V hlavě si přehrával posledních pár minut, které se odehrály tak rychle, že sotva stačil změnu postřehnout.

Když byl jeho nejlepší přítel pryč, zmocnila se ho úzkost, která se svými dlouhými prsty protáhla skrze všechny buňky jeho těla.

Nedokázal se ani pohnout.

Nic.

„Ganymede by nikomu neublížil!“ zaslechl jakoby z dálky.

Nejprve si myslel, že to řekla Rosnička, která stála vedle něj v podobném transu jako on, ale jakmile zaregistroval, že se všechny hlavy obrátily na něj, naprázdno polkl. Ani si neuvědomil, že by promluvil.

Ředitel se na něj bez jediného slova díval tak, jako by se snažil najít skulinku v zákonu, aby zajal i jeho.

Ten pohled jej propaloval skrz na skrz. Přísahal by, že kdyby byl plameňák, samovolně by vzplanul. A žádní vodník z místnosti by ho nezachránil.

„Věřím, že by kadet Ganymede nedělal potíže, ale je to pravidlo pro všechny jiskřily. Je mi líto, nic s tím nezmohu,“ řekl nakonec ředitel Klug.

Jako kouzlem se i tento klon rozplynul v mýdlové bubliny.

Sál zůstával v mlčení. Nikdo se neodvážil nic dodat či namítnout, drželi si svá slova u sebe v tajnosti, jako by to snad bylo něco proti pravidlům.

Vítr se znovu rozfoukal, jak větráci venku cvičili na závěrečné zkoušky, občas jejich vánek prorazil okenicemi do místnosti. Což byl ostatně jediný projev života.

Io to napětí nevydržel.

„Přece ho v tom nenecháme!“ zakřičel tak náhle, že si vše promyslel až poté, co promluvil.

Jakmile mu však patřila veškerá pozornost, zatnul ruce v pěsti a vyskočil na nejbližší židli. Ta se jen sotva pohnula, když na ni gravit dostoupl, zůstávala stát jako poslušný voják.

Zvedl ruku nad hlavu, přičemž si tou druhou uchopil medailon, který blokoval jeho schopnosti, a i ten davu ukázal. Natočil jeho líc směrem dozadu k ostatním a mocně se nadechl, aby se předem uklidnil a dodal si základní dávku odvahy.

„Notak, kadeti, to jste snad z kamene?“ vyjekl rozvášněně chlapec s karamelovými vlasy.

Rychle se zaměřil na skupinku svalnatých podivínů v rohu, kteří vypadali dotčeně.

„Nemyslel jsem to jako... jako urážku, ale... Být z kamene znamená nic necítit.“

Cítil, jak ho někdo tahá za nohavici, proto se podíval pod sebe.

Byla to Rosnička. Na tváři měla ustaraný výraz s prvky zmatení a mateřského kárání, její vlasy v ten moment opět nabíraly tmavě modrého odstínu.

„Slez, než si ublížíš,“ zašeptala k němu tak mile, jak jen to situace dovolovala.

Io nijak neprotestoval, na řeči nikdy nebyl dost dobrý. Seskočil zase na zem a medailon sevřel v ruce, ale ačkoli byl vzteky bez sebe, usmál se na ni a kývl k židli.

Dívka na ni opatrně vylezla a přidržela se opěradla, dokud nezískala jistotu a rovnováhu. Následně sepnula ruce před sebou a pozvedla je k hrudníku, kde obkreslila nepovedený půlkruh, aby se všichni uklidnili.

Když sál mlčel a geolové se zdáli být zase klidní, potichu si odkašláním pročistila krk a zvedla bradu co nejvýš, jako by se chtěla výškou rovnat stromům.

„To, co se nám Io snažil neobratně vysvětlit –“ věnovala mu nečitelný úsměv „– je vlastně velmi prosté. Všichni známe Velkou jiskřivou tragédii a tu máčku kolem toho. Všichni jsme viděli, jak si Diu odnesl blesk z bezmrakového nebe, který nikdo nečekal.

Ale! Jaká je pravděpodobnost, že se to bude opakovat? Asi taková, jako že dnes budou padat kroupy.“

Netušil, jak to dokázala, ale skutečně znělo jako generál, který své armádě sděluje, že se už nikdy nevrátí domů, ale oni hlasitě jásají.

Vzhlédl k ní, ačkoli byla skoro stejně vysoká jako on – ani židle jejímu malému vzrůstu zrovna nepřidávala. Napadlo jej, jestli si to nekompenzuje svými ambicemi.

„Jen ať si tam zůstane, jiskřil jeden zjiskřenej,“ ozvalo se zezadu.

Io se ani nemusel dívat, aby zjistil, kdo to řekl.

„V zájmu bezpečí nás všech by měli být odklizení všichni jiskřilové. A já nemohu jinak než souhlasit.“

„Jdi se bodnout, Dione,“ zavrčela na něj Rosnička.

Io byl v tu chvíli rád, že promluvila dříve než on. Navíc to ani nedokázal říct lépe.

Kovář uraženě nafoukl tváře, až dočista zrudl vzteky.

