Pět týdnů po tom, co Nate narazil na Eleanor Carterovou na setkání terapeutické skupiny, seděl v té samé místnosti a čelil tomu samému výhružnému pohledu. Velice důsledně dbal na to, aby neuhnul, ať už se mračila sebevíc.

Když odcházel z prvního setkání, byl pevně rozhodnutý, že dalšího se už nezúčastní. Jenže pak si řekl, že možná v tom to je. Že minulosti se nevyhne, může ji pouze překonat. A Carterová byla jednou z věcí, které by překonal opravdu rád. To ho donutilo přijít podruhé. Při přestávce se pak dal do řeči s Colem Webberem, čerstvě rozvedeným vojenským mechanikem, a zárodek prvního civilního přátelství ho nakonec přiměl přijít i potřetí.

Počtvrté a popáté už na Carterovou ani nemyslel. Přišel prostě proto, že se mu chtělo. A jednou dokonce vynechal své ranní léky a dal si s ostatními pivo, čehož však později hořce litoval.

Přišel na to, že pod Finnovým vedením není terapeutická skupina ani tolik terapeutickou skupinou jako přátelským posezením. Finn se sice snažil vnést do setkání nějakou formu a řád, ale ve většině případů jeho plány selhávaly. Nevypadal však, že by si s tím nějak lámal hlavu.

Sophie mu i nadále volala dvakrát denně, ale téma jejich hovorů se od Natea postupem času stáčela k Finnovi. A pak také k Isabele. Sophie mu nadšeně vyklopila všechno, co věděla a pověřila Natea, aby Finna při vhodné příležitosti zkusil popostrčit. Ona na opačné straně popostrčí Izzy.

Pro Sophii to byly maličkosti, vyžívala se v dívčích romancích a Finn s Isabelou měli skvělý příběh. Pro Natea to však znamenalo něco víc. Tím, že se do toho zapojil, si připadal méně osamělý. Celkově se dalo říct, že měl posledních několik týdnů dobrou náladu.

Carterová ho po nějakém čase začala ignorovat a on dělal totéž. Nebo se to minimálně snažil předstírat. Pracoval jako informační analytik a jeho profese byla součástí jeho samého. A obzvlášť když slyšel Nořin hlas, zcela instinktivně nastražil uši. Věděl o ní díky tomu pár věcí.

Pracovala nyní jako sestra v nemocnici. Žila v malé garzonce se svým kocourem a měla něco za lubem, ostatně jako už odjakživa. Nebyla by to Carterová, aby za něčími zády nekula pikle. Neustále se nachomýtala kolem George, který pracoval na personálním oddělení Ministerstva obrany s vojenskými databázemi. Za ty roky služby u CIA už si Nate jemných nuancí v Nořině chování všiml dost dobře. V kruhu nikdy neseděla od George dál než o dvě židle. V jeho názorech ho podporovala, i když Nate zaručeně věděl, že jsou proti jejím vlastním přesvědčením. Taky se smála jeho uhozeným vtipům a kdykoliv se zmínil o jejích ženských přednostech, hihňala se. Nate si dokázal představit, že kdyby on sám řekl něco jako: „Když vidím ten tvůj zadek, Noro, hned mám lepší den," pravděpodobně by přišel o hlavu. Jenže George měl v tomto imunitu. Nate přemýšlel proč, dokud nezaslechl kousek z jejich rozhovoru.

„Ke kterým databázím máš vlastně přístup, Georgi?" ptala se ho Nora.

„Ke všem," naklonil se k ní a dýchl jí do obličeje. A ona se jen usmála. Neskutečné.

„Dostaneš se i k padlým?"

„Jak říkám. Mám přístup všude."

„A myslíš, že by ses mi mohl podívat na jedno jméno?"

Nate nebyl hlupák a dokázal si spojit dvě a dvě dohromady. Ani mu tolik nevadilo, že ho v tu chvíli vyrušil Cole, protože si dokázal jasně domyslet, o které jméno by mohla mít Nora zájem.

James Szimanski. Zrzek Jimmy. Skvělý chlap, co zemřel kvůli Nateově zpackané akci. Hrudník se mu sevřel a mírně se zapotácel. Cole, protože už měl dost zkušeností se svými labilními kamarády z řad veteránů i aktivních služeb, mu okamžitě přisunul židli.

„Promiň, trochu se mi zatočila hlava," zamumlal Nate. Zároveň se na sebe šíleně zlobil. Viděl už přece spoustu věcí. Spousta jeho kolegů už se z misí nevrátila, tak proč ho někdo jako Zrzek dokázal tolik rozhodit? Možná proto, že tam vůbec neměl být. Byla to Nateova akce, nikdo z těch vojáků včetně Carterové tam neměl co dělat. Jeho chyba, jeho odpovědnost.

Eleanor sice přežila, ale když ji pozoroval, jak se snižuje na úroveň hloupoučké holky, jak si nechává líbit poznámky, které by v táboře v Bar Kanday někoho stály koule, bylo mu z toho na nic. A kvůli čemu? Co se chtěla ze Zrzkova záznamu dozvědět?

Ať už to bylo cokoliv, byla to všechno Nateova chyba. Nic víc, nic míň.

***

V rohu místnosti sténal muž. Nebo vlastně ne tak docela muž. Byl to ještě chlapec, osmnáctiletý kluk. Takhle by ho alespoň brali na západě. Tady to byl muž. Měl těhotnou ženu, u postele ležela jeho zbraň a obvazem na stehně začínala znovu prosakovat krev.

Ahmed však nebyl bůhvíjaký muž. Pokud muže mužem dělala manželka, dítě, zbraň a válečné zranění, pak možná. Z jiných hledisek byl ale Ahmed pořád kluk.

„Aah," zasténal znovu. „Moje noha."

