Nemotorní a ospalí studenti se vypotáceli z autobusu. Pár profesorů se ujalo tašek a tím započala hra 'najdi si svoji tašku'. Brunetka si svoji výrazně růžovou tašku našla okamžitě. A mohla se vydat vybrat chatku. Jak pak zjistila, nemohla si ji vybrat, ale najít správné číslo. Což bylo pro ni ještě horší než samotný výběr. Bloudila po chatové osadě s těžkou taškou a hledala chajdu s číslem osm. „Šest. Sedm. Devět. Sakra, kde je osmička." A dál bloudila. Konečně našla onu chatičku. Zkusila klíček, který pasoval a zvědavě nakoukla dovnitř. První zacítila vlhko chatky, ale zároveň ji velmi okouzlilo, jak hezky vyzdobené to tu bylo. Měli tu hezky povlečeno. Po pár minutách přišly ostatní kamarádky a zabraly si postele. Pár z nich si vyndalo spacák a připravilo si spaní. „No já myslim, že tak špatný to tu neni. Čekala jsem to horší." Řekla Eva.„Nějak tak." Odpověděl zbytek chajdy.

Jenže než stihly cokoliv probrat přišla profesorka. „Za pět minut ať jste u chatky s číslem dva. Vemte si s sebou věci a zamkněte to tu." Oznámila a odešla dřive než zaslechla odpověď. Zrak tří studentek se upřel na Róze. „Já vim. To je prostě nelidský aby byl někdo takhle zatraceně rozkošnej." A pobavila tím celou chatku. Na dlouhé řeči však neměly čas. Vzaly si potřebné věci, zamkly chatičku a vydaly se na určené místo. Byla tu již velká část třídy, která již diskutovala o programu a o celé školní akci. Připojily se k partě kluků co právě řešili co mají za značky na sobě.„Jak na tomhle tričku můžeš nechat litr?" Zeptala se Olivia. „Já ne to koupila máma." Ohradil se vysoký světlovlasý mladík. „Takže maminka kupuje jo?" Ohradila se. Na to ji však neodpověděli, jelikož z chatky vyšli profesoři.

„Chtěli bychom vás poprosit, abyste se chovali slušně, jako studenti čtvrtého ročníku výběrového gymnázia. Máme tu pro vás pár pravidel. Jako první" řekl profesor historie. „Jako první, každý dostane kartičku, kterou se bude hlásit jak zde v kempu, tak i v dopravních prostředcích. Jako druhé, večerka bude v devět, až se vrátíme z exurze budete mít volno. Za třetí, žádný alkohol, cigarety, drogy a nebo ještě hůř sex." Touto poznámkou pobavil skupinku kluků, kteří si neodpustili nemilý komentář. „Ale notak, ani vrznout si tu nemůžeme." Nikdo z řad vyučujících je naštěstí neslyšel. „A apelujte na to slušné chování!" Zdůraznil znovu.„Máte někdo nějaké připomínky?" Zeptala se paní profesorka Clarkojsová. „A jak je to s jídlem?" Zeptala se jedna studenta z přední řady. „Snídani a večeři pro vás máme nachystanou. Pan kolega to zapomněl zmínit." A Rozálie si rýpla „K jeho věku se tomu nedivím." Jenže její poznámku zaslechla. „Pak přijďte ke mne, Rozálie. Pan kolega jen zapomněl zmínit, že vstávat se bude v šest a večeře bude od šesti do půl osmé. A teď prosím utvořte štrůdl." A třída poslušně utvořila ouzkou řadu. Brunetka si mezitím šla vyslechnout svůj verdikt k profesorce.

„Ano byla to blbost a už se jdu omluvit." Řekla otráveně. „Stůjte. Nechtěla jsem po vás abyste se šla omluvit. Mám pro vás jiný trest." Studentka se podívala na profesorku se zoufalství v očích.„Budete mi pomáhat připravovat snídaně."

„Cože? To budu muset vstávat hrozně brzo. Už v šest je nelidský." Snažila se z téhle práce vyvléknout, ale nedařilo se. „Můžu vás ještě klidně nechat dát na jinou chatku." A to už byl dost velký signál, že tuhle hádku nemá šanci vyhrát. Ještě otráveněji se přidala ke svému hloučku. Od profesora ještě dostali kartičku.

celou cestu k zastávce jen poslouchala konverzaci ohledně nového filmu. Znovu nasedli do autobusu, který je zavezl do Krakova.

