„Vítejte na Turnaji Výjimečných!" zahřměl hlas ředitele Kluga, který rozezněl všechny tribuny a prapodivná stvoření na nich.

Každý student zvedl nad hlavu svůj medailon, který blokoval jejich nadpřirozené schopnosti. Bylo to gesto, jehož původní význam i vznik se dávno zapomněl, ale pamatovalo se na něj jako na prokázání respektu k někomu, kdo jím nemusí být ověšen.

Což byl pětice soutěžících, nastoupena dole pod tribunou v obrovské aréně. Aréna sama o sobě moc velká nebyla, za tu velikost mohl z velké části přetrvávající efekt, jejž vyvolávali nejschopnější telepaté z celé říše. Nejen diváci tak mohli být svědky toho, jak se obrovské stromy, jež lemovaly mýtinku, na které pětice stála, vlní a kroutí, jako by tančily do rytmu jim neznámé melodie.

Nejvýraznějším ze soutěžících byla premiantka ročníku Dia - nastoupena ve svém typicky křiklavě fialovém dresu. Ohon zelených vlasů si stáhla do copanu, jejž si hodila přes rameno, aby jí nenarážel při běhu do zad. Tušila, že se brzy postaví proti tomu pravidlu, na němž se s ním dohodla, ale dokud stála na místě a měla šanci se protáhnout, spolupracoval.

Mnohé dívky na ní však neobdivovaly tu rozličnost barev, jejich výraznost a odvahu s tím spojenou. Obdivovaly na ní tu medaili z minulého ročníku, již zkrátka nemohla nechat doma. Potřebovala, aby celá říše, která se na ně koukala prostřednictvím přenosu, věděla, kdo byl, je a vždy bude vítězem.

Nikdy se nepodceňovala. Nikdy o sobě a své síle nepochybovala. Zvítězila již mnohokrát. Byla si jistá, že i když už vyjde Akademii, bude se na ni pamatovat jako na velkého vítěze, po němž v aréně zbyde jen prach, až se bude hnát před svými soupeři do cíle.

„Reprezentanti, všichni se postavte na čáru!" zavelel Klug.

Přenesl svého dvojníka k soutěžícím. Ředitel Akademie - ten původní, neklon - vykládal historii turnaje zelenáčům, kteří přišli klání sledovat. I po tolika desetiletích, kdy se Turnaj každoročně konal, se stalo, že někdo nevěděl, jaká jsou pravidla a na co se přišel podívat. A ředitel měl moc rád svůj hlas, tím se zabily dvě mouchy jednou ranou.

Klon se věnoval speciálně skupince humanoidních bytostí, jež čekali na povel. Stály nastoupené v řadě. Ještě měli čas na krátké a rychlé protahování před startem. Toho Dia nevyužila, cítila, že je její tělo připravené dost.

„Většina z vás pravidla zná. Jsou jen dvě věci, které musíte dodržet. Musíte vyhrát a neprohrát."

Tribunou se ozval smích. Patřil pouze dvěma lidem - řediteli a jeho klonu. Tento vtip opakoval každý rok. Byl dokonce známější než to, kdo je posledních několik let neporazitelným šampionem. Jen pár kadetů se falešně uchechtlo, aby si případně šplhli a zajistili si lepší výsledky, ale zbytek tribuny byl zticha. Čekalo se jen na jediný příkaz.

„Jistě," utrousil si pod nosem Harpalyke - otužilý student v šortkách a útlém tílku, které dokonale kopírovalo každé jeho žebro.

Běžecké boty lehčí než pírko si pro tento turnaj pečlivě vydrhl, aby se jejich pestrá žlutá barva vyjímala až na zadních řadách tribuny. S odvážností, jež spočívala v kombinaci barev, se téměř vyrovnal Die. Ale na rozdíl od ní se nesnažil všude za každou cenu narvat fialovou, i když si byl vědom toho, že se mu hodila k šedým očím.

Dia mu věnovala jeden neurčitý pohled, pod nímž si mohl představit naprosto cokoli. Byli přáteli mnohem déle a mnohem dříve, než se proti sobě postavili do arény. Znal ji tak dokonale, že ho nemohla ničím překvapit - až na výrazy obličeje, které mohly znamenat jak vděk, tak i výhružku zároveň. V obličeji byla jeho kamarádka nečitelná.