Ano, jeho noha. Pokud by si toho nikdo doposud nevšiml, měl opravdu zraněnou nohu. V jeho slovech se mísila bolest s hrdostí a touhou po pozornosti. Přesně jako malý kluk.

Když na něj padl stín, místo úsměvu se zamračil. Podepřel se na loktech a nepatrně se od příchozí osoby odsunul.

Sanem nebyla pitomá a všimla si toho. „Pokud tu nohu chceš ošetřit, pak jsem tady já. Pokud ne, tak drž hubu," řekla zcela jasně.

„Zavolej někoho jiného," nařídil jí.

Přimhouřila oči a semkla rty. „Nikdo jiný nemá čas a nikdo jiný to neumí tak dobře jako já."

Ahmed znovu zasténal. Těžko říct, jestli bolestí nebo frustrací. „Jsi drzá," odvětil. „Okamžitě mi někoho zavolej!"

„A ty jsi snad hluchý, Ahmede?"

Zašklebil se. „Kdybys měla muže, ten by z tebe tu drzost vymlátil."

Obočí jí při těch slovech vystřelilo do čela. „Muže jako ty? Který fňuká jako malý kluk, protože si krájel chleba na koleni a pořezal se? Muže, který odmítá pomoc? No tak to děkuju pěkně, mám dost vlastních starostí."

Ahmed se nakrknul. Sanem věděla, na co myslí. Ano, pořezal se, protože neuměl krájet chleba - vždycky mu ho totiž krájela jeho žena. Ale pořezal se na frontové linii, bylo to válečné zranění. A s válečníky by měly ženy jednat s respektem. Alespoň tak mu to vtloukali do hlavy tam odkud pocházel. Jenže to Sanem nezajímalo.

„Jestli tu nohu chceš převázat, pak jsem tady pro tebe. Pokud ne, pak mám plno jiné práce."

„Počkám na Zekiho," procedil mladík skrz zuby a pleskl sebou zpátky na polštář.

Sanem se bez jediného slova vytočila na patě a pospíchala pryč.

„Americká děvko," zaslechla i přes rychlý krok za zády. Krev se v ní vařila, měla chuť po Ahmedovi něco hodit, ale ovládla se. Zabouchla za sebou dveře a vrátila se zpět k práci.

Provizorní ošetřovna, na které ležel Ahmed se nacházela hned vedle Saneminy pracovny. Ta představovala malou čtvercovou místnost bez oken obklopenou policemi s knihami a dokumenty. Uprostřed stál stůl a na stole počítač. Tady Sanem trávila dlouhé dny, přepočítávala vybavení a jídlo, plánovala zásobování a přerozdělovala finance. Měla důležitou roli, ale to si kluk jako Ahmed nedokázal vůbec představit. S rodinou musel uprchnout z domova a nedokončil ani třetí třídu. Neuměl psát, jen překreslovat písmena, která nevěděl, co znamenají. Proto nemohl ani zdaleka tušit, co všechno je třeba k tomu, aby jejich komunita fungovala. Velice dobře ale naopak věděl, jak by se k němu Sanem měla chovat a co všechno na ní bylo špatné, nečisté a harám. Paktovala se s Američany. Ve svém věku neměla manžela, to o ní leccos vypovídalo. To jeho milovaná Báhir bude mít děti dvě, až bude stejně stará. Ahmed taky naprosto věděl, čím to všechno je. Sanem Bayrak odmítala nosit nikáb a vystavovala svou půvabnou tvář mužům a těm se to líbilo. Pochopitelně. Ahmedovi se Sanem také líbila, byla to krásná žena, ale kdo by si takovou prostopášnici vzal za manželku? Chodila by si po ulici, přitahovala chlípné pohledy a nosila by jeho jméno. Ta ostuda!

A vůbec. Spojit svůj rod s rodem Bayrakových? Z toho se Ahmedovi dělaly mžitky před očima. Sanemin bratr a otec ji v jejím počínání jen podporovali. Dokonce s ní večeřeli u jednoho stolu a účastnila se porad, kde většinou vykládala nesmysly. Používala americká slova jako logistika a infrastruktura. Ahmed nevěděl, co znamenají a přišla mu nedůležitá. Co důležitého by taky mohla americká děvka říct jemu, válečníkovi? Obvykle nad tím mávl rukou. Jen ať si řeší svou logistiku a infrastrukturu v té svojí prťavé místnůstce bez oken. Aspoň ji nemusí mít na očích.

Jeho bouřlivé myšlenky musel po chvíli přerušit spánek, protože když otevřel oči, stál u jeho postele Zeki a díval se na jeho nohu.

„Co je s ní?" zeptal se Ahmeda, když se jejich pohledy setkaly.

Ahmed se usmál. Zeki byl jeho velitel, jediný člověk, kterého si v téhle západem pokřivené komunitě vážil. Zeki byl oddaný válečník a férový člověk. Jedinou jeho chybou bylo přátelství se Sanem, usmíval se na ni, zdravil ji dřív než ona jeho a často s ní popíjel čaj. Sám. Ahmed mu jednou na hlídce pověděl, že by si měl Sanem vzít za ženu, že by potřebovala pevnou mužskou ruku a hranice. Zeki se tomu jen zasmál. „Nevíš, o čem mluvíš, Ahmede," odpověděl. Ahmed nad těmi slovy přemýšlel, ale jen chvíli. Nevěděl, co znamenají, a proto mu, stejně jako infrastruktura a logistika, přišly nedůležité.

„Strašně to bolí, Zeki," pověděl Ahmed a ukázal na svou nohu.

„Pořezal ses," připomněl mu Zeki. „Pochopitelně, že to bolí. Jak dlouho tady ale hodláš ještě ležet? Potřebujeme tě venku."

„To nevím," pokrčil rameny. „Potřeboval bych to převázat, ale ta ženská to dělat nemůže. Mám strach, že do toho dostanu zánět, pokud se to pravidelně nebude čistit."

