Rosnička pustila jeho ruku.

Považoval to za znamení, že může otevřít oči a proskenovat okolí podezíravým pohledem. Jakmile je však otevřel, nestačil se divit – byla prázdná. Za tak podivně ukrytým vchodem se nic neskrývalo.

„Je to tu veselý jako v prázdný krabičce od lentilek,“ utrousil si pod nosem tak, aby to vyznělo jako něco poznamenaného pro sebe, ale přitom to slyšela i ona.

Poté pohlédl na dívku a svraštil obočí takovým způsobem, že z dálky vypadalo jako amatérsky načmáraná vrána.

„Nebruč. Je to tajná místnost, ne? Ale tajné místnosti nejsou tajné jen zvenku,“ bránila se Rosnička s pobaveným úsměvem.

Zubila se na něj tak široce, až se bál, že jí ty vrásky kolem úst zůstanou natrvalo.

Na to odpověď najít nedokázal. Zadržel svůj věčně hbitý jazyk za zuby a spolkl všechna slova, která na něm měl. Nechal si v hlavě proležet několik poznámek, ale jakmile si nějakou schopnou našel a zkontroloval ji znovu, přišla mu dětinská a hloupá. Jako by na poukazování kruhového tvaru bylo něco dospělého.

„Našla jsem to tady asi před měsícem, když jsem se vracela z hodiny válečných dějin. Pamatuješ, jak nám profesorka Eurydome říkala o bitvě mezi královskou rodinou a skupinou Fornjot? Modrá a zlatá krev, zemřel u ní princ Surtur a jeho snoubenka,“ pokračovala dívka, když se neujal slova.

Souvislost, Rosničko. Neplácej pátý přes devátý, upozornil ji v hlavě.

Nahlas by se neodvážil to říct. Tušil, že tam nějakou souvislost našla. Proč jinak by jej táhla do kruhovité místnosti ve zdi, kde neviděl východ ani okna a... Teprve teď mu došlo, že je místnost dočista prázdná. A on to vidí.

„Kde je lampa?“ vyslovil automaticky první myšlenku, která mu připadala srozumitelná.

Nikde žádnou neviděl, ale v místnosti bylo světla dost. Že by byla taky schovaná za zdí?

„Io, ty mě vůbec neposloucháš!“ ozvala se Rosnička dotčeně.

Máchala pažemi kolem sebe s přehnanými gesty, ale vždy poté ukázala nalevo od sebe.

„Pamatuješ si, co řekl král Jupiter II.?“

„Když se prokoušou mřížemi, vyražte jim zuby?“

„Ne,“ odvětila ihned. „To druhý.“

„Sama víš, že mám poruchu pozornosti. A nudný hodiny dějin mi nikdy nepřišly jako dostatečná motivace k léčbě,“ zamumlal čahoun nakonec a pomalým krokem se vydal ke stěně.

„Pro ty nejdůležitější věci na světě se nežije. Za to, na čem mi nejvíce záleží, se nebojím položit život,“ opravila jej.

Zněla jako mladší sourozenec, jehož inteligenční kvocient při testech vyšel o pár cifer vyšší než u staršího z nich.

Docela zvláštní. Podle toho bych měl být génius.

Zastavil se u zdi a opatrně k ní natáhl prsty. Už od pohledu byla hladká, bez jediné nedokonalosti. Neulpěl na ní dokonce ani jeho stín, který se od stěny držel dál. Jako by z respektu ustupoval půl metru za mladíka. Jako by se jeho vlastní stín bál.

Jakmile se polštářky prstů dokonalého povrchu dotkly, projelo celým tělem mravenčení jako při šoku elektřinou. Jako tehdy, když se s Ganymedem seznámil.

Bylo to sice poprvé, ale ne naposledy, co mu zjiskřením dal kapky. Navíc – neuměl si to vysvětlit – byl jeho blesk něčím speciální. Těžko se mu to popisovalo, ale kdyby ho zjiskřilo tisíc jiskřilů, jeho úder by jistě poznal. Jako jej poznal i teď.

„Ganymede?“ zašeptal směrem ke stěně.

Nepřipadal si u toho tak hloupě, jak předpokládal. Vlastně se mu to zdálo jako logické řešení.

Co se může stát, když se zeptám magický zdi?

„Je tam,“ řekla Rosnička, která se bez upozornění objevila hned vedle něj.

Leknutím nadskočil, nevšiml si jí. Jestli to bylo tím, že byl téměř dvakrát tak vysoký jako ona, nebo jen chvilkovém bloudění mimo tělo, netušil. Možná za to mohly oba faktory, od každého část.

„Je v té zdi?“ zeptal se, když uklidnil srdce natolik, že už se nemusel bát lopatovitou dlaň z hrudníku spustit podél těla.

Jako by nestačilo, že u ní bije jako zběsilé.

Drcla do něj loktem. Koutkem oka se na ni podíval, ale stačil zaregistrovat jen to, jak se její panenky s lazuritovými duhovkami prohnaly po kruhové dráze. Dolní ret se skryl pod vždy zářivě vybělené řezáky se špičáky, ten vrchní si nechával svůj nádech barvy jahodových želé. Jemu vlastně vždy připomínaly jahodové želé.

„Sedři omítku,“ přikázala po chvíli netrpělivě.

Přemýšlel, jestli na něj už nějakou dobu nemluvila a on ji jen neposlouchal. Nebylo by to poprvé.

