na pivo. Tedy vlastně posedět do hospody jak mi oznámil." A zasmála se. Nabídka ji zaskočila. „To by nebylo fér vůči holkám." Řekla nakonec, i přestože by ráda. „Jak myslíš, kdyžtak víš kde mě najít."
„Děkuju za nabídku, ještě si to rozmyslím. Bylo by fajn se pořádně vyspat." Řekla Rozálie.

Došly zpátky do kempu. „Děkuju za procházku." Řekla profesorka, když se loučily u chatky.

Jen co vstoupila studentka do chatky už se na ní hrnuly dotazy. „Tak co? Povídej! Byly jste venku skoro hodinu!"
„Jen se ptala jestli jsem v pořádku. A jestli je noha v pohodě." Furt přemýšlela nad nabídkou.
„Hodinu se tě ptala jak se daří? To se mi nezdá. Že tys.." a Lenka nasadila provokativní pohled.
„Ne sakra. Na co to zas myslíš!" Okřikla ji.
„Hele, kluci nás pozvali, budeme hrát u nich v chatce hry a spát tam taky budeme. Půjdeš s náma?" Zeptala se Eva.
Tohle se Rose zamlouvalo. Mohla by se vytratit a nikdo by nic nepoznal. „Uvidím. Jsem docela unavená. Ale vy si to tam užijte!" Povzbudila kamarádky. Ty se převlékly z pyžam a vyrazily do jiné chatky. Rose se mezitím došla osprchovat.
Voda na škrábancích nepříjemně pálila, a tak sprchu rychle opustila.

Došla do své chatky. Lehla si a znovu začala uvažovat o nabídce. Snažila se usnout, ale pokaždé se jí vybavil divný sen. Po půl hodině převalování pokus o spánek vzdala. Obula se a vydala se ke dveřím. Ruku položila na kliku, když v tom jí přepadla myšlenka, co když se tam objeví Blecha? Otočila se tedy zpátky k posteli. Jenže co když se jí zas něco bude zdát? Co když už to teď bude vážné? Co když..