„Harpe, opovaž se," sykla k němu premiantka.

Oba se přichystali ke startu. I Harpalyke skončil s protahováním, při němž ostatním ukázal snad všechny kosti v těle. Tílko na něm viselo, ačkoli si vyžádal tu nejmenší velikost - ale ani u dětských oděvů nezacházeli tak daleko. A to se považoval za velkého milovníka jídla.

Dia proti svému sokovi - a zároveň kdysi nejlepšímu příteli - stála už několikátý rok. Vždy jej však dokázala porazit. Nebylo to ani o chlup, vyhrávala na plné čáře. Neměla ráda termín těsné vítězství, muselo být buď jasné, nebo žádné. Nic mezi tím neexistovalo.

Ovšem Harpalyke v celém svém kostnatém těle cítil, že tento ročník se to vše konečně obrátí v jeho prospěch. Takové dojmy mohl mít každý rok, ale letos na sobě hodně zapracoval. Zlepšil ve všech směrech, do nichž se mohl rozvinout. A naučil se i pár nových triků, které by jeho přítelkyni mohly zajímat, kdyby se zajímala ona o něj.

Píchlo ho u srdce kdykoli, kdy si vzpomněla na situaci před několika lety. Kdysi nejsilnější pouto, které kdy s kým sdílem, bylo přetrženo. Jen proto, že nebyl dost dobrý, že byl... věčně druhý.

„Žádný fixlování, Dio," odpověděl se svůdným úsměvem, když si dopatlal na vlasy gel, aby mu nelítaly do očí. Snažil se na sobě neukázat jedinou stopu po smutku. „Mám tě v hledáčku."

„Říká věčně druhý," opáčila se smíchem dívka a porozhlédla se po ostatních.

Soutěže v týmech už byly dávno u konce, nebylo ani žádným překvapením, že jejich tým opět vyhrál. A když se tak stalo, stanuli proti sobě členové týmu samotní, aby bojovali o nejvyšší cenu - putovný pohár císařovny Saternie III., post ochránce císařské rodiny.

Dia sloužila císařovně tolikrát, že si na to veřejnost zvykla. Nebylo proto překvapením, že všichni očekávali její další naprostý triumf. Jediné, na co se vsázelo, byla rychlost, s jakou své protivníky vyřadí. A bylo i téměř jisté, který z nich vypadne jako první.

Ona si byla svým vítězstvím také jistá, nic jí nemohlo zabránit v tom, aby si došla pro další placku na poháru a rok u císařské stráže. Už se nemohla dočkat té krásné uniformy a zbroje, do níž by se navlékla při předávání postu. Také se těšila na vždy plné stoly jídla a nejrůznějších pochutin - od fialového kaviáru až po exotické pudinky z nejvzdálenějších koutů říše.

Harpalyke jí nesahal ani po paty, jeho schopnost byla oproti té její ubohá. Ostatně jako každá jiná. Dost se divila tomu, že ji nikdy neomezili, aby byl souboj vyrovnaný. Možná v tom měl prsty i Klug, jenž se zrovna netajil tím, že byla Dia jeho oblíbenkyně už dlouhá léta.

„Připravte se! Vítěz bere vše, poražený strádá," pokračoval muž s kovovými rohy namísto plnovousu, když se slunce dostalo do optimální pozice.

Harp věnoval Die vzdušný polibek, čímž si od ní vyslužil uražené zavrčení. Ani tohle gesto pro ně nebylo nové. Dělali to každý rok, aby udrželi napětí na tribunách. Provokace mezi přáteli byly zábavné a byla radost se na ně dívat, ale naschvály v páru byly zajímavější. Nikdo ve skutečnosti nevěděl, jestli ti dva spolu něco měli. Soukromý život si chránili. Ale nějaké klepy se našly.

„Ať vyhraje ten nejlepší," řekla Dia nakonec.

