Nepochyboval o její odvaze. Stejně tak se neodvážil říct jediné slovo proti, dokonce ani neštěkl, když ho popadla za zápěstí a odtáhla ven z místnosti. Rád by tam ještě pár dní zůstal, aby bylo jisté, že nemusí nastavovat vlastní krk, ale jeho kamarádka na to měla jiný názor.

Nechápal, proč vůbec svolil. Už hodněkrát litoval toho, že dřív konal, než myslel, ale ještě s tím nic neudělal. Snažil se být klidnější, alespoň na chvíli vypnout tu přirozenou živelnost, která se dere na povrch, kdykoli je u ní moc blízko, ale marně. Dařilo se mu to jen tehdy, když si byl jistý, že je sám.

Její stisk byl překvapivě pevný. Ještě nikdy nebyl svědkem takové síly v prstech. Byla pravda, že se ho odvážilo dotknout jen pár jedinců – z toho většina byly jeho mladší sestry –, proto ani neměl dost materiálu k tomu, aby mohl pořádně porovnávat. Ale koho to trápilo? Io slovo trápení neznal. Ne ve spojení s jeho rodinou a Rosničkou.

Dlouhé nohy sotva zvládaly udržet krok s jejími rychlými skoky. Už chápal, proč to dlouháni považovali za nevýhodu. Vždycky si myslel, že čím delší kroky dokáže udělat bez větší námahy, tím rychleji se smí pohybovat. Ale Rosnička ho opět vyvedla z omylu.

Byla jako neřízená střela. Sotva svolil, že se tedy stane návnadou, popadla ho a vydala se na výpravu po Akademii. Naštěstí ji znala dost dobře na to, aby se vyhnula všem slepým uličkám, jež na ně čekaly snad na každém rohu. Io tuhle budovu moc neznal. Byl rád, že našel to, co potřeboval, a dokázal se vrátit zpátky. A ještě docela rychle.

Napadlo ho, že by ji mohl zpomalit. Hnala opravdu rychle, sotva jí stačil. Dokonce se musel mírně předklonit, aby mu nevyrvala ramenní kloub. Ji by to nejspíš ani nezpomalilo, kdyby držela jen jeho paži a jeho tělo leželo někde opodál, ale pro něj se to momentálně stalo nejhorší noční můrou.

Ze strachu, že by byla tak neohleduplná, že by na něj hodila makový koláč – nejhorší zločin ze všech dávat na koláč mák v jakékoli podobě –, se přikrčil ještě víc. Už byl skoro na stejné výškové úrovni jako ona.

„Kam jdeme?“ zajímal se.

Jeho hlas byl tichý. Bál se, že by toho dravce rozčílil. Nemohl odhadovat, kdy mu dívka vyklovne oko – třeba jen proto, že promluvil, když se to nehodilo. Ani telepat, dokonce ani budík by to nedokázal s jistotou říct. Ale už netušil, co by měl dělat, aby ji donutil alespoň trochu zvolnit.

„Jdeš na zápis,“ řekla jen.

„Jasně,“ zamumlal si blonďák pod nosem.

Mohlo mu to dojít. Zápis ještě nebyl u konce, měli dost času. Ale pokud chtěl na porotce udělat dojem, musel tam jít co nejdříve. Většinou se po dlouhém rozhodování, jestli má student dostatečný talent na to, aby se mohl Turnaje zúčastnit, vyčerpali a další kadety si jen pozvali a hned vyhodili, aby nemarnili jejich čas a nezdržovali je od zasloužené pauzy na kávu.

Bylo to tak i u zkoušek. Io tady pár let byl, věděl, jak to tu chodí. Mohl se snažit, jak chtěl, ale když byl poslední na řadě, odcházel s nejhorším výsledkem. Únava byla na lektorech znát. Hlavně na těch, kteří musí kontrolovat, jestli si kadet nedopřál nějakého pomocníčka, který by mu zajistil hladký průchod do dalšího ročníku.

Io nikdy pomocníčka neměl. Bál se, že by to telepat, který musel u zkoušky být, poznal. Navíc od Ganymeda slyšel, že když si někdo dal, už nedokázal přestat. Údajně to byla chuť úspěchu a uznání, co nutila kadety se k pomocníčkům vracet i v dobách mezi zkouškovými obdobími, ale oba už vypozorovali, že jen tím to nebude.

V Turnaji se za to tvrdě trestalo. Diskvalifikace byla jen zrnkem písku na tom odporném dortu, jenž na podvodníka čeká, pokud se rozhodne, že jeho schopnosti ovládání nejsou dost silné. Co si pamatoval, v jednom ročníku se našli hned tři – a napráskali se navzájem, aby zmírnili vlastní podíl na vině. Io doufal, že on nikdy na pranýři neskončí.

Když se dostali k frontě, opět se narovnal. Rosnička však jeho ruku nepouštěla, snažila se, aby byl u ní co nejblíž. Což mu moc nevadilo, ale cítil, jak postupně nabíral načervenalý odstín. V kombinaci s nezdravě bledou kůží, která měnila barvu jak ve stínu, tak i pod slunečním zářením, vypadal jako čerstvé rajče. Blond vlasy naštěstí nedokázaly zezelenat, ale když byl nervózní, někdy se stalo, že odstávaly. Graviti to měli se svým tělem těžké.

Násilím ho dotáhla až na konec řady. Beze slova ho postavila za kluka s tak hustou hřívou, že by se ani nedivil tomu, kdyby v ní něco schovával. Jakmile trochu zavál vítr, jenž se dovnitř dostal skrze velký otvor ve zdi, i nos pochopil, co je dotyčný zač.

Proč o sebe animáci pečují tak málo?

Chtěl si zacpat nos, aby předešel tomu, že by náhodou přišel o většinu chlupů, ale když to dokázala vydržet i Rosnička, musel taky. Nechtěl před ní vypadat jako slaboch – a už vůbec ne jako zbabělec. Ačkoli ani to nemohl udržovat v tajnosti dlouho.

Čím déle ve frontě stál, tím nervóznější byl. Dlouhé tenké prsty se mu samy od sebe třepaly, jako by se teplota vzduchu snížila pod bod mrazu – nebo takových minus dvacet stupňů Plutea –, rty ještě dokázal držet. Uvnitř úst bojoval s tím, aby zuby netřely o sebe. Tak hlasitý zvuk si nemohl dovolit.

Postupovali rychleji než předtím. Jak očekával, porotci už byli znudění. Museli prohlédnout a vyzkoušet desítky kadetů – talentovaných i méně. Nedivil se jim, taky by to měl nejraději za sebou. A tu kávu by si dal hned. Klidně i nějaký jed, v tuto chvíli by uvítal i takto zbabělý odchod a útěk před povinnostmi.

Rosnička držela dlaň na jeho zádech. Byla tak vysoko, jak malá dívka dosáhla – jen kousek nad hýžděmi, které odolávaly tendenci pleskat o sebe jako zběsilé. Nebylo divu, že než se dostal na řadu, už nepřipomínal jedno rajče, ale rovnou celý keříček.

Zastavil se přede dveřmi. Už párkrát na tomto místě stál. Koukal se na ty ošklivé velké dveře. Byla to učebna jako každá jiná, nebyla ničím výjimečná. Možná jen tím, jak blízko byla kantýně, kde se prodávala káva.

„Nezapomeň, že máš předvíst nejlepší výkon,“ upozornila ho kamarádka.

Io naprázdno polkl. Nezmohl se ani na prosté kývnutí, jímž by potvrdil, že ji slyšel. Dlaně se mu potily, už je ani nestíhal otírat do kalhot. Uniforma už utrpěla horší újmy, ale pochyboval, že by někdy byla více mokrá. Dokonce i vlasy se mu lepily na čelo. Připadal si jako vodník.

Nervozita stoupala. Byl první na řadě. Neslyšel nic z toho, co se za dveřmi dělo, ale cítil, jak se mu někdo snaží nabourat do hlavy. Tušil, že telepat bude chtít vědět, který expert následuje po propadákovi, v jehož hlavě se má hrabat, aby zjistil, jestli si něčím nepomáhá.

Rád by ho nechal vstoupit na nádvoří, jen otevřít brány na škvírku, aby se protáhl dovnitř a ověřil si, že je to skutečně on a ne někdo, kdo mění podoby – ano, i tvarohy tady měli, ale ti jsou příliš vzácní a na Akademii je možná jeden. Ale nedokázal se přinutit otevřít.

Srdce mu bilo alespoň třikrát rychleji. Oči nezavíral, hleděly do prázdna. Kdyby se někdo pokusil najít za těmi tunami čokolády duši, hledal by zbytečně. Hradby byly tak silné, že se skrze ně nedokázala probít ani Rosnička, která většinou měla na svědomí to, že se brány z čokolády rozpustily společně s jejím přítelem.

Z těch nárazů do vědomí ho brzy začala bolet hlava. Chápal telepatovu naléhavost, ale on zase musel pochopit, že když byl Io nervózní, neovládal se. Vsadil se, že mu vlasy odstávaly, protože na čele je už necítil. A také si připadal mnohem těžší. Tuhle svou schopnost nenáviděl. Mohl mít i medailon a stejně se to dělo. Nedalo se to potlačit. Nechápal, že to ještě žádný z lektorů nezjistil. Ale to bylo dobře, nejspíš by navrhli jeho vyhození.

Zaťal ruce v pěsti. Přinutil se zavřít oči. Nemohl sledovat dřevo před sebou, odvádělo jeho pozornost jiným směrem. Potřeboval se telepatovi představit, ukázat mu kus sebe, jenž obsahuje nejdůležitější informace.

