„Děkuji, že tu pro mě jsi. Děkuji, že jsi ke mně upřímný."

To byla slova, která jsi mi věnoval po dvou měsících společného soužití. A už v té chvíli pro mě měla hořkou pachuť. Copak jsem k tobě byl v něčem upřímný? Ano, zajímal jsi mě, ve tvé přítomnosti mě přemáhala starost, ale o upřímnosti se mluvit nedalo.

Začínal jsem k tobě cítit mnohem víc, než byla prvotní nechuť spojená s jistým učarováním. Bylo mi jasné, co na tobě viděl. Tak krásný, neobyčejný, nevinný a s energií, již si mohl rozdávat. Působil jsi bezstarostně, ale přesto na tebe bylo spolehnutí. Taková sladká a laskavá duše, nezkažená světem. Jen ochutnat.

Okouzlil jsi mě, stejně jako tvému čaru předtím propadl on. Pochopení bylo na místě, ale upřímný jsem v tomto ohledu být nemohl ani sám k sobě.

Má láska směřovala k tobě, ovšem nenáviděl jsem fakt, že on tě měl první, že to jeho jsi miloval ty. Každý by na mém místě odmítal tuto skutečnost přijmout. Každý, nebo snad ne?

Nebral jsem tě jako přítele v nouzi. Jako chlapce, který choval něco výjimečného k mému „bratrovi". A právě proto jsem ti ani neřekl, že bratra nemám. Že ti lhal. Nechtěl jsem tvou víru pošpinit vědomím, že se jednalo o sprostou lež.

A tak jsem si tě nechal, hýčkal tě ve své domě, poskytoval ti útulné přístřeší a laskavou náruč, aniž bych myslel sám na sebe. Tak by to mohlo vypadat. Ale mé úmysly nebyly zdaleka tak nezištné. Toužil jsem tě mít pro sebe, nepřímo tě nutil, abys ke mně pocítil vděčnost a možná i něco víc.

A tys naslouchal mým slovům, nechával se vábit něžnůstkami, motal se do pavučin umě řečených nepravd. A nevnímal výraz v mých očích.

Neviděl jsi, jakým pohledem jsem tě sledoval většinu času. Mluvil jsi o mně jako o příteli, svěřoval ses mi se svými problémy a důvěřivě na mě hleděl, očekávaje odpověď.

Ale neviděl jsi, jak jsem prsty setrval na tvé tváři déle než obvykle, nepřikládal jsi váhu dlouhým objetím, nedivil ses mému chování, zkrátka jsi ho přijímal takové, jaké bylo, aniž bys bádal po příčině.

A nejspíš to bylo tím, že zamilovaní nevidí nikoho jiného, než toho, kdo je jejich láskou. A to já nebyl. Bolelo to. Přiznat si tu skutečnost. Ale pravdě se nedalo utéct, ta byla neměnná, snad jen maskovatelná, ale přesto bolestná.

Ani teď, po mnoha měsících, jsem ti nedokázal ukázat pravou tvář muže, který kdysi pomotal hlavu mně a nyní i tobě. Hrál jsem s tebou hru, se kterou přišel on, sobecky doufaje, že se staneš mým.

Byl jsem si vědom, že to je nereálné, ale víra byla silnější než racionalita. Mé smýšlení se dalo označit za převážně nelogické, ale přesto jsem se k němu upínal více, než by bylo zdrávo. Snad ze zvyku a s vírou, že i nepravděpodobné se může vyplnit.