,,Dobré ráno." popřál mi nově příchozí, tak jako každý den už nějakou dobu.

,,Dobré." zamumlal jsem ospale nazpět a posadil se na své posteli, abych na dotyčného viděl.
,,Ty nejsi Xiaojun." zamračil jsem se, když osoba přede mnou nebyla můj zdravotní bratr.
,,Kde je Xiaojun?" překřížil jsem ruce na hrudi.

,,Xiaojun si zlomil nohu a nemůže pracovat, proto jsem tady teď já." neznámý se na mě usmál a já jenom kývl; typický Xiaojun.
,,Jmenuji se Kun." natáhl ke mně ruku.

Sjel jsem ho pohledem a ruce nechal tam, kde jsou, tedy překřížené na své hrudi.
,,YangYang." odsekl jsem.

Neznámý, Kun, ruku stáhl zpátky k tělu a nervózně si odkašlal.

,,Když tu Xiaojun není." začal jsem.
,,Znamená to, že teď jsi ty můj zdravotní bratr?" nadzvedl jsem obočí.

,,Ano." odpověděl a ještě pokýval hlavou.
,,Jsem tu jen pro tebe, dokud se Xiaojun neuzdraví." dodal a já opět jenom přikývl.
,,Teď, když dovolíš, potřebuji převléct tvou postel kvůli vizitě." oznámil a přivezl mi vozík k posteli.
,,Chceš na něj pomoct?" optal se.

,,Ne, to je dobré." odkryl jsem se a přesunul se na svůj vozík, abych mu na posteli nezavazel.

Kun tedy hned začal s převlékáním a já si mezitím odjel do koupelny udělat ranní hygienu. Udělal jsem vše potřebné a vrátil se zpět do pokoje. Kun už měl taky hotovo a já se přesunul zpět na postel.

,,Doktor by tu měl za chvíli být." oznámil mi a sedl si na židli, která vypadala, že se brzy rozpadne.

,,Já vím." kývl jsem.
,,Chodí vždy v sedm." ukázal jsem na hodiny, které ukazovaly pět minut po sedmé.
,,Rád bych řekl, že chodí na čas, ale nikdy tomu tak nebylo." pokroutil jsem hlavou.

,,Mají toho hodně." snažil se doktory nějak bránit.

,,Myslíš, že mají hodně toho, že pořád jenom sedí v ordinaci a řeknou ti to, co už stejně víš?" podíval jsem se na něj pohledem, který říkal, že mu takové věci nežeru.

,,YangYangu, tak to není." namítl.

Uchechtl jsem se.
,,Ovšemže... Jsi zdravotní bratr, jasně, že budeš stát za doktory." překroutil jsem nad ním očima.

Kun chtěl něco ještě říct, ale pokojem se ozvalo zaklepání a hned na to se v pokoji objevil doktor.

,,Zdravím, YangYangu." pozdravil mě šedovlasý muž a stoupl si k nohám postele; na tváři měl přehnaně široký úsměv.

To se mu to usmívá, když za nic nedělání dostává přespříliš mnoho peněz a ještě dělá, jak moc je chytrý.

,,Dobrý den." falešně jsem se na něj usmál.

,,Vidím, že jsi dnes v dobré náladě." poznamenal a vzal si složku, kterou mu Kun podal.

,,Samozřejmě." v duchu jsem překroutil očima, ale na tváři si pořád držel úsměv.

,,Tvůj stav je pořád stejný." pověděl mi, jakobych to nevěděl a neslyšel to od něj pořád a pořád.

,,Tak jako už tři roky." dodal jsem bez zájmu.

,,Ano." zasmál se.
,,Jako už tři roky." zopakoval po mně.

Čemu se sakra směje?
Jsem tu zavřený tři roky a jediné, co pro mě dělá je to, že mi to opakuje každý den a ještě od mého bratra dostává peníze.

Nedivím se, že se na mě vždycky tak usmívá, když sem přijde. Jsem jeho zdroj peněz, které získává tak snadno, až se mi z toho chce mu dát jednu ránu pěstí.