Zeki odložil svůj kalašnikov na podlahu a poklekl k posteli. Jeho mohutná postava v uniformě, posílená neprůstřelnou vestou, z něj dělala muže hodného respektu. Jeho hluboký hlas vycházející zpod hustých vousů dokázal usměrnit kdejakého náfuku. A co bylo hlavní, tomu Ahmed věřil naprosto bezmezně, jeho pronikavé modré oči dokázaly rozpoznat lež. Zeki měl tu schopnost. Kdyby nebyli ve válce, pravděpodobně by z něj v jeho vesnici udělali mudrce. A nevadilo by, že je to cizinec.

Ahmed všeobecně cizince nesnášel, obzvlášť Američany, ale neměl rád ani Evropany. Ti byli mnohem více matoucí. Američané alespoň jezdili pod jednou vlajkou. Evropané měli vlajek jako nasraných, každá patrola mluvila jinou řečí a pak tu byla slova jako NATO a Evropská unie, kterým Ahmed nerozuměl a tak se mu nezdála příliš důležitá. Někdy přijel Evropan a řekl, že patří k Německým ozbrojeným silám a na uniformě měl znak NATO. Podruhé přijel jiný příslušník Německých ozbrojených sil a začal mluvit o projektech Evropské unie. Potřetí přijel někdo, kdo měl na uniformě červenou, zelenou a bílou a mluvil o koaličních vojácích. A nejhorší bylo, že tihle Evropani zmátli i Američany, protože Ahmed jednou potkal Američana, který mu zarytě tvrdil, že patří k NATO. Nevěděl, kdo v téhle Evropě vládne, ale podle něj by si ten člověk měl udělat ve věcech pořádek.

Zeki Evropanům rozuměl, protože měl oči, které dokázaly rozpoznat pravdu. Zeki taky uměl dobře anglicky a paštůnsky. Zeki možná vypadal jako cizinec, ale cizinec to nebyl. Narodil se v Afghánistánu, to Ahmedovi stačilo, aby ho přijal. Cizinec byl Zekiho otec nebo děd, těžko říct, který jako mladý vojín zběhl, když se Ahmedův milovaný Afghánistán snažili dobýt Rusové.

Narozdíl od svých předků nebyl Zeki zbabělec. Byl bojovníkem tělem i duší a Ahmed si jej nesmírně vážil. Svou ženu Báhir miloval nade vše, ale Zekiho si doopravdy svatosvatě vážil.

„Poslyš, Ahmede," narovnal se po chvíli Zeki a shlédl na něj jako na zlobivého syna. „Není to nic vážného. Zavolám Sanem, aby ti to vyčistila, nebo se to doopravdy zanítí a pak budeme mít teprve problém."

„Naprosto odmítám, aby na mě sahala. Moje Báhir by neunesla, že by se mě dotkla nějaká americká děvka."

Zekiho pohled ztvrdl. Jeho modré oči zamrzly a rty se pod vousy zvlnily. „Ahmede...," zavrčel výhružně.

„Dotýkat se mě může jen má žena," trval na svém.

Zeki si dlouze povzdechl. Natáhl se k nočnímu stolku u postele a vytáhl z něj obvaz a dezinfekci. Obojí hodil Ahmedovi do klína. Zvedl ze země zbraň a usmál se na svého vojáka. „V tom případě si budeš muset pomoct sám, Ahmede."

S těmi slovy se vytočil na patě a odešel.

Ahmed si Zekiho vážil. Vážil si ho i přesto, že měl občas tyhle moderní manýry.

***

Když Zeki odcházel, slyšel za zády Ahmedovo sténání. Bylo mu to jedno, jen ať se Ahmed poučí. Někdy měl pocit, že je tu místo válčení jen jako chůva pro kluky jako byl on. Ačkoliv se to nezdálo, rozuměl jím více než kdokoliv jiný, protože pocházel ze stejných poměrů.

Zeki vyrostl ve vesnici na jihu. Díkybohu za jeho ruské kořeny, modré oči a světlé vlasy, které ho odjakživa odlišovaly od ostatních. Právě odlišnost, posměšky a sociální izolace ho nakonec zachránily před stejným osudem, jaký postihl i Ahmeda - negramotnost, chudoba a nakonec válka, která mnohé obyvatele vesnic vyhnala do uprchlických táborů na hranicích nebo ve městech. Zeki odjakživa věděl, že musí pryč, proto se už v sedmnácti přihlásil na vojnu. A protože neměl nic, co by ho brzdilo - žádnou manželku ani dítě, začal velice rychle stoupat po pyramidě hodností. Od vojína k seržantovi, od seržanta k podporučíkovi a dál a dál. Nakonec se dostal tak vysoko, až to kolem začalo smrdět penězi. Úplatky a korupce na nejvyšších politických postech mu nikdy nedávaly spát. Sám nic a nikoho neměl, peníze nepotřeboval a po moci nebažil. To se armádním prominentům nelíbilo. Stal se jejich liškou v kurníku. Přesněji osamocenou liškou v kurníku plném kohoutů. Nakonec byl rád, že ho jen zbavili hodností. Mohlo být i hůř.

Když se v Afghánistánu objevili Američané, nějakou dobu pracoval i pro ně a když o něj pak nestáli, podal si ruce s Tálibánem. Poznal obě strany mince a měl pocit, že ať už celá válka dopadne, jak chce, bude to průser. Američané to až na vyjímky mysleli dobře, což se mu zpočátku líbilo, ale jak často brblal i Ahmed, byli to cizinci. Nerozuměli téhle zemi ani jejím lidem, a hlavně, což byl ten nejpalčivější problém, byli tady jen dočasně. „Jak dlouho tady budete?" zeptal se kdysi vojáků.

„Dokud nesplníme svůj úkol."

„A co je vaším úkolem?"

