Probudila se v pět ráno se slzami v očích. Hmátla zmateně po zdi, aby se ujistila, že je v bezpečí chatky.  Venku se již začalo probouzet sluníčko. Vzala si věci na převlečení a vydala se do sprch. Cestou si přemítala hrůzný sen. Byla zvyklá na takovéto sny, ale tenhle pro ni byl něčím vyjímečným.
Došla do sprch, kde měla klid. Sedla si na studenou podlahu a znovu si vybavila sen. Sáhla si po ruce jestli ucítí stejné škrábance jako ve snu. V ten moment by se ji krve nedořezal. Vstala tak rychle, až se ji zamotala hlava a došla k zrcadlu. Podívala se na ruku a opravdu tam našla škrábance.

Věděla, že nemusí jít připravovat snídaně, ale jelikož už byla vzhůru tak tam zašla. „Dobrý den."
„Nemusela jste chodit, říkala jsem vám to. Co to máte s rukou?"Odpověděla ji místo pozdravu profesorka.
„Eh. Nevím objevilo se mi to tam ráno. Mám s něčím pomoci?" Snažila se změnit téma. V malé kuchyňce se nemotorně pohybovala mladá studentka, která vypadala že každou chvilkou upustí talířek. „Spala jste dobře?" Zeptala se profesorka, jež si všimla stavu studentky. Ta se při otázce zarazila. Rozmýšela se, zda-li říci pravdu nebo pomlčet. „Znám i lepší noci." Zněla její odpověď.
„Špatný sen?" Optala se, zatímco rozdávala rohlíky. „Pardon. Nemusíte mi to říkat, omlouvám se." Dodala.
Hnědovlasá slečna si sedla na volnou židli. „Jo." Nevěřila, že svěřit se někomu dospělému bude tak těžké. Profesorka přestala rozdávat snídani a podívala se na Rozálii.„Chcete mi to říci?" Zeptala se tiše.
„Bylo to o útěku z tábora. Jenže tentokrát. Tentokrát to bylo jiné. Přišla jsem si jako loutka. Jako kdybych byla nějaký otravný hmyz, který musí za každou cenu zemřít, protože je příliš nepotřebný a není mu hodno žíti, ale on se snaží za každou cenu přežít. Snažila jsem se utéct ze spárů Mengela a následně Hosse. To se mi povedlo. Jenže můj plán podlézt plot nevyšel. Poranila jsem se a nebyla jsem schopna udělat dostatečnou díru. Chytli mne. Bránila jsem se, ale moje ruce." Zvedla dlaně a znovu se přesvědčila o tom, že šrámy nezmizely.

„Moje ruce mě zradily. Nedostala jsem se ven jen kvůli téhle věci. Odvedli mne do skupinky mířící na smrt. Křičela jsem na ně ať toho nechají, že nejsem o nic horší než oni, ale pro ně jsě byla jen podřadný druh, který tu nemá co dělat. Ve skupince na smrt byla i moje rodina, zahlédla jsem mamku v pruhovaném mudnůru a napůl oholenou hlavou. Ta vešla do komory mezi prvními. Bylo tam hodně mých kamarádů. Jakoby mě chtěli potrestat i tím, že je uvidím, ale nedokážu se s nimi rozloučit." Při posledních slovech se klepala zimou.
„To bude dobré. Jste tu v bezpečí a nic vám nehrozí. Slyšela jsem hodně nepříjemných snů, ale z vašeho mám mráz po zádech ještě teď."
„Děkuju, že jste mě vyslechla. Jen to prosím nikomu neříkejte." Odpověděla s třesoucím tónem nevyspalá studentka. „Já jsem ráda, že jste ve mne našla důvěru, nebojte bude to jen mezi námi." A hned na to se začali trousit první hladoví studenti.

„Prosím, až se najíte, zůstaňte zde." Řekl profesor, který přišel mezi posledními. Společenská místnost se brzy zaplnila.
„Na dnešním s zítřejším plánu je Osvětim a Březinka. Teď se rozdělíme do dvou skupin. Jedna půjde se mnou s druhá s panem profesorem. My půjdeme první den do Osvětimi a další den do Březinky." Následně se ujali rozhodování, kdo s kým kam půjde.
„Rose, budete schopna dneska absolvovat výlet?" optal se profesor. „Když tak se tam přidám k těm chudákům co tam umřeli v plynu." utrousila poznámku. „Co prosím?" a dělal, že neslyšel.
„Myslím, že dnešní akci zvládnu." odpověděla. „Skvělé. Tak se připojte ke své skupince." Připojila se ke skupině s panem profesorem Blechou.

Třída měla ješte pár minut volno na úklid a převlečení. Poté přijel autobus. „Moje skupinka ať jde do levé části!" Zakřičel z posledních sil pan profesor. Studenti se zasmáli, jelikož jeho hlas zněl jako stará pískací hračka. Poslušně a bez protestů nastoupili. „Rozdám vám pracovní listy. Budu chtít, abyste mi je večer přinesli vyplněné. A žádné internety, mládeži!" A každému ze své částu studentů věnoval oboustranný papír.
Rozálie si přečetla první zadání: „V jakém roce zde byly vybudovány koleje?" Spolusedící jen něvěřícně kroutila hlavou, když si všimla s jakým nadšením vyplňuje záludné otázky. Nebyla jediná, kdo zaregistroval Rose a její skoro vyplněný papír. Při vystupování se ji někteří spolužáci ptali, zda-li jim neukáže odpovědi. Ta si však svůj papír střežila jako oko v hlavě.
„Pracovní tábor Březinka, byl největším z nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů za druhé světové války. Roku 1941, dal Heinrich Himmler veliteli tábora Hosovi za úkol, vybudovat tábor pro masové vraždění Židů." Spustil profesor. Půl skupinky se k smrti vyděsilo, že celou dobu bude muset poslouchat starého profesora.
„Čím je tento tábor zajímavý?" Začal místo výkladu.
„Působil tu Mengele a při selekci si vybírali především schopné muže, dvojčata, těhotné ženy nebo mladé a krásné slečny." Odpověděla Rose na otázku.
„Ano přesně tak." A byl zaskočen odpovědí. Mezitím došli k osudové bráně do pekel, kde už na ně čekala mladá pohledná slečna. Potřásla si rukou s panem profesorem. Prohodili mezi sebou pár slov a ona pak předstoupila. „Dobrý den skupinko, já jsem Markéta a dneska vás provedu po areálu Březinky. Vy jste ve čtvrťáku, že? Tak to už jistě něco o táboru víte." Z jejího hlasu sálal optimismus a nadšení z toho, že tuhle práci může dělat.
„Byl založen v roce 1941 a hlavními účely byly likvidace židů a dalších nepohodlných osob. Němci si především vybírali ty, kteří nesplňovali árijské požadavky a taky teda homosexuály. Za které občas byli považováni jen ti co na veřejnosti objali svou matku." Řekla ji Rose.
„Tak tady by mohl někdo nahradit moje místo teď hned. Jak se jmenujete?"
„Rozálie Steinfildová."
„Vás zajíma historie, Rozálie?" Zeptala se, stáke však zaskočena znalostmi slečny.
„Všechno ne, ale tohle období je zajimavé. Musí se o tom mluvit, aby se dál nedělo to stejné." Profesor na ni jen nevěřícně koukal. Ostatně celá skupinka byla zaskočena.

Vydali se do areálu tábora. A mladá průvodkyně začla vyprávět.
„Když jste byli obyvatelé Německa. A ještě k tomu židé, bydleli jste přímo v pekle."