,,Nemám tu nic moc co řešit, takže zase půjdu o pokoj dál." složku vrátil Kunovi.
,,Zase zítra." začal se loučit.

,,Zítra je víkend." oznámil jsem.

,,To už bude víkend?" tvářil se překvapeně, jakoby zrovna na tyhle dny volna nečekal už od pondělí.
,,Ten čas tak rychle letí. Uvidíme se tedy až v pondělí."

Zkus si celý den sedět v nemocničním pokoji, ve kterém sotva chytneš internet, a pak si povíme o rychle utíkajícím čase.

,,Mějte se a krásný víkend." řekl jsem opět co nejvíc falešně.

Když se za ním zavřeli dveře, musel jsem překroutil očima, zase.

,,Co?" Kun si toho všiml, a tak se zeptal.

,,Nemám ho rád." zamumlal jsem.

,,Já tohoto doktora taky ne." prozradil mi a to upoutalo mou pozornost.

Podíval jsem se na něj.
,,Ty, že nemáš nějakého doktora rád?" zvědavě jsem nadzvedl obočí a on přikývl.
,,Není možné! Vždyť jsi je tak bránil, když jsem o nich tak hnusně mluvil." pořád jsem se na něj díval a nepouštěl s ním oční kontakt.

,,Kvůli jednomu doktorovi přece nebudu nadávat na všechny." odešel z pokoje.

Divné...
Něco se muselo stát a já zjistím co.

Kun se během chvíle vrátil a na rukách držel tác s mojí snídaní. Položil to na stůl, který přivezl až nad má kolena.

,,Je to takhle idealní?" zeptal se, když odklopil víko a mně se tak naskytl pohled na nic moc snídani.

,,Ano." vzal jsem si plastový kelímek s cereáliemi a vysypal je do bílého jogurtu. Doufám, že dnes přijde Hendery, jinak si pro něco pořádného k jídlu přijdu sám.

,,Nevypadáš moc nadšeně." Kun si opět sedl na sotva pohromadě držící židli.

,,Taky že nejsem." začal jsem jíst.
,,Můžu mít otázku?" koukl jsem na něj, ale pohled zas sklopil k jogurtu.

,,Jasně." souhlasil a čekal na co se zeptám.

,,Proč ho nemáš rád?" položil jsem svou otázku.

,,Nemám rád koho?" nakrčil obočí, jakože nechápe koho myslím (to i pětileté dítě umí lépe lhát).

,,Nedělej blbého." trochu jsem se na něj zamračil.
,,Víš koho myslím." dal jsem si do pusy lžičku s jogurtem. Cereálií bylo tak málo, že už my žádné nezbyly a z jogurtu jsem je dávno vyjedl.

,,Myslíš doktora Parka?" nadzvedl obočí.

,,Ano, myslím doktora Parka." kývl jsem.

,,Prostě ho nemám rád. Nesedli jsme si." odpověděl a pokrčil rameny, jakoby to nebylo nic nenormálního.

,,Nevěřím." zakroutil jsem hlavou a stůl odsunul bokem.
,,Vypadal jsi smutně, když jsi mi řekl, že ho taky nemáš rád."

,,A?" stoupl si a vzal víko od tácu.
,,Už jíst nebudeš?" optal se a já zakroutil hlavou. On tedy vrátil víko na své místo.

,,Proč mi to nechceš říct?" naléhal jsem; opravdu mě to zajímalo a hlavně bych měl nějakou zábavu.

,,Je to něco osobního, stačí?" naštvaně se na mě podíval.
,,A myslím, že by ses takhle vyptávat neměl." vzal tác s nedojezenou snídaní a odešel z pokoje.

Jestli spolu nějakou tu dobu budeme, tak by sis na to měl zvykat. A já mezitím aspoň zjistím, co ti náš úžasný doktor provedl.

¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤¤
Zdravím ♡

Další příběh je na světě !!

Doufám, že se bude líbit jako ty předchozí a budete se mnou až do konce ♡♡

Za hvězdičku a komentář budu moc ráda ♡

Veve-IsHere