,,Jsem zpátky." přiběhl ke mně Kun.
,,Pane Bože." sklenku položil na stůl a ihned mě vezl k sesterně.

,,Co se děje?" přišel k nám Renjun.

,,YangYang kašle krev." oznámil mu vystrašeně a vezl mě k výtahu. Renjun byl hned za námi, protože přeci jen on je nyní můj zdravotní bratr.

,,Neměl by si tu zůstat?" otázal se ho menší z nich.

,,Měl." vlezli jsme do výtahu.
,,Ale YangYang je pro mě důležitější." pověděl mu.

Podíval jsem se na něj a Kun se na mě pousmál. Úsměv jsem mu chtěl oplatil, ale zase jsem se rozkašlal.

,,Co se děje?" podíval jsem se na oba, ale ani jeden mi nebyl schopný odpovědět. Jen se na mě lítostně dívali.

,,Budeš v pořádku." pověděl mi Kun a pohladil mě po ruce.

Dojeli jsme do našeho patra a jeli k nám na sesternu.
,,Potřebujeme doktora, hned!" rozkázal Renjun.

,,Proč?" otázala se naše sestra Karen.

,,Protože nám tu umírá pacient!" zavrčel po ní Kun a dřepl si ke mně.
,,Podá mi někdo kapesníky?" otázal se.

Mladá sestřička se dala do pohybu a kapesníky mu podala. Kun poděkoval a začal mi utírat ústa, bradu, ruce a vše, co jsem měl od krve.

,,Tak co se děje?" přiběhl k nám doktor Park (tak to tady asi dlouho nebudu).

,,YangYang začal kašlat krev a nepřestává to." odpověděl Renjun.

,,Myslím, že vím příčinu." zamumlal a otočil se na všechny.
,,Musí hned na sál." zavelel a odešel.

A zase to doktor nechal vše na sestrách. Kéž by tu byl doktor Kim, ten už by mě dávno na sál vezl sám. Sestry začaly jednat, zavedly mi do žíly hadičku, do které mi vpíchly něco, co ani nevím co bylo.

,,K-kune?" vyhledal jsem ho očima.

,,Jsem tady, neboj." chytil mě za ruku.
,,Teď tě ale musím odvést, ano?" optal se a já jsem přikývl. On mou ruku pustil, aby mě mohl znova vést. Renjun šel opět s námi a všem říkal ať uhnou, abychom mohli bez problémů jet.

,,Z-začínám usínat." oznámil jsem.

,,To bude tím, co ti píchla sestra." pověděl mi Renjun.
,,Doufám." zamumlal ke Kunovi, ale já je stejně i tak slyšel.

,,Nenechám ho umřít." řekl odhodlaně Kun.
,,Znova už to nedopustím." bylo poslední, co jsem slyšel.

Kun's POV

,,YangYangu?" lehce jsem s ním zatřásl.
,,Yangu?!" zvýšil jsem hlas, ale nic.

Podíval jsem se vystrašeně na Renjuna, který měl úplně stejný výraz.

,,Sakra!" zaklel jsem.

Naštěstí jsme zastavili v našem patře a rychle jeli na sál.

,,Jsme tady!" oznámil Renjun.
,,Bohužel nám omdlel, nejspíš." dodal a začal s YangYangem pomáhat na operační stůl.

Než jsme potom museli odejít, otočil jsem se k doktoru Parkovi.

,,Zachraňte ho, prosím." řekl jsem zoufale, ale on jenom přikývl.

Chtěl jsem mu něco říct, ale Renjun mě z tama odtáhl. Sedl jsem si na židli a tvář složil do dlaní.

,,Bude v pořádku." snažil se mě uklidnit Renjun, ale v jeho hlase šel slyšet strach a nejistota.

Nic jsem mu na to neřekl. Chci tomu věřit, ale je to těžké a negativní myšlenky převládají. Nemůže umřít, prostě nemůže. Zrovna, když opět začnu někoho milovat, stane se tohle. Nechci, aby se mu stalo to, co Tenovi. Nechci, aby umřel.

Prosím... Ať je v pořádku.

Po několika hodinách doktor Park vyšel ze sálu. Hned jsem se zvedl a začal na něj valit otázky.

,,Je v pořádku? Jak je na tom? Žije? Zachránil jste ho?" pokládal jsem jednu otázku za druhou.

,,Kune." oslovil mě a tím mě i umlčel. Podíval jsem se mu přímo do očí, ale nic jsem z nich nemohl vyčíst.

On umřel...

,,J-je mrtví, že ano?" do očí se mi nahrnuly slzy. Renjun mě objal kolem ramen a začal mě hladit po boku. Sem tam si i on sám utřel tváře.

,,Zachránil jsem ho." promluvil doktor Park.

,,Co?" vykulil jsem oči.
,,Opravdu?" padl mi kámen ze srdce.

Přikývl.
,,Měl v sobě střep, který se projevil až teď a začal dělat neplechu. Mně se ho naštěstí podařilo vytáhnout." vysvětlil.

,,Takže je mimo riziko?" otázal se za mě Renjun.

,,Ano." pousmál se.
,,Teď musí hodně odpočívat, ale s tím mu určitě pomůžete." podíval se na nás a my oba přikývli.

On žije.
Neumřel... To je snad zázrak.

,,Můžu za ním?" zeptal jsem se.

,,Jistě, ale stále dospává narkózu a musí ho odvézt na pokoj." odpověděl.

,,Dobře, děkuji." vydechl jsem a otočil se k Renjunovi, který mě hned objal.
,,On žije." řekl jsem nevěřícně, ale zároveň nadšeně.

Ucítil jsem, jak Renjun přikývl.
,,Pojďme na něj počkat do pokoje." navrhl.

,,Dobře." pustil jsem ho z objetí a společně jsme šli do jeho pokoje, do kterého ho sestry přivezly.

,,Za chvíli by se měl probudit." oznámila mi jedna z nich a následně odešla.

,,Nechám tě tu s ním osamotě." pohladil mě po zádech Renjun.
,,Ještě to musím oznámit jeho bratrovi."

Kývl jsem.
,,Díky."

,,Není vůbec zač." pousmál se a odešel.

Chytil jsem YangYanga za ruku a palcem přejížděl po hřbetě jeho ruky.

YangYang's POV

Začal jsem se pomalu probouzet. Ucítil jsem, jak mě někdo drží a hladí po ruce. Ztěžka jsem otočil hlavu na pravou stranu a uviděl Kuna.

,,K-kune?" upoutal jsem jeho pozornost.

,,YangYangu!" vydechl nadšeně.
,,Jsi vzhůru." usmál se na mě.

Ruku jsem mu lehce zmáčkl.
,,Jsem." úsměv jsem mu oplatil.
,,Neplakej." utřel jsem mu slzy.

Kun se zvedl ze židle a políbil mě. Do polibku jsem se hned zapojil, ač jsem byl dost překvapený.

,,Už se od tebe nehnu." dal mi pusu na nos.
,,Slibuji." usmál se.

,,Miluju tě." vyslovil jsem.

,,Já tebe taky." znova mě políbil.

Myslím, že život v nemocnici přece jen není tak hrozný. Občas se tu i něco zajímavého stane.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤ The End ¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Tak a je tu konec... Jak se vám příběh líbil ?

Doufám, že se potkáme i u dalšího příběhu, který se pokusím vydat co nejdřív ♡

A také přeji krásné Vánoce ♡

Za hvězdičku a komentář budu velice ráda ♡♡

VeVe-IsHere