Muži na sebe pohlédli a pokrčili rameny. „Vymýtit terorismus," znělo to spíš jako otázka.

Zeki na ně chvíli hleděl. Vymýtit terorismus bylo to nejabsurdnější slovní spojení, které kdy slyšel. Vymýtit terorismus znělo dokonce ještě absurdněji než vymýtit korupci. O to druhé už se jednou pokusil a nakonec zůstal bez práce. Radši se nechtěl ani domýšlet, jak by skončil, kdyby se rozhodl vymýtit terorismus.

Dlouhé roky se potuloval tam, kde mu dali najíst, dokud nepotkal Profesora. Profesor Faruh byl rektorem kábulské univerzity, dokud ji jednoho dne alianční vojska nevyhodila z velké části do povětří. Nikdo ho však rektorem nenazýval a on sám si to ani nepřál. Dlouhé měsíce po zničení univerzity zkoušel nápravu škod nejprve vymámit po Američanech. To se mu nepovedlo, a tak se obrátil na Tálibán. Ten sice souhlasil, ale pod podmínkou, že každý student bude muset odčinit povinnou vojenskou službu a otevřeně se hlásit k jejich straně. To pro Faruha nepřipadalo v úvahu, a tak okolo sebe shromáždil své nejvěrnější profesory a studenty a rozhodl se pokračovat ve své práci po svém. Zabral si pro sebe kampus filozofické fakulty a tam shromáždil všechny, kdo měli zájem studovat.

Ta vize se líbila i Saneminu otci, a několik měsíců i s rodinou pobývali ve sklepeních fakulty, dokud i jim nezaklepala válka na dveře. Doslova.

Nejprve přišli Američané a prohledali celou budovu. Zanedlouho po nich přišel Tálibán. Al-Káida i Mudžahedíni. Všichni chtěli vědět, co se to za zdmi fakulty děje a jestli tam někdo nekuje pikle proti nim. Profesor Faruh všem návštěvám rád vyhověl, dokud se nezačaly často opakovat a nezvykly si vybírat jejich zásoby jídla a dalších surovin nutných k přežití.

První zimu prožili s bolestivými křečemi v hladových žaludcích. Na jaře bouchli pěstí do stolu a řekli dost. Za poslední peníze nakoupili zbraně a navždy zadupali do země své mírové zásady. Někteří válčit nechtěli a proto se, stejně jako Bayrakova rodina, odsunuli do klidnějších oblastí. Někteří naopak umírali touhou vzít do rukou zbraň a nenechat si nic líbit. Tarik Bayrak tehdy sliboval otci, že zůstává, aby dokončil studia, ale jakmile jeho rodina nastoupila s kufry do autobusu, popadl kalašnikov a dlouhé hodiny strávil na střelnici.

Profesorova vize zůstala stejná, jen prostředky se poněkud změnily. Stále vedl své svěřence ke studiu a vyčkával. Sledoval, jak se chovají Američané i jejich protivníci. Dlouhé večery přemýšlel, kam se vítr obrátí a byl připraven tím směrem vyrazit také. Postavit se otevřeně na něčí stranu ale zatím nebylo bezpečné, situace se mohla změnit během chvíle, a tak veškeré úsilí investoval do samostatnosti. Nechtěl riskovat životy svých studentů, posledních účenců v zemi. Uvědomoval si, že v téhle budově sídlí mladá afghánská inteligence. Budoucnost. Strojní inženýři, ekonomové, učitelé, architekti, programátoři, biologové. Ty všechny bude jeho země potřebovat, ať už v téhle válce zvítězí kdokoliv.

Se Zekim se jednoho dne potkal v baru na hlavní třídě. Vypili spolu láhev pálenky a jejich rozhovor skončil nad ránem. Zeki už se do svého bytu nikdy nevrátil. Z baru se přestěhoval rovnou na fakultu.

Zaklepal na dveře kanceláře a poslouchal šustění papírů a následné cupitání po podlaze. Pak se dveře otevřely.

„Málem ti vystydl čaj," zpražila ho Sanem a ustoupila, aby mohl projít. „Jdeš pozdě. Nějaké problémy ve městě?"

Ze židle naproti svému stolu sundala další stoh papírů, aby uvolnila Zekimu místo. Šlo o seznamy a tabulky se vším možným. Sanem milovala seznamy. Doslova si v nich libovala. Seznam potravin. Seznam zbraní. Seznam kontaktů. Seznam pacientů. Seznam jejích oblíbených písniček. Seznamy pro a proti, když se nemohla rozhodnout.

„Spíš problémy s Ahmedem," odpověděl a usedl na volnou židli. „Nadával ti?"

„Ne," zalhala. Zeki to poznal, ale mlčel. Pokud mu to nechtěla říct, respektoval to. Neznamenalo to však, že by se mu to bůhvíjak líbilo.

„Dobře," pokýval hlavou, „ale kdyby ti nadával, tak bys mi to řekla, že jo?"

„Kdyby mi nadával, tak si s ním poradím sama, Zeki."

Vedle počítače stála konvice s čajem a dvěma sklenicemi. Nalila do obou zlatavou tekutinu a jednu podala Zekimu. Měla pravdu, čaj už skoro vystydl, ani se z něj nekouřilo, ale to nevadilo. Zeki nikdy nebyl takový fajnšmekr jako ostatní. Čaj jako čaj, horký nebo studený, sladký nebo hořký. No a co? Víc než chuť se odjakživa těšil spíše na konverzace a společné chvíle s lidmi, se kterými čaj pil. Sanem patřila mezi jeho nejoblíbenější společníky.

„Takže," odkašlal si, když vypil první doušek, „co seznamy?"

Usmála se. Její oči se přitom rozzářily a půvabné rysy tváře vystouply víc na odiv. Sanem měla krásný úsměv.

„Daří se jim dobře," odpověděla, jako by to snad byly živoucí organismy.

„Skvělé."

