Rychle se vymrštila do sedu. Její dech byl zrychlený a vlasy, které byly rozházené na všechny strany, vypovídaly o tom, že se moc dobře nevyspala. Bohužel se jí totiž zase zdála ona vzpomínka, které se tato šedovlasá dívka snad nezbaví do konce života. Kdo by čekal, že si to téměř po třech letech bude pamatovat přesně do detailu.

Dneska se jí to ale zdálo jiné. Měla tušení, že se stane něco špatného. Každopádně, kdo by takhle po ránu řešil takovou věc. Zvlášť když je pondělí.

Seděla na rozházené posteli v jejím pokojíčku a rozespale se koukala okolo sebe. Vždy když se jí tento sen zdál, probudila se o dost dříve než budík. Teď bylo naštěstí 5:57, což znamená, že dívka nemusela trávit další půlhodinu koukáním do zdi.

Cesta do školy jí trvá přibližně půlhodinu, takže nemusí každý den vstávat zas tak brzo ráno. Tedy, někdy je to docela nevýhodné. Zvlášť když nemá co dělat.

,,Ty už seš vzhůru, zlato?!" zařvala přes celý barák její máma, přesně ve chvíli kdy se snažila zvednout ze své skromné postele. Ano, její máma si všimla čehokoliv v tomto domě a od 5hodin byla vždy na nohou. Musela totiž asi v 6:00 vyvenčit psa, nasnídat se, připravit snídani a takové ty ženské věci.

,,Ano, jsem vzhůru, jenom jsem zase měla tu noční můru!" odpověděla dívka a nakonci zívla a tak z toho vzniklo nesrozumitelné zahuhlání. Jelikož se ale její matka vyzná v tomto dívčiným zívacím slovníku, rozuměla jí. Toto hlasité dorozumívání je u nich běžné. Vzhledem k tomu, že sourozence tady nemá a táta je asi od 5-ti hodin v práci, tak si to můžou dovolit.

,,Tak se běž dolů najíst, miláčku!"

,,Už jdu!"zakřičela, když se jí konečně povedlo vyškrábat z postele a navlíct si na sebe její oblíbené, modré, huňaté bačkory. A znovu hlasitě zívla.

Nedokázala pochopit, proč jim nějaká ta škola začíná už v 8:00. Kdyby mohli mít školu až v 9:00 byli by všichni šťastní.

Takto celkem neurvale uvažovala, když vycházela ze svého pokoje.

Když sestupovala točité schody, najednou se jí zamotala hlava a začaly se jí třást a brnět konečky prstů.

Dívka zpanikařila a zorničky se jí zúžily hrůzou.

Rychle se opřela o stěnu a nechtěně shodila obraz pověšený na stěně, což vyvolalo silnou ránu.

Dívka vyděšeně odskočila.

Nevěděla co s tím má dělat a tak nehnuťe zírala na svoje klepoucí ruce.

,,Je všechno v pořádku, Rosel?!"zeptala se jí tázavě mamka a dívka se díky tomu probudila z šoku.

,,Jó, jenom jsem omylem shodila obraz!"přiznala se provinile a podívala se smutně a otřeseně na ten obraz.

V ten moment se jí málem zastavilo srdce.

Byla to náhoda, nebo omylem drkla zrovna do tohohle obrazu?

Je to fotka na které se drží šťastně za ruku její mámy a táty. Bohužel je v jejích očích i záchvěv smutku, protože je to ze dne, kdy si jí dobrovolně adoptovali. Z toho hrozného dne...

Zase se jí zamotala hlava. Ale dobrá zpráva byla, že se jí přestaly klepat ruce.

Něco tu prostě nehraje. Dnes musí být hodně na pozoru. Ani si nedokázala představit, co by se stalo, kdyby jí někdo z Veturesu poznal.

Nebo vlastně dokázala...Kdyby jí našla ona, nejspíš by skončila někde pod zámkem.
A kdyby se její otec rozhodl někoho poslat pro 'záchranu', asi by jí popravili.

Její otec to bral jako zradu. Přesto že ho nebrala jako svého otce a nenáviděla ho, cítila určitou vinu vůči svým obyvatelům.

Ona je pro ně zrádkyně.

Rychle zatřepala hlavou. Rozhodla se, že na to nebude myslet. Nemá cenu kazit si náladu hned po ránu. Co bylo už změnit nemůže.

,,Ahoj miláčku."pozdravila ji přívětivě máma, když šedovláska konečně sešla schody a šokovaně si prohlížela své prsty. Mamčin úsměv dokázal přivést člověka na lepší myšlenky. Měla ořechově hnědé vlasy a modré oči, které jí jako vždy když onu dívku viděla, zářily nadšením. Byla prostě nádherná.

Šedovláska nedokázala pochopit proč zrovna ona musela ztratit plodnost. Určitě by měla nádhernou dceru, nebo syna.

,,Ahoj mami."zamumlala naoko rozespale a sedla si ke stolu.

,,K snídani jsem koupila čokoládový jogurt, je opravdu výborný!"začala mluvit, ale to už jí dívka moc nevnímala. Její máma se jí vždy nějak snažila rozmluvit. Rosaline na to už byla zvyklá.

,,Jo, fakt?"odpověděla tedy nepřítomně a začala přemýšlet o dnešním ránu. Co když to bylo nějaké znamení? Co když...

Tyhle otázky jí zamořovaly hlavu.

,,Jo, ochutnej. Já jdu mezitím nakrmit Ari."usmála se na ní její mamka a odešla na zahradu za psem, který momentálně hledal nějaký hýbající se bod, který by mohl zakousnout.

Určitě by jí nemohli tak lehce vystopovat. Musela by použít svojí energii aby jí našli a to se zatím nestalo, tedy doufala. Co když ale vyprodukovala energii ve spaní? Co když se někdo dozvěděl o tom incidentu ve škole?! Co když omylem probudila svojí nebezpečnou zbraň, energii, při nějakých silných emocí a teď mají její nepřátelé šanci chytit korunní princeznu?
Mohla by ohrozit všechny své kamarády a už vůbec si nedokázala představit, co by se stalo, kdyby to někdo z obyčejných lidí zjistil.

Tyto myšlenky neklidně zavrhla a zamyšleně vložila lžičku s jogurtem do úst.

A kdyby jo, tak si bude muset dávat velký pozor ve škole a všude jinde. Jen doufala, že nevyšla ze cviku. Kdyby se strhl boj, musí být připravená. Přeci jenom už to skoro tři roky nedělala a to už jí je 15

Na to, že byla takto mladá, velice hrdě si bránila svůj věk, přeci jenom už mohla vládnout tři roky svému světu.

S takovými myšlenkami odcházela do školy.
Třeba je jenom moc paranoidní.

A třeba ne.

Pokud se vám příběh líbí, budu ráda za každou hvězdičku a komentář. Budu se snažit přidávat kapitoly, každopádně musím vědět, jestli se to někomu zatím líbí😇

Pokud vás příběh zaujal, můžete si ho uložit do soukromé knihovny, každopádně je to jen vaše věc, ne?

Vaše Kate😇