,,Zvládneš to na vozík nebo chceš pomoct?" otázal se mě Kun, když mi můj kočár přivezl k posteli.

,,Zvládnu to." odpověděl jsem a přesunul se z postele na vozík.
,,To už by jsi měl dávno vědět." uchechtl jsem se.

Kun se na mě jenom usmál, šel za mě a začal mě tlačit z pokoje. Vyjeli jsme na chodbu a Kun zamkl můj pokoj.

,,Kdyby náhodou." pověděl mi a klíček na šňůrce si dal kolem zápěstí.
,,Můžeme?" koukl na mě od řídítek a já nadšeně přikývl; konečně budu po nějaké době venku.

Díky Kunovi...
Ani Xiaojun se mě nikdy nezeptal jestli bych nechtěl jít s ním ven, což je celkem divné, když nad tím teď tak přemýšlím.

,,Kam jdete?" zastavila nás sestra, která vylezla ze sesterny a překřížila ruce na hrudi.

To je sestra, která pořád jen sedí na prdeli v sesterně, popíjí si kafíčko a pomlouvá, kde koho; doktory, ostatní sestry, učně a pacienty, hlavně pacienty. Nic nedělá, ale hubu plnou keců má ona nejvíc.

,,Jdeme se projít na čerství vzduch." odpověděl jí Kun.

,,To ty ale nesmíš." zakázala mu to.

,,Proč bych nemohl? YangYanga mám na starost já, pokud se nemýlím." Kun začal mluvit naštvaně.

Ona se mnou ven nejde, ale bude z toho dělat drama století, jen aby měla o čem drbat s ostatními na sesterně.

,,To sice ano, ale nemáš právo brát pacienty ven. Jsi tu jen na výpomoc." nedala se. Na tváři ji dokonce hrál pošklebek.

To ji tak vadí, že Kun je tu jako záskok místo Xiaojuna?
Samozřejmě, že ji to vadí, protože Xiaojun byl vždycky taková vlezdoprdelka a to se jí velice líbilo (hlavně Xiaojun se jí líbí).

Než ovšem stihl Kun něco povědět, vložil jsem se do toho já.
,,Hele, Karen..." díval jsem se jí přímo do očí.
,,To já jsem Kuna požádal, aby mě vzal ven. V tom pokoji jsem zavřený nonstop." pověděl jsem ji.

,,Já nejsem žádná Karen!" celá naštvaně zrudla a já měl co dělat, abych se nezačal smát.

,,Klídek." vyzdvihl jsem ruce, jakože se nic neděje.
,,Vy se mnou ven nejdete, takže nevidím problém proč bych nemohl jít já ven tady s Kunem." pousmál jsem se.

,,On." ukázala na Kuna.
,,S tebou jít ven nemůže." ta samá pohádka dokola.

Překroutil jsem nad ní očima.
,,Jděte se dál věnovat svému kafíčku a drbání o tom, že vyděláváte málo." také jsem překřížil ruce na hrudi, abych dokázal, že já jsem ten dominantní v téhle naprosto zbytečné hádce.

Naše Karen, tedy sestra, se urazila a zalezla zpět na sesternu a samozřejmě, že hned naštvaně vše začala říkat ostatním sestrám.

,,Můžeme pokračovat v cestě." oznámil jsem Kunovi a usmál se.

Kun poslechl a znova mě roztlačil.
,,Díky za pomoc."

,,Není vůbec zač." mávl jsem nad tím rukou, jako že se nic neděje.
,,Tahle sestra prudí každého a pořád si na něco stěžuje. Ona je snad jediná taková hrozná." dodal jsem.

Dojeli jsme k výtahu, na kterém Kun zmáčkl tlačítko, aby k nám výtah dojel. Když výtah dorazil, nastoupili jsme a Kun zmáčkl tlačítko s přízemím.

,,Tak Karen, jo?" zašeptal ke mně, protože do výtahu přistoupilo několik dalších lidí.
Šlo na něm dokonce vidět, že zadržuje smích.

Přikývl jsem.
,,Neříkej, že není." taky jsem se chtěl začít smát.

