Niall

„Myslel jsi to vážně?" Vyšli jsme ze soudní síně, čekala nás ještě teď hned, cesta na úřady. Zažádat o novou občanku, přehlásit Nikky z adresy toho kokota k Deakinům.
Samozřejmě že jen formálně. Ačkoliv se Jay, pobaveně ptala, jestli ji mají zařídit zpět její pokoj. Vyletěl jsem jak na pérkách, že to snad nemyslí vážně...

„Myslíš, že ne?" „Jen se ptám... Já... Bylo to, že by sis mě chtěl jednou vážně vzít, nebo se mi to jen zdálo?" „Nezdálo." Culím se, odvádím ji napřed od ostatních a u mého auta ji natlačím na dveře.

„Nikky, já vím, že jsme spolu vážně krátce a netvrdím, že hned musíme do chomoutu, ale chci, abys to věděla." Podezřívavě si mě prohlíží, hladí mě po tváři a nejistě se usměje.

„Miluju tě, Nialle." „Já tebe, maličká." Než dorazil zbytek, vychutnával jsem si její rty, potlačoval nadrženost a když jsme přijeli před dům, uvolněně jsem vytáhl klíček ze zapalování a mrknul na ni.
Culila se, byla šťastná, byť několik hodin zpátky to tak nevypadalo.
Soud, úřady, žádosti, hromada podpisů... Dotáhl jsem ji na oběd, i když byla stále pobledlá a nechtěla jít, a pak jsem sám navrhl, že bychom mohli zajet do jejího bývalého domu. Určitě tam je něco, co chce.
S krajním odporem, jsem kráčel po chodbě v bytovce, mířil za ní ke dveřím a věděl, že ona trpí. Chtěla, abych zůstal v autě, odmítl jsem a ona se za toto styděla.

Dveře hrozivě zaskřípaly, do nosu nás uhodil odporný smrad... Do bedýnky, kterou jsem vozil v autě bez důvodu, začala dávat nějaké knížky, do kabelky nacpala pár malých plyšáků a mumlala přes rameno, že je dostala od mámy...
Pro mě bezcenné věci, pro ni nejdůležitější.
 Brala jen to, co dostala od mámy, obřího medvěda, který seděl na zemi v rohu okomentovala slovy, že ho dostala od něj, když byla malá po tom, co viděla jak zbil mámu... Prý na uklidnění... Nesnášela ho.
Ten medvěd a pár hraček od mámy, bylo vlastně to nejhezčí, co v tom pokoji bylo. I tady byl zápach, zdi byly oloupané, rozbité okno slepené páskou... V zimních měsících ji musela být strašná zima...

Vyvedl jsem ji pryč, objímal ji a šeptal, že se za to stydět nemusí.
Cestou jsem se stavil v obchodě, kam odmítla jít. Čekala v autě a já, krom potravin jako takových, nakoupil hromadu ovoce a sekt. Měli jsme co slavit a teď, se na mě v autě nejistě usmívala a v očích měla hvězdičky.

Zatímco mě vystrčila z koupelny, dal jsem chladit sekt, rozpustil čokoládu... Naivně jsem znovu zkusil kliku, tentokrát bylo odemknuto a ona seděla ve vaně.

„Přidáš se?" „Proč jsem nemohl hned?" Protočí panenky a zazubí se.
„Hned jsem u tebe." Zamumlu, letím do kuchyně a hledám nějaký tác... S doufáním, že mi skleničky nepopadají a nepřevrhnu zbytek láhve, se s přecpaným tácem vracím do koupelny.

„Co to je?" „Na oslavu?" Sice to nevypadalo vůbec romanticky ani esteticky, ale přistrčil jsem k vaně koš na prádlo a postavil na něj tác.

Popíjeli jsme sekt, navzájem se krmili ovocem vykoupaným v čokoládě a neustále se líbali...

Než jsem se otočil, blížily se Vánoce. Díky tátovi si úředníci pohnuli a „Bennet" bylo minulostí. Na zvonku, vedle mého jména bylo nyní i „Deakin" a mně neustále vyvolávala máma, kdy dorazíme na Vánoce. Pozvala i Jay s Danem, když jsme ta rodina, ale ti odmítli. Sice remcali, že Nikky u nich po Štědrém dni nebude, ale co nadělali.
My seděli dvacátého v letadle a čekali, až vzlétneme. Nikky se šíleně bála. Jak letu, tak našich. Přece jen, budeme s nimi většinu dne – fakt jsem měl pochyby, že nás máma nechá na pokoji, ale nechala – a najednou, to už byly druhé Vánoce, které jsme tam slavili...

Měsíce vztahu nám plynuly, překlenuly se do dvou let a já měl konečně hotovou školu, Nikky čekala maturita a máma do nás neustále vrkala, kdy bude mít vnoučka. Byl jsem protivný, Nikky protáčela panenky...

„Pamatuješ si, co jsem ti řekl?" Začal jsem bezelstně, jeden večer. „Kdy? Říkáš mi toho hodně." Usmívá se, přetočí se ze zad na bok, pak si lehne na mě a pobaveně se usmívá. „Na to v den soudu?" Znejistí, našpulí pusu... „Ne." Lže, uhýbá očima a položí se na mě celá.
„Vážně ne?" „Niallerko..." „Vzala by sis mě?" „Nialle-" „Klape nám to, nechci se rozcházet, nikdy to nebude chtít. Co bys řekla na to, kdybych teď klekl a ukázal ti prstýnek?" „Řekla bych, že jsi blázínek. Tvá máma se na to třepe snad víc, než já." „Takže jo? Vzala by sis mě?" „Jistě." Hladí mě, něžně se usmívá a dlouze mě políbí.
„Ale to, že mě miluješ, vím i bez prstýnku. Přestala jsem dávno pochybovat, že pro tebe nejsem dost dobrá." „Jsi ta nejlepší. Počkej, odskočím si." „Romantická chvilka a tobě se chce čůrat." Protáčí panenky, sklouzne ze mě a její smích mě provází do koupelny, kde ve váze na mě čekají růže a pod nimi krabička...