„Ale tady si s tím někdo dal –“

Ani nestačil svou namítku vyslovit celou a Rosnička ho pěstí udeřila do paže – těsně pod rameno. Mohl být rád, že výš nedosáhla. Zaklonila hlavu tak, že se na ni prostě musel podívat. A když nasadila i výraz generála Rosničky, hanbou zrudl až po špičky uší.

Dál nic neřekla. Ukazovala prstem na dokonale hladkou stěnu, propalovala gravita tak zápalným pohledem, že – ačkoli nebyla plameňák – se bál, jestli skutečně nevzplane. Ani nemusel být telepat, aby tušil, co se mu snaží naznačit.

S táhlým povzdechem sevřel prsty v pěsti. Váhavě si prohlédl klouby, jako by se snažil si zapamatovat barvu kůže těsně předtím, než je zbarví karmínová červeň krve. Nikdy dřív si nevšiml nápadně bílých míst u kloubů, které byly výrazné i při opálení.

Přestal vnímat rozptýlení a přitáhl si paži ke krku, aby byl úder co nejsilnější. Ale ať se soustředil sebevíc – snažil se vnímat pouze pohyby těla a tlukot srdce –, nedokázal zabránit strachu, aby se mu dostal do hlavy.

A po upíjení už tak nízké hladiny odvahy nakonec uvolnil svalstvo na paži a spustil ji k boku, kde pěst skryl v dlani druhé ruky.

„Nebudu mlátit do zdi pěstí,“ vysvětlil.

Nedokázal se na ni podívat. Viděl by to zklamání, které se v jejích očích odráželo. Viděl by se v nich jako zbabělec. Což by ostatně ani překvapení nebylo.

„Výborně. To si zapamatuj, nechám ti to vytisknout na tričko,“ zabrblala se silnou dávkou sarkasmu a sama ke zdi přistoupila.

Bez váhání na ni zaklepala kloubem ukazováčku, načež se tělem natiskla na omítku a přiložila na ni ucho.

Io se neptal. Za ty roky, co ji znal, se naučil, že ptát se je zbytečné. Tvrdohlavé Rosničce by nerozmluvil ani fialovou trávu.

Pozorně ji pozoroval. Pro ostatní by v této situaci vypadala jako blázen, ale on o ní nepochyboval. Jen se držel hranice, kde se obdiv prolínal se slepým uctíváním.

Po chvilce zaslechl tiché praskání. To následovala prudká rána jako při hromu, která jej donutila poskočit o krok dozadu.

Automaticky si zakryl uši dlaněmi, už ze zvyku si jejich špičky sevřel mezi klouby ukazováčku a prostředníčku. Možná dokonce vypískl, toho by si však sotva všiml.

Dívčiny malachitové vlasy se vlivem proudu vzduchu skryly za ramena. Jednotlivé prameny se stáčely v krátkých loknách, které nesahaly ani do poloviny lopatek, jež zakrývala vždy pečlivě vyžehlená a vybělená košile. Kolem krku se jako škrtící had obtáčela temně černá šála, jejíž střapaté konce se vlnily pod pažemi.

Všiml si, že ke stěně stojí čelem. Její bambulkovitý nos, permanentně červený z jemu neznámého důvodu, se špičkou téměř dotýkal zdi. Skoro to vypadalo, jako by ji skutečně chtěla nechat pohledem vzplanout.

Nebylo by to poprvé, co něco vzplanulo jen tím, že zamrkala, problesklo mu hlavou.

Otočila se na něj přes rameno. Rty, které měla roztáhnuté v širokém úsměvu, ukazovaly jen tolik lesklých perel, kolik si mohla dovolit. Ale jemu i s velkou mezerou ve chrupu připadal ten úsměv dokonalý. A odzbrojující.

„Podívej se,“ řekla a kývla ke stěně.

Až nyní si všiml, že je v ní díra tak akorát na oko.

„Jak jsi to –“

„Holčičí věcičky,“ odpověděla dříve, než se stačil vymáčknout.

Spojila ruce za zády a elegantní otočkou ustoupila na stranu, aby se mohl podívat. Bradu pyšně držela tak vysoko, až se bál, že si zlomí vaz.

„Kam se geol hrabe na tebe?“ vyslovil okamžitě a bez přemýšlení.

Ztuhl ihned vzápětí, když mu došlo, že to řekl nahlas. A že to slyšela.

Naštěstí se nezdálo, že by tomu přikládala zvlášť velký význam. Ta chvilka sebestřednosti, která v ní přetrvávala, se stále odmítala stáhnout do ústraní.

Což mu na jednu stranu vyhovovalo, ale ten její pobavený úšklebek rozhodně tolik krásný jako úsměv nebyl.

Jedním dlouhým krokem překonal vzdálenost, která ho dělila od zdi, a prstem ohmatal novou díru. Jeho mozek nepobíral, jak to mohla dokázat. Ale srdce nahlas křičelo, aby to nechal být. A kdy Io poslouchal hlavu?

Přiblížil se tváří a zavřel pravé oko. Žil ve vědomí, že na to levé vidí lépe. Poté chvilku těkal zornicí po okrajích díry, aby se přesvědčil, že je skutečně umělá. Jakmile si byl jistý, že si z něj Rosnička jen nestřílí, zaměřil se na tmavé body před sebou.

Byly dva. Jeden vypadal jako postava, ten další jako špatně uhnětená koule těsta. Bylo mu jasné, že to jsou lidé. Stejně jako věděl, co přesně byla ta kulička.

„Ganymede...“ zašeptal. „Kam tě to vedou, kámo?“