Její výraz posléze zvážněl. „Chybí nám munice, Zeki. A taky se připravte, že následující měsíc budete jíst hodně rajčat."

Málem se zadusil čajem. „Proč rajčata, sakra?"

Pokrčila rameny. „Na trhu je spousta rajčat. To kvůli tomu novému rozvojovému projektu, který má pomoci vymýtit drogový průmysl. Amerika začala dotovat farmáře, kteří místo máku pěstují jiné hospodářské plodiny. Nejvíc se uchytila rajčata. Hodně lidí tedy pěstovalo rajčata, dostali za to nějaké peníze, jenže co teď s rajčaty? Každý má rajčat plný sklep a rychle se kazí. Vyjdou opravdu levně, dokonce nabízí zákazníkům, že jim je dovezou. Objednala jsem dva náklaďáky."

Zeki zamrkal a znovu ponořil nos do sklenice s čajem. Pak řekl: „Co budeme dělat s tolika rajčaty?"

„Samozřejmě je sníme, Zeki," řekla, jako by byl ten největší trouba na světě. „A zbytek zavaříme. Možná stihneme pár kil i usušit, než přijde zima. Slunce má stále sílu."

„Někdy nevím, jestli jsi tak geniální nebo prostě šílená."

Sanem odložila svou sklenici a vrhla na Zekiho zamračený pohled. „Jsou to moc dobrá rajčata, věř mi."

Usmál se. K rajčatům sice neměl nějaký zvláštní vztah, ale měl rád kečup. Když pracoval pro Američany, dokázal ho sníst téměř s čímkoliv. Jenže Američané taky sami přiznali, že jejich kečup příliš mnoho společného s rajčaty nemá. Tohle bylo na západní kultuře vskutku zajímavé. Moc rádi si lhali navzájem a přestože o svých lžích věděli, prostě s tím žili dál. My budeme předstírat, že vám prodáváme kečup z rajčat a vy zase budete předstírat, že vám to nedošlo. Zeki měl lidi ze západu rád, byla s nima psina.

„A jak to teď vypadá s opiem, když všichni místo máku pěstují rajčata?" zeptal se Zeki.

Sanem pokrčila rameny. „Vypadá to asi tak, že rajčat mají všichni plné zuby. Většina farmářů je neprodá a ušlé zisky dotace nevynahradí, takže po zimě vysadí opět mák."

Usmál se. S lidmi ze západu byla opravdu děsná psina.

„Dal bych si ještě šálek, prosím."

„Samo sebou, pane veliteli."

Dolila mu až po okraj. Poděkoval a napil se. 

„A co nového u vás?" zeptala se.

Podrbal se ve vlasech a zašklebil se jako by spolkl citron. „Včera jsme sestřelili další dron. Zase nás začali sledovat, měli bychom se připravit na další kontrolu."

„A čí to byl dron?"

„Asi někoho ze západu. Ale slyšel jsem, že i Tálibánci teď lítají s drony. Těžko říct."

„A nemůžete to nějak poznat? Není na něm nějaký nápis? Nemůžete ho porovnat s ostatními, které jsme dostali? Podle mého seznamu by měly být ve sklepě čtyři."

Zavrtěl hlavou. „Potřebovali bychom na to někoho zevnitř."

Sanem zmlkla. Moc dobře věděla, kam tím Zeki mířil. Potřebovali by někoho zevnitř, někoho jako byl pan Clarence. Ten by jim přesně pověděl, jestli je to dron americké tajné služby nebo ne. Řekl by jim, co takové špehování z dronu znamená pro jejich bezpečnost. Seznámil by je s oficiálními postupy a možnými riziky. Takhle mohli jen sedět a domnívat se, co mají Američané nebo bůhví kdo zase za lubem.

Pan Clarence byl pryč. Sanem ho po tom incidentu v horách oplakávala celé měsíce, dokud se jim nepodařilo připojit univerzitu k internetové síti. Teprve odtud se dozvěděla, že pan Clarence přežil. Tehdy naopak brečela radostí, zatímco její bratr Tarik a jeho přítel Fahim křičeli zlostí. Zeki tehdy stál v rohu místnosti, hleděl na monitor a na tváři mu hrál lišácký úsměv. „Ale stejně musíte uznat, že s náma ten kluk pěkně vyběhl," shrnul celou situaci a zadíval se na fotografii Adriana Diaze, která vévodila titulku Mladý hrdina zachránil svého velitele ze spárů smrti.

Povšiml si také, že i Sanem ulpívala pohledem na mladíkově tváři déle, než bylo zdrávo. Nic na to neřekl, jen si v tichosti doplňoval mozaiku a nutno říct, že se mu začínala rýsovat opravdu zajímavě.

S Adrianem se setkal tehdy v horách. Hned potom, co vysvobodil Tarika z područí Sanem, což ho na celé situaci šokovalo nejvíc. Tahle drobná dívka, která by neublížila mouše, mířila zbraní na svého bratra, který trénoval pod Zekiho velením, a nevypadala, že by s tím chtěla v nejbližší době přestat? Musel přiznat, že ho to tehdy dost vyvedlo z míry. Sanem znal jen z Tarikova vyprávění, kde ji vykresloval jako poslušnou, tichou a stydlivou mladší sestru. To, co viděl v horách ho překvapilo, ostatně asi stejně jako samotného Tarika.

Jejich původní plán vypadal asi tak, že Tarik s Fahimem zajmou Clarence a vytáhnou z něj základní informace, aby si byli jistí, že jde opravdu o někoho z tajných služeb. Pak měl na scénu přijít Zeki se svým týmem a pomoct jim zmizet.