„Pustíme si film? Nebo chceš dělat něco jiného?" Hlas ji laškovně přeskočí, sedí na kraji postele, zády ke dveřím do koupelny a hrabe se soubory na flešce.
„Nevím, nechám to na tobě." Do zorného pole jsem ji dal pugét, nechápavě pustila ovladač, chytila stonky a vytřeštila oči, když jsem klesl na koleno.

„Chci tě, nemusíme do měsíce stát někde před oddávajícím, ale ber to jako zásnuby. Chci si tě, a teď to zní hnusně, pojistit. Děsí mě představa, že bych o tebe přišel. S tebou je svět krásnej, všechno je hezký. Miluju vědomí, že přijdu domů a najdu tě tu. Že neusínám sám, ani se sám neprobouzím. Nikky... To hnusný, co bylo, se už nebude opakovat...
Řekni mi „Ano"." Zjihle se na mě dívá, kýve, pláče...

Jak moji rodiče, tak „rodiče" Nikky a ostatní, byli v šoku, my se jen smáli a neřešili jejich kecy o tom, kdy teda bude svatba. Nepotřebovali jsme ji, mně stačilo vědomí, že teď patří mně, byť ještě nemá moje příjmení.
Za další dva roky, se opět přiblížila doba Vánoc. Rodiny vzdaly pokusy s dotazy na svatbu a tentokrát jsme se do Irska chystali i s Deakinovými.

„Jsem doma!" Houknu ze zvyku. „Ahoj." „Čau krásko, nějak brzo, ne?" „Vážně? A co ty, hm? Ve dvanáct..." Směje se mi do úst, hladově mě líbá a rozepíná mi bundu.
„Nebavilo mě to." Pochybovačně zvedne obočí. „Máme volno, všichni... Předvánoční... Prý, abychom měli čas na uklidnění nervů po auditu a mohli si pak nerušeně užívat svátků." Dusí smích, mumle, že ona v práci nebyla vůbec a má pro mě dvě zprávy. Jednu špatnou a druhou dobrou, ale tu mi stejně teď neprozradí. Čeká mě jen ta špatná a to, že letos strávíme Vánoce spolu a tady. Nemůže do Irska odletět, neřekne mi důvod a já mámě lžu do telefonu.
 Byť jsem šíleně zmatený, tvrdím že oba máme horečky, ani jeden jsme nebyli v práci... Akceptuje to, slibuju že dorazíme jakmile to půjde... A já se až do pětadvacátého snažím z Nikky marně dostat, proč tam nebudeme. Tedy, ne že by mi to vadilo... Válet se v posteli, sledoval vánoční filmy, prolínat je s horory a vidět jak se za okny sype... Bylo nám krásně.

Pětadvacátého jsem se ještě válel v posteli, když Nikky připravovala snídani a moje hulákání, že bychom si mohli dát dárky v posteli, nebere na vědomí. Jsem nucen slézt dolů, nasnídat se a až pak můžu ke stromku.

Ona se rozplývá nad šperky, zamoří byt několika druhy parfémů, se smíchem si prohlíží spodní prádlo, je nadšená z nové knížky od Kinga...
Já nadšeně vybaluju dárky, co mi koupila a jsem jako malej... Beru ty největší krabice, to nejmenší, cosi malého a tvrdého nechávám na konec.
„A toto?" „To rozbal, ne?" Přeleze ke mně a očima mě pobízí.

„Co to je?" Nechápavě se dívám na kolonky, kde je její jméno, datum narození, krevní skupina... „Rozbal to celé, ne?" Něžně se usměje a čeká.
„T-to je... Nikky?!" „Zlobíš se?" Vyhrne si svetr, ukáže mi bříško a hladí se po něm. „Teď chci sama být „Horan" mnohem víc, než předtím. Byla jsem tvoje, ale... Tohle je taky tvoje a chci, aby mělo tátovo příjmení." Zírám na bříško, cítím slzy a pak ji v náručí skoro rozdrtím... 

***********************The End*************************
Trošku "blesk z čistého nebe" že... *nevinně se usmívá*
Plánovala jsem ukončení na kapitole s číslem 20. Měla to být totiž úplně původně "jednodílovka" které ale já moc psát neumím a tak jsem si říkala, že 20 kapitol by mohlo stačit... Pak jsem to protáhla na 30 a u čísla 35 jsem již byla rozhodnutá, ukončit RM na čísle 40... :o)

Vzhledem k tomu, že konec je poněkud otevřenější, jsem ochotná, až budu mít víc času a nápad, napsat nějaké volné, jednodílné pokračování, pokud by byl zájem :o)

Chtěla bych poděkovat za všechna přečtení, hvězdičky a komentáře! :o) ♥♥♥ Za trpělivost, při čekání na pokračování... ♥

Jste opravdu, ti nejlepší z nejlepších! :o) A doufám, že se na mě teď moc nezlobíte... Vím, že jsem s Zayn-povídkami otravná a máte rádi i ostatní kluky... Takže nebojte, něco dalšího s někým - Liam je v pořadníku - bude :o) 

♥♥♥