,,Naprosto s tebou souhlasím." narovnal se.

Podívali jsme se na sebe a už to nevydrželi, začali jsme se hlasitě smát, což zapříčinilo několik nepříznivých pohledů od ostatních ve výtahu. Naštěstí výtah zastavil v přízemí a Kun mě hned vyvezl ven.

,,Takhle dobře jsem se nezasmál už dlouho." řekl jsem upřímně a nadechl se čerstvého vzduchu.

Kun přijel k lavičce, na kterou si sedl a já zabrzdil vozík, abych náhodou někam neodjel.

,,Opravdu?" koukl na mě a já přikývl.
,,To jsem rád, že jsi se takhle pořádně zasmál se mnou." usmál se na mě a já mu úsměv oplatil.
,,Dneska je vážně nádherně." změnil téma a podíval se na oblohu, na které svítilo sluníčko. Dokonce ani vítr nefoukal.

,,To je." souhlasil jsem a usmíval se na něj.
Když ovšem pohled věnoval zase mě, já ten svůj sklopil do klína.

,,Hned budu zpátky." oznámil a zvedl se.

Zvedl jsem k němu hlavu.
,,Kam jdeš?" otázal jsem se.
,,Nenechávej mě tady." zasmál jsem se.

Kun mi jenom zvedl palce nahoru a někam odešel. Po chvíli se vrátil s dvěmi párky v rohlíku.

,,Tady máš." jeden mi podal.
,,Bohužel jsem nevěděl co máš rád, a tak jsem tam nechal dát kečup." uchechtl se.

,,To jsi koupil pro mě?" nějak mi to nešlo do hlavy, i když to bylo značně očividné.

,,Ano, pro koho jiného?" natočil hlavu trochu na bok.
,,Vem si to než to bude studené." naléhal.

Rohlík se zastrčeným parkem uvnitř a kečupem jsem si od něj vzal.
,,Kolik ti dlužím?" zeptal jsem se a kousl si.

,,Nic mi nedlužíš." on si také kousl a konečně se posadil zpět na lavičku.
,,A opovaž se něco namítnout." dodal s plnou pusou.

Chtěl jsem tedy začít protestovat, ale z Kunova pohledu mi došlo, že to cenu opravdu nemá, a tak jsem toho nechal.

,,Děkuji, moc děkuji." zase jsem si kousl.
,,A kečup mám rád." pousmál jsem se.

Kun se také pousmál a společně jsme v klidu jedli naše jídlo. Musím mu to někdy oplatit, ale jak? Bez něj se nikam nedostanu, takže to moc překvápko nebude... Něco vymyslím.

,,Chceš už jít zpět na pokoj?" zeptal se mě, když vyhodil papírové obaly s logem firmy, ve kterých byly zabalené rohlíky s párkem.

,,Asi ano." kývl jsem.
,,Nemám tu co jiného dělat." pokrčil jsem rameny.

Kun si opět stoupl za mě a dotlačil mě do mého úžasného poķoje. Po cestě jsme potkali naši oblíbenou sestru Karen, která po nás házela vražedné pohledy. Vyplázl jsem na ni jazyk a dál si ji nevšímal.

,,Zvládneš to na postel?" přivezl mě již k zmíněné posteli.

,,Když to zvládnu na vozík, tak to zvládnu i na postel." poznamenal jsem.

,,Dobře." uchechtl se.
,,To máš pravdu."

,,Ale nejdřív si zajdu na záchod." odjel jsem do koupelny. Vykonal jsem svou potřebu a vrátil se zpět do pokoje, kde jsem se přesunul na postel.
,,Kune?" oslovil jsem ho.

,,Ano?" otočil se ke mně.

,,Děkuji." poděkoval jsem mu a pohled sklopil dolů.

Kun nakrčil obočí, ale během sekundy mu to došlo a usmál se na mě.
,,Není vůbec zač."

Ach, ten jeho úsměv je tak dokonalý.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Mám na vás otázku...
Nevadí vám, že ty kapitoly jsou takové kratší ?

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere