Sledovat, jak odvádějí jeho nejlepšího přítele někam, kam on nesměl, nebylo něco, co by si rád další den zopakoval.

Co by si vůbec někdy zopakoval. I nedobrovolně.

Ganymede byl první žival, s nímž zapředl delší konverzaci, než bylo pouhé nevíš, jak se do té učebny dostanu. Tehdy se zeptal i na jméno a na živel, teprve poté zachrochtal a představil se mu.

Io by tu bez Ganymedea už nebyl. Dlužil mu víc, než si přiznával. Díky němu si měl s kým promluvit, měl se komu svěřit, mohl s někým diskutovat o tom, jak je některý z profesorů nefér vůči jiným živalům, než je on sám.

A teď chudáka jiskřila odváděli pryč. Neměli jediný důkaz, že udělal něco špatného. Bylo to bezpečnostní opatření, s nímž se museli vyrovnat všichni.

Po Velké jiskřivé tragédii měli jiskřilové zakázáno studovat svůj živel. Což v podstatě znamenalo, že nesměli Akademii navštěvovat vůbec - přeučování na jiný živel sice bylo možné, pokud to bylo dítě dvou různých živalů, ale bylo to trestné.

Io Ganymedeovi rodiče neznal. Moc se o jejich domově nebavili, většinou byly zajímavější souboje v živém přenosu a ty tradiční já mám lepší živel hádky, kdykoli byl někdo poražen.

Přitiskl tvář k dírce. V tu chvíli se nebál toho, že by ho mohli objevit. Jediné, co mu dělalo starosti, bylo to, že netušil, kam ho vedou. Školní šatlava byla v modrém křídle.

„Moc nenakukuj," zašeptala Rosnička. „Zůstane ti tam obtisk."

Trhl sebou. Úplně zapomněl, že tam byla s ním. A to o tom většinou věděl, i když ji zrovna neviděl.

Narovnal se a ustoupil od díry. Ganymede stejně zmizel z dohledu. Nemělo smysl cpát oko někam, kam už nedohlédne.

„Proč jsi mě sem vzala?" zajímal se.

„Myslela jsem, že to bude dobrý nápad. Škoda, ale taky se někdy spletu," odvětila a myknula rameny.

„Co je tohle za místo?" zkusil to znovu.

„Já... vlastně ani nevím. Nikdy tu nic není. Vždycky jen zdi a občas díra."

„A ty díry... se tu objevují? Jen tak?"

„Co vím, tak nikdy nejsou na stejném místě. Objeví se prostě tam, kde jsem. A můžu se koukat na to, co chci vidět. Teda to jsem vytušila z toho, že se to dělo pokaždé, když jsem vešla."

„Takže..."

„Nepřemýšlej. Zamažou se ti ozubená kolečka," poznamenala.

Až teprve teď si všiml, že už nestála u něj. Opírala se zády o stěnu, jednu nohu měla přehozenou přes druhou.

Připadala mu menší než obyčejně. Možná to bylo tím, že tentokrát nestála na špičkách a nevypínala hruď - nenosila bradu tak vysoko, že by jí to i on mohl závidět.

Poprvé za tu dobu, co ji znal, vypadala... zoufale. Jako by konečně přicházela na to, že existuje i něco jako neúspěch a zklamání.

„Rosničko?"

Jeho hlas byl tichý. Sotva ho slyšel ve své hlavě. Netušil, jestli se to písknutí dostalo až k ní.

„Nevzali mě tam," zamumlala.

Nebyl překvapen. Ačkoli byla vytrvalá a snaživá, na přesvědčení poroty to stačit nemohlo. Rosnička nevlastnila živel. Nesměla se zúčastnit.

„To... je mi líto."

Lhal. Byl rád, že ji tam nevzali. Nepochyboval o tom, že by si našla způsob, jak všechny oklamat, ale bylo to nebezpečné. A dalšího blízkého ztratit nechtěl.

„Řekli mi, že nemůžu... jít někam, kde potřebuju být schopná."

Myslel si, že zahlédne v té bledé tváři slzu. On by na jejím místě brečel. Ale ona ne. Držela se.

„Ty jsi schopná," namítl. „Jen prostě... jsi ještě neobjevila svůj živel."

„Já nemám žádný živel, Io. Ani pořádný budík nejsem. Jediné, co umím předpovědět, je počasí. A to mi je úplně k ničemu."

Netušil, co by na to měl říct. Měla pravdu. Ale to jí odsouhlasit nesměl, naštval by ji.

„Ale ty," pokračovala, když se na něj otočila, „ty tam můžeš. Jsi gravit. Umíš se ovládat. Jistě by tě vzali."

Nemusel být budík, aby vytušil, že to po něm bude chtít. Oddanost a touha po jejím uznání chtěly její přání splnit. Chtěly, aby se zúčastnil turnaje a pokusil se nevybít energii hned při prvním kole.

Ale stále ještě dokázal uvažovat sám za sebe. Sice by ji rád poslechl - dokonce o tom přemýšlel, že by se na zkouškách snažil -, ale to, co ho právě teď zajímalo a dlouho zajímat bude, byl jeho nejlepší kamarád.

„Nemůžu," odpověděl nakonec.

Dívka zavrtěla hlavou. Malachitové vlasy se jí přehoupávaly přes ramena, jako by přes ně skákaly.

„Tušila jsem to."

Nelíbilo se mu, že byla zklamaná. Nechtěl to udělat. Ten pohled na ni ho trápil, bolelo ho sledovat, jak jí mizí bojovné jiskry z lazuritových očí.