Měli to za jednoduchou akci, veškerou špinavou práci měl odvést Tálibán, ale ukázalo se, že to celé hluboce podcenili. Když dorazili k chatě, našli tam jen omráčeného Fahima a Diaze, který se právě chystal zdrhnout. Když pak Zeki nakoukl do chaty, obrátil se mu žaludek. Za svou kariéru vojáka i nájemného žoldáka už viděl leccos, ale mrtvoly po výbuchu mu odjakživa nedělaly dobře. Z toho smradu vyhřezlých vnitřností a spálených vlasů se mu vždycky zvedal kufr. Když tedy uviděl Clarence se zlomenou nohou, očouzenou pokožkou a střevy na podlaze, jak leží na čemsi, co vzdáleně připomínalo mrtvolu Tálibánce, víc zjišťovat nepotřeboval.

Vztekle se vytočil na patě a přiřítil se k Diazovi. Toho mezitím jeho kluci přinutili pokleknout a čekali na rozkazy. Zeki ho chtěl na místě popravit, od Abdula věděl, že žádnou cenu nemá a navíc Zekiho pěkně nasral. Přiložil prst ke spoušti a zamířil na Diaze. Ten si Zekiho se zájmem prohlížel. Naprosto ignoroval zbraň v jeho rukou mířící mu přímo mezi oči. Hleděl na jeho světlé vlasy a modré oči. Jsem snad zajímavější než smrt, nebo je ten člověk psychopat? pomyslel si Zeki a zbraň sklonil. Vztek z něj rázem vyprchal, ten kluk ho začal zajímat. Ignoroval nesouhlasné pohledy svých mužů i Sanemin pláč.

Kývl na Diaze. „Co se tady dělo?" spustil anglicky.

Voják pokrčil rameny. „Bouchla vám chata," řekl zcela věcně.

„Nepovídej."

Diaz mlčel. Dál si Zekiho prohlížel, s respektem ale beze strachu. Jako voják vojáka.

„Nemusíte ho zabíjet," zavzlykala Sanem, ale nikdo ji v tu chvíli nevěnoval ani špetku pozornosti. Jeden ze Zekiho kluků ji držel za paži. Posléze všem vyprávěl, že se kvůli tomu Američanovi třásla jako osika.

„To, cos tady udělal je opravdu pozoruhodné," ocenil Ryanův bordel Zeki a myslel to upřímně. Pohlédl na Tarika opírajícího se z jedné strany o Ahmedovo rameno. „I tady Tarik jistě uznává, žes nás překvapil."

Ryan mlčel. Klečel na kolenou a prohlížel si Zekiho. Bylo vidět, že přemýšlí, hledá slabiny, něco na co by mohl zaútočit. Dělal to s naprostým klidem a vyrovnanou myslí, to se jen tak nevidělo. Zekiho kluci byli vesměs impulzivní banda výrostků, jak jim s oblibou říkal. Mladík klečící na kolenou byl ale chladnokrevný zabiják. Zeki viděl ty tři mrtvoly ve skalách, to co zbylo z Tarikovy skupiny. Viděl postřeleného Tarika, viděl omráčeného Fahima a ten masakr v chatě vypovídal sám za sebe.

Zeki si prohlédl Ryanovu zakrvácenou uniformu. Překvapilo ho, že neviděl žádné frčky. „Jsi jenom vojín," zkonstatoval a nezatajil mírné překvapení.

Diaz nepatrně cukl bradou.

„Mariňák?" vyzvídal Zeki.

„Ne."

Zeki se zašklebil. „Vaše země má strašně zvláštní systém," pronesl konverzačně. „Ta naše ho má úplně na hovno, ale od nás se to očekává, že jo. Zrovna u vás bych ale předpokládal, že to budete mít promakanější."

Diaz přimhouřil oči. Nerozuměl Zekimu ani slovo, ale přesto odpověděl. „Vaši stížnost předám dál."

„Myslíš?" Znovu na něj zamířil, ale ani tentokrát s Diazem nepohnul. Zato pohnul se Sanem, která zděšením vykřikla.

Dlouhou chvíli jen tak stáli. Zeki mířil na Diazovu hlavu a Diaz čekal. „Takže co je teda špatně s naším systémem?" zeptal se po chvíli.

„Že vojáky jako ty nechají hnít v horách, zatímco do prvních linií posílají kluky, co se poserou strachy při první výstřelu," odpověděl upřímně Zeki a sledoval, jak jeho kompliment Diaze zaskočil.

„V první linii bych udělal to samý. Kdo by chtěl být dobrovolně v první linii, sakra? Vzal bych nohy na ramena, jenom aby mě potom nechtěli zpátky. Možná bych se i rozbrečel."

„To ale není ze strachu," opravil ho Zeki. „To je proto, že seš vychcanej až na hůru, kamaráde. Otázkou je, proč jsi nevzal nohy na ramena dneska."

Diaz pokrčil rameny.

„Neprotahuj to," varoval ho Zeki a pohladil ukazováčkem spoušť zbraně.

Sanem tou dobou jen oněměle stála a sledovala Zekiho prst. A Zeki, přestože svou pozornost věnoval hlavně Ryanovi, si dobře všímal jejích slz a zoufalství v očích. Pozoruhodná reakce na poslušnou a loajální mladší sestřičku. Tarik byl opravdu idiot.

„Přišlo mi, že to má smysl," odpověděl po chvíli Ryan.

„Zachránit svého velitele?"

„Byl to správnej chlap."

Zeki přikývl. „A proč měla slečna Bayrak tvoji emčtyřku a kevlarové pláty na obou stranách vesty, zatímco ty máš úplný hovno? To ti taky přišlo, že to má smysl?"

Diaz se viditelně naježil. Byl v pozici, kdy si nemohl moc vyskakovat, ale i přesto, na kolenou a s hlavní mířící do čela, přimhouřil oči a zamračil se. „O co ti jako jde? Můžeš mě buď zabít nebo pustit, tak to taky zkrať."