Změnila nevraživý pohled na milý úsměv, pod nímž skrývala nadšení a jistotu, že výhru má opět v kapse. Toho si nikdo nemohl nevšimnout. Jen někdy se v ní dokázalo číst jako v otevřené knize - a když už ten moment nastal, byla to kniha plná obrázků s minimem textu.

Harpalyke jí úsměv opětoval a upravil si vlasy. Nemohl riskovat, že by mu jediný pramínek unikl z nagelované helmy. Věřil v aerodynamičnost. Kterou jeho tělo sice nemělo, ale hlava to o sobě tvrdit směla.

„To si piš," odpověděl tak tiše, že jej sotva zaslechla.

Poté se rukou opřel o koleno, levou nohu připravil vzadu ke startu, aby zareagoval pohotově.

„Odhoďte bloky!" vykřikl ředitelův klon s rukama pozvednutýma k nebi dlaněmi vzhůru, aby mohl zrcátkem odrazit prasátko na světločivnou skvrnu obrazovky nad bojištěm.

Jakmile se světlo objevilo na druhé straně ohraničeného kolosea, vypískl alarm, který značil start.

Klon ani nestačil zmizet a pětka odvážlivců se pustila vstříc nástrahám, které je oddělovaly od výhry a následné pocty služby u císařovny. Diváci zvolávali jejich jména, nejčastěji však jen pouze ta dvě, jež všem dominovala.

Jména dvou spojenců i protivníků, přátel i nepřátel, dlouholetých soků se vztahem protkaným nenávistí i láskou. Tak se o nich vyprávělo na obrazovkách i mezi ostatními kadety. Něco málo pravdy bylo snad na všem, ale to pro tuto chvíli nebylo důležité.

Dia nečekala dlouho a zastavila se, načež se usadila do pečlivě zastřižené trávy, jejíž stébla stále zdobila ranní rosa. Ruce si položila na spánky a zahleděla se do prázdna, kde se nacházelo pár sutin porostlých břečťanem.

Zhluboka se nadechla a vydechla nosem na čtvrtou dobu, přičemž na jednu sekundu zadržela dech, aby udržela naprostou koncentraci. Fialové duhovky jejích očí nabíraly šedavý odstín, dokud nepřipomínaly spíše mlhu za děravou záclonou.

Naprosto mimo dění ani nemohla tušit, co se kolem ní dělo. Oslepla v realitě, aby mohla vyvolat strach u soupeřů. Zabralo to každý rok, nebylo nikoho, kdo by svému strachu odolal. Což byla výhoda, jíž náležitě využívala.

Arche a Eurydome, hybridní dvojčata - zpola lidé a zpola andělé -, zrovna probíhali porostem ostružiní, které bránilo oběma sourozencům v průchodu. Nikdy se nerozdělovali, byli jako dva žloutky v jednom vejci, neoddělitelné části jedné budovy. Nemusela hádat. Věděla, že budou spolu.

Arche se snažil keři prosekat svýma rukama pevnějšíma než diamant, ale marně. Švihal pažemi tak rychle, jak mu to tělo dovolovalo, což vzhledem k tomu, že více využíval tvrdosti a nerozbitnosti, nebylo dost.

Jeho sestra nedokázala skrze trní projít, ačkoli mohla své tělo rozložit na energii a tou proplout. Ostružiní bylo ostré, nemohla se soustředit, když ji do nohou a paží bodaly ostny.

Dia je našla dříve, než stihli projít.

Příšerné scenérie jako z hororového filmu se jim oběma vyjevily před očima jako fata morgana. U nich nemusela být nápaditá, bohatě stačilo, když si vybavila poslední duchařskou historku, při níž se oba odvážlivci klepali, jako by teplota klesla pod nulu.

Arche se chytal za hlavu a zavíral před svým strachem oči, ale neztratil se dokonce ani za zástěrkou očních víček. Eurydome jen bezduše hleděla před sebe, neschopná jakéhokoli pohybu. Už ji netrápily ostružiníky. Dostal ji vlastní strach.

Dva vyřazeni ze hry, zbývali ještě další dva.

Zapátrala dál, ale zároveň stále část své mysli soustřeďovala na dvojčata v lese, aby jejímu sevření neunikli. Natahovala neviditelné paže k dalšímu soutěžícímu, který byl členem jejího týmu - gravit Carpo.

