„Občas mi nejde na rozum, proč já tě vlastně poslouchám," zamručel nevrle gravit, jakmile fronta na zápis zase o jedno místo postoupila. Dloubl do dívky před sebou, která se natěšeně nakrucovala. Netušil, jestli to bylo schválně, aby ho přivedla do rozpaků, ale doufal, že to dělá podvědomě.

„Protože jsem vlastně odvážnější, rozumnější a starší než ty," odpověděla co nejpisklavěji a otočila se přes rameno, aby mohla příteli věnovat pobavený úšklebek. Docela jej děsilo, jak si vše užívá. Jako by ta vážnost byla nahrazena čistě dětským nadšením a rozpustilostí.

„Starší možná, ale řekl bych, že si s tvým rozumem matička Helia moc nepohrála," poznamenal podobně kousavě. Vadilo mu, jak je ráda. Občas to bylo nemístné a jemu připadalo, že tohle bude zrovna ten případ. Jistě, i on chce svému příteli pomoct, ale vybral by si daleko sofistikovanější a hlavně jednodušší způsob.

Rosnička už neodpověděla. Houpavým krokem popostoupila zase o kousek vpřed, když se vrátil další kadet - zjevně s nepořízenou. Io sledoval vše zeshora, dohlédl skoro až na konec fronty. Ale cesta tam byla ještě hodně dlouhá, takže usuzoval, že si dnes s klukama začutat nepůjde.

Stále mu to nepřicházelo na rozum. Jak mohli zavřít jeho nejlepšího přítele jen proto, že nějaký hlupák zjiskřil skupinku finalistů? Vždyť by ten baculatý hoch nedokázal ani mouše ublížit! Bylo to odporně nefér. Kdyby mohl, hned by si to s Ganymedem vyměnil. Hlavně i proto, aby nemusel podstupovat ten turnaj.

„Divím se, že do toho vůbec jdeš, Soptíku," zaslechl za sebou. Věděl, komu ten hlas patří, a otočit se odmítal. Nechtěl jí dát znát, že jí věnuje byť jen sekundu svého času. Ale ona zjevně nehodlala jen tak sklapnout. „Nakopu tě do zádě, pokud staneme proti sobě."

To už Io nevydržel. Nejen že ji zrovna dvakrát nemusel, ale tušil taky, že je její jedinou nedobrovolnou obětí. Zatnul ruce v pěsti a otočil se za sebe, zda-li tu otravnou osobu nespatří. A opravdu - stála jen o několik kadetů dál. Rychle zalitoval, že je tak snadné si jeho karamelové kštice všimnout.

„To bys musela mířit hodně vysoko," zamručel si pod nosem tak, aby to mohl slyšet jen on. Dívka, jíž byla tato peprná poznámka adresována, povyskočila na hůlkových nohách a protáhla se mezi skupinkou čekajících.

Když míjela dvojice, mezi nimiž byla sotva čtvrtmetrová mezera, proplula tam, jako by byla list papíru. Byla tak hbitá jako poryv větru, který vane davem, ladná jako lístky kopretin, jež jsou unášeny dešťovou vodou v potoce. Ani tak si však nedokázala ukrást kus Ioovy pozornosti. Sledoval ji jen proto, že něco očekával.

„Nesopti se, zlatíčko. Prý se po tom roste," poznamenala tmavovláska a postavila se vedle něj. Zcvakla paty k sobě jako řádný voják a věnovala mu jeden z nejzářivějších úsměvů. „Bojím se, že tohle dobře nedopadne. Nemohli si pro znovu-uvedení Turnaje vybrat horší dobu."

První poznámku naprosto ignoroval, ale ta druhá jej konečně zaujala. Sám tušil jen něco málo, co se situace venku týkalo, ale Pandora procházela ven každý týden, takže měla informace z první ruky. A bylo by nezodpovědné jich nevyužít, ačkoli to byla zrovna ona.