Dívka pokračovala:

„Slečny, maníci a jiní podivíni! Necháme snad Ganymeda jen tak odejít pod zámek proto, že dostal zakázaný element? Zavíráme snad my někoho jen proto, že jeho geny zmutovaly jinak?“

„Ne!“ vykřikl Io sborově s ostatními.

Uvnitř něj to vřelo jako v kotlíkovém guláši nad ohněm. Nemohl nechat přítele v nesnázích. Cítil povinnost si to tam nakráčet a plivnout těm hlavounům do tváře, že dělají osudovou chybu.

„Tak co uděláme?“ zvolala Rosnička hlasitěji s jistotou v hlase.

Se skoro až dětskou naivitou a nadějí si prohlížela ostatní přítomné, jejichž tváře povadaly a ruce se spouštěly zase podél těla.

„Nic nezmůžeme,“ prohlásila vodnice.

Svému označení dělala i jméno – její splihlé vlasy zůstávaly rozdělené v pramenech, které ne a ne splynout s ostatními.

„Třeba má ředitel pravdu. A bude to tak lepší.“

Io si pamatoval, že se jmenuje Pheobe. Netušil proč, ale její slova na něj vždy působila velmi silně, jako by podněcovaly k tomu, aby jim posluchač věřil.

Přemýšlel, že by z ní byl skvělý manipulátor. Nebo řečník, ale to je ostatně to samé – jen v elegantnějším plášti.

„Já bych se na jeho místě cítila zrazená,“ namítla Rosnička. „A známe to přísloví, že? Co jeden dělá pro den, noc mu vyplatí dvojnásob svým objetím.“

„Jeden čiň, druhý se braň,“ ozvalo se od geolů.

„Zrazen je jen nalomen, zlomen je pánem duše blázna.“

„Kde hrom, tam blesk.“

Další slova nestíhal pobírat, hlasy se prolínaly jeden s druhým, až z nich vznikla kakofonie. Kadeti se překřikovali, otáčeli se za hlasy kolem sebe a snažili se udržet si svůj názor pevný.

Nedokázal pochytit, jestli souhlasí s ním a generálem Rosničkou, ale podle narudlých lící většiny z nich usoudil, že někdo na jejich straně stát musí.

Pak se jeho hlavou prodralo stádo volů, které si dávalo pečlivě záležet, aby duplo na každý pikometr jeho mozku.

Velmi rychle se chytl za spánky a přitlačil, aby se jich zbavil, ale bolest byla tak nárazová a intenzivní, že sotva mohl něco vnímat. Během pár okamžiků odezněla a jeho pohled se znovu zaostřil.

Všiml si, že i všichni ostatní se chytají za hlavy a zmateně se rozhlíží kolem.

Na prchavou chvíli v něm propukla náhlá radost, že není jediný, ale poté se opět zklidnil a spustil ruce volně.

„Co to…?“ slyšel se říct.

Jakmile si však uvědomil, že mluví, zarazil se. Lekl se, aby se ta bolest neobjevila znovu.

„Přednáška je u konce,“ ozvalo se od pódia.

Nijak dlouho mu netrvalo si spojit jedno s druhým, aby zjistil, že ta bolest byla pouze dílem přednášejícího telepata. V tom zmatku a rozmaru kolem na něj dočista zapomněl.

„Doporučuji vám zběžně opustit sál a dostavit se na zápis. Jak jistě víte, počet účastníků je počtově omezen.“

To byl ten spouštěč, který přinutil kadety rychle popadnout své skromné složky se zápisky. Io sledoval, jak se dav hrne k dvojitým dveřím, naráží o futra a tiskne se ke zdi, jako by stále záleželo na tom, kdo se dostane ven jako první.

Rosnička mávala rukama, aby na sebe přitáhla pozornost – dokonce i poskočila, na což Io zareagoval a židli přidržel, aby se pod ní nepřevrátila.

„Vraťte se! No tak, stůjte! Co... co Ganymede?“ křičela zoufale.

Ale nikdo se na ni neotočil.

„Rosničko,“ promluvil k ní mladík s omluvným úsměvem, kterému se jinak než škleb přezdívat nemohlo.

Dívka na oslovení nereagovala. Buďto jej neslyšela – o čemž pochyboval, když byl jen těsně u ní –, nebo to bylo záměrně.

„Jste dav k hov –“

Ani to nestačila doříct a musela vypísknout, protože Io ji ze židle vzal a odnášel ji k východu, než na ně kantor znovu použije ten svůj trik. Vzpouzela se a kopala, ale pak přece jen ustala.

„Chceš po nich moc,“ zašeptal Io tak, aby to slyšela jen ona. „Nemůžou si nechat ujít příležitost účastnit se Turnaje. Já bych si ji rád nechal utýct, není to nic pro mě.“

„Ale já jim chci ukázat, že je to hloupé pravidlo a žádný blesk se neobjeví,“ oponovala mu Rosnička.

Odmlčela se, jako by se rozmýšlela. Netušil, co se jí honí v hlavě. Možná to ani vědět nechtěl.

Pak, když už se chystal promluvit, se odhodlala ke slovu:

„Zapíšu se a očistím jiskřilům jméno.“

„A já tě v tom plavat nenechám.“

Znovu zalitoval, že dřív mluví, než myslí.