„Takže držte se ve štrůdlu!" ozval se profesor. Studenti si znovu nastoupili do řady a utvořili tak dlouhého hada. „A hele jak tě vlastně potrestala?" zeptala se Olivia. „Ani se radši neptej." a otráveně se podívala po profesorce. Ta vedla konverzaci s dějepisářem. „Dělej vyklop to." Ohradila se tentokrát Eva. „Budu s ní ráno připravovat snídaně." řekla co nejtišeji. Jenže reakce kamarádek se nedočkala, jelikož akorát došli k první památce. Třída se rozprostřela, aby lépe viděla na sochu Adama Mickiewcze. Pár studentů si ji vyfotilo. „ Památka připomínající nacionalistického spisovatele a básníka Adam Mickiewicz, odhalená v roce 1898 v roce 1940 zrušen okupujícími Němci. Domnívalo se, že socha byla roztavena, nicméně kusy sochy byly později obnoveny z Hamburku. Památník byl rekonstruován a odhalen v roce 1955 při 100. výročí smrti básníků." okomentoval památku profesor a skupina dvaceti šesti studentů znovu utvořila hlučný pruh, který se odebral do Dominikánského kostela.

„Gotický kostel prvně vystavěný románský kostel okolo třináctého století, následně jej přestavěli na gotickou stavbu .Velký požár z roku 1850 zničil kostel, věž a část kláštera. Bazilika byla brzy přestavěna. Klášter byl obnoven v letech 1894-98 pod vedením Zygmunta Hendela." povídal profesor, ale nikdo ho nevnímal. Všichni již mysleli na postel a následnou snídani. Při vchodu však ukecané partě došly slova. Okouzlil je vysoký strop, ale i zavěšené lustry, někteří dokázali ocenit precizní nástěnné malby a jiní si jen užívali skvělé práce architektů. Každý si našel něco. Po prvním protestu, bylo těžké vyhnat studenty ven. Úspěšně se to podařilo, až když padla výhružka ohledně ranní rozcvičky. Konverzace mezi studenty se výrazně ztišila. Čekala je čtvrt hodinová cesta pěšky do židovské části města. Nevyspalí studenti začali zývat a zpomalovat skupinku. „Pohněte vy bando líná!" pokřikoval na ně profesor v domnění, že tím urychlí loudající skupinku. Netušil, ale že to na studenty, co šli jako na smrt, bude mít opačný účinek. Znovu zas zabrala výhružka s povinnou ranní rozcvičkou. Uloudaná a unavená skupina čtvrťáků se dostavila do židovské části. Našlo se tu pár synanog, ale ty bohužel již navštívit nestihli, a tak si je prohlédli pouze zvenku. Místo toho však došli na Nový židovský hřbitov. „Kdo se tam chce jít podívat může, zbytek zde počká a může si na chvilku odpočinout." oznámila profesorka. Většina třídy si okamžitě sedla, jen pár se jich vydalo prozkoumat jeden z nejstarších hřbitovů. Mezi nimi byla i Rose. Procházela vedle náhrobků a pozorovala jejich písmo a snažila se přečíst co tam stojí. Fascinovalo ji kolik náhrobků tu bylo. „Kdo to byl? Třeba to byl nějaký vědec, nebo jen obyčejný kadeřník?" ptala se nikoho Rozálie.
Když mířila ke kamarádkám odchytil si ji profesor. „Netušil jsem, že vás to zajímá. Milé zjištění."
„Ano zajímá."

Cestou už třída nepromluvila jediné slovo. S radostí nastoupili do autobusu a byli vděční za místo na sezení. „Večeře bude od šesti, nezapomeňte na to!" oznámila profesorka. Třída se rozdělila do skupinek podle chatek. „Já nevim jak vy, ale já bych šla do sprch." oznámila Evka. „Však jsou čtyři." řekla s údivem Olivie. „Evík má pravdu. Pak tam bude nával." přidala se do rozhovoru Róza. Ale nikdo se nezvedl s postele. Ani po pěti minutách se nic nedělo. „Jdu to tu obhlédnout a najít sprchy." řekla holkám Rose a obula se. „Hodně štěstí, až to najdeš tak dej vědět." odpověděly ospale ležící kamarádky. Venku bylo teplo, a tak ocenila přilehlý les, který poskytoval příjemný stín. Nadechla se a ucítila vůni lesa. Našla malý pařez a posadila se. Užívala si vůni dřeva a klidu. Když však zaslechla prasknout větvičku celkem se vyděsila. Otočila se za zvukem a spatřila profesorku. „Dobrý den." pozdravila a doufala že jen projde dál. „Je vám dobře? " zeptala se. „Jo je. Mám ráda lesy." odpověděla ji na to. „Tak dobrá, ale nezapomeňte na ráno."
„Nebojte." Ještě chvíli poseděla pak se vydala najít sprchy. Hledala je podle cedulky se sprchovou hlavicí. Jak následně zjistila sprchy nebyly nějak oddělené. Celkem se zděsila. Cestou však vymyslela skvělý plán. „Sprchy jsem našla, ale jedna nebo dvě budou muset počkat venku, aby nám tam nikdo nevlezl."
Vzaly si věci a došly se osprchovat.

Po večeři všichni zmizeli do svých chatek. Usnuli a nabírali mezitím síly na zítřejší akce a také na odpykání trestu.