„Přichází další bouře, že?" vyslovil nahlas. Původně to ani nezamýšlel říct, ale jeho hbitý jazýček se zkrátka rád předváděl před mozkem. A čím dříve v cíli byl, tím hloupěji jeho slova zněla. Tentokrát to nebylo ani tím, že by nad tím nepřemýšlel. On si to v hlavě rozebral už dávno, ale neměl v plánu se o to s někým podělit.

„Tak jsi to zmerčil taky," povzdechla si. Její kostnatá hruď se vzedmula s mohutným nádechem a zase se propadla do nepřirozené hloubky, když naspřádaný vzduch vydechla. „Byla jsem za budičkou. Prý je to cosi, co počasí jen těžko udrží na uzdě."

Šeptala. Jen tak nahlas, aby to zaslechl. Io odhadoval, že nechce, aby to slyšela i Rosnička. Co se počasí týkalo, měla vlastní hlavu. Bylo by to jako mluvit do zdi. V tomhle Pandoru chápal, přesto se s tím dívce hned po kvalifikačce svěří. Jen pro jistotu.

„Viděl jsem to dneska ráno. Ale Rosnička říkala, že to nic není. A já jí věřím," rozhodl mladík a popošel o krok dopředu, když se fronta posunula.

„Jsi do ní blázen, co? To proto jsi to udělal? Přihlásil ses do Turnaje, abys na ni udělal dojem?" Pandora se vítězně zaculila. Nemusel ani odpovídat, mlčení mluvilo za vše. A i kdyby to popřel, nevěřila by mu.

On sám si to uvědomil až nyní. Naivně si myslel, že se přihlásil, aby ji chránil. Ale sám věděl, že ona má mnohem tužší kořínek než většina kadetů. Kdyby měl být něčím princem na bílém koni, rozhodně by nemusel on zachraňovat ji. Byl si jistý, že by to bylo naopak.

Ale věděl, že by udělal vše pro to, aby ho neodsuzovala. A navíc by nedokázal svého nejlepšího přítele takhle bodnout do zad. Ganymede by mu to nikdy neodpustil.

„Slyšela jsem, že tam přihlásí i plameňák Mimas. Nevím, komu chce zapálit kotníky, ale očividně se cítí dost odvážnej na to, aby to zkusil. Nebo je hňup, to je padesát na padesát," pokračovala Pandora, když jí došlo, že jí už neodpoví.

Io se zamračil. Mimase měl docela rád, ale musel uznat, že ten kluk má v hlavě vskutku jen piliny. Proto si s ním nikdy nedokázal promluvit o ničem jiném než o fotbale a novém seriále. Kdykoli přivedl řeč na vážnější rozhovor, Mimas skočil tématem zpátky ke svým oblíbeným telenovelám.

„Spíš devadesát sedm ku třem," opravil ji dřív, než se stačil zarazit. Nejraději by si ten jazyk vyřízl, aby mohl taky někdy použít mozek. Nemusel by se tak chytat každého pokusu o konverzaci.

Očekával, že k tomu dívka ještě něco dodá, ale naštěstí postoupili zase o další krok kupředu. A než to vůbec stačil zaregistrovat, byla před ním už jen jedna kadetka - tak natěšená, jak ji ještě nikdy neviděl.

Obrátil oči v sloup a položil jí ruku na rameno. Rosnička se na něj otočila a věnovala mu široký úsměv, v němž jako by přímo dominovala čistá dětská radost. Jako by našla svou dlouho ztracenou hračku. Až ji skoro začal podezírat z toho, že je Ganymede pouze záminkou, jak obhájit své nadšení z čehokoli riskantního.

„Tě zjiskřili, či co?" řekla dívka a její úsměv se snad ještě rozšířil. Cítil z ní tu energii, ten nový žár. Vlastě se divil, proč se nikdy nezmínila o tom, že by na Turnaj chtěla. A možná i tušil proč.