Sklopil zrak na své lopatovité dlaně. Dlouhé tenké prsty se kroutily do stran, jako by je měl několikrát zlomené. Nebyla to vada, takto vypadaly prsty všech gravitů, jejichž schopnost se předávala z generace na generaci tak dlouho, že se živalovi přizpůsobily.

Někdy se za to nenáviděl. Schopnost lokálně ovládat gravitaci byla poměrně vzácná. Po události, k níž se každý gravit i budík nerad v paměti vracel, jich zbyla jen hrstka.

Prsty posouval nahoru až k medailonku, který blokoval jeho potenciál. Prohlížel si ho, žasl nad tím, že se lesknul i v takovém minimálním světle.

„Ale potřebuju, abys tam šel. A abys byl mezi finálovou pěticí," prolomila ticho Rosnička.

Podíval se na ni. Obočí mu vystřelilo k pramínkům karamelových vlasů, široký nos špičkou zakmital, jako by se na krátký moment proměnil ve hlodavce.

„Proč?" zajímal se.

Konečně se dostal do fáze, kdy zbrklost dohnal rozum. Byl rád, že ho poslední události nenechaly se unášet fantazií, kdykoli na ni pohlédl. Vyjednávání bylo o hodně jednodušší.

„Protože chci vědět, proč přesně k Jiskřivé tragédii došlo."

„Žádný stopy tam nejsou," namítl. „Miňáci to už prohlíželi."

„Ale já nechci nic, co tam nechal ten útočník před sedmi lety. Chci, aby zaútočil znovu," namítla.

Odrazil se od stěny. Zaťal ruce v pěsti. Neměl v plánu jí ublížit, to by si nikdy nedovolil. Byl jen nervózní z toho, co by mohlo následovat. A opět ho intuice ujišťovala o tom, že pro něj je to špatná zpráva.

„Čeká nás silná bouře, Io. Silnější, než jakou jsme zažili," pokračovala tak klidným hlasem, že ho to znervózňovalo ještě víc.

„Myslíš si, že se ukáže?"

„Pokud budeš dost silný, aby mu za to ten risk stál," přitakala.

„Takže... mám být návnada," odtušil.

„Nabídla bych se za tebe. Io, ty víš, že bych tě nevystavovala nebezpečí, kdybych neměla plán."

„Vždycky to odnesu já," zabrblal si pod nosem.

Chápal ji. Ona by se ráda nabídla jako návnada pro cokoli, co zavánělo něčím vzrušujícím. Její zbrklá plameňákovská odvaha by se snažila probít nerozbitnou zdí, i kdyby jí několikrát vysvětlil, že to nejde.

Ale do Turnaje nesměla. Nezvládla by to tam. Ale on by šanci mít mohl. Alespoň na první úkol, ten byl poměrně jednoduchý.

„Prvním sítem projdeš," snažila se ho uklidnit. „Ptala jsem se budíka, většina se shodovala v tom, že to bude jednodušší ročník."

„Myslel jsem, že nesmějí nahlížet do budoucnosti Turnaje."

„To bylo těsně potom, co nám to Klug oznámil. Můžeme znát úroveň. Úkoly ne. To asi rozdávají telepati."

„Ale i tak. Neměli bychom se radši starat o to, abychom Ganymedea dostali ven?"

Dívka stáhla rty do tenké linky a mírně je vyšpulila. Víčka jí mírně klesla tak, že zakrývala malou část dokonalého lazurovitého kruhu.

Pomalým krokem vyšla k němu. Opět vypínala hruď, zvedala bradu vysoko. Dokonce se držela na špičkách, aby se vedle vysokého gravita necítila nevýhodně malá.

Toho se však vůbec bát nemusela. Io se studem propadal do země. Cítil, jak ho končetiny táhnou k podlaze, že ho vlastní element přišpendlil nohama k zemi.

Tyhle emocionálně silné momenty nesnášel.

„Živalové už nevěří jiskřilům. Bojí se. Vždyť víš, jak se k nim chovají tam venku. Tady na Akademii je to ještě v pohodě, ale tam... tam jsou rodiny. A některým rodičům šplouchá na maják."

To vše si uvědomoval. Po Velké Jiskřivé tragédii už nikdo nemohl jiskřilům věřit. Všichni se báli, že si odnesou i jejich blízké.

Z jiskřilů se stali vyvrhelové, z blesku zakázaný element. Jiskřilové měli zakázáno mít rodiny, vláda se tak snažila snížit jejich počet přirozenou cestou. Zatím se nikdo neodvážil nikoho zabít.

Io se nedivil tomu, že se občas vzbouřili. Taky by protestoval, kdyby ho odsoudili jen kvůli tomu, že má takový element. Jen by se neodvážil vystoupit z davu sám.

„A myslíš si, že tím, že ze sebe udělám návnadu pro někoho, kdo se nejspíš ani neukáže, se něco spraví?" vyslovil svou myšlenku nahlas.

„Myslím si, že oni jsou v tom nevinně. A že by si zasloužili normální zacházení. Ale pokud to takhle půjde dál, pokud je budou zavírat a trestat za něco, co neudělali... Co bude jiskřilům bránit v tom, aby se postavili proti nám?"

Povzdechl si. Litoval toho, že neuměl tak dobře argumentovat. A utíkat.

„Fajn."

„Fajn co?"

Pořádně se nadechl. Znovu pohlédl na medailonek ve svých křivých prstech.

Musel to udělat. Ganymede by pro něj taky něco obětoval. Sebe asi ne, ale šel by daleko. A rozhodně by neseděl na zadku a nesnažil se předstírat, že je vlastně celou tu dobu úplně neschopný.

„Přihlásím se. Ale nezaručuju, že budu dost dobrý na to, abych se dostal do druhýho kola."

„Toho se neboj, Io. O to se postarám já."