„Dnes bude hezký den," prohlásila dívka s modrými vlasy, jejichž konečky při osvícení sluncem nabíraly odstíny malachitově zelené. Pohled nechávala upřený na obloze nad sebou, která byla skryta za tmavými mraky.

„Nemyslím si. Pokud má nějaký jiskřil špatnou náladu, určitě to odneseme," namítl na její slova chlapec vedle ní, taktéž zabrán do pozorování proudu vzduchu, který si pohrával s mraky a mával se stromy na strany.

Nohu nechával přehozenou přes tu druhou a napjatě vyčkával, kdy proti tomu jeho přítelkyně zaprotestuje. Schválně si na abnormně velká chodidla zvolil žabky, které byly navíc tak svítivě žluté, že by si jich nevšiml jen slepý. Nějak jej vždy těšilo, když zuřila. Vypadala při tom jako malé dítko, kterému matka nechce dát cukrovinku.

„Chceš uzavřít sázku, Io?" plácla opovážlivě, ačkoli moc dobře věděla, že se z toho chlapec vyvlíkne. Jen nerad prohrával, což byla jedna z mnoha věcí, které spolu sdíleli.

Jmenovaný Io se zvedl na lokty, kostnatá ramena mu sahala až po špičky podlouhlých uší, jež připomínaly elfí. Tak to alespoň chlapec tvrdil, kdykoli na to padla řeč. Ona ho však pokaždé označila za Darwinova makaka a dále to nikdo z nich nerozváděl. Stala se z toho fráze, kterou nikdy nesmí vytáhnout - ani kdyby si to situace žádala.

„Inu... Ty dešťové mraky mluví za své, princezno," odpověděl po chvilce, když si okraj širokého klobouku zarazil až na nos. Nevypadal tolik dramaticky, jak si přál, ale to ničemu nevadilo. Jeho kamarádka se na něj ani nepodívala.

Měla oči jen pro oblohu. Rychlé proudy vzduchu, různé odstíny bílé a modré na mracích, sluneční paprsky, které tančí na křišťálově čisté vodní hladině čůrky nedalekého potůčku... Milovala i déšť, který klepáním vysvobozuje bytosti z nočních můr, dokonce i blesky, jež se staly jakýmsi propojením mezi ní a tím, co bylo.

„Bouřka nebude," rozhodla a zvedla nasliněný prst, jako by se snažila odhadnout směr větru. Pravdou bylo, že ona přesně věděla, kam vítr vane, ale ráda nechávala svého přítele tiše doumat nad tím, co slinou na prstě sleduje.

„Jistě, Rosničko," zasmál se a ukázal na černý mrak nad sebou. „Ale tenhle kamarád říká něco jiného."

Otočil se na ni a obdařil ji jedním ze svých pobavených úšklebků, které vždy jeho tvář přesto rozzářily. I se šklebem vypadal plný života a šťastný, stejně jako se tak i cítil. Široké vrásky kolem úst se propadly hlouběji a ďolíčky, jež obyčejně pozorné oko zahlédne i z dálky, se taktéž prohloubily.

Dívka, jíž Io označil za Rosničku, mu úšklebek opětovala - nebyl však tolik výrazný a půvabný jako u jejího přítele. „Nic z něj nebude, věř mi. Přísahám na velkou hnátu prince Neptunia!" Poté zvedla dlaň prsty vzhůru v přísahu a pozvedla obočí.

„Fajn, ale stejně... vrátit se musíme," odpověděl Io pobaveně, jakmile jeho smích ustal. Napnul se v loktech, načež pokrčené nohy složil pod sebe, aby se mohl postavit. A když stál konečně na nohou, vrávoravě se nahnul na jednu stranu a skoro i vypískl, jak jej rovnováha zradila.

Rosnička ho sledovala jen chvíli, nepovažovala jeho pokus o stání za obvzlášť důležitý. Ale jakmile zaslechla švistnutí a po ní tupou ránu, uličnicky se uchechtla a podívala se na něj. „Měli ti dát jméno Nemehlo," špitla.

„Jo, jo, ohromně vtipný," utrousil si povalený chlapec pod nosem. Při odlepování svého těla od země propálil dívku pohledem. Už se chystal něco dodat, ale přerušilo jej písknutí za ním a tichý posměšek.

„No hleďme, gravita Io skolila gravitace," ozval se další hlas. Nemusel se ani otočit, aby zjistil, kdo to je.

