„Představte si, chodíte do školy a přijdete domu, cestou se s kamarádkami stavíte v parku na houpačce a proberete toho hezkýho kluka z první lavice. Doma na vás čeká uplakaná maminka s papírem v ruce, kde stojí že židům není povoleno chodit do škol. Následně se tyhle dá se říci zákazy stupňují až do fáze, kdy například nesmí jezdit městskou hromadnou dopravou a že musí začít nosit Davidovu hvězdu. Mladí to nechápali, jelikož se s nimi okolí a dobří přátelé přestali bavit. Však co mohli udělat špatně? Pak zjistili co se o nich povídá. Někteří se snažili dokázat, že tohle nejsou oni, ale marně. Prvně je tolerovali, nechali jim jejich domy. Pak ale přišli na řadu židovská gheta, kde rodiny bydeli v jednom malém pokojíku. Na záchody se většinu času muselo ven a voda tu netekla. Řeči o židech se pomalu začali stávat pravdou, kradlo se tu, obchodovalo se tu a černý trh pro ně byla poslední záchrana. Některé rodiny se to snažili přečkat v klidu. Okusovali zbytky chleba, které němci bezděčně vyhodili. Pak přišla na řadu čistka. V létě roku 1941 nacisté rozhodli, že zde bude probíhat konečné řešení židovské otázky. Velitelem celého tábora byl Rudolf Höss. Zahynulo zde přes milion lidí, z největší části však židé. Pak tu byli lidé nepohodlni systému, homosexuálové či obchodníci na černém trhu. Nejvíce se zde využívali plynové komory. Kdo bude vědět co se používalo?" A první ruka, která se zvedla byla ta Rozáliina. „Prosím, Rozálie."
„Cyklon B. Jsou to vlastně granule, které následně s reakcí se vzduchem přeměnil na plyn." Odpověděla Rose a dál se věnovala prohlížení si areálu.
„Přesně tak. Děkuju za doplnění. Další smrti byli způsobeny hladem, zdravotním stavem nebo i pokusy doktora Mengeleho. Schválně kolik z vás by se dnes nevrátilo z výletu, jelikož byste byli ta "škodná zvěř"?" Všichni se otočili na Rose a na jednoho kluka, který byl snědší pleti. „Vy jste dobrá skupinka, zatím vás tu přežilo nejvíc. Ale zpátky k Mengelemu. Mezi jeho nejoblíbenější pokusy patřili dvojčata. Fascinovalo ho, jak stejná jsou a jestli když způsobí bolest jednomu tak zda-li to bude cítit i druhý. Pak také těhotné ženy."
„Na nich testoval, jestli dítě přežije nebo jestli slyší zvuky." Doplnila výklad Rozálie. Vadilo ji jak uvádí jen půlku informací. Otráveně se pak zapojila k posledním lidem.
„Říkalo se mu Anděl smrti." A tím pro ni definitivně skončil výklad. Omluvila se, že ji bolí levá noha a došla si sednout. „Nebudu už s vámi dále pokračovat. Je mi to líto." Řekla a snažila se znít smutně. Rychle se domluvila na místě setkání než ji skupina spolužáků opustila.

Potulovala se po arealů pomalým krokem, což ji vůbec nevadilo, jelikož měla čas přemýšlet nad vším co se tu dělo. Zastavila se a jen tak koukala do ničeho. Z nevinného koukání se vyklubal další vidina. Byli tu muži, nebo i ženy. Bez vlasů v oblečení, které podle toho jak na nich vyselo nebylo jejich. Ti lidé byli na venek zničení, ale stále z nich vyzařovala naděje na lepší život. Tu však hned zpustošil muž v uniformě. Přivedl mladého muže a přivázal ho na sloup. A zařval něco německy. Šedí lidé jen dál pokračovali jako by se nic nedělo, i přes neustávající naříkání mladíka. Někdo se přeci jen zastavil. Hned jak zmerčil přísný pohled dozorce odvrátil zrak. Mladík umřel hlady, podle pána v uniformě. Pravda ale byla trošku jinde. Předtím než ho přivázali, několik opilých němců si z něj udělali terč kam smiřovali svou agresi. Měl mnoho ošklivých vnitřních ran, ale ty nikdo neviděl. Ani Anděl smrti.

Z podivné vidiny ji probral chladný vánek. Cítila jak ji po tvářích stékají slzy. Rychle si je otřela. Chtěla pokračovat, ale nemohla. Na každém rohu viděla smutné tváře a hrdé pohledy krutých německých vojáků.

Nedalo ji to a nakukovala všude. I přes bolavou nohu zvládla obchůzku skoro celého tábora. Byla ráda, že nemusí poslouchat protivného profesora a že nemusí jít s tou bandou nevzdělanců, ke které se nakonec stejně musela připojit.

Cestou zpátky si všichni vášnivě povídali. Jen Rose to nemohla pochopit. Copak jim návštěva nic nedala?

„Co vaše noha, slečno Steinfildová?" Zeptal se při výstupu z autobusu pan profesor. „Už je to lepší." zalhala.
Bylo již odpoledne a skoro nikdo ze studentů neměl na jídlo pomyšlení. Tak přeci jen to na ně nějaký účinek mělo. Sešli se ve společenské místnosti, aby si předali zážitky.

Někteří hovořili o tom jaké to tam muselo být, další zas jak krutý Mengele byl. Nikdo z nich si však hrůzy táboru nedovedl představit na vlastní kůži.
Z představ jim běhal mráz po zádech.
„A to jste si nevážili toho co máte.." utrousila poznámku Olivia.

Skupinky studentů pomalu opouštěly společenskou místnost. I profesoři se odebrali pryč. Lenka s Rozálii zde ale zůstaly. Po pár minutách hledání našly ztracený ovladač od televize. Polsky ani jedna z nich neuměly, však z filmu pochopila o co šlo. Typovaly co říkají a nebo co se stane. Dělaly si srandu z polských názvů. Přidali se k nim i další studenti. A než by se člověk nadál byl čas večeře.

Po večeři měli všichni stejný nápad, a to zamířit do sprch. Fronta se táhla nekonečně dlouho, pár studentů to vzdalo a se všemi věcmi se vrátili zpátky do své chatky buď s úmyslem se vrátit později nebo nejít už vůbec. Nápad nejít vůbec měli pouze kluci a jak už bylo cítit nebylo to poprvé co ho uskutečnili.

Poctivě vystáta fronta na sprchu se přeci jen vyplatila. Mladá Rozálie si užívala proud teplé vody, smyla ze sebe všechno špatné z dneška. Nebo si to alespoň naivně myslela..