„Je to příšernej nápad," obhájil se a stáhl ruku zpátky, když jím skutečně začaly probíhat malé jiskřičky. Skryl ji za dlaň druhé ruky a o malý kousek couvl dozadu, kdyby se náhodou rozhodla vesele poskakovat a mávat kolem sebe jako tonoucí ve vodě. „Kdybych nechtěl Ganymeda zpátky, nechal bych tě v tom."

Lhal. Lhal a byl si toho vědom. Nikdy by ji nenechal na Turnaj jít samotnou. Nepodceňoval její schopnost, dokonce si ani nemyslel, že je naprosto k ničemu, on ji ctil za její silnou osobnost a odvahu do toho opravdu jít. Ačkoli má šance mizivé vzhledem k tomu, kdo proti ní bude stát.

„Kecko," ušklíbla se a zastrčila si prameny z ofiny za ucho. Ukázala tak nespočet ozdobných kroužků - Io tušil, že se jim musí říkat naušnice -, které mezi sebou měly vždy jen půl centimetrovou mezeru. Leskly se na světle jako hadí šupiny. „Stejně se divím, že do toho jdeš, Io. Vlastně jsem si myslela, že ten chlap v naší partě jsem já."

„To já taky," vyhrkl téměř ihned, aniž by vlastně poslouchal, co řekla. Ta slova k němu doplula až později a bylo pozdě toho litovat. Proč před ní musím vypadat jako hňup?

„Ale ženský je to taky kus," ozvala se za ním Pandora pobaveně. Postavila se vedle něj a olízla si popraskané rty, které jí vysušil vítr. „Ale neboj se, nejlepší z Turnaje byla taky holka, nemusíš se cítit diskriminovanej."

„Díky za povzbuzení, vážně se teď cítím báječně," zamrmlal si pod nosem. Obě dívky na sebe spiklenecky mrkly. Io by se dokonce vsadil, že i kdyby byl telepat, nerozuměl by jim o nic víc.

Poté vzdáleně zaslechl, jak volají Rosniččino jméno. Nedokázal odlišit jednotlivá písmena, proto mu trvalo, než mu došlo, o koho jde. A že si to podivné jméno musí spojit s dívkou před sebou, která znovu nadšeně povyskočila a vyšla vstříc dveřím.

Ještě se však otočila a v jednom dokonalém úsměvu ukázala perličkové zuby. „Hoď ho do luftu, Pandoro. Zase vypadá jak vrabčák," zavtipkovala a zmizela ve vedlejší místnosti. Dveře se za ní s prásknutím zavřely a pohltily i tu dokonalost v úsměvu, jíž byl okouzlen.

„Provedu!" prohlásila Pandora a obrátila se na něj. „Pokud se tam dostane ona, máme místo jistý i my ostatní. Nemyslím si, že ji nechají s tím, co... však víš. Nemá šanci. Ani nejmenší."

„A víš ty co, Vichřice?" sdělil jí s vítězným úšklebkem. „Dnes bouřka nebude."

A/N

Ano, já vím. Trvalo to dlouho a jsem si toho vědoma, ale zaměřila jsem se primárně na Humanoida a na Rosničku jsem v podstatě zapomněla. Ale po těch... dvou měsících? Přináším novou kapitolu, spíše okecávačku na seznámení s postavami. Poznáte, kolik postav a s jakou souvislostí u jmen už máme?

Jinak jste si jistě museli všimnout, pokud jste čekání na aktualizaci nevzdali, že tuto knihu zdobí nový cover! A kdo uhodne, kdo za postavy na něm jsou, dostane věnování na příští kapitolu :)

Cover je od talentované Carol-ComT. Mockrát děkuji a tahle kapitola je věnována tobě jako vyjádření všech mých díků :)

Inu, nezbývá mi už říct nic jiného, než rozloučení.

Čtení zdar!