„Tvůj bratr sebral všechny mé úspory a zmizel."

Kolikrát jsem si jen tu první větu, která vyšla z tvých úst, připomněl? Nepočitatelně mnohokrát. V té chvíli jsi mě zaskočil natolik, že dveře do domu zůstaly otevřené ještě hodnou chvíli poté, co ses mi rozvalil na gauči a popíjel kakao, jež jsem ti bezmyšlenkovitě připravil a ještě horké – v šálku s červenými puntíky – vložil do dlaní.

I teď si vybavuju spousty detailů, takové, co bych za jiných okolností naprosto vypustil z paměti, a ani by mě nenapadlo, že existovaly. Třeba tvoje vlasy, tmavé kadeře, kroutící se kolem tváře, dodávající ti skoro andělský vzhled. Možná proto jsem ti nezabouchl před nosem, možná proto ses mi vloupal do mysli i do domu. A já už ani netoužil po tom, abys zmizel, protože ses stal nedílnou součástí mého života.

Co na tom, že můj domnělý bratr – jak to bylo řečeno tobě, byl ve skutečnosti muž, se kterým jsem strávil několik let v mileneckém vztahu. Co na tom, že tě obelhal a obral o všechny úspory. Nezáleželo ani na tom, že to byl on, do koho ses zamiloval. S kým sis prožil všechna svá mladická poprvé. Nakonec ses stal chlapcem, který zbortil všechny mé zásady.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že tehdy jsem nebyl rozpolcený. Dokonce bych lhal i ve chvíli, kdy bych se pokoušel veškeré své pocity házet na tebe, včetně viny. Ve výsledku ses zamotal do stejné lži jako já. Jenomže tys o její existenci neměl ani tušení.

I nyní, po všech těch měsících, kdy jsem si odříkal to nejsladší ovoce, co jsem měl přímo pod nosem, s myšlenkou na to, že již bylo nakousnuté někým jiným, někým, koho jsem dříve – a možná pořád – miloval, mě nepřestávalo překvapovat, jak moc nevinný jsi ve skrytu svých činů byl.

A teprve v tento moment jsem si uvědomil, že všechno, co se v posledním roce událo, mělo svůj důvod, své poslání. Ačkoli jsem nikdy nevěřil v osud, až příliš náhod ve stejnou dobu se zkrátka jinak vysvětlit nedalo. Nebo ano?

Možná byl čas poskládat všechny střípky náhod do jednoho celku a pojmenovat je. Pojmenovat ty toužebně neočekávané chvíle, v nichž jsem se tolik vyžíval a doufal, že jednou mi porozumíš a uvidíš svět takový, jak ho vnímám já. Nenapadlo mi, že by se někdy mohl stát opak, že bych já hleděl na svět tvýma očima. Ale jak se říká, někdy se stane přesně to, co by nám ani ve snu nepřišlo na mysl, protože život si s námi začne zahrávat ve zdánlivě chaotickém rytmu. Je jen na nás, jak dlouho potrvá, než v tom chaosu najdeme pořádek a uvěříme. Protože víra je to, co nás drží nad vodou, i když se kvůli ní rouháme.

Přesně to postihlo mě. Rouhal jsem se, aniž bych přestal věřit. A začal jsem milovat.