Silnější chlapec pocházel ze známého rodu Juneriánských gravitů, kteří jsou známí tím, že své nepřátele ukotví na zemi pomocí umělé gravitace, již jsou schopni simulovat. Byla to silná schopnost, pokud se gravit uměl správně ovládat. Ti nejsilnější z nich uměli sílu přitažlivosti zesílit natolik, že protivníka skolila váha vlasu.

Carpo tuto schopnost velice rád využíval i mimo bojiště, cítil se prý vždy o čtyřicet kilo lehčí - ačkoli u něj v tom moc velký rozdíl nebyl. Většinou však musel nosit medailon, jenž jeho schopnosti blokoval, ale když se nikdo nedíval a jeho přátelé se museli vejít na jednu lavici, nenápadně ho sundal.

Musela zesílit úsilí, aby se mu dostala do hlavy a našla přesně ten strach, který ukotví na zemi i jeho. Jakmile na něj dosáhla, neváhala s útokem, který by netrénovaného složil ihned na zem v panice a breku. Znala i jeho slabiny. Byl členem jejího týmu už pár let, musela ho dokonale znát.

Carpo dlouho neodolával a podlehl také, ostatně jako zbytek týmu.

Zbýval poslední. Ani netušila, proč si vždy nechávala Harpa až na závěr. Nejspíš ji bavilo sledovat, jak se s ní raduje při pádech ostatních a sám tak nějak přichází na to, že on bude další na řadě. Nebo si ho šetřila, aby všem dokázala, že ani včasník ji nedokáže porazit.

Upevnila spojení se třemi chycenými a vydala se dál po bojišti.

Prohledala každé zákoutí, každou skulinku, ale nebylo po něm ani památky. Pokud jej dobře znala, věděla, že jeho schopností bylo využití pozastavení času, aby nabral neuvěřitelnou rychlost. Což jí ovšem nemělo zabránit v tom, aby ho našla.

Slyšela nedočkavé výjeky ostatních studentů i poražených soupeřů. Všichni volali její jméno v oslavách, jako by už byla vítězem. Už je dokonce osvobodili - ani se neuvažovalo o tom, že by ti tři měli šanci. Bylo to teď jen o ní a Harpovi.

Musela ho porazit. Musela mu ukázat, že je stále jen včasníkem, který je věčně druhý.

Ponořena do myslí ostatních si ani nevšimla, že nedaleko od ní cosi zapípalo. Nevnímala nic, co se dělo kolem ní. A dokud jí dvojčata nenapověděla, že by měla otevřít oči, zůstávala slepá.

Po bojišti rozprostřela bílá záře, která všechny oslepila.

Nikdo nemohl být varován.

Koloseum ovládla panika. Nikdo netušil, co se děje. Nikdo nevěděl, kde je. Kadeti, dezorientovaní nevědomostí o čase a prostoru, pištěli, starší jedinci se snažili zůstat relativně klidní, ale uvnitř křičeli - navenek sebou pouze cukali.

Záře zmizela docela rychle. Zrak se všem vrátil. Jejich prioritou byli nejprve oni samotní. Až poté se podívali do arény, odkud se světlo objevilo.

Diu nenalezli. Ji, ani nikoho jiného ze soutěžích.

Nikdo je od tohoto dne nikdy neviděl. Jestli zemřeli, nevěděli o tom. Ale poslední turnaj se i tak stal hrobem pěti hrdinů, kteří padli v souboji. S čím? To nikdo netušil.

Vinu připisovali blesku, který udeřil do kovových plátů, jež sloužily jako podlaha pod trávou. Novináři se o tom zmiňovali jako o Obrovské jiskřivé tragédii. A všichni tomu uvěřili.

Ten den tam byla. Vše nevěřícně sledovala z tribuny a snažila se to pochopit. Věděla, že ten den blesk neudeřil. Dokázala totiž odhadnout, jaké počasí je bude doprovázet.

Ten den to bylo poprvé, co cítila, že je s počasím něco špatně.

Ten den se zrodila Rosnička.