Už to jednou zažil. V první den, kdy se dozvěděl, že zdědil ten dar, se ukázal telepat. Co si pamatoval, říkalo se jim misejové. Nepátral po tom, jak to slovo vzniklo. Pravděpodobně to bylo kvůli nadšení, které telepatové sdíleli, a tomu, že kdykoli překročili práh, zvolali mise, pak následovalo jó, jež zaznělo pouze v hlavě. Ten, kdo ho zaslechl, už musel vědět, že má otevřít hlavu.

Tehdy byl trochu jiný. Mladší, naivnější a… bez Rosničky a Ganymeda. Prakticky neměl žádné přátele, pokud mezi ně nepočítal svou nemalou rodinu. Poprvé svou nervozitu okusil v den, kdy na něj modrovlasá dívka promluvila. To, že ji nedokáže ovládat a má uvnitř sebe zvláštní impulz, zjistil, když se ho poprvé dotkla. Podezíral by ji z toho, že na něj něco přenesla. Ale to byla hloupost.

Jen předpovídá počasí. Neočaruje tě, Io, připomněl si.

V ten nestřežený moment, kdy se věnoval jedné konkrétní myšlence, brány povolily. Dovnitř se prodralo další vědomí – o poznání starší, o zkušenosti těžší a rozhodně i chladnější. Byl to podobný pocit, jaký zažil už jako malý gravit. Skoro zapomněl na to, jaké to je na chvíli sdílet jednu hlavu.

Vědomí se uvnitř lebky prohánělo jako vánek, jenž obkresloval linie mladíkova těla. Snažilo se najít tu jednu konkrétní část, k níž nebylo těžké se dostat. Telepati nikdy nesměli zacházet dál než na nádvoří. Vstup do hradu, v němž sídlila nejcitlivější část osobnosti, byl zakázán. Bylo to považováno za narušení soukromí. Dokonce ani zločinci nesměli pustit telepata dál – a telepat na ně nesměl naléhat. Zrovna v tomto případě by to hodně urychlilo všechny soudy, ale zákon byl zákon. A platil pro všechny.

Byl to jen krátký moment, kdy cítil, že se vznáší. Telepat našel ten úlomek, který hledal. Kroužil kolem něj, četl si slova, jež se spojovala s podobiznou mladíkovy tváře – den, kdy se poprvé viděl v zrcadle. Nikdo o sobě nemohl lhát, když se viděl poprvé. Zrcadlo sloužilo jako nástroj k nahlédnutí do duše. Každý žival to uměl, nemusel být ani telepat.

Zhluboka se nadechl, poté všechen vzduch vypustil nosem. Hrudník se mu zvedal trhaně, ale když to zopakoval ještě třikrát, trochu se pohyby ustálily a sjednotily do jednoho. Telepat ho uklidňoval, přikazoval mu, aby svou nervozitu krotil. A Io ho poslouchal, jako by ani nebyl cizím vědomím, ale tím jeho.

Pak chlad zmizel. Všiml si i toho, že ta čokoládová hradba, jež se začínala rozpouštět, zmrzla. Celkově mu nebylo velké vedro a nepotil se v takové míře. Dokonce i srdce pochopilo, že teď by měl být klidný, aby nedošlo k tomu, že by sílu jeho nervozity objevili.

Pomalu otevřel oči. Chvíli mu trvalo, než dokázal zaostřit na dveře před sebou. Ani si neuvědomoval, že přímo za nimi ho čeká velké rozhodnutí – poslechnout Rosničku a dostat ze sebe to nejlepší, nebo schovat hlavu do písku a přenechat to zkušenějším a silnějším živalům?

„Io?“

Možná na něj mluvila už nějakou dobu. Dlouho nebyl schopen normálního vnímání. I její hlas byl podivně vzdálený, jako by nestála přímo vedle něj, ale někde na konci chodby. Sotva jí rozuměl. Naštěstí nebylo těžké vyslovit jeho jméno.

Podíval se na ni. Srdce chtělo poskočit radostí, že ji vidí. Naštěstí i ono dodržovalo dohodu, kterou si sám dal.

Pak udělala něco, co nemohl očekávat. Natáhla ruku, pevně chytila límec košile, jež byla součástí uniformy. Bez dalšího protahování si ho stáhla dost nízko na to, aby nebylo těžké na něj dosáhnout.

Neměl strach. Vlastně byl tak klidný, že ani nervozita ho nemohla přemoct. Ale jakmile pochopil, co ten dotek na rtech znamená, jeho hradby se rozpadly úplně. Na tváře se mu vrátila rudá barva. Nemohl té dívce, jíž patřil jeho první polibek, zazlívat, že zničila telepatovu práci.

Brzy nato se však odtáhla a pustila ho. S úsměvem na rtech, jež si přál okusit znovu, řekla:

„Teď jsi připravený jít. Ukaž jim, co gravit Io dokáže.“