„Vida, my o vlku..." zamumlal Io dostatečně nahlas, aby to dotyčný slyšel. Pak se posadil a zvedl k příteli zrak jako zvědavé dítě. „Bleskosvod ti nestačil, jiskřile? Musíš se navážet i do nás - chudáků, kteří dodržují fyzikální zákony?"

„Přestaň brblat, Io," opáčil zavalitý chlapec s třapatými rezavými vlasy a dloubl do dívky pod sebou. „Rosnička se zase zasnila? Nebo očekáváš tsunami, které tě na přednášku odnese?"

„Slyším každé tvé jednotlivé slovo, Ganymede."

Oba chlapci se na sebe podívali a odkývali si odpověď, kterou ani nemuseli vyslovit. Jen ta mimika tváře je oba přesvědčila o tom, že ten druhý myslí na to samé. A to ani nemuseli patřit mezi telepaty.

„Musíme na přednášku," řekl nakonec Ganymede, tentokrát naprosto vážně. „A bude za chvíli pršet, tak byste mohli hejbnout zadky, vážení!"

Io nic neodpověděl, ani si to odpověď nezasloužilo. Poslušně znovu vstal, ujistil se, že je jeho rovnováha v pořádku, a pak teprve natáhl k dívce ruku. Ta ji však odmítla.

„Dojdu. Chci se jen dovědět, jaké bude zítra počasí," špitla s úsměvem Rosnička. Io věděl, že ji nepřesvědčí. Občas byla tvrdohlavější než geolové, a ti mají místo mozku údajně kamenný blok.

Už se připravil promluvit, ale jiskřil Ganymede ho pěstí udeřil do ramene a kývl za sebe. Pak se na něj zamračil a zašeptal: „Pojď. Mám takové podezření, že dnes bude přednáška zajímavá."

„Stěžovat si nebudu," zamručel stejně tiše Io, který stále nespouštěl pohled z modrovlásky před sebou. Litoval, že není telepat. Že jí nemůže sdělit tolik věcí, které se nedováží říct nahlas.

Rosnička byla zaměstnána pozorováním oblohy, nevšímala si ani jednoho z nich. Ani nemohla tušit, jak jej to bolelo. Vždyť uměla předpovídat jen počasí, s lidskými emocemi to nebylo ani podobné. Ne... ne, nemohla to tušit. Ani v nejmenším.

Ganymede ho popohnal dopředu, musel se hnout. Odvrátil proto zrak od podivínky a pomalým krokem kráčel zahradou po ušlapaném chodníku, jiskřila hned za sebou.

„Kdyby z tebe nevycházely jen samý hovadiny, už by ti dávno visela kolem krku," promluvil po odmlce Ganymede. Přitom si upravil rukáv černé mikiny, který obepínal jeho širší paži - tu druhou stále zahalenou.

„Je nepředvídatelnější než počasí," odpověděl Io, vzápětí obrátil oči v sloup a natáhl ruku k listům stromu, který se nad ním tyčil. Jeden z nich utrhl a nechal jej volně padat k zemi. „Kdyby byla tak jednosměrná jako gravitace..."

„A věrná jako rána do nosu, co? Kámo, i přelétavky se jednou zastaví. Jo, budou létat, dokud mají křídla, ale pak se zastaví. A k lovci přijdou samy. A mezitím..." - odmlčel se a ukázal kolem sebe - „bys mohl ulovit jinou rybu. Dokud máš čas, zjiskři si jednu z nich."

„Ty nepoznáš, kdy máš mlčet, co?" Ačkoli to vyznělo výhružně, gravit se zasmál. Měl pro čuníka Ganymeda slabost, na něj se zlobit nemohl. Ale tam uvnitř - tam to bolelo. A měl pravdu. Kdyby s ní uměl mluvit, určitě by mu padla kolem krku. Nebo by s ním přinejmenším šla na smuteční průvod při výročí Jiskřivé tragédie.

„Pozveš ji?" zeptal se, jako by mu snad četl myšlenky. Oba mysleli na to samé, nemuseli ani mluvit víc.

Místo odpovědi na otázku se Io usmál na oblohu a list, který držel mezi prsty, vyhodil nad sebe. Ten byl odnesen větrem, nejspíš od větráků, kteří trénovali na fotbalovém hřišti.

„Víš ty co, Ganymede? Dnes bude hezký den."