V tu chvíli se Sanem vytrhla ze sevření svého hlídače a vrhla se před Zekiho zbraň. Automaticky sklonil hlaveň a ustoupil. Byl to instinkt, nejprve zareagoval a až potom si dovolil být překvapený.

„Odzbrojte ho a nechte ho jít. Prosím!" pronesla roztřeseným hlasem. „Mohl mě taky zabít, kdyby chtěl, ale neudělal to. Mohl zabít i Tarika, ale neudělal to. Copak to pro vás nic neznamená?"

Zeki hleděl do těch vyplašených očí a málem přikývl. Pro ty oči by udělal cokoliv.

„Pokud ho pustíte, půjdu s vámi dobrovolně," slíbila.

„Sanem," zavrčel opodál její bratr. „Ty s námi odejdeš i kdybys nechtěla, nezkoušej vyjednávat."

„To si piš, že bych vám to dokázala pěkně znepříjemnit, kdybych chtěla!"

Zeki vzal zlehka Sanem za paži, přiměl ji ustoupit do strany. Holka byla sice odvážná, ale jemu se ani za mák nelíbilo jak mu tancuje před hlavní. „Všichni se uklidníme," promluvil medovým hlasem. „Ahmede, posaď na chvíli Tarika na zem a sundej našemu americkému příteli boty."

A zatímco Ahmed plnil rozkazy, Zeki poklekl k Ryanovi a zadíval se mu zpříma do očí. „Ne všechno, co ti v armádě přikážou dává smysl. Věř mi, znám to. Člověk si ten smysl musí najít sám."

Ryan na něj tázavě hleděl.

„Bojuju už od svých sedmnácti," pokračoval dál Zeki, „ale smysl mi to začalo dávat až teď."

„Jsi jen další psychopatickej muslimáč. Vám dává smysl kdejaká hovadina."

Zeki se zachechtal, přestože jeho kluci drtili pěsti. „Nebojujeme pro Tálibán. Bojujeme pro sebe. Pro lidi, na kterých nám záleží. Pro správný chlapy jako byl tvůj velitel. Pro naše ženy." Hlavou nepatrně kývl k Sanem a usmál se. „Myslím, že vidíme smysl ve stejných věcech."

Ryan se mračil, ale v jeho očích přesto cosi zaplálo. Zeki to viděl. Zeki byl všímavý člověk. A narozdíl od americké armády poznal potenciál, když ho měl před sebou.

„Proč mi to říkáš?"

Přiblížil se k Diazovi a pošeptal mu do ucha cosi, čemu Sanem nerozuměla. Pak pokrčil rameny jako by o nic nešlo. „To jen kdyby ses náhodou rozhodl, že chceš dělat něco, co ti bude dávat smysl."

Tarikovi, Ahmedovi i všem ostatním spadla brada. Chtěli něco namítnout, ale Zeki je jedním tvrdým pohledem umlčel. „Popřemýšlej o tom, až půjdeš zpátky do tábora. S tím ti mimochodem přeju hodně štěstí." Zadíval se na jeho bosé nohy a zazubil se. „Skvěle, Ahmede, teď mu dej co proto, aby ho náhodou nenapadlo udělat nějakou blbost, až se k němu otočíme zády."

Na to Ahmed zaťal pěsti a vykročil k Ryanovi.

Když se Zeki vynořil ze vzpomínek, Sanem mu dolévala třetí šálek. Stávalo se mu to často a ona věděla, že ho nemá rušit. Občas prostě uprostřed konverzace zmlknul a zahleděl se do prázdna. Jeho kluci si z něj kvůli tomu tropili žerty, ale Sanem nikdy.

Zhluboka se nadechl a prohlédl si ji. Zpod meruňkového hidžábu jí do tváře spadal pramínek černých vlasů. Její oči mu připomínaly horkou čokoládu a její bronzová pokožka jako by se na světle zářivky třpytila. Kouzlo mládí, pomyslel si Zeki. Sanem, ačkoliv se mu to ani za mák nelíbilo, se nacházela v té etapě lidského života, kdy každý kousek jejího těla lákal možné nápadníky. Každá křivka její tváře přitahovala pohledy mužů a každý ladný pohyb ruky vzbuzoval nekontrolované fantazie. Zeki byl taky kdysi mladý. Profesor mu sice neustále připomínal, že ve svých čtyřiceti stále mladý je, ale Zeki si tak nepřipadal. Za těch čtyřicet let už toho zažil tolik, až si kolikrát říkal, jestli má zapotřebí zažít dalších čtyřicet. Malou útěchou mu bylo, že se svým nynějším způsobem života to na osmdesátku pravděpodobně nedotáhne.

„Jak to vypadá s Fahimem?" zeptal se po dlouhé chvíli ticha.

„Co jak vypadá?" zamračila se Sanem.

Zeki mlčel. Moc dobře věděla, na co se ptá.

„S Fahimem nic nijak nevypadá," odsekla po chvíli.

„Je to tvoje nejlepší volba," připomněl jí.

Protočila oči a zahleděla se na monitor počítače.

„Nepředstírej, že pracuješ, Sanem."

„Nic nepředstírám."

Někdy se chovala jako malá holka. Obzvlášť když přišlo na muže. Z řeči jejího těla poznal, že jí to není příjemné a podle toho, jak se vyhýbala jeho pohledu jasně dávala najevo, že o tom nechce mluvit. Zeki ji měl ale příliš rád na to, aby to nechal jen tak.

„Bylo by lepší, kdybys byla vdaná, Sanem. Sama to víš."

Uchechtla se. V tom gestu bylo znát zoufalství. „Na světě je plno žen, co se vdaly až po třicítce!"

„Na světě možná, ale ty žiješ tady," připomněl jí. „A tady potřebuješ manžela. Je mi líto, že ti to říkám zrovna já, ale už teď jsi stará."

Ušklíbla se. „Nemůžu se stát něčí manželkou, když mám tolik práce, Zeki. A vůbec, Fahim si mě chce vzít jen kvůli tomu, že ho o to požádal můj bratr. K tomuto se nesnížím."

Zeki si povzdechl. Probíral to s ní už nesčetněkrát. Z jedné strany do ní hučel on, z druhé otec, ze třetí Tarik a Fahim jí sem tam nechal poslat kytici. Kdyby byl Zeki na jejím místě, dávno by svolil, jen aby mu všichni dali pokoj. Ale Sanem byla tvrdohlavá jako mezek.

„Kluci jako Ahmed by se na tebe přestali dívat skrz prsty," spustil výčet výhod. „S Fahimovým jménem bys získala respekt. Ale hlavně bys byla v bezpečí. Až se tady příště objeví někdo z Tálibánu a uvidí svobodnou mladou holku, myslíš, že je bude zajímat, jestli chceš nebo ne? Jak dlouho se hodláš schovávat v tomhle krcálku?"

„Jsem tady spokojená," odsekla. „A mám spoustu práce."

„Když už ne kvůli sobě, udělej to pro otce. Trápí se kvůli tomu a má o tebe strach."

Sanem mlčela, obrátila se zpět k monitoru a začala velice důrazně datlovat do klávesnice. Zekimu to lámalo srdce, ale věděl, že pokud ji nepřesvědčí on, pak nikdo. Její matka pro ni už dávno nepředstavovala autoritu, otec měl dceru zase příliš rád a nechtěl na ni tlačit, svého bratra dokázala vypoklonkovat než by řekl švec a Fahima jakbysmet. Zůstalo to jen na něm.

„Co je na Fahimovi špatného?" zeptal se jí. „Chová se k tobě hrubě? S jeho ženou si přece rozumíš. Mohly byste být skvělé kamarádky, táhly byste za jeden provaz - a nemysli si, že nevím, jak to v těchto manželstvích doopravdy chodí." Snažil se zasmát, ale Sanemin otrávený výraz ho zastavil.

„To mu nestačí jedna manželka?"

Zeki pokrčil rameny. Dělá to pro tvého bratra, chtěl říct, ale to Sanem dávno věděla a nebylo třeba to připomínat.

„Fahim mě nemiluje a já nemiluju jeho, tak proč bychom se měli brát? Navíc je to trouba."

„Tady nejde o to, kdo koho miluje, Sanem," zvedl hlas trochu výš než zamýšlel. „Tady jde o to, abys byla v bezpečí."

Přimhouřila oči a zaťala pěsti. Nemusela nic říkat, její odmítavý postoj by rozpoznal i slepý.

Zeki už byl v úzkých, stejně jako její otec a zbytek rodiny. Měl obavy, aby prostě profesoru Bayrakovi jednoho dne nedošla trpělivost a neprovdal dceru bez jejího vědomí. Dřív sice byl zastáncem toho, aby dostala času, kolik potřebuje, ať se vdá až bude připravená, jenže politická a sociální situace byla neúprosná. Zeki tušil, že i Sanem si je veškerých rizik vědoma a její racionální uvažování jejich snahu chápe. Jenže proti rozumu tu figurovalo ještě cosi. Zeki měl tušení, ale mozaika, kterou si o Sanem v duchu skládal ještě nebyla hotová.

Znovu se ponořil do myšlenek a mlčel. Pravděpodobně by v tom tichu setrval několik dlouhých minut, ale vyrušilo ho ostýchavé zaklepání na dveře.

„Dále," houkl.

Dovnitř vstoupil Kamel. Ahmedův dobrý kamarád, které naverbovali v uprchlickém táboře za městem. Bylo před nimi ještě hodně práce, ale byli loajálními a spolehlivými vojáky. „Co je?" zabručel Zeki. Zase se někdo pohádal? Nebo nenastartovali Toyotu? Chyběly zbraně? Řítila se sem skupina Tálibánců? Zeki si často představoval, že se jednoho dne sebere a odjede na dovolenou k moři. A tam bude ležet celý den na pláži a kdokoliv na něj promluví dostane přes držku. Zatím o tom ale mohl jen snít, ještě ho čekala spousta práce. Taková spousta práce, že se k moři dostane maximálně po tom, co zemře a pohřební služba vyhodí jeho ostatky do řeky Kábul. 

„Pane," odkašlal si Kamel a střelil pohledem po Sanem. Kluci si nikdy nebyli jistí, zda před ní mohou mluvit o závažných věcech. Tam odkud pocházeli spolu ženy a muži ani neseděli u jednoho stolu. Zeki se tomu dřív smál, ale postupem času začínal být z těch her spíš unavený. Ostatně jako ze všeho.

„Ano, Kamele?"

Mladík si znovu odkašlal. „Zajali jsme dva špehy u východní brány univerzity, pane."

„Tak je pošlete Tálibánu zpátky," odvětil Zeki. Když chytili špehy, vždycky byli od Tálibánu. Američané se nikdy nenechali chytit. Holý fakt, že je sledují poznal Zeki až z toho, že o nich na velvyslanectví věděli spoustu informací, které nemohli vzít z oficiálních zdrojů. Amerika posílala profesionály, Tálibán najímal stejně hloupé kluky jako byl Ahmed.

„Pane, nejsou z Tálibánu."

Zekimu se údivem rozšířily zornice. „Máte americké agenty?"

„Ne, pane," zavrtěl hlavou Kamel. „Jsou to sice Američani, ale nejsou od tajných služeb. Jedna je žena. Novinářka. Název těch novin jsem si nezapamatoval, omlouvám se."

Zekiho opustilo nadšení stejně rychle jako k němu přišlo. „A jste si jistí, že to není jen krytí?"

Kamel zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Přišla totiž s NÍM."

„S kým?"

„S tím Američanem přece."

„Kamele, přestaň ze mě dělat idiota."

Mladík se zhluboka nadechl. „Přišla s